Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Svatba snů - 3. kapitola - Natáčení

21.10.2011 (19:15) • KalamityJane • FanFiction na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 1506×

„Tak jaké to bylo?“ vypískla Angela, jen co Bella vyšla ze dveří, kde se konalo natáčení medailonku.

„Nic moc… Chtěli vědět, proč jsem se přihlásila, co od toho očekávám a tak. No děs, co jsem jim měla povídat?“ Belle se ještě třásly ruce, když zážitky sdělovala své kamarádce. Obě dívky se vydaly směrem k východu a po cestě si pečlivě prohlížely kluky a muže, kteří vycházeli z opačné strany budovy.

„Angelo, jsou to samí zoufalci!“

„Ale v klidu, neztrácej naději,“ mrkla na Bellu kamarádka.

„Ty se pořád tváříš, jako bych to už měla v kapse. Pěkně mě to rozčiluje,“ kabonila se Bella.

„Já vím, ale bylo by to super!“

Bella protočila oči a změnila téma.

„Já pořád nechápu, že jsi mě do toho uvrtala.“ Mračil se Edward na svou malou střapatou a oblíbenou sestřičku.

„Já to chápu a to ti musí stačit,“ vysmívala se mu zase, ale Edward v její mysli uviděl něco, co ho na chvíli zarazilo.

„Myslíš…“ nestihl doříct.

„Nemyslím vůbec nic. Vize se mění, je nestálá jako ty. Snaž se a třeba bude tvou budoucností,“ zakončila debatu a nehodlala se s Edwardem dál vybavovat. Edward protočil oči, když viděl, jak se jeho sestřička nakrucuje před zrcadlem, a zmizel z její ložnice.

Lehl si na postel, spíš menší kanape, ve svém pokoji, pustil si hlasitě klavírní skladby a nechal se unášet na vlnách vzpomínek i představ. Dělával to tak často. Před ostatními by to nikdy nepřiznal, ale cítil se osamělý. Milující rodina je krásná věc, ale on chtěl někomu dávat skutečnou lásku. Otočil se na břicho a zavřel oči. Představoval si, jaké to je – moci spát. Moci snít. Po chvíli si povzdechl a sešel dolů za Esmé. Rád se díval, když kreslila návrhy interiéru. Její práce ho bavila a fascinovala, ale sám by se do ní nikdy nepustil…

O 14 dní později

„Renée! Renée! Honem pojď sem!  Dělej! To musíš vidět!“

Renéer rychle seběhla do obýváku za svým manželem v očekávání dalšího nudného homerunu. Ale ten se nekonal a Renée zůstala zírat s otevřenou pusou na záznam nějaké televizní stanice z Washingtonu.

„To mi poslal kolega z práce. Zírej!“ A už pouštěl video.

„Ahoj. Jsem Isabella Swanová a do soutěže mě přihlásila má nejlepší kamarádka bez mého vědomí a já to beru jako výzvu. Studuji na Washingtonské univerzitě v Seattlu a na podzim začínám třetí ročník. Ráda čtu, poslouchám hudbu a chodím na nepovinné přednášky. Miluju dobré jídlo a baví mě vaření. Pocházím z malého městečka Forks na Olympijském poloostrově, kde pořád prší, a tak upřednostňuju teplé a slunečné seattleské klima. I přes nepřízeň počasí se domů vracím ráda, protože mám ráda tichou a klidnou přírodu, které je v okolí Forks požehnaně. Od soutěže očekávám, že poznám nové lidi, seznámím se a třeba najdu svou spřízněnou duši.“

Renée už dál neposlouchala, protože představení své dcery už viděla celé a rozhodně neměla čas sledovat další slečny a ženy.

Ihned se rozeběhla do chodby, kde popadla telefon, a ihned vytáčela zpaměti číslo do domu svého exmanžela.

„Charlie Swan,“ ozvalo se po několika pípnutích znuděným tónem.

„Charlie! Okamžitě mi dej Bellu. Proč jste mi nic neřekli?!“

„No, jo. No jo. Už pro ni jdu.“ Na jeho tónu se vůbec nic nezměnilo.

„Ano?“ ozval se konečně hlas, který chtěla Renée slyšet.

„Proč si mi nic neřekla?“ vykřikla Renée nazlobeně.

„Mami, uklidni se,“ povzdychla si Bella do telefonu, „nebylo co říkat.“ Zněla skoro zoufale.

„Jak… Jak nebylo co říkat? Já snad špatně slyším! Z mojí holčičky je televizní hvězda, ale své milované matce nic neřekne!“

„Zase přeháníš,“ ohradila se Bella, „Angela mě přihlásila bez mého vědomí, a abych ji nezklamala, šla jsem to zkusit. To je vše. Pravděpodobnost, že mě vyberou do finále, je nulová, takže tímhle to končí. Konec. Hotovo. Tečka.“

„Dobře. Pošlu ti pár hlasů. Neboj, do finále se určitě dostaneš,“ usmála se Renée a už svou malou holčičku viděla ve svatebních šatech.

„Ale mami! Ty nechápeš, že o to ani nestojím? Prostě jsem to zkusila a tím to hasne! Žádné hlasy!“ Bella byla na pokraji nervového zhroucení.

„No jo. No jo,“ kapitulovala Renée před dcerou, ale v duchu už spřádala plány, ve kterých obcházela celé sídliště, Belly bývalé spolužáky i všechny své známé.

„Fajn.“

„Fajn.“

„Tak ahoj, mami. Pozdravuj Phila. Mám vás ráda, pa.“

„Pa, Bello. Pozdravuj otce.“

„Ach můj bože! Vidíš ho?!“ vypískla Monica na svou nejlepší kamarádku, „vědět, že se tam přihlásí takovýhle sexy chlap, jdu do toho hned!“

Obě děvčata nadšeně pozorovala video prezentaci Anthonyho Masena a už už šátraly po mobilním telefonu, aby mu poslaly svůj hlas.

„Ach, ten je sladkej,“ povzdechla si ještě Moničina kamarádka Lisa. Hodnocení video prezentací soutěže Svatba snů bylo pro dnešní odpoledne jejich zábava. Popíjeli Colu s ledem a několikrát vyprskly smíchy. Do místnosti vstoupil Moničin bratr a se zájmem se zadíval na obrazovku.

„Půjč mi mobil,“ požádal Jason svou sestru.

„Na co? Co na ní vidíš?“ zeptala se podrážděně a s opovržením Monica a Lisa jí jen přikyvovala.

„Je přirozeně krásná,“ pohodil rameny Jason, „nepotřebuje tunu make-upu a supermoderní účes, aby zapůsobila…“

Obě děvčata jen protočila oči a dál se věnovaly hodnocení slečen v televizi.

Charlie Swan v reklamní přestávce přepnul ze svého oblíbeného sportovního kanálu na veřejnoprávní televizi a nestačil se divit.

„Bells! Belli! Honem, jsi v televizi!“

V patře, ve své pokoji, Bella jen protočila oči a seběhla dolů, aby otci udělala radost. Ale nemohla se na sebe koukat. Jen si odfrkla a mířila si to do kuchyně pro něco k snědku.

„Dívej se přece!“ křičel za ní Charlie.

„Ale tati!“ Snažila se Bella znít co nejotráveněji. Přesto se došourala zpět do obýváků a sledovala na obrazovce další dívky a ženy, jak nadšeně popisují své osobnosti. Některé byly zmalované, jiné byly skoro nahé, další nesmělé a tiché jako ona sama, další byly vysloveně zoufalé a našlo se i několik sympatických duší, které se pořád usmívaly tak, že z nich i přes obrazovku čišel optimismus.

Neuběhla ani hodina a už hnal Charlie Bellu zase dolů, volala jí matka. Tento rozhovor si s ní doslova přetrpěla a jen doufala, že jí ztřeštěná matka neudělá nic proto, aby viděla svou dceru v hlavním vysílacím čase washingtonské televize.

Trvalo to dalších čtrnáct dní, než přišel další dopis…

Bella si od Charlieho převzala růžovou obálku, už si na tu barvu začala zvykat, a celkem se vzrušením ji otevřela. Podivila se nejdřív nad svou vlastní reakcí a pak už četla. A znovu. A ještě jednou. Nemohla uvěřit tomu, že se dostala do poslední desítky holek.

„Jak?!“ vypískla a div jí nezaskočilo, jak překotně natáhla vzduch do plic.

„Copak, zlato?“ začal zase Charlie opatrně, když viděl přehnanou reakci své dcery.

„Postupuju dál! Já se toho chtěla zbavit a ne postoupit! Pane bože! Proč zrovna já! Angelo, já tě…“ nedořekla a vydupala schody a s funěním zabouchla dveře od svého pokoje.

Charlie jen pokrčil rameny a šel si sednout do kuchyně. Potřeboval si sednout k jednomu nedořešenému případu a trochu si urovnat souvislosti.

Bella jen ležela na své posteli, ještě stále nasupeně zírala do stropu a snažila se urovnat fakta.

Cože to tam píšou?

Posledních deset holek a posledních deset kluků.

Co dál?

Natáčení. Společné.

Přenos do televize ze záznamu.

„No aspoň že ne přímý přenos,“ snažila se najít alespoň něco pozitivního.

Co po mně budou chtít?

To se dozvíme až na místě? Cože?! To má být vtip?!!

Ze záznamu. Ne přímý přenos. Klid. Dýchat.

Ale den natáčení přišel až příliš brzo. Angela se nadšeně ujala role kostymérky, maskérky a doprovodu a v sedm ráno už stepovaly před budovou washingtonské veřejnoprávní televize. Okolo postávaly další hloučky stejně nervózních lidí a všichni se vzájemně objímali, podporovali a sdělovali si své teorie o tom, jak to bude probíhat. Po čtvrt hodině přišla ven mladá hosteska a všechny je pozvala dovnitř. Příbuzné a kamarády hned odvelela do jakési místnosti a Bella se zmučeně dívala na svou kamarádku, jak omluvně krčí rameny a mizí společně s ostatními. Prošli tou dlouhou chodbou plnou dveří a slečna je postupně rozdělovala.

„Vy tři, prosím, sem.“ Ukázala na šedivé dveře bez jakéhokoliv popisu, kromě čísla dveří.

„Vy tři, tady a vy sem.“ Ukázala na poslední tři holky přibližně ve stejném věku jako Bella. Vešly dovnitř a stály před třemi stolky s obrovskými zrcadly. Ihned se jich ujaly dvě slečny a jeden starší muž. Posadili každou k jednomu stolu a začali je chystat.

„Ahoj, já jsem Lucy a připravím tě na natáčení, ano? Ty jsi…“

„Bella. Co nás čeká na natáčení?“ zeptala se Bella bez okolků, ale Lucy se jen zasmála:

„To nesmím říct, ale mučit tě nebudou, neboj,“ usmála se na Bellu přes zrcadlo a Belle byla hned sympatičtější. Lucy ji začala odličovat, pak znovu malovat a Bella se nestačila divit, jak se jí měnila pod rukama.

Po čtyřiceti minutách byla Bella a obě další dívky dovedeny do místnosti, ve které se mělo natáčet. Kluci už tu byli všichni a dívek sotva polovina. Bella se nesměle rozhlédla po všech přítomných a sedla si vedle nějakého kluka na schod na pódiu.

„Ahoj, jsem Tim.“ Snažil se ten kluk působit mile, ale Bella byla tak nervózní, že ze sebe roztřeseným hlasem vykoktala jen:

„Č…č… čau“

Tim asi pochopil, že s ní si moc nepokecá, a otočil se ke klukovi, co mu seděl po pravici. Když došla zbývající část ženského osazenstva, vrhl se po nich režisér. A to doslova.

Začal do nich valit informace pod tlakem, a když po dvaceti minutách skončil, předpokládal, že všichni všechno chápou.

Utvořili páry, jak po nich režisér vyžadoval, a měli začít s nástupem na pódium. Bella se podívala na svého partnera a zjistila, že na ní kouká, jako by ji chtěl na místě zavraždit, a tak radši otočila pohled stranou a netroufala si ani zeptat se ho, jak se jmenuje. Šli jako třetí v pořadí, když moderátor vykřikl:

„Isabella Swanová a Patrick Stone!“

Podle požadavků režiséra vběhli na pódium a s máváním se postavili k dalším párům. Bella nemohla uvěřit, že se skutečně účastní natáčení něčeho tak stupidního, ponižujícího a nesmyslného. Nebyla schopná ani vnímat další páry, které se stavěly před ně. Až když znovu promluvil moderátor, začala vnímat obsah jeho slov.

„Naši soutěžící ani diváci u televizních obrazovek ještě netuší, jaké překvapení jsme si pro soutěžící připravili. O soutěž projevilo zájem několik sponzorů, kteří by rádi přispěli k výhře. Dovolím si vám je představit! Prosím potlesk pro pana Stevena Browna, zástupce asociace washingtonských cestovních kanceláří a zároveň výkonného ředitele CK Airways! Pane Browne, prosím,“ oslovil moderátor úlisně jmenovaného.

„Děkuji, děkuji. Naše společnost by výhernímu páru ráda přispěla poukazem v hodnotě 10 000 dolarů na exotický líbánkový zájezd!“

Bella nebyla schopná vnímat slova dalších sponzorů a až později se dozvěděla, že banka věnovala pro výherce do soutěže ještě sto tisíc dolarů na absolutně neomezené použití. Neměla tušení, proč se banky a cestovní kanceláře potřebují takto zviditelňovat, ale jen ji to utvrdilo v názoru, že se dostala do nechutně komerční a hloupé soutěže, které sama vždy odsuzovala. Až teď, když se slova opět ujal moderátor s nějakým delším proslovem, si všimla, kolik je ve studiu vlastně lidí. Sál byl narvaný k prasknutí. Nebyl to nijak velký prostor, ale Bella odhadovala, že uvnitř bylo namačkáno kolem pěti set lidí a netušila, kde se tam proboha všichni vzali. Angelu v tom davu neměla šanci najít, a tak svůj pohled stočila opět k dění na pódiu. Zrovna do všeho vstoupil režisér a vysvětloval jim průběh další části natáčení:

„Všichni znáte speeddating, že? Bezva,“ nečekal na odpověď a pokračoval, „takže teď nám tady přichystají stolečky a vy budete mít přesně dvě minuty na popovídání si s každým soutěžícím opačného pohlaví. Pak půjdete do menší natáčecí místnosti vedle a pěkně nám a divákům povyprávíte, koho v žádném případě potkat nechcete. No a pak jen můžete doufat, že diváci nebudou nijak škodolibí a vaše přání vyslyší. Je to jasné? Bezva. Takže jdeme na to. Kde jsou sakra židle? No tak honem! Bezva. Fakt bezva. Co si člověk neudělá, to nemá,“ hřímal režisér na celý sál. „Kde jsou ty papírky? To musím všechno říkat stokrát? Na ty papírky si budete psát čísla těch partnerů, které nechcete nikdy v životě potkat, jasné? Bezva. Jdeme na to.“

Bella vytřeštila oči a neměla nejmenší ponětí o tom, co bude jako říkat, a v duchu si jen představovala, jak Angelu půlí, pak čtvrtí a tak dále, dokud ji nenacpe do krabiček od sirek.

Než se nadála, už seděla u stolečku, před sebou měla číslo dvě a čekala, až si k ní přisedne partner s číslem dvě. Točit se měli kluci, takže si mohla v klidu sedět. Aspoň že tak.

„Tři, dva, jedna, teď!“ zaječel zas ten moderátor.

„Ahoj, sem Simon. Mám rád auta. Taky rád chodím na ryby, no. A taky rád jim maminky pizzu, no. Taky máš ráda pizzu?“

„Eh… jo, jasně, Simone. Pizzu mám ráda a můj táta chodí rybařit.“

„Jo? A kam? Já jezdím k Savage Lake.“

„Tak to neznám, kde to je?“

„No. To je přece tam u nás, když jedeš od nás směrem na Seattle, tak se dáš po dvaceti kilometrech doleva na Seen Town, a pak zase doleva a pak doprava. No.  A tam necháš auto a musíš pěšky. No. Není to ale daleko, já bych tě když tak nesl. Oni tam sou docela bažiny. No. Musíš mít rybářský boty, víš? No a tam projdeš rákosím, no, a to už seš vlastně u jezera. Jak říkám, není to daleko, no.“

„Jasně… A co děláš? Chodíš do školy, nebo pracuješ?“ snažila se Bella konverzovat.

„No do školy už nechodím, víš. Tam jsem skončil, víš? Teď jsem doma s maminkou, ona je moc hodná a mám ji moc rád, no.“

„Aha. Takže pracuješ?“

„No… ne. Já nemusím pracovat, víš? Maminka mě má taky ráda, ona se o mě stará. No a i o tebe by se postarala…“

Pípnutí zvonku, který ohlašoval konec dvouminutového rozhovoru, Bella přivítala málem s výsknutím.

Škatule, škatule, hejbejte se a maratón začal nanovo. Tenhle kluk, Johny, dokázal celé dvě minuty mluvit jen o sobě. Vážně jen o sobě. A taky o svém šatníku.

„Jejda, to už je konec? Tak se měj! Jakže se to jmenuješ?“ zakončil svůj monolog.

Další přišel na řadu ten kluk s vražedným pohledem – Patrick. Ten si zas celou dobu koukal na špičky bot někde pod stolem. Na Belliny otázky odpovídal jen „hmm“, „jo“ a „ne.“ Poslední půlminutu promlčeli.

Po pípnutí se před Bellou objevil Tim a mile se usmíval.

„Ahoj, jsem Bella,“ začala nesměle Bella a vybavila své trapné: „Čau.“

„Takže Bello, co ráda děláš?“

„Miluju čtení, svou školu a svou práci. Jo já vím, jsem blázen, ale jsem ráda, že můžu studovat to, co mě baví.“

„Vůbec nejsi blázen. Já studuju aplikovanou matematiku. Použití v praxi hodně mizerné, ale baví mě to.“

„Wau, tak to zírám.“ Bella se konečně dokázala uvolnit. S tímhle klukem byly ty dvě minuty radost a utekly zatraceně rychle.

Pípnutí bylo nekompromisní a před Bellou se najednou objevil… Bůh… Nevěděla, jak jinak tohle popsat. Nikoho tak krásného ve svém životě snad ještě ani neviděla. Seděl před ní mladičký kluk, skoro se bála, že ještě není plnoletý, měl krásné tmavě hnědé, nebo spíš černé, oči, světle hnědé vlasy, které v záři reflektorů házely měděné a bronzové odlesky, dokonalou pleť, ale výraz zabijáka. Pokud o Patrickovi řekla, že by mohl vraždit pohledem, o tomhle klukovi to platilo stonásobně.

„A…hoj, jsem Bella…“ Čekala na jeho reakci. Kluk s očividným sebezapřením procedil skrze zuby.

„Jsem E… Ehm. Anthony. Tony,“ dodal a trochu se uvolnil.

„Promiň, ale je ti dobře?“ prostě se musela zeptat. Ten kluk byl bílý jako stěna a nevypadal vůbec dobře.

„Jo, jsem v pohodě, omlouvám se. Odkud jsi, Bello?“

„Jsem z Forks, to je na…“

„Olympijském poloostrově, já vím,“ usmál se zvláštním neupřímným úsměvem, jako by se musel stále přemáhat.

„Aha, a co tě baví? Co máš rád?“

„Rád čtu, poslouchám hudbu, kupodivu i rád studuju… A ty?“

„Bude to znít šíleně, ale ráda čtu, poslouchám hudbu, a dokonce i chodím na nepovinné přednášky a do práce.“

Tony se zasmál a Bella měla pocit, že se na své židli rozpustí.

„A kde pracuješ?“

Než se Bella stihla nadechnout v odpověď, ozvalo se to protivné pípnutí.

„Tak ahoj, Bello,“ usmál se naposled a jeho hnědé oči se rozzářily. Vypadaly úplně jinak, než když přišel.

Zbytek rozhovorů Bella moc nevnímala, ten kluk, ten Tony, si upoutal všechny její myšlenky a ona jen mechanicky odpovídala na otázky. Pořád se v mysli vracela k Tonymu. Bylo na něm něco tajemného a nebezpečného, a to ji velmi imponovalo.

Konec natáčení přišel ani nevěděla jak, a to přečkala i vlastní vyjádření o tom, koho skutečně potkat nechce. Ke svému překvapení najednou zjistila, že má důvod, proč se dostat do dalšího kola.

O pár dnů později seděla Bella přikovaná k televizi a sledovala každý pohyb toho mladého kluka. Byl úžasný. Na každého se mile usmíval a nevypadal vůbec nervózně. Jediná změna nastala, když si přisedl k Belle a ona nedokázala odhalit původce jeho mračení se. Přenos trval hodinu a půl a jeho závěrem byla výzva k hlasování pomocí SMS.

4. kapitola

Autor: KalamityJane, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Svatba snů - 3. kapitola - Natáčení: