Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Svěrací kazajka - 7. Nová bytost

07.10.2009 (16:15) • Mispulka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1709×

Uvědomuji si, že nejsem člověk, jsem jiná bytost, ale kdo jsem? A kde to jsem? Probírám se v malé sklípku s minioknem a s provizorní postelí. Otvírám oči, vše je tak ostré. Vidím každou malilinkatou mezírku mezi zdivem, každé smítko prachu. Slyším mnoho zvuků, samý šelest. Rychle vstávám, protože vidím krysu. Fůůůj. Jak se jmenuji? Jak jsem se tady vzala?Jdu pryč, nelíbí se mi tu. Zvedám se. Koukám se na své ruce, jsou bledé, teda křídově bílé. Kůže je hrubá a studená. Co to se mnou je? Rozhlížím se po místnosti a mapuji prostor. Vidím mladou ženu. Je vysoká, trochu oplácaná. Má dlouhé hnědé vlasy a je křídově bílá jako já. A má nádherné zlaté oči. Možná jsme stejného druhu. Co tu dělá?Někoho mi připomíná, ale koho?Nevím. Přivlekla mě sem?Chce mi ublížit?Z rozrušení mě probírá její kamarádský melodický hlas.

„Ahoj, já jsem Lucy," říká třese mi rukou,

„Ty jsi Alice." Já se jmenuji Alice?To je divné jméno, ale budiž.

Proč si nic nepamatuju a jak ví, že jse zrovna Alice a ne třeba Lea?Mohu jí věřit?

„Kdo jsem?" ptám se Lucy.

„Jsi jinná bytost, jsi lepší než člověk," říká klidně.

„Jaká?Jsem anděl?" ptám se.

„Jsi upír. Byla jsi v blázinci a Mark tě proměnil v upíra, bál se o tvůj život. Posal mě, abych ti pomohla a dala nějaké peníze," rychle mi odpověděla .

Asi nemá čas jenom na mě. Co že jsem?Jsem upír? Vždyť oni neexistujou, je to mýtus. Vždyť draci také neexistují ani čarodějnice, tak proč upíři? Asi existujou, když žiju. Moje hlava začíná pracovat. Mé nitro bombarduje miliarda otázek. Musím si sednout, jinak to neunesu. Když jsem upír, vadí mi česnek nebo kříž? Můžou mě zabít kolíkem?„Kdo je Mark a co je s ním?" zase jí pokládám moji nesmyslnou otázku. „James chtěl zabít tebe, Mark tě proměnil, aby tě zachránil, ale zaplatil za to životem," řekla smutně a uhla pohledem. Mám na jazyku spoustu otázek, ale nechci ji jimi zatěžovat. Zemřel jí někdo drahý, někdo, na kom jí záleželo. Jsem smutná, já můžu za jeho smrt. Já jsem ta špatná. Já s tím vědomím nechci žít, ještě že je tu Lucy, je něco jako moje světlo v tunelu, které mi pomůže určit směr, něco jako slepecká hůlka, která mi pomáhá.

Jdeme s Lucy ven. Vycházím na ulici. Moment, můžu vůbec vyjít na slunce, nespálí mě? Opatrně vystrčím palec ze dveří a on se třpytí. Nekecám, třpytí se jako drahokam, jako tlupa drahokamů.

„To je nádhera,"  ozývám se

. Lucy se letmo usmála. Určitě si myslí, že jsem nějaké retardované děcko, asi jo když jsem byla v blázinci, ale já tento nový svět neznám. Mám žízeň, ale co vůbec piji nebo jím?Mé hrdlo spaluje oheň. To je nesnesitelné. Né, ten oheň se vrací, pořád mě užírá. Já se toho snad nezbavím. je to prokletí, za to že jsem nezemřela ani nežiji. Nejsem náhodou něco jako zombie?Ty také nezemřou ani nejsou živy. Cítím nějakou příjemnou vůni, začíná mi pálit krk. Hmmm, mám hlad, asi otevřeli nějakou restauraci. Vidím člověka, ženu jak se ke mně žene. Je malá, hubená a má kraťoučké vlasy. Ve tváři se jí značí nepokoj, strach. Volá na nějakého Maxe. Najednou mě ovládlo něco, co neznám, bráním se tomu, ale nemůžu to zkrotit. Skáču na tu ženu a zahryzávám se jí do krku a saji tu opojnou tekutinu. Co to je , to je dobré, nasytilo mě to a oheň odešel. Konečně. Když se nasytím, uvědomuji co jsem udělala. Já vysála tu ženu. Vysála jsem z ní krev.

„Lucy, já ji zabila," povídám tiše.

„Ano, zabila, ale proto, aby ses nasytila. Já také zabíjím lidi, někdy zvířata," říká Lucy.

„Proč jsi mě nezastavila?" křičím na ní a je mi toho pak líto.

„Nemohla jsem nevěděla jsem, co uděláš, nemám zkušenost s novými upíry," řekla.

Musím ji někam uklidit, beru ji do náruče. Je nějaká lehká. Páni, já mám sílu. Co s ním, co s ní?Mozku pracuj. zahlédnu lesu a řítím se tam. Lucy mě nechává jednat samotnou, musím si to přece ošahat. Naučit se to a pochopit. Utíkáme do lesa, jsem ohromně rychlá. Asi to spalování za něco stálo. Být upír má i svou výhodu. Utíkám pod malý strom.

„Co s ní mám dělat?" ptám se Lucy.

Musím vypadat jako magor. Ani nevím co s mrtvolou.

„Vidíš ten strom?Vytrhni jej a strč tam tu ženu a zase ho zasaď," řekla mi s klidem Lucy. Jak může být tak klidná, vždyť tu leží mrtvý člověk.

„Co že, jen ji tam hodit a bez řádného pohřbu?"  osopím se na Lucy

. „A co chceš dělat, jít za knězem a říct mu, co se stalo?" rozčílila se Lucy.

Vypadá, že jí jdu na nervy. A jak to mám vytrhnout?Ten strom je malý, ale nevypadá, že by se chtěl pustit země a pohřbít ženu.

„A jak ho mám vytrhnout?" ptám se zase Lucy. Asi větší upírský nemehlo neviděla.

„Jen ho vezmi a vší silou trhni," radí znuděně Lucy. Udělám co mi říká. Hnusím se sama sobě, budu zabíjet lidi. Blééé. Jsem vrah, masochista, lidojed. Jsem zrůda, nenávidím se. Najednou mám vidinu, před sebou vidím malinkou srnku, kolouška, jak zmateně kličkuje, ale před čím? Za ním běží drobná žena, je vysoká asi jako já a má ryšavé vlasy. Zahryzává se jí do krku. Vykřikla jsem. Vidina zmizí. Co to bylo? Sen, ?Noční můra? Nevím. Panebože já měla vizi.

„Lucy, já měla sen , ale přes den," říkám jí.

„Někdo má nějaké schopnosti. Já například jsem spojená s Markem. Jeden s druhým jsme se dorozumívali myšlenkami. Jsme dvojčata a byli jsme i ve stejný den proměněni, proto máme stejnou schopnost ," říká Lucy. „Proto jsem přišla, požádal mě o to."

Jsem zmatená. Je to vše pro mě nové. Jsem upír, mám dar a piji krev. To slovo mi jde těžko opřes rty. Krev!Jak ostře to zní, jak mrtvě?Vždy, když jsem viděla někoho, něco krvácet, omdlévala jsem a teď tu tekutinu mám pít?zase si sedám. Slyším někoho běžet. To by mě zajímalo, co ten sen znamenal. Najednou před sebou vidím srnku jak utíká před tou ženou ze snu. Pozoruji ženu, ta si mě nevšímá a jedná podle pudu. Že by to byla taky upírka? Chci se jí na to zeptat, ale žena mi mizí z dohledu.

„Lucy, to byla taky upírka?" ptám se jí. „Ano," říká Lucy, „Ty se můžeš také živit jako ona.

„Lucy, já tu ženu už viděla v tom snu," řekla jsem jí vyplašeně.

„Tak to nebyl sen , ale vize. Vidíš do budoucnosti, Alice," pověděla mi.

„Musím jít, hledají mě. Jedno si pamatuj, nikdy nikomu neříkej, kdo opravdu jsi." A s těmi slovy zmizela.

„Lucy neopouštěj mě!" zašeptala jsem smutně. Jsem sama. Sama v celé upírské existenci. Co když něco pokazím?S touto myšlenkou jsem bloumala lesem.

<- Předchozí kapitola   Následující kapitola ->

Autor: Mispulka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Svěrací kazajka - 7. Nová bytost: