Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Svět za zrcadlem ~ 1. kapitola

08.04.2011 (18:00) • alfa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1269×

Edit: Článek neprošel korekcí.

Odkaz na prolog ←

1. část ~ Buck’s Row

Alice:

Rozhlédla jsem se okolo. Byla jsem pořád před zrcadlem, jenom otočená zády k němu. Nechápavě zavrtěla hlavou a rozhodla se okamžitě opustit ten podivný dům. Asi začínám bláznit.

Teprve když jsem udělala první krok, došlo mi, že je něco špatně. Otočila jsem se zpátky k zrcadlu a uviděla opět samu sebe v těch starodávných šatech. Jenže tentokrát to byl skutečně můj odraz. Pas jsem měla hodně stažený korzetem, takže se mi špatně dýchalo, boty na podpatku nebyly zrovna pohodlné a na hlavě jsem měla ten složitý spletený účes, což bylo ze všeho nejpodivnější, protože nosím vlasy ostřihané nakrátko, jenže teď byly dlouhé.

Štípla jsem se do ruky, abych se ujistila, že nesním. Ale bohužel to byla pravda. Rychle jsem se rozeběhla, jak jen to nestabilní boty dovolovaly a vyběhla ven. Do nosu mě uhodil nepříjemný zápach. Nezaobírala jsem se tím a utíkala dál, abych se co nejrychleji dostala zpátky domů, kde budou určitě všichni čekat a řeknou, že je to jen nějaký opravdu věrohodný narozeninový vtip. Musí!

Když jsem vyběhla z oné ponuré ulice, zastavila jsem se. Vypadalo to tu úplně jinak.. Domy byly staré a především poničené. Praskliny ve zdech byly zacpány novinami, kusy nějakých špinavých látek nebo oblečením. Myslela jsem si, že v něčem tak strašném nikdo nemůže bydlet, dokud se z jednoho z domů neozval dětský pláč. I přesto jsem tomu nemohla uvěřit.

Znovu jsem se rozeběhla a přikázala si nezastavit dřív, než u našeho domu. Ulice byly špatně osvětlené a všude byl cítit ten nesnesitelný zápach. Zmáhala mě únava, ale strach mě pořád nutil běžet dál, dokud jsem nenarazila do něčeho tvrdého a studeného. Vzhlédla jsem a uviděla vysokého muže s jasně rudýma očima, který se mi upřeně díval do očí. V jeho pohledu bylo něco šíleného, neobyčejného... Nohy mě přestaly poslouchat a já zůstala zkoprněle stát na místě. Po pár vteřinách jsem se konečně vzpamatovala a dala se na úprk.

„Pomoct!“ Pomozte mi někdo!“ křičela jsem. Až po chvíli mi došlo, že mě nikdo nepronásleduje.

„Co se stalo?! Jste v pořádku?“ doběhl ke mně nějaký blonďák přibližně starý jako já se dvěma policisty. Omámeně jsem zamrkala při pohledu na jeho tvář. Takhle nějak v mých představách vypadal můj „princ na bílém koni“.

„Něja.. nějaký muž. Vrazila... jsem do něj. Měl... měl červené oči,“ koktala jsem a snažila se popadnout dech.

„To musel být on! Ten muž, který mne a mou matku přepadl,“ naléhal blonďák na policisty. Ti se po sobě jen významně podívali a pak jeden z nich promluvil na toho kluka.

„Červené oči? Určitě?“

„Ano,“ přikývl. „Bylo kousek odtud. Zavedu vás tam. Pospěšte si!“

Všichni tři se někam vydali a já zase zůstala sama. Už mi ale bylo jasné, že domů se určitě nedostanu. Tohle není vtip.

„Počkejte!“ zavolala jsem na ně. „Půjdu s vámi!“

Trojice se zastavila. Rychle jsem je dohnala a následovala je. Bylo mi jedno, kam jdou nebo co jsou zač. Bůhvíproč jsem pociťovala k tomu blonďákovi zvláštní pouto a důvěru.

Prošli jsme několika ulicemi a potkali pár opilců i skupinu rozjařených žen, které drze pokřikovaly něco o příjemné společnosti a oproti mě byly opravdu vyzývavě oblečeny.

„Proboha,“ zděsil se najednou jeden z policistů a všichni se jako na povel zastavili. Chtěla jsem vědět, co je tak vyvedlo z míry, ale všichni tři stáli přede mnou a bránili mi ve výhledu. Trochu jsem zatlačila do jednoho z nich, abych se mohla dostat mezi ně. Potom jsem se konečně podívala před sebe. Jenže to nebyl zrovna nejlepší nápad...

Vykřikla jsem hrůzou, ale s nimi to ani nehnulo. Jen dál strnule zírali na „něco“ na zemi, co před nějakou dobou mohlo být člověkem. Teď to tak ale rozhodně nevypadalo. Před námi leželo neuvěřitelně zohavené lidské tělo s rozřezaným hrdlem a břichem. Hnusilo se mi použít to slovo, ale tělo bylo... rozpitvané. Okolo ale nebylo příliš krve, jenom na trochu na krku, což bylo divné, protože z rozříznutého hrdla by jí muselo přece vytéct hodně.

Při té představě se mi najednou zvedl žaludek. Udělala jsem několik potácivých kroků stranou a vyzvracela se na zem. Tohle bylo i na mě moc. Něco takového bych si rozhodně nevysnila.

„Slečno, jste v pořádku?“ zajímal se jeden z policistů.

„Snad ano,“ zamumlala jsem a rychle překontrolovala, jestli jsem si nezašpinila šaty. Snažila jsem se na to nemyslet, ale marně. Pořád jsem to měla před očima.

Policista se o mě více nezajímal a zase se vrátil k té... mrtvole. Začal si dělat poznámky a jeho kolega mu diktoval:

„Piště si. Zohavené tělo nalezeno u stájí Buck’s Row ve Whitechapel v pátek 31. srpna 1888 časně ráno kolem čtvrté hodiny. Nejspíše prostitutka...“

Zhluboka jsem se nadechla. Rok 1888?! To přece... to přece nejde!

„Jak se ta žena jmenovala?“ zeptal se blonďáka.

„Mary Ann Whitlocková,“ hlesl.

„Dobře. Teď už vás tu nepotřebujeme. Běžte se domů vyspat a ráno přijďte vy i ta dívka na stanici podat svědectví.“

Kluk kývl a s nepřítomným výrazem se vydal pryč.

„Počkejte! Potřebujeme vědět, kde bydlíte!“ volal za ním ještě policista, ale on už se nevrátil. Během okamžiku jsem se rozhodla odejít s ním.

„Hej!“ křikla jsem na něj. Jeho chůze byla dost rychlá a já mu nestačila.

Nechápavě se na mě podíval.

„Co si přejete?“ zeptal se strhaným hlasem. Měla jsem obavy požádat ho o pomoc, když mě vůbec nezná, ale jiná možnost nebyla.  Co bych si sama počala v roce 1888? A jestli mi někdo může, pomoct, tak je to právě tenhle kluk. Nevíc mi byl povědomý. Jako bych ho už někde viděla...

„Já.. já nemám kam jít. A vůbec se tu nevyznám,“ přiznala jsem. Blonďák si povzdechnul.

„Tak pojďte,“ pobídnul mě a já ho ochotně následovala.

Po chvíli chůze jsme došli k očouzenému činžáku. Vyšli jsme až do nejvyššího patra. On odemknul dveře a vešel dovnitř, aniž by se obtěžoval říct něco jako „pojď dál“. Po krátkých rozpacích jsem bez vyzvání překročila práh bytu.

V místnosti vládl naprostý chaos. Uprostřed byl zdobený dřevěný stolek s petrolejovou lampou, podivná dřevěná pohovka vypolstrovaná pruhovanou látkou a křeslo ve stejném stylu. Na zemi ležel miniaturní koberec neurčité barvy. V rohu stála kachlová kamna s nějakým hrncem a hned vedle byla nádoba plná uhlí. Ještě tam byla dřevěná skříň, kredenc, umyvadlo a všude podél zdi komínky knih. A z téhle kuchyňo-obývací místnosti vedly už jen jedny další dveře, pokud nepočítám ty vstupní, a jedno okno.

„Ehm...“ odkašlala jsem si, abych upoutala blonďákovu pozornost. „Elektřina tu není?“

Jeho tázavý pohled se ještě prohloubil.

„Odkud pocházíte, že vám to připadá tolik zvláštní?“ zajímal se.

„To je tajemství,“ vyhrkla jsem rychle. Bude lepší mu nevysvětlovat, že jsem z roku 2010, kde máme vodovod s teplou vodou, elektřinu a několika pokojový byt. Pořád je to ale tisíckrát lepší, než být venku na ulici.

„Aha... No, když tedy nemáte kam jít, můžete spát tady na pohovce,“ řekl a vytáhl ze skříně nějakou deku.

Bezradně jsem se podívala na svoje šaty, pod kterými bylo určitě několik vrstev spodniček a bůhvíčeho.

„A... v čem mám spát?“ zeptala jsem se. On se na mě podíval jako na blázna a vysvětlil mi, že pod šaty mám přece bílou košili, která se nesundává. Potom mi připomněl, abych pak nezapomněla zhasnout petrolejku a vešel do druhé místnosti. Ještě předtím samozřejmě zamknul dveře vedoucí ven z bytu, nejspíš abych mu to tu v noci nevykradla a neutekla.

„Děkuju,“ zašeptala jsem, ale on už byl pryč. Byla jsem ráda, že mě nevyhodil ven. Možná má moje nevysvětlitelná důvěra v něj reálný důvod...

Začala jsem ze sebe opatrně sundávat všechny ty sukně a spodničky, až na mě zůstala jenom dlouhá bílá noční košile s všelijakými krajkami a volánky. Nejvíc se mi ulevilo, když jsem si sundala ten nepohodlný korzet. Šlo to špatně, ale nakonec jsem to ze sebe dostala. Nechápu, jak to ty ženy můžou nosit. Nedá se v tom vůbec dýchat.

Všechno oblečení jsem položila na křeslo, zhasla petrolejovou lampičku na stole a lehla si na pohovku. Deku jsem nepoužila. V té otřesné noční košili mi bylo horko až až.

„Bože, já vím, nikdy jsem se nemodlila ani nechodila do kostela, ale slibuju, že jestli se ráno probudím ve svém pokoji ve 21. století, tak se budu modlit každý den a v neděli chodit na mši. Opravdu. Jenom prosím, dostaň mě zpátky domů.“

Z oka mi vytekla jedna osamocená slza.

← Prolog x 2. kapitola →

Autor: alfa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Svět za zrcadlem ~ 1. kapitola: