Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Svět za zrcadlem ~ 11. kapitola

24.05.2011 (21:45) • alfa • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1264×

11. kapitola ~ Síla přání

Alice:

„Hannah...“ hlesla jsem. Úplně jsem na svou nejlepší kamarádku zapomněla a nepřipravila si žádnou věrohodnou lež. Rodičům můžu namluvit ledacos, ale jí ne...

„Nechám vás o samotě. Jistě si máte co povídat,“ usmála se mamka a odešla z pokoje. Pravděpodobně chtěla být jen taktní, ale já bych dala všechno za to, aby tu zůstala.

„Jak jsi mohla odejít a nic mi neříct?! Myslela jsem si, že tě někdo unesl, ale ty jsi někam utekla! To bych do tebe nikdy neřekla! Musíš všechno povyprávět! Kde jsi byla, jaké to tam bylo a hlavně s kým!“ spustila.

„No... Já... Vlastně...“ V poslední době opravdu až příliš často koktám.

„Začni od začátku. Kde jsi byla?“

„Byla jsem... Tady v Londýně.“

„Cože? Ty jsi byla celou dobu tady?!“ vyjekla.

„Jo.“

„A co jsi dělala? Určitě v tom byl nějaký kluk! Jak vypadal? Kde jste se seznámili?!“

„Nebyl v tom žádný kluk. Nechci o tom mluvit.“

„Já to nikomu nepovím. Prosím, řekni mi to!“

„Není co.“

„Alice, nenapínej mě! Jak se jmenuje? Znám ho? Je hezký?!“ začala s vyptáváním nanovo. Moje trpělivost přetekla.

„Ano, je pěkný! Úžasný! Živí se jako model a předvádí plavky! Potkala jsem ho tady ve městě. Byla to láska na první pohled. Odletěli jsme soukromým letadlem jeho otce do Los Angeles, kde jsme vymetali jedno kasino za druhým! Samozřejmě jsme spolu několikrát spali, hlavně když jsme byli pod vlivem drog! Přijela jsem si jen pro své věci domů a za pár dnů letím zpátky! Postavíme se chatu někde na samotě nedaleko města a budeme pěstovat marihuanu pro nás i nějaké jeho známé a taky plánujeme mít deset dětí!!! Stačí?!“ zaječela jsem.

„Tak promiň! Myslela jsem, že jsme kamarádky!“ urazila se a ihned se zvedla k odchodu.

„Ne! Počkej!“ zarazila jsem ji. „Promiň. Nevím, co to do mě vjelo.“ Svým výbuchem jsem překvapila i sama sebe. Takhle jsem se ještě nikdy nechovala. Obvykle bývám dost mírná. Ale co je teď vlastně obvyklé? Nikdy už to nebude jako dřív. Nikdy.

„Ach jo,“ povzdechla si. „Já dobře chápu, jak to teď musíš mít těžké po návratu domů. Pomůže ti, když se mi svěříš.“

„Jenže já ti to nemůžu říct! Ty tomu nerozumíš! Strašně ráda bych ti to řekla, ale nejde to! Všechno, co chci, je zapomenout!“

„Tak s tím ti moc ráda pomůžu,“ usmála se, popadla mě za ruku a vyrazila ke dveřím. Ukvapené jednání je u ní dost běžné.

„Počkej! Kam to jdeme?“

„Uvidíš,“ prohlásila tajemně. Raději jsem už na nic neptala. V předsíni jsem si jen oblékla mikinu a zavolala na rodiče, že jdu pryč.

„Jdeme k tobě domů?“ dovtípila jsem se po chvíli. Šly jsme dobře známou cestou do její ulice.

„Jo...“ zamumlala a přidala na rychlosti, takže jsme do cíle naší cesty dorazily v rekordním čase.

Po dlouhé době jsem navštívila její pokoji, který prodělal několik změn. Původně růžové stěny teď byly žluté a taky přibyla nová větší postel.

„Vymalovala jsi tu?“

„Jasně. Asi před měsícem. Ta růžová byla strašná.“

Chtěla jsem se ještě na něco zeptat, ale ona mne přinutila posadit se, popadla hřeben a začala mi česat mírně rozcuchané krátké vlasy. Po probuzení mi nezbylo zrovna moc času na úpravu...

„Co to děláš? Učesat jsi mě mohla i u nás doma.“

„To mohla, ale ty nemáš tolik oblečení a šminek.“

„Ale já žádné šminky nepotře...“

„Pššt!“ přerušila mě. „Otázky a mluvení si nechej na potom. Teď jenom rovně seď a nehýbej se.“

Kysele jsem se zašklebila. Málem bych zapomněla, jak dokáže být Hannah někdy bláznivá. Zajímalo by mě, co vymyslela tentokrát. Krátce před mým odchodem se pokoušela udělat si ve vlasech světlé proužky pomocí peroxidu. Jenže ten, co našla v koupelně byl zjevně o dost koncentrovanější než peroxid, který se běžně používá na vlasy. Takže nakonec měla trochu řidší vlasy než normálně, protože o pár pramínků vlasů přišla... Doufám, že se nepokusí něco takového praktikovat na mně.

Naštěstí Hannah jen popadla tužku na oči a začala mi malovat linky, což sice odjakživa nesnáším, ale pořád lepší, než kdyby mi chtěla podomácku prodloužit vlasy nebo tak něco...

Na jazyku jsem měla další otázku ohledně jejích plánů, ale nechala jsem to být. Stejně by zase odmítla odpovědět a řekla by jen něco rádoby tajemného.

Po tužce následovala řasenka, pudr, růž, krvavě rudá rtěnka...

„Počkej! Zbláznila ses? Co to je za rtěnku?!“

„Ale to je teď děsně v módě. Četla jsem to v časopise,“ tvrdila.

„Hannah!“ napomenula jsem ji.

„No jo, jasně, promiň. Žádné typy z časopisů, žádné poslední trendy, žádné babské rady pro krásu, žádné zábaly na vlasy z oleje nebo z banánu, žádná podezřele levná kosmetika, žádné zaručeně efektivní diety, žádné dohazování kluků a žádný peroxid."

„Jsem ráda, že si to pamatuješ.“

„Jak bych mohla zapomenout,“ zamumlala a zklamaně položila rtěnku zpátky na kosmetický stolek. Místo toho použila jen průhledný lesk na rty.

„Tak, hotovo!“ zvolala. „Teď si obleč to, co jsem ti přichystala na postel a já si mezitím něco zařídím,“ prohlásila. Potom popadla mobil, zavřela se v šatně a někomu zavolala. Snažila jsem se něco zaslechnout, ale zpoza dveří vycházelo jen nesrozumitelné mumlání a občas i smích.

Povzdechla jsem si a rezignovaně se nasoukala do úzké sukně a trička. Snažila jsem si to triko přetáhnout přes hlavu tak, abych si nerozcuchala vlasy. Kdyby mě v něčem takovém viděl Jasp...

„Ne!“ přidušeně jsem vykřikla a přiložila si ruce na spánky. Tolik bolelo na něj myslet. Jako by udělal díru do mého srdce.

„Chci zapomenout. Chci zapomenout. Chci zapomenout...“ opakovala jsem polohlasně jako nějaké zaříkávadlo.

„Co tu blbneš?“ zeptala se Hannah. Tvářila se trochu pobaveně, ale bylo zřejmé, že si dělá starosti.

„Já... Nic.“

„Fajn. To je jedno. Zvedni se, protože vyrážíme.“

„Vyrážíme kam?“

„Domluvila jsem nám rande,“ prohlásila.

„Hannah! Už jsem ti to říkala tisíckrát, naposled asi před čtvrt hodinou! Žádné dohazování!“ rozhořčila jsem se.

„Ale tohle jsou vážně dva skvělí kluci. Toho jednoho jsem potkala, když jsi tu nebyla a tak trochu spolu chodíme. Jeho kamarád se ti určitě bude líbit!“

„Co má znamenat ,tak trochu spolu chodíme´?“

„To neřeš. Prostě pojď!“ odbyla mě a odešla z místnosti.

Neochotně jsem ji následovala. Nic jiného mi ani nezbývalo.

***

„Takže ty jsi Alice?“ zeptal se.

„Jo...“

„Hannah o tobě hodně vyprávěla. Myslím, že bychom si mohli rozumět.“

Povzdechla jsem si.

„Možná. Odkud vůbec ty a tvůj kamarád znáte Hannah?“ zeptala jsem se při pohledu na dvojici Hannah a Paula procházející se kousek od nás.

„Z jednoho klubu. Potkali jsme se před dvěma týdny. A co ty? Hannah předtím říkala, že jsi zmizela. Je to pravda?“

„No... je to trochu složité. Ani ona neví, kde jsem vlastně celou dobu byla.“

„Je v tom nějaký kluk?“ hádal.

„Tak trochu.“

Mírně se zamračil a podíval se stranou.

„Takže teď s někým chodíš?“

„Ne,“ odvětila jsem. „Už se s ním nikdy nesetkám.“

Jeho výraz se rychle změnil na radostný.

„Aha. Co ti provedl tak hrozného, když už ho nechceš ani vidět?“

„On... To není důležité. Prostě se dál nebudeme vídat,“ snažila jsem se z toho vyvléknout.

„No jasně. Promiň,“ nejistě se usmál a potom mě chytil za ruku. Připadalo mi to trochu zvláštní a předčasné, ale nechala jsem to tak. Cítila jsem se při tom přinejmenším... příjemně. Vím, že už nikdy nebudu cítit to, co předtím, ale musím jít dál. Nemůžu se celý život ohlížet na minulost a žít vzpomínkami. Jared je milý, upřímný a záleží mu na ostatních. Možná by stálo za to ho poznat. Každopádně na to musím jít pomalu. Nepotřebuju další díru do srdce.

Pustila jsem jeho ruku.

„Jarede, nechci tě urazit, ale já zatím nejsem na vztah připravená. Každopádně ráda bych tě blíž poznala. Můžeme se někdy sejít jen jako kamarádi, pokud bys měl zájem.“

„Tak dobře. Já to chápu... Takže se rovnou domluvíme? Nebo mi dáš svoje číslo a já ti mám prostě někdy zavolat? Nebo je to na tebe moc rychlé? Mám tě až někdy později kontaktovat? Možná bychom si mohli psát jen na emailu. Jak chceš ty...“ blábolil. Připadalo mi to... roztomilé. Očividně ho vyvádím z míry.

„No, vlastně ještě nevím, jak to teď bude se školou. Měla jsem chodit do maturitního ročníku s Hannah, ale teď... Buď si udělám ve studiu pauzu a nastoupím až příští rok, nebo budu muset hodně dohánět. To se teprve uvidí.. Bude lepší, když mi dáš svoje číslo.“

„Dobře,“ souhlasil a ihned si začal prohledávat kapsy. Nejdřív mi vůbec nedocházelo, co dělá. Přišla jsem na to, až když si vytáhnul z jedné kapsy propisku a z druhé starou jízdenku na metro, na kterou začal psát svoje telefonní číslo.

„Díky, ale stačilo by, kdyby jsi mi prostě nadiktoval svoje číslo a já si ho uložila do mobilu,“ řekla jsem, když mi podával popsanou jízdenku.

„Aha. Promiň,“ omluvil se a okamžitě zrudnul. Měla jsem co dělat, abych se nad jeho rozpaky nerozesmála nahlas.

„To nic. Nesmíš si to tolik brát...“

„Alice!“ přerušil mě výkřik Hannah. „Musíme jít!“

Rychle jsem se podívala na mobil. Jedna hodina. A to jsem chtěla být doma zpátky na oběd. Divím se, že tihle kluci měli vůbec čas. Já bych spala celé dopoledne, kdyby mě nevzbudila moje matka...

„Tak dělej!“ zakřičela znovu a něco řekla Paulovi, který se zasmál. Omluvně jsem se podívala na Jareda.

„Už musím jít. Zavolám ti. Měj se.“

„Budu se těšit. Rád jsem tě poznal...“ Vypadalo to, jako by mi chtěl ještě něco říct, ale já už na nic nečekala. Hannah umí být opravdu protivná, pokud ji necháte čekat.

„Já ti říkala, že se ti bude líbit,“ zašeptala mi spiklenecky Hannah, jakmile se rozloučila s Paulem.

„Jo. Ale mohla jsi mi říct dřív, kolik je hodin. Táta se zblázní.“

„Co je jedna hodina oproti několika měsícům,“ namítla.

„Hm. Máš pravdu...“ zamumlala jsem.

„Promiň. Nechtěla jsem tě urazit,“ omlouvala se rychle. „Já jen... opravdu bych ráda věděla, s kým jsi byla. Jsme přece kamarádky. Opravdu mi můžeš věřit.“

„Vždy věř jenom sama sobě a nikomu jinému,“ vybavila se mi mámina slova. Ale co když je tohle ta chyba? Musím přece někomu věřit. Nemůžu si to nechat pro sebe. Sice jsem mámě dala slib, ale tohle nezvládnu. Hannah je moje nejlepší kamarádka. Chci k ní být upřímná.

„Tak fajn... Je to dost zvláštní příběh. Byla jsem s jedním klukem. Jmenuje se...“ zasekla jsem se v půlce věty.

„No tak! Jak se jmenuje?!“ naléhala.

„Já... já to nevím. To není možné,“ mumlala jsem si pro sebe. Ale ona to zjevně uslyšela.

„Jak to můžeš nevědět?“

V ten moment jsem si vzpomněla na své nedávné přání. Chtěla jsem zapomenout.

„Protože jsem si to přála,“ hlesla jsem.

„Cože?! O čem to mluvíš, Alice?!“

Co když moje schopnosti sahají dál? Co když dokážu víc než jen předpovídat budoucnost?

← 10. kapitola x 12. kapitola →

Autor: alfa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Svět za zrcadlem ~ 11. kapitola: