Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Svět za zrcadlem ~ 19. kapitola

31.07.2011 (14:00) • alfa • FanFiction na pokračování • komentováno 14× • zobrazeno 2147×

19. kapitola ~ Bolest

Jasper:

Seděl jsem s hlavou složenou v dlaních a stejně jako mnoho dnů předtím jsem byl uzavřený ve svém vlastním světe plném sebelítosti a zoufalství. Od té doby, co Alice zmizela, šlo všechno z kopce. Tolik jsem se ji snažil najít, jenže marně. Použil jsem snad všechny možné způsoby, ale nic to nepřineslo. Jenom se teď po ulicích válí plakáty s fotkou Alice, které se časem odlepily ze sloupů, na něž jsem je přilepil všude, kde se dalo. Ubohé, ale když to vzdala policie i její rodiče, nic jiného mi už nezbývalo. Nakonec jsem byl tak zoufalý, že jsem v autě projížděl ulicemi a poslouchal útržky hovorů lidí v okolních domech. Hodil by se mi Edward jakožto čtenář myšlenek, ale když jsem ho požádal o pomoc, tak mi řekl, že jsem blázen a odmítl. Takže jsem sám. Alice je pryč a mně nikdo nepomůže. Nikoho nezajímám, jenom Rosalii, a o její zájem rozhodně nestojím.

Carlisle a Esmé mají jeden druhého. Jejich láska mě ubíjí. A jako by to nebylo málo, tak Edward...

Z přemýšlení mě vytrhl nával emocí plných čistého štěstí a lásky, což znamenalo jen jediné – Edward přijel domů a není sám. Vzal sebou i tu lidskou dívku, o které mi v poslední době vykládal snad každý den, jako by mě to mělo utěšit. Když si pak Edward uvědomil, že mě to akorát rozčiluje, tak toho nechal, jenže to stejně nic nezměnilo. Dál se se svými zážitky svěřoval Esmé, která byla samozřejmě nadšená a já to chtě nechtě musel díky svému vyvinutému sluchu poslouchat.

„Bojíš se?“ zeptal se Edward, jenž seděl před domem v autě, ale já ho přesto slyšel. Tady je prostě nemožné mít soukromí.

„Trochu,“ odpověděl mu dívčí hlas.

„To je dobře. Už jsem myslel, že nemáš žádný pud sebezáchovy.“

„Co když se jim nebudu líbit?“

Edward potichu zavyl.

„Takže ty se nebojíš toho, že jdeš do domu plného upírů, ale toho, že se jim nebudeš líbit?!”

„Ano.“

Potom už se ozval jen Edwardův rezignovaný povzdech a následně zvuk otvírajících se dveří od auta.

Vstupní dveře se otevřely a průvan dovnitř místnosti vehnal sladkou vůni, při které se mi samovolně začínal tvořit jed v ústech. Dolů okamžitě seběhla Esmé s Carlislem. Jen Rosalie zůstala okázale trucovat nahoře, aby nám ukázala, jak nesouhlasí s lidskými návštěvami našeho domu.

Až otravně pomalým lidským tempem jsem vstal z pohovky, abych tu dívku nevyděsil, a přistoupil k ostatním.

„Bello, tohle je Esmé, Carlisle a Jasper. Rodino, tohle je Bella,“ představil nás Edward a Bella se ostýchavě usmála.

„Ráda vás všechny poznávám,“ řekla potichu. „Doufám, že vám nevadí moje návštěva.“

„Ale kdepak, Bello. Moc nás těší a jsme rádi, že si Edward někoho našel a je konečně šťastný,“ ujistila ji rychle Esmé.

Bella se trochu uklidnila, ale stále byla nervózní a vyděšená. Mohl bych ji během okamžiku uklidnit, ale bylo příjemné jednou vnímat nepříjemné pocity někoho jiného než mě.

Edward mě okamžitě zpražil rozzuřeným pohledem. Slyšel moje myšlenky. Rezignovaně jsem si povzdechl a uklidnil Bellu, která se jako mávnutím kouzelného proutku začala cítit lépe a o to víc vnímala tu lásku k Edwardovi. Super...

„Posaď se,“ vyzval ji Edward a sám se posadil na křeslo. Bella se zvědavě rozhlédla a nakonec se posadila na gauč vedle mě, což nebyl nejlepší nápad. Dostala se příliš blízko a její sladká vůně mě dráždila v nose. Voněla dobře, až příliš dobře. Lépe než ta dívka, kterou jsem tehdy zabil. Její krev by musela chutnat úžasně...

„Jaspere, nech toho,“ rozkázal mi Edward, ale já ho vnímal jen okrajově, protože jsem zhypnotizovaně pozoroval Bellinu krční tepnu. Tak blízko... Stačilo by se jen o kousek sehnout a...

Aniž bych si to uvědomil, začal jsem se doopravdy sklánět k jejímu hrdlu a jí se divoce rozbušilo srdce. Cítil jsem její strach a zděšení, ale ani to mě nedokázalo zastavit.  

Najednou jsem ucítil náraz ze strany. Vysokou rychlostí jsem proletěl přes půlku místnosti a tvrdě narazil do stěny, ze které s hlasitým rámusem popadaly některé obrazy.

Nedokázal jsem se tomu bránit, moje upíři podstata se drala ven a všechny moje instinkty přímo křičely o pomstu. Moje tělo se automaticky nahrbilo do útočné pozice a já se vrhl vpřed proti protivníkovi. V ten moment to prostě nebyl Edward, ale jen nepřítel, kterého je třeba okamžitě zneškodnit.

Edward hlasitě zavrčel a vyrazil proti mně. Snažil jsem se mu dostat ke krku, ale on se díky své schopnosti dokázal dobře bránit a předvídal každý můj krok.

„Jaspere, prosím, nedělej to. Vzpamatuj se!“ řekl naléhavě, čímž se na chvíli rozptýlil. Využil jsem toho a okamžitě ho kousl do pravé paže, kterou mě pevně držel. Edward zařval bolestí a někdo v místnosti zděšeně vykřikl. Nevěnoval jsem tomu pozornost, dokud mě něco prudce neodrazilo od Edwarda a nepřišpendlilo k zemi.

Rosalie.

„Zatraceně, Jaspere! Copak jsi se už úplně zbláznil?!“ zařvala a pokynula k Edwardovi, který jí ihned přiběhl na pomoc. Jenže už nebylo třeba. Bellina vůně se z místnosti vytratila a já mohl konečně normálně přemýšlet. V jistém ohledu to byla úleva, ale jinak... Nešlo nijak zmírnit tu vinu, kterou jsem kvůli tomu cítil. Co jsem to proboha udělal?!

„Fajn, jestli se Jasper konečně uklidnil, potřebuju, abyste mi pomohli. Carlisle půjde se mnou ven, Edward ohlídá Jaspera a Esmé se postará o... tu lidskou holku,“ začala Rose rozdávat rozkazy. Udivilo mě to. Nikdo z nás nechápal, kde se to v ní bere, ale z jejích slov čišel respekt. Ještě nikdy se takhle nechovala.

Ona i Carlisle okamžitě zmizeli z místnosti a Esmé s Bellou odešly už předtím. Mě Edward hrubě zvedl ze země a nasměroval ke gauči, přičemž mě ani na vteřinu nepřestával sledovat.

Zaposlouchal jsem se do zvuků před domem.

„Když sem přišla ta lidská holka, vyskočila jsem oknem ven a vydala se na lov. Pak jsem našla jeho,“ promluvila Rosalie.

„Co se mu stalo?“ zeptal se Carlisle.

„Napadl ho medvěd. Je to moc zlé?“

„Ano,“ odvětil po chvíli. „Z tohohle se nemá šanci dostat. Moc času mu nezbývá.“

„Aha. Já jenom...“ Její hlas se zlomil v půlce věty.

„Co se děje, Rose?“

„Já-já ho nechci nechat zemřít.“

„Tím myslíš...“

„Ano.“

„Co se to děje,“ zamumlal jsem si víceméně jen pro sebe.

„Rosalie našla v lese nějakého muže, kterého poranil medvěd.“

„Takže... ho promění?“

„Vypadá to tak. Rosalii se na něm něco líbí.“

„Alespoň mi pak dá pokoj,“ pousmál jsem se a doufal, že mě Rose neslyšela.

Edward se nepatrně usmál, ale pořád mu zůstával ten ostražitý výraz. Života Belly si cenil opravdu hodně. Stejně tak jako já Alice. Jenže rozdíl byl v tom, že Bella Edwardovy city opětuje, jenže já jsem pro Alice jen psycholog, na kterého si nejspíš ani nevzpomene. Kdoví, co teď dělá... Tedy jestli je naživu.

Při pomyšlení, že by mohla být mrtvá, mě bolestě píchlo v hrudi. Takhle má vypadat zlomené srdce? Přejde to vůbec někdy, nebo s tímhle budu navěky žít? To už by bylo lepší se sprovodit ze světa, než celou věčnost žít s tou bolestí. Stačilo by...

„Na to ani nemysli!“ prohlásil Edward, ale v ten moment jeho pozornost upoutalo něco jiného. V horním patře přímo nad námi se ozvaly dvoje kroky. Carlisle a Rosalie se nejspíš dostali i s tím člověkem do horního patra tak, aby nemuseli procházet kolem mě. Ten lidský muž určitě krvácí a moje sebeovládání je momentálně dost špatné.

Trhl jsem sebou při hlasitém výkřiku seshora a vzápětí jsem ucítil příšernou spalující bolest. Přeměna už začala a mě přímo pohltily pocity toho člověka. Bylo těžké vybudovat mezi námi pomyslnou zeď a přestat vnímat jeho utrpení. Proměnou už jsem si jednou prošel a bohatě mi to stačilo...

„Jaspere?“ promluvil Edward.

„Hm?“

„Nechceš si zajet do města nebo tak něco? Prostě vypadnout z domu, protože ani pro jednoho z nás není zrovna příjemný být poblíž někoho, kdo zrovna podstupuje přeměnu. Tyhle myšlenky bych tři dny v kuse poslouchat nevydržel.“

„Tak fajn. To bude asi nejrozumnější. Ale co Bella?“

„Esmé ji odveze pryč. Emmettovi zatím jako dozor stačí jen Rose a Carlisle. A navíc tu Bella vzhledem k okolnostem nemůže zůstat.“ Věnoval mi ironický úsměv a já znovu pocítil vinu. To, že jsem nešťastný, neznamená, že bych měl být nešťastný i on. Jenže je to tak těžké...

„Edwarde?“ zarazil jsem se. „Kdo je Emmett?“

„Jo, promiň, tak se jmenuje ten muž. Slyšel jsem to v jeho myšlenkách:“

„Aha, takže Emmett... Už dopředu ho lituju,“ zasmál jsem se.

„Já taky,“ přidal se. „Tomuhle Rose navíc zachránila život, takže si na toho chudáka bude nejspíš dělat ještě vyšší nároky než na nás dva.“

„Tak to si nedovedu představit. Třeba to bude první upír, která spáchá sebevraždu,“ řekl jsem a znovu si připadal jako za starých časů, kdy jsme z Edwardem dovedli takhle špičkovat i několik hodin. Ani jsem si neuvědomil, jak moc mi to chybí.

„Jaspere? Měli bychom už jet.“

„Dobře, ale kam vlastně?“

„No, pokud chceme trumfnout ten loňský novoroční ohňostroj, měli bychom pro to něco nakoupit,“ zazubil se. Příprava ohňostroje patřila mezi jednu z mála věcí, kterou jsme si na lidských svátcích dokázali opravdu užít. Jediné, co mě zarazilo, bylo, že jsem úplně ztratil přehled o čase. Nový rok se neúprosně blíží a s ním i... plánované setkání s Alice. Když jsme se tehdy loučili, slíbil jsem jí, že na ni budu na Nový rok čekat v tom domě mých prarodičů, jenže... Má to vůbec cenu? Alice tam nepřijde a já akorát sám sobě ještě víc ublížím.

„Jaspere?! Vnímáš mě?! Pojedeme mým autem nebo tvým?“ otázal se netrpělivě Edward.

„To je jedno,“ prohlásil jsem a zvedl se z pohovky.

Možná bude prostě lepší tam nejít. Možná bych už měl jít dál...

Pořád slibuju, jak napíšu další kapitolu rychleji, a pořád nic. :D Opět se omlouvám, neměla jsem teď moc přístup k wordu. Navíc teď na pár dnů odjíždím pryč, ale snad bude 20. kapitola brzy. :)

Autor: alfa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Svět za zrcadlem ~ 19. kapitola: