Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Svět za zrcadlem - 5. kapitola

20.04.2011 (16:00) • alfa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1343×

5. kapitola ~ Odraz v zrcadle

Alice:

„A chceš se vrátit... se mnou?“

Na moment jsem přestala dýchat

„Ty bys... ty bys šel se mnou?“ zeptala jsem udiveně.

„Ano,“ potvrdil. Nemohla jsem tomu uvěřit. Já a Jasper v mé době... Já a Jasper – jak dobře to zní.

Jasper si můj připitoměle šťastný výraz vyložil jako souhlas a zvědavě natáhl ruku k zrcadlu. Fascinovaně jsem ji sledovala, dokud se nedotkla lesklé plochy. Jenže něco bylo špatně. Jeho ruka měla přece projít.

„Nejde to,“ řekl a zmateně se po mně podíval. Pokrčila jsem rameny a udělala několik kroků k zrcadlu, abych to mohla zkusit taky. Ruka prošla skrz.

„Co to znamená?!“ vykřikla jsem trochu hysterickým tónem.

„Zrcadlem můžeš projít jenom ty. Nikdo jiný,“ konstatoval Jasper a zaujatě začal kousek po kousku prozkoumávat zrcadlo. Prohlédl ho i zezadu, ale nic zvláštního nenašel.

„Odejdeš?“ zeptal se, aniž by odvrátil pohled od zrcadla. Jako by se mi bál podívat do očí. Najednou jsem si vůbec nebyla jistá tím, jestli se chci vrátit. Zůstat tu s ním a nebo odejít? Když odejdu, budu zase žít jako předtím bez těch pocitů, které ve mně vyvolává jen on. Ale když tu zůstanu, budu nucena navždy žít v téhle době, kterou tolik nenávidím.

„Ještě ne. Musím si to rozmyslet.“ Jasper vzhlédl a podíval se mi do očí. Měl radost.

Najednou mi Jasperův obličej zmizel a nahradil ho cizí. Patřil nějaké ženě. Usmívala se. Jenže pak se obraz změnil. Ženiny oči byly zavřené, obličej bledý... Byla mrtvá.

„Alice?! Alice?!“ Uslyšela jsem nejdřív Jasperův hlas a vzápětí uviděla i jeho. Vypadal ustaraně.

„Co se ti stalo?!“

„Já... viděla jsem nějakou ženu. Nejdřív byla živá a potom mrtvá. Co to znamená?“ Byla jsem zmatená. Už jednou se mi to předtím stalo. Ale byla to jiná žena. Napadlo mě, že by to mohly být oběti, ale to je přece nemožné, nebo ne? Jak bych mohla vědět, kdo bude zavražděn dřív, než se to opravdu stane?

„To nevím. Raději už půjdeme odsud,“ rozhodl a odstoupil od zrcadla.

Znenadání na mě opět začala působit ta zvláštní strašidelná atmosféra. Děsilo mě to. Měla jsem pocit, jako by mě někdo sledoval.

Ozvalo vrznutí dveří. Ohlédla jsem se. Jasper byl pryč. Nevšiml si, že jsem nešla za ním. Zůstala jsem v tom domě úplně sama.

„Pojď blíž,“ zašeptal mi náhle někdo do ucha. Trhla jsem sebou. Nikdo vedle mě nebyl.

„Pojď k zrcadlu,“ zašeptal hlas znovu. Tentokrát do druhého ucha. Ohlédla jsem se. Nic. Chtěla jsem co nejrychleji utéct, ale nešlo to. Nohy se samy od sebe vydaly k zrcadlu. Čím jsem byla blíž, tím se můj strach zvyšoval. Pořád byl vidět jen můj odraz, ale potom se změnil. V zrcadle byl Jasper a já v normálním oblečení z mého století. Oba dva jsme měli zavřené oči. Natáhla jsem ruku a v ten moment se naše oči otevřely. Byly rudé.

Hystericky jsem zaječela nespouštějíc oči ze zrcadla. Objevil se tam někdo třetí. Malá blonďatá holčička v růžových šatičkách...

„Alice?! Jsi tu?!“ zavolal Jasper ode dveří a ihned přiběhl ke mně. Odtrhla jsem pohled od zrcadla a podívala se na něj. „Myslel jsem, že jdeš za mnou. Až po chvíli jsem si všiml tvé nepřítomnosti. Jsi v pořádku?“

Ohlédla jsem se zpátky. V zrcadle už byl zase normální odraz.

„Odveď mě pryč, prosím,“ zašeptala jsem roztřeseným hlasem a udělala jeden krok směrem k východu, ale podlomily se mi nohy. Kdyby mě Jasper nezachytil, spadla bych.

„Raději tě ponesu,“ prohlásil. Hned na to mě zvednul a odnesl ven. Teprve až když jsme byli pryč z toho domu, strach opadl a já se mohla postavit na zem. Celý zbytek cesty jsem ho ale držela za ruku. Vyvolávalo to ve mně pocit bezpečí víc, než cokoliv jiného.

Po příchodu domů jsme se najedli a já čekala, že půjdeme spát, protože bylo opravdu pozdě, ale Jazz byl jiného názoru. Chtěl si promluvit o tom, co se stalo.

„Při cestě pátky do toho domu jsem uslyšel výkřik. Vyděsilo tě něco?“

„Ale... Já... To nic nebylo.“

Chytil mě za bradu a donutil mě podívat se mu do očí. Povzdychla jsem si.

„Slyšela jsem... hlas. Říkal, ať jdu k zrcadlu. Já nechtěla, ale nohy mě neposlouchaly. Došla jsem až k zrcadlu, ve kterém jsem spatřila tebe a mě v normálním oblečení z mé doby. Měli jsme rudé oči. Přesně jako ten vrah. A potom se tam objevila ještě malá holčička. Myslíš, že to něco znamená? Takové věci už vidím od mala, ale ne v zrcadle. Co když mám nějakou poruchu?“

„A souvisely tvé vidiny někdy nějak s tvým reálným životem?“ ptal se.

„Někdy ano. Většinou jsem něco viděla ve svých snech a ono se to pak splnilo. Jednou se mi zdálo o mé babičce. Ležela na podlaze a nehýbala se. Strašně mě ten sen vyděsil a donutila jsem rodiče jet přes polovinu Londýna k ní domů. Tam se opakovala scéna ze snu – babička ležela nehybně na zemi a tekla jí krev. Zavolali jsme sanitku. Měla několik bodných ran, ale naštěstí se ji jim podařilo zachránit. Ukázalo se, že se k ní někdo vloupal a když zjistil, že je babička doma, tak ji pobodal. Dlouho jsem se z toho nemohla vzpamatovat. Šla jsem i k psychologovi, který po několika sezeních prohlásil, že mám mimořádně bujnou fantazii a to s mou babičkou byla pouze šťastná náhoda. Od té doby jsem o svých snech nikomu neřekla, ani své nejlepší kamarádce Hannah. Mně samé ty sny a vize naháněly hrůzu. Snažila jsem se jim nevěřit a ignorovat je. Ale čím jsem byla starší, tím se mi to stávalo častěji. Ale taky jsem se to naučila ovládat. Většinou to dokážu potlačit, ale někdy to prostě přijde a já tomu nedokážu zabránit.“

„Potlačuješ to i teď?“

„Ano,“ odpověděla jsem. „Dělám to už nevědomky. Zvykla jsem si na to.“

Jasperovy oči se najednou rozsvítily.

„Co je?“ divila jsem se jeho prudké změně nálady.

„Víš, v této době by ses mohla něčím takovým snadno uživit. Nadpřirozeno je teď velmi populární. Především média.“

„Média?“ nechápala jsem.

„Nikdy jsi neslyšela o spiritismu? Jde o rozmlouváním s duchem zemřelého prostřednictvím média, kterým je nějaký mimořádně nadaný a vnímavý člověk. V dnešní době si lidé za spiritistické seance nechávají platit, takže se najde i spousta podvodníků. To, co umíš ty, je sice něco jiného, ale přesto pořád nadpřirozeného. Možná vidíš budoucnost. Kdybys nabízela předpovědi o budoucnosti, které by s později naplnily, hodně bys vydělala.“

„Ty si myslíš, že mám nějaké nadání?“

„Ano," tvrdil. „Určitě nejsi blázen, jenom máš nadpřirozenou schopnost... Mohla bys to zkusit nepotlačovat? Přijmout nějakou vizi?“

„Dobře, zkusím to,“ souhlasila jsem. Zavřela jsem oči a soustředila se. Netrvalo to dlouho a přišla první vize.

Skupina lidí. Světlovlasý muž asi kolem třicítky, stejně stará žena s medovými vlasy, blondýna držící za ruku nějakého hromotluka a asi osmnáctiletý kluk s bronzovými vlasy. Všichni byli mimořádně krásní. Ale něco bylo špatně. Všichni z nich měli zlaté oči a křídově bílou pleť.

Záblesk. Všechno zmizelo a objevila se nová vize. Kluk s bronzovými vlasy běžel neuvěřitelnou rychlostí po lese. Několika dlouhými skoky se dostal ke stádu zvěře. Skočil po jedné srně a zakousl se jí do hrdla...

„Alice?!“ zakřičel někdo a vize bylo pryč. Místo toho jsem se dívala do obličeje Jasperovi.

„Vypadalo to, jako by jsi byla v transu. Vůbec jsi mě nevnímala. Viděla jsi něco?“

„Ano, ale nerozumím tomu. Viděla jsem nějaké lidi. A potom jednoho z nich, jak se zakousl do srny. Navíc měli zlaté oči...“

„Taky to nechápu. A ty lidi neznáš? Nepřipadají ti povědomí?“

„Ani trochu.“

„To je škoda... A nedokážeš vyvolat vize o určité osobě? Protože právě tohle by se dalo využít.“

„Zkusím to,“ zamumlala jsem. Zavřela jsem oči a vybavila si Jasperovu tvář, jenže vize nepřicházela. Jenom mě to vysilovalo.

Najednou mě Jasper pohladil po ruce a do mě jako by uhodil blesk.

Jasper objímal tu blondýnu z předchozí vize. Potom se od ní odtáhl a společně vešli do velkého bílého domu...

„Viděla jsem tebe,“ řekla jsem zklamaným hlasem po otevření očí. „Objímal jsi krásnou blondýnu a potom jste odešli do nějakého domu. Měli jste šaty z této doby, takže předpokládám, že to byla tvoje budoucí žena.“

Jeho tvář se nejdříve zachmuřila, ale pak se radostně usmál.

„Myslím, že se brzy odstěhuješ,“ prohlásil. Vyděsilo mě to. Vyhazuje mě ven? Naštval se?

„Proč?!“

„Abys mohla bydlet ve svém vlastním bytě, protože budeš strašně bohatá!“ smál se.

„Tak snadno se mě nezbavíš!“ varovala jsem ho a přidala se k jeho smíchu.

← 4. kapitola x 6. kapitola →

Autor: alfa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Svět za zrcadlem - 5. kapitola: