Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Světlo a stín 1. část

15.02.2010 (17:30) • Texie • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4472×

 Tuto povídku bych chtěla věnovat Amishe - sluníčku, které nezamrzne ani v mrazu našich hor. ;o)

 1. část

 Divadelní sál byl naprosto ztichlý. Všichni v hledišti i v lóžích vyčkávavě seděli a neodtrhovali zrak od dívky na scéně. Opona již před chvíli vystoupala vzhůru a odhalila dívku sedící v bělostných šatech a vlasy spletenými zahalujícími jí záda. Mlčky skláněla hlavu. Orchestr se pomalinku rozezněl od tichých tónů houslí tvořících tesknou melodii. Jejich zvuk náhle doplnil křehký hlas. Dívka pomalu začala zvedat hlavu a z hrdla jí zněl zpěv, který nutil obecenstvo prožívat ty touhy a stesk, který z něj cítili. Tohle vše se jí zračilo i ve tváři. Jako by tam nikdo jiný nebyl. Zadívala se vzhůru, k nebesům, která jediná snad mohla pochopit to, co jí v hlase znělo.

Říkali jí víla s hlasem andělů. Bylo to teprve čtvrt roku, co její noha vstoupila na prkna této opery. Přesto si již svou malou rolí s prvními tóny svého hlasu dokázala získat obdiv obecenstva. Měla sedmnáct a do opery se dostala jen díky své pěstounce, která se jí v sedmi ujala. Přišla tehdy o svého otce, který se o ní staral, ale získala tetu, která v mnohém dokázala zastoupit roli její matky. Ona sama kdysi svým tancem plnila hlediště a poté se v opeře stala oporou všem mladším, kteří se zde snažili pokořit tu vrtkavou dámu jménem sláva.

Nyní shlížela s pýchou na mladou dívku, kterou milovala jako vlastní dceru, kterou sama nikdy neměla. Obětovala své slávě, tomuto místu, vše. Celý svůj život, ale on se jí to takto jistě snažil vynahradit. Slzy se jí draly do očí, když viděla dámy ve skvostných večerních róbách a gentlemany ve fraku, jak bez hlesu jsou spoutáni líbezným hlasem linoucím se z křehkého dívčina těla. Byla to závěrečná árie celé operety a když dozněly poslední tóny a dívčino tělo pokleslo v gestu vyčerpání a nekonečného smutku k zemi, rozestřelo se sálem naprosté ticho. Trvalo snad pět vteřin. Jako by obecenstvo čekalo, až se i poslední dozvuk odrazí a zanikne. Teprve pak se ozval bouřlivý potlesk. Židle zavrzaly, jak vstávali a aplaus nebral konce.

Na scénu vybíhali i ostatní účinkující a dívka konečně vstala, aby se s nimi mohla poklonit ve způsobném pukrleti. Její zasněný pohled putoval po tom bouřícím davu. Stále ještě nemohla uvěřit tomu, že je to skutečně pravda. Opona naposledy padla k zemi a teprve v tu chvíli se herci nadšení úspěchem svého představení začali rozprchávat.

"Sipi," Rozezněl se hlas přes scénu a dívka se rozběhla ke své pěstounce, která si ještě snažila nenápadně osušit tváře.

"Ach tetičko, líbilo se jim to." Objímala postarší ženu a tělo se jí trochu ještě chvělo vyčerpáním.

"Jistě že líbilo. Museli by být hluší, kdyby ti nepadali k nohám."

Sipi se rozverně zasmála. Nikdy si o sobě nemyslela příliš a bylo jí jasné, že by ji její pěstounka chválila, i kdyby krákala jako havran. Společně se vydaly do její šatny. Měla ji jen pro sebe. Jaký to byl rozdíl o proti té komůrce, kde se po příchodu tísnila se čtyřmi dalšími. Nyní měla pokoj třikrát tak velký a jen pro sebe samotinkou. Jen co otevřela dveře, do nosu jí pronikla omamná vůně květin. Pokoj jimi byl téměř přeplněný. Některé doplňovaly i lístečky s blahopřáním, jiné pouze skrovná vizitka.

"Bože, to je nádhera," vydechla a rozběhla se k jedné z kytic. Opatrně do ní vnořila svou tvář a vdechla vůni bílých lilií. Chodily jí už téměř dva měsíce po každém z jejích představení. Nezpívala tehdy ani hlavní role a v šatně na ni čekala obrovská kytice těchto křehkých květů. Nedoplňoval je lístek ani vizitka. Vždy jí je pokládali na kosmetický stolek, ale nyní zaujala jejich místo jiná kytice a tuto položili na odkládací stolek vedlo sofa. Občas podezírala tetičku, že je tajně posílá ona. Nikdy o svém zpěvu neměla přemrštěné mínění, ale vždy když tyto květy uviděla, radostně se jí sevřelo srdce.

Dosedla na měkký taburet před stolkem a zvědavě přejela prsty po kytici rudých růží.

"Nevíš od koho může být? " Její pěstounka zavrtěla hlavou a přešla až k ní. Opatrně rozhrnula květy, ale žádnou kartičku nenašla.

"Zvláštní," potřásla hlavou.

Sipi si pečlivě setřela s tváře všechna líčidla a podala svůj kostým tetě, aby jej opatrně uložila. Stále však její pohled poutaly rudé růže. Nakonec neodolala a dlaněmi objaly květy a zabořila do nich tvář. Jejich sytá vůně ji naprosto omámila. Hlava se jí až zatočila.

"Dávej pozor holčičko!" zvolala její teta a zachytila ji. "Jsi příliš unavená. Tolik představení v jednom týdnu tě stojí příliš sil."

Sipi chtěla nejprve protestovat. Lidé ji chtěli poslouchat, její hlas. Nedokázala jen tak odmítnout. Byla však pravda, že se cítila dnes velmi zesláblá. Její jemná bledá pleť jako by ještě více pobledla a kostyméři si začali stěžovat, že jí kostýmy začínají být volné. Nechala se tedy od tety odvést ven ke kočáru a pak do jejich bytečku. Než vystoupala ke svému pokoji, nedokázala už udržet víčka ani otevřená. Jen co dolehla strhla ji náruč snů do svého objetí.

 Rudé růže začaly chodit po každém představení. Stalo se už po páté, že na jejím stolku ji místo bílých lilií uvítala omamná vůně, ale stále bez jediného lístečku či odkazu. Sipi si lehla do sofa a pohrávajíc si s jedním z květů lilií se zamyšleně dívala na tuto hádanku skrytou v jemných okvětních lístcích. Náhle se na dveře ozvalo zaklepání. Malá dívenka nakoukla dovnitř a jen co pohlédla na usmívající Sipi, vklouzla do pokoje.

"Dal mi to nějaký lokaj, že to mám předat."

Sipi hleděla na rudou obálku a rudou růži, která k ni byla přivázána stužkou. S mírným zaváháním je převzala už od trochu netrpělivé dívenky. Přivoněla k růži. Byla to tatáž, jako ty v kytici na jejím stolku. Opatrně rozvázala stužku na obálce a rozložila list.

 Drahá slečno S. C. Didie, jsem zcela okouzlen vaší křehkou krásou i andělským hlasem. Bylo by mi nevýslovnou ctí přivítat Vás i s tetou tuto neděli v mém skrovném sídle.

S láskou Váš oddaný vikomt de Risccota

 Hleděla hodnou chvíli na tento list a pročítala tatáž slova stále dokola. Vyrušila ji až jej teta, která vešla do pokoje. I ona překvapeně pročítala tento krátký list a čelo jí zbrázdily tři starostné vrásky.

"Znáš jej tetičko?"

Aniž by se na ni podívala pokynula na souhlas.

"Již jsem si jej několikrát všimla v jedné z lóží. Tohle se mi však nechce líbit."

"Proč?" vyzvídala nechápavě Sipi.

"Před lety zdědil majetek po svém otci a patří mezi smetánku zdejší společnosti. Mladé dámy se předhánějí v honě na něj a jeho bohatství. Možná by nemusel být ani bohatý," povzdechla si, " na okouzlení kterékoliv by mu prý stačil jeho vlastní šarm a vzhled."

Sipi přes rty přelétl zasněný úsměv. Vždy byla snílek a při tetiných slovech se jí před očima vynořil její princ. Princ na bílém koni o němž všechny dívenky sní.

"Tak proč tedy..." zavrtěla zmateně hlavou nad tetinou reakcí.

"To je právě to, dítě. Má skvělé postavení, majetek a okouzlující tvář. Takoví jako on si zpěvačky nevolí za manželky, jen jako..."

Sipi na ni rozčarovaně hleděla. Její zasněná mysl však odmítala přijmout to, co jí zde říkala. Ani si neuvědomila, že křehký bílý květ lilie rozdrtila ve své dlani. Pohlédla na pozvání v tetině ruce.

"Chtěla bych jít," zašeptala tichým ale pevným hlasem. Jen málokdy se tetě v něčem vzepřela. Co jí paměť sahá, snad by ty případy na na prstech jedné ruky spočítala, ale nyní nemohla jen slepě poslechnout. Cítila, jak se jí duše upnula k tomu, co jí ten krátký list plný něžných slov nabízel.

Teta na ni chvíli zkoumavě hleděla. Znala ji. Milovala. I samotné bylo proti srdci zakazovat jí něco po čem toužila, možná se i mýlila a křivdila tomu mladému muži. Nakonec tedy přikývla. Do neděle přece jen zbývá ještě pár dní a kdo ví, co se ještě může stát. Třeba si to Sipi i sama rozmyslí.

Ve starých budovách jako byla tato mají i stěny uši a tak netrvalo dlouho a tajemný odesílatel rudých růží byl znám celému opernímu kolektivu. Sipi si do té chvíle ani neuvědomovala, jak rozdílné pocity v ostatních vzbuzuje. Pár vlásenkářů jí popřálo štěstí, postarší kostymérka se na ni povzbudivě usmívala a baletky si šuškali jen se objevila. Mnozí jí přáli, aby slova jejího ctitele byla upřímná a došla díky nim štěstí, ale byli i takoví, kteří se na ni závistivě mračili a Sipi se začínala občas až cítit nesvá ze všech těch reakcí, které vyvolávala.

Před čtvrtečním vystoupením cítila větší nervozitu než obvykle. Neděle se stále blížila a ona se bála, zda od ní ona i ostatní neočekávají příliš. Byla to přece jen pouhá návštěva, ale přesto se k ní celou svou duší upínala. Přemýšlela, zda bude i na tomto vystoupení přítomen. Zda jej konečně zahlédne, nebo bude muset vyčkávat až do neděle...

Právě mířila do své šatny, když vyděšeně vykřikla a zachytila se rámu jednoho ze zrcadel na chodbě. Nebyla schopna ničeho než jen němě lapat po dechu a zírat na nehybné tělo v jejím pokoji. Byla to Charlotte. Viděla její světlou vlnitou záplavu vlasů rozprostřenou po koberci, ale především podivně zkroucený úhel její šíje.

Její prvý výkřik naštěstí přilákal zvědavce a netrvalo dlouho a Sipi skryla vyděšenou tvář v tetině rameni. Stále viděla ten pohled. Zavírala oči seč mohla, ale nechtěl zmizet. Teta jí přejala dlaněmi po chvějících se pažích a odvedla raději do kostymérny.

Sipi hleděla do kouřícího šálku čaje, ale ani ten ji nedokázal zahřát. Stále se chvěla.

"Co se... Jak se jí to stalo?" kroutila zlomeně hlavou.

Teta se na ni chvíli dívala a zvažovala, zda ji má raději milosrdně klamat či říct pravdu. Zde se však tajemství jen ztěží udrželo.

"Nebyla to nehoda, měla zlomený vaz." Bedlivě hleděla a dívku. Na zem dopadlo pár kapek čaje. Sipi se ještě více schoulila pod pléd na svých ramenou.

"Co mě však nedává klidu," pokračovala teta, "je krém, který ležel vedle ní. Část jí potřísnila předloktí a měla na něm popálenou kůži. Byl přesně takový, jako máš na stolku."

Místností se rozhostilo ticho. Sipi nechápavě hleděla do zvláštního výrazu v tváři své pěstounky. Nechtěla tomu věřit a jen velice těžko jí ta slova pronikala do vědomí. Starostlivý pohled dvou očí ji však utvrzoval v tom, k čemu neomylně spěla. Někdo jí chtěl ublížit, ale proč?

Do své šatny už odmítala vstoupit, stejně jako ostatní. Všichni v opeře byli hrozně pověrčiví. Báli se neštěstí, které se uvnitř odehrálo. Po večerním vystoupení se cítila vyčerpaněji, než kdykoliv dříve. Vše co se ten den stalo z ní doslova vysálo sílu. Přesto vše muselo jít dál. Nikdo si nechtěl dovolit zrušit představení. Všude však panovala ponurá nálada a pohledy podezření se zračily odevšad. Sipi naprosto zapomněla pátrat po vikomtovi v hledišti. Toužila po jediném, konečně se dostat za brány této opery. Schovat se před tím vším a alespoň na chvíli v náručí spánku zapomenout.

2. část

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Světlo a stín 1. část: