Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Světlo a stín 3. část

18.02.2010 (11:30) • Texie • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 4243×

Než si vlastně stačila uvědomit možné nebezpečí, zachytila svou nohou za jedno z lan, kterých se tu válelo nespočet. Dopadla bolestivě na podlahu a z děsem v očích zírala na několik krabic, která strhla a padaly přímo na ni. Pak se kolem ní rozprostřela tma.

3. část

Sipi vnímala jemný vánek na tváři. Pomalu se probouzela z temnoty mdlob. Musela se při pádu uhodit do hlavy. Ale přesto cítila, že je něco v nepořádku. Otevřela váhavě oči. Ležela na měkkém sofa a okolo bylo příšeří. Zaostřila na malovaný strop nad sebou. Všude okolo bylo naprosté ticho. Putovala tedy pohledem dále po místnosti. Byla tu zrcadla a skříňky, zástěna a několik obrazů stále pověšených na zdi. Přes vše tu však byl rozprostřen závoj prachu. Tenká vrstvička, která dávala zaniknout kdysi tak živým barvám.

Sipi se posadila a pohledem putovala dále.

"Ne!" vykřikla do ticha pokoje. Zděšeně se přehoupla za sofa a přitiskla se ke stěně. Zírala do tváře, která ji pronásledovala ve zlých snech. Krásná a ledová. Nyní však byla jiná. Ne rysy v ní, ale ten výraz byl odlišný. Přesto ji jen pohled na ni rozechvěl. Děs jí poléval z upřeného pohledu jeho očí. Jeho oči byly rudé jako krev tekoucí ze srdce.

Byla zde s ním zavřená, srdce jí bušilo v šíleném tempu a nohy polevovaly. Jediným zvukem byl její vlastní dech. Jako by on byl jen přízrakem, který si stvořila něčí zvrácená mysl. Přesto cítila, že tam opravdu je. Ten hluboký pohled, ten pocit, jako by ji spoutával. To nebyl jen výplod fantazie.

"Neublížím ti," prolomil tiho hlas, který jako med stékal po jejích vyděšených strunách mysli. Měla téměř chuť přivřít oči a vychutnat si tu libou melodii rozeznívající se v pokoji. Nedokázala se ani hnout, odpovědět. Vykročil k ní. Udělal sotva dva kroky. Jeho neskutečně bledá pokožka zářila ve tmě. Nebyla lidská. Sipi chtěla utéci před ním, ale za ní byla už jen pouhá zeď. Být to možné, vtiskla by se do ní. Hleděla na toho před sebou, jak se pomalu blíží, stejně jako spáry milosrdné tmy, která ji opět začala obklopovat. Vypětí nervů ji opět poslalo do náručí mdlob. Už ani nevnímala pár rukou, které ji zachytily, než mohla sklouznout k zemi.

 Nevědomí ji tentokrát opustilo velmi brzy. Neklidně zavrtěla hlavou, která jí narazila do něčeho tvrdého. Zvedla ruku k tváři a doufala celou svou duší, že to byl jen zlý sen, příšerná noční můra. Její zvláštní poloha ji však donutila opatrně otevřít víčka.

Dech jí uvízl v hrdle. Jen z pár centimetrů hleděla přímo do té bledé tváře. Jeho chladné paže ji objímaly. Stál nad sofa, jako by ji chtěl na něj položit, ale nyní si to rozmyslel. Stál tam bez hnutí a jen jí hleděl do tváře. Rudé oči se vpíjely do těch jejích.

Toužila křičet, bušit do něj, ale nedokázala se ani pohnout. Jako by jí ty oči pronikaly hluboko do mysli. Po tvářích jí začaly stékat slzy bezmoci. Připadala si jako by se propadala do té nejhlubší temnoty. Obklopovala ji, pronikala do každého jejího kousku a uzurpovala si jej.

Jedna jeho paže poklesla a Sipi ucítila pod nohami opět pevnou zem. Druhou jí však nechával stále kolem pasu a držel u sebe. Přes líce jí náhle přejelo něco chladného. Polekaně sebou cukla, ale odtrhnout od něj oči nedokázala. Cítila, jak jeho prsty jemně kloužou po její tváři. Následoval stezičku jejích slz.

S vypětím všech svých sil odtrhla svůj pohled a zadívala se na jeho nehybnou hruď. Ani jediný nádech ji nepozvedl, ani jediný úder necítila pod svými dlaněmi.

"Pusťte mě, prosím," zašeptala tak tichým váhavým hlasem, že byl sotva slyšet. Pohlédla znovu vzhůru. Chtěla jen vědět, zda ji přece jen nezaslechl. Jeho oči ji však opět zajaly. Stáli tak a Sipi se zdál každý úder jejího srdce hlasitější. Ruka na jejích zádech náhle jemně začala sklouzávat. Pomalu, jako by zároveň zkoumal každou konturu, sjížděly prsty níže, až jí přejely přes bok a jeho paže zůstala svěšená.

Váhavě ustoupila. Aniž by jej chtěla ztratit z očí ustupovala ke dveřím. Zbývaly jí již jen tři krůčky, když se jí něco zaplantalo pod nohy. V tom samém okamžiku však již byla opět v jeho náručí. Pevně, ale přesto jemně jako by držel jen květ, ji objímal pažemi. Opět nalezla ztracenou rovnováhu svých nohou. Nechápavě zavrtěla hlavou. Nebylo možné, aby byl tak rychle opět u ní. Ale co vlastně okolo něj bylo pochopitelné?

Jeho paže ji během kratičkého okamžiku opět pustily a aniž by se na ni podíval, otevřel dveře pokoje. Na chvíli zůstala nehnutě stát. Pak ovšem vyběhla rychle z pokoje a běžela chodbou pryč. Byla to jedna z chodeb budovy opery, ale tuto neznala. Všude se povalovaly odložené věci a na všem byla vrstva prachu. Vířil se za ní v husté šedivé mlze. Sipi běžela dál. Ale tento labyrint přece nemůže být nekonečný. Musí nalézt východ, nebo se dostat alespoň do známějších částí.

Před ní se však rozevřel jen vchod do sklepení. Cítila chlad a vlhko, které odtamtud vycházelo. Štítivě se otřásla. Došlo jí, že tudy cesta ven nevede. Chlad jí roztřásl.

"Některé části sklepení jsou zatopené," ozval se přímo za ní překrásný vábivý hlas. Přesto úlekem nadskočila. Prudce se otočila. Do tváře se mu však opět pohlédnout neodvážila. Děsil ji snad více než to sklepení.

Náhle zahlédla pohyb před sebou. Uskočila a pohlédla na klidně nataženou ruku jejím směrem. Hleděla na ni, jak tam vyčkávala a v na první pohled jemném gestu.

"Pojď," zašeptal opět ten hlas, který snad byl ze samotného pekla.

Sipi váhavě hleděla na jeho dlaň a do zad jí studil ledový vzduch proudící z tmavého sklepení. Jako by vyšla vstříc stínům, opatrně položila ruku na jeho. Chvěla se jí. Jemně ji uchopil a pokynul chodbou zpět. Nechala se jím vést a hleděla jen na podlahu před sebou.

Kráčela mezi pohozenými lany a prachem, přesto si byla jistá, že by neupadla. Nedovolil by to. Cítila se v tomto ohledu s ním nějak zvráceně v bezpečí. Byl netvor. Dokázal by zničit kohokoliv, kdo by jí mohl ublížit, ale kdo by ji ochránil před ním?

Po očku jej začala pozorovat. Měl ostře řezané rysy. Rty měl stažené do tenké linky, jako by byl napjatý, ztuhlý sebeovládáním. Černé vlasy mu spadaly až na ramena. Neměl je svázané jak bývalo nyní v módě, ale volné a povlávaly mu díky jemným závanům zde na chodbách.

Náhle se podíval přímo na ni. Jeho tvář v tu chvíli nevypadala tak děsivě. Byla na hony vzdálená té, kterou zahlédla v temné uličce cestou na ples.

"Co tady vlastně děláte?" vypadlo z ní dříve, než byla schopná se ovládnout.

"Mám rád hudbu." Jeho odpověď byla tak prostá a přesto zastřená.

"V hledišti jste nebyl."

Sipi samozřejmě nemohla znát všechny z obecenstva, kteří kdy navštívily její vystoupení, ale zároveň si byla naprosto jistá, že jeho přítomnost by vyvolala značný rozruch.

Pouze zavrtěl hlavou. Stoupali již hodnou chvíli po točitých schůdcích, když se zastavil před téměř přehlédnutelnými dveřmi a otevřel je dokořán. Uvnitř bylo šero, ale i přes to okamžitě poznala, kde jsou. Pod nimi v hloubce bylo hlediště a viděla i samotnou scénu. Stáli na úzké galerii přímo pod střechou opery.

Vedl ji dále, nyní již místy, která znala. Vedl ji přímo k její šatně. Jako by znal tyto chodby lépe než kterýkoliv z kulisáků, herců či uvaděčů. Teprve až přede dveřmi se zastavil. Pomalu postil její dlaň, kterou stále svíral.

"Sipi!" rozlehl se známý hlas chodbami. Otočila se tím směrem, poznávala tetin hlas. Srdce se jí v hrudi téměř zastavilo při představě, jak bude reagovat. Prudce se opět otočila zpět, ale zírala již jen do prázdné chodby. Po něm už nebylo ani památky. Jen její chladné prsty byly důkazem, že se jí to nezdálo.

"Oh můj Bože, Sipi!" ozvalo se zaúpění a v příštím okamžiku ji již drtily vřelé paže její tety. Chytila její tvář do vrásčitých dlaní a hledala jakoukoliv známku újmy. Pak ji opět sevřela v náručí. Jen neochotně ji pouštěla. Jen úpěnlivý pohled okrových očí ji dokázal oblomit. Sipi pohlédla do zmučeného pohledu vikomta. V okamžiku zdolala tu krátkou vzdálenost, která je dělila. Drtil ji ve svém objetí, že téměř nemohla dýchat, přesto ji ani nenapadalo se odtáhnout. Potřebovala jej. Jen on dokázal zahnat temnoty kolem ní.

 Líbezné tóny se nesly sálem a tiše doznívaly, než se strhl ohlušující aplaus. Sipi pohlédla do zákulisí, kde na ni čekala teta a do lóže, odkud se na ni usmíval vikomt de Risccota. Společně s ostatními se děkovně sklonila, avšak aniž by si dokázala pomoci. Její pohled ji skrz řasy zaletěl vzhůru na galerii pod střechou opery. Jako temný stín nad jejím životem tam stál. Cilindr zakrýval jeho pohled cizím zrakům, ale přesto věděla, že je to on.

Na okamžik ztuhla, hluk okolo ji však rychle vrátit opět do reality. Opona dopadla na dřevěnou podlahu scény a Sipi se rozběhla k tetě.

"Copak holčičko?" chytila její dlaně do svých.

"Nic nic," zavrtěla hlavou. Nechtěla jí přidělávat starosti. Možná byly i zcela zbytečné.

"Jsi nervózní z toho plesu?"

Sezóna v opeře se vždy uzavírala slavnostním plesem. Přikývla tetě, aby ji tak uklidnila.

"Neboj, budeš jedna z nejkrásnějších, vikomt od tebe neodtrhne oči."

Tváře jí polil ruměnec. Chtěla být nejkrásnější, v jeho očích.

 V den plesu z hlediště zmizely židle a všechny haly a sály byly překrásně vyzdobené. Celá budova se vlastně přeměnila v jednu slavnostní scénu. Všichni si oblékli skvostné róby a tvář jim halily zdobné škrabošky a masky. Vikomtovi však nedalo vůbec práci ji poznat. Jako by ani žádnou masku neměla. Razil si cestu přímo k ní, jen co ji spatřil.

Jako v jednom velkém kouzelném snu prožívala tento večer. Vikomt se od ní nehnul ani na chvilku, jen pokud si Sipi na chvilku půjčila teta či jí šel pro punč.

Ucítila jeho ruku na pase. Stočila se k němu. Místo jeho usměvavé tváře a dvou šálků punče spatřila černou škrabošku zdobenou temně zelenými pírky, z níž se na ni upíraly dvě temné oči. Ruka se posunula na jejím pase a druhá ji uchopila ruku. Byla v šoku. Jako pouhá loutka jej následovala po parketu. Vedl ji s naprostou jistotou a ona se opět nemohla vymanit z pouta jeho pohledu. Jako by vše a všichni ostatní zmizeli, byli v naprosto jiném světě. Dokázal ji unést a uvrhnout do temné samoty i uprostřed tohoto davu.

Náhle zůstal stát na místě a jako nehybná socha zůstal hledět přímo na vikomta, který se objevil na okraji parketu. Probodával jejího tanečníka vražedným pohledem. Byl odhodlaný ji bránit. Šálky punče dopadly na podlahu. V tu samou chvíli stisk kolem jejího pasu zesílil a ona se nedobrovolně rozběhla ze sálu. Vlekl ji za sebou. Vzpouzela se co jí síly stačily, ale on jako by si toho ani nevšiml. Hlava se jí z toho rychlého běhu točila. Běželi už jednou z menších chodeb v zákulisí, když se jí náhle ztratila půda pod nohami.

Zděšeně vykřikla, když se propadli jedněmi z padacích dveří. Dopadl tiše jako by to byl pouhý schůdek. S hrůzou viděla, že míří přímo do sklepení. Měla z něj hrůzu. Skrývá se tam snad více netvorů jako tento?

"Prosím..." zapřela se opět do jeho stisku. Zastavil a pohlédl na ni. Jeho temný pohled po chvilce sklouzl k jemným rukavičkám, které ji halily ruce až nad lokty. Uchopil její ruku a opatrně zachytil jemnou látku, stáhl jí nejprve jednu a poté i druhou rukavičku. Nebyla schopná mu odporovat, ani netušila, zda by to mělo nějakou cenu.

Jeho chladný dotek ji zastudil na holé kůži. Uchopil obě její dlaně do svých. Náhle se za ní ozval dupot a následně se objevil vikomt. Vlasy měl rozcuchané a v pravici svíral kord.

"Okamžitě ji pusťte!" zavrčel.

Ruce měla okamžitě volné, ale přesto se necítila lépe.

"Vikomte ne! Prosím." Měla hrozný strach. Tušila, že i kord je proti němu málo. Viděla sílu, rychlost i krutost toho netvora. Jen však mohla sledovat, jak vikomt na něj zaútočil. Jeho zbraň však proťala jen vzduch a během okamžiku se již válela na zemi.

Vikomt se nestihl ani vzpamatovat a zíral zblízka do jeho bledé tváře.

"Ne!" vykřikla Sipi a vrhla se vpřed. S odvahou, o níž nevěděla kde bere, se postavila před vikomta de Risccota. Na tváři ucítila chladný dotek, který tak ostře kontrastoval s zuřivým pohledem jeho oči. Pak ustoupil několik kroků zpět. Zavládlo ticho. Vikomt objal Sipi kolem pasu a postrčil ji za sebe.

Z dálky se začal ozývat dupot nohou o kamennou podlahu. Temný pohled se stočil tím směrem a naposledy se střetl s jejíma očima. Pak se otočil a zmizel v jedněch z dveří vedoucím dále do hlubin chodeb pod operou a samotným městem vůbec.

Cítila, že odchází navždy. Už nikdy se jej nebude muset bát. Opřela se o o vikomta a ten ji pevně objal. Cítila to teplo, které z něj sálalo. Sevřela pevně víčka, ale i přesto jí po tváři stekla slza.

Dav se jako zbavený všech zábran valil temnými chodbami. Chtěli lapit tu zrůdu, která vraždila a děsila všechny tady. Překvapeně zastavili, když objevili Sipi sedící na kamenné podlaze.

"Kde je?"

"Kam šel?!" ozvalo se a ona jim bez jediného slova ukázala dále chodbou. Ona pro ně byla nyní podružná. Jediné na co se jejich mysl soustředila, bylo zničit přízrak smrti tohoto místa.

Sipi dál seděla a vnímala jak ozvěny jejich hlasů mizí ve spletitých chodbách. Nakonec se ozýval jen zvuk kapající vody. Seděla i když zaslechla tiché otevření dveří a kroky přímo za zády.

"Co se stalo?" zašeptal tichý sametový hlas. Věděla na co se jí ptá.

"Poslala jsem jej pryč."

Obešel ji, aby jí viděl do tváře. Ona však uhnula pohledem k chladné zemi. Bála se opětovného lapení v jeho pohledu. Potřebovala mít čistou mysl, vyznat se sama v sobě.

"Proč?" nechápavě zavrtěl hlavou.

"Byl mi světlem v mém živote, dokázal mě udělat šťastnou," konečně pohlédla vzhůru do jeho zmatené ledově krásné tváře. "Ale najednou jsem si uvědomila, že je to pro mě jen prázdné. Děsím se té temnoty v níž se skrýváte a děsím se Vás. Nedokážu však jít dál. Nedokážu se toho vzdát. Jako bych k ní už sama patřila."

Zakroutila hlavou nad nesmyslností svých vlastních slov. Náhle se k ní natáhla ruka. Aniž bych zaváhala vložila do ní svou dlaň. Přitáhl si ji blíže a chladivými prsty jí přejel po tváři. Ucítila jemnou vůni bílých lilií.

"Sipi, zvláštní jméno."

"Táta mi tak říkal jako malé."

"Nyní již nejsi dítě."

Ne, to nebyla. Cítila se, jako by za poslední měsíce zestárla o několik let. Necítila se ani jako dítě, ani dívka. Ty události ji donutily dospět, uvědomit si co vlastně opravdu chce. Změnila se.

"Jmenuji se Sulpicia Catarina Didie."

"Krásné jméno."

Pak už je pohltila jen tma, do níž jej odevzdaně následovala.