Ahojky, napsala jsem pro Vás povídku o Alici. Děj se odehrává pár dní před tím, než se stala upírem a pak část jejího upírského života. Doufám ,že se bude líbit. Prosím o kritiku a komentíky. Za případné chybičky se omlouvám.
30.09.2009 (10:00) • Mispulka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1927×
Už ani nepočítám jak dlouho tady jsem, připadá mi to jak věčnost. A každý den je stejný. Dostala jsem se sem před pár lety , šouply mě sem, protože předpovídám budoucnost. Ano, párkrá jsem poradila někomu , na kterého koně má vsadit, atd. Já jim pomáhala a oni se mi takhle odvděčili.
Byl duben rok asi 1918 , ráno jsem se vzbudila, normální všední ráno. To jsem si myslela do té doby, než jsem je uviděla. Dva chlápky v bílých pláštích s bílou košilí v ruce. Na doktory byly až moc svalnatí. Nevěděla jsem, co po mě chtějí, tak jsem na ně tupě zírala, ale když jeden rozvinovával tu košili, došlo mi to. Pomalu se ke mě blížili a já pochopila o co jde.
Maminka už o tom mluvila s tetou. Ta nesouhlasila a já taky ne , ale ptaly by se mě na to?Berou mě jako osobu bez práv a myšlenek, osobu bez citů a síli. Jsem snad pro ně nic?Jsem snad ta co vše zkazí?Zmocnila se mě panika, kam mě to chtějí vzít? Proč? Co jsem špatného udělala?
Byli jen kousek ode mě a kývli na sebe. Oba skočili na místo kde jsem před chvilkou byla, ale já jim utekla. Ha, to jsem vás doběhla, špekouni, na mě nemáte. Nebyla jsem moc rychlá, nikdy, ale najednou mě chytla vlna adrenalinu a já zařadila svou nejviší rychlost. Vlasy mi vlály a já běžela jeko o život. Běžím jak šílená, myslím si , že mám vyhráno , že jim uteču, avšak z křoví vybíhá poslední doktor-vzpěrač a bere mě za pás. Tak to byl přepadák , to jsem nečekala. Jsem pro něj jako pírko. Ale já se nedám. Nikam nepojedu, to vám přísahám.
Křičím mlátím kolem sebe rukama i nohama, ale co já hubená chuděra vzmůžu v jeho kamenném stisku. Já se nevzdávám. Přibíhají druzí dva a navlékají mi tu košili. Fuj, ta košile je stará , obnošená a vůbec neni v modě, no to je hnus. Jim nevadí můj odpor a soukají mě tam. Oni mi vzali o číslo větší a navlékají mi ji zezadu. Směji se. Jeden doktor-vzpěrač bere ty dva rukávy a zavazuje mi je za zády. Néééé. Už to chápu, je to kazajka, tak svírají blázny, ale já nejsem blázen, jsem normální člověk, který chce žít, má své city, myšlenky, sny. Teď se nemůžu bránit. Jsem nic, nicka.
„Kam mě to vezete?“ křičím.
„Do psychiatrického zařízení, “odpovídá jeden doktor-vzpěrač.
„Do blázince? Proč, vždyť já jsem normální, "ječím a házím sebou.
Vidím moji mamku, kterou miluji.
„Mami proč si mi to udělala, "brečím. Ne nesmím tam, nechci ží bez mojí mámy, chci jí vidět, cítít její teplo, vůni, její lásku. Nechci nic z toho ztratit.
„Ale notak sluníčko, je to pro tvoje dobro, "řekla mama smutně.
„Mami, já tam nechci, "ječím a pláču, nechci opouštět mámu, zbyde na to sama a má ještě malé dítě. Naposledy k ní natahuji ruku, snažím se mu vytrhnout a utéct k ní, už jsem u ní a chci jí políbit, ale ten chlap mě od ní odtrhává a surově odhazuje na zem. Chci jí naposledy políbit. Oni neví jaké to je rozloučit se s matkou, je pro mě všechno.
„Mami prosím, ať mě pustí, "kříčím mezi vzlyky.
„Budeš tam jenom pár týdnu, než se uzdravíš, "říká máma a zavírá za mnou dveře od sanitky.
„Mamíí, já tě miluju a nechci tě ztratit, "pláču a mávám jí.
„Já tebe taky, Alice!“řiká máma a odchází.
Vidím jí snad naposledy?Mám takový divný pocit. Nechci tam jet, nechci opustit svou milovanou rodinku. Slzy se mi řinou jako o závod. Je mi špatně a smutno, musím opustit svou rodinu a proč?Kvůli blbosti. Svět je nespravedlivý. Je krutý, stojí snad za to žít?Je na životě něco fajn?
Už mi to nepřipadá neveselé. Proč by mělo?je to k pláči a zároveň k smíchu. Sanita skáče po kamenitých cestách, jedeme dlouho, už mi přestávají téct slzy, ale jsem smutná. Zastavujeme, tak tady budu bydlet.
„Vystupujeme slečno, "říká doktor-vzpěrač a vyndavá mě z auta. Už se nebráním, nemá to cenu, dali mě sem dobrovolně, rodinka mě strčila do cvokárny, vykašlali se na mě. Zase brečím.
Přibíhá sestřička, sundavá mi kazajku a vleče mě do ordinace. Cestou mě utěšuje, že to bude dobrý a brzy se vrátím domů. Nejdřív jsem jí to věřila.
Z ordinace mě táhne do pokoje, otvírá. „ Toto je tvoje nová spolubydlící, "ukazuje na ženu a rychle zabouchne dveře.
Ale to bylo už dávno, na pokoji se mi vystřídali už tři splubydlící:
Abra-myslela si že je včela, Denisa-kleptomanka a teď je tu se mnou Polly. Nevím co je s Polly, připadá mi normální. Mám ji ráda ona jediná mě chápe. Ona mě utěšuje když pláču nad světem, ona tu je ta, ke které si jdu pro radu, ona je ta, které se můžu svěřit. Ona mi říká, že vše bude dobré a já jí věřím. Jen jí, na doktory kašlu, jsou to dementí, kteří z vás chtí vysát duši.
Autor: Mispulka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Svěrací kazajka - 1.kapitola - Za co?:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!