Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Svítání (Rozbřesk jinak) 8. kapitola

Některé věci se mi na originální verzi Rozbřesku nelíbily a některé mi chyběly... A tak je to v mém Svítání trochu jinak.

4. kapitola

5. kapitola

6. kapitola

7. kapitola

- - -

8. STUDENTKA

Můj studentský život tedy mohl začít.

Škola mě naprosto ohromila. Zamilovala jsem se do jejích červených cihel a smetanových linií, rozlehlých trávníků, dlouhých chodeb s vysokými okny a do její neopakovatelné atmosféry. Noví spolužáci si nás zprvu zvědavě prohlíželi, stejně jako my je, ale jakmile zjistili, že jsme páreček, který nikdo nerozdělí (a že prý podle Edwarda myšlenky se jim honily v hlavě všelijaké – ať už se týkaly mě nebo jeho), ztratili jsme pro ně po počátečním zaujetí hodně ze své atraktivity. Nicméně, společnosti jsme se rozhodně nestranili. A ani jsme nemuseli -  někteří byli rádi v naší společnosti, někdy bylo dokonce poněkud těžké najít si chvíli o samotě.

A bylo tam plno zajímavých lidí – těch, kteří se tam s největší pravděpodobností dostali legálně. Vzbuzovali ve mně respekt a vřelé přátelství. Na obědě jsme se obvykle sešli hlavně s Andrewem a Lucy, a když ne s nimi tak alespoň s Dannym a Sofií. A samozřejmě se spoustou dalších.

Už jsem to viděla nadějně, že si snad ani nikdo nevšimne, že jsem poněkud pozadu za obecným průměrem vzdělanosti, když jsem si všimla, že Tiffany a její kamarádky se na mě koukají podezřívavě a tak trochu skrz prsty. Ne že by mi to vadilo, brala jsem to jako tu nejnormálnější věc pod sluncem. Ale Edward jednou zachytil můj pohled směrem k nim.

„Nevšímej si jich,“ řekl a bylo vidět, že na ně zjevně má svůj názor.

„Nevšímám. Ale ten jejich protivný odtažitý pohled mi vždycky připomene, že bychom měli opravdu zabrat. Je ještě tolik materiálů, které bych měla znát a ještě jsme se jich ani nedotkli…“

Rozesmál se na celé kolo. „Ty si myslíš, že o to jim jde? Že jim připadá, že jsi špatná studentka? Myslel jsem, že holky mají pro tyhle věci lepší instinkt… Věř mi, v tom to není. Řekl bych, že se na tebe dívají spíš jako na protivný hmyz, který by bylo nejlepší rozdupat na placku.“

„Aha,“ řekla jsem a připadala si jak pitomec. Jak jsem mohla zapomenout, že mi ho každá druhá holka nepokrytě závidí. Kolikrát jsem si všimla otráveného pohledu na naše prstýnky…

To mě ale neodradilo od usilovnější snahy se zlepšit. Navzdory tomu, že jsem věděla, že tuhle školu nikdy nedostuduju.

Edward přirozeně ve všem vynikal a proplouval školním režimem s neuvěřitelnou lehkostí. I když nějaký čas mu také zabralo psaní esejí a seminárních prací, které jak je známo, se nesmějí nikdy opakovat. I to mu ale samozřejmě zabralo mnohem méně času než mně.

Učila jsem se, protože jsem si nechtěla vedle něj připadat úplně nemožná. A taky proto, že mě chvíle strávené s ním u učení tak nějak uklidňovaly, hladily po duši. Čert ví proč! Obvykle jsme trávili studijní čas v naší malé věžičce, kde jsme měli každý svůj stůl a pohodlnou židli. A taky malou pohovku, kterou jsme si oblíbili. Co bylo lepší než si nechat nalévat do hlavy vědomosti v jeho mramorovém objetí?

- - -

„Nemusíš se vztekat, Bello,“ řekl s pobaveným uchichtnutím. „Klidně ti to vysvětlím ještě šestkrát, pokud bude potřeba.“

Jeho klid mě vytáčel. On se nemusel snažit si to všechno zapamatovat a vůbec pochopit. On to měl v malíčku. On nemusel mít dojem, že má v hlavě místo mozku kus bezduchého šutru. „Tobě se to říká!“ odsekla jsem, přemáhajíc vzrůstající vztek.

Jenže jsem si všimla, jak se na mě dívá a vztek byl tatam.

„Jsi tak krásná, když se zlobíš. Naprosto neodolatelná,“ zašeptal a v jeho tváři už nebyla ani stopa po nezaujatém pobavení, které tam bylo před chvílí.

Přitiskl se ke mně a políbil mě. V tu chvíli mi mohla být celá škola ukradená, dokonce i veškerá lidská učenost… Když si mě posadil na sebe a ucítila jsem jeho tělo tak blízko, omámeně jsem vydechla uprostřed polibku.

Ztuhnul a potom mi položil ochranitelsky dlaně do vlasů. Věděla jsem, co to znamená a připadalo mi, jako by se oproti dřívějšku ani nic nezměnilo. Nebylo to poprvé, co takhle reagoval, byla jsem z toho zmatená.

„Edwarde… Proč tohle děláš? Víš přece, že to není nutné…“

Starostlivě se na mě podíval. „Ano, vím… Ale víš, kolik mě to stojí sil? Ty… zážitky z ostrova jsou ještě příliš čerstvé. Mám co dělat, abych neničil polštáře, kdykoli si na to vzpomenu,“ usmál se. „Ech… zkrátka to není možné pokaždé. Jestli mě někdy něco od doby mého stvoření vyčerpávalo, tak je to tohle. Vím, že to  zvládneš jen těžko,“ popíchl mě, „ale musíš mě nechat nasbírat síly.“

Neměla jsem na vybranou. Nejspíš jsem to pochopila a snad se s tím i smířila, i když být mu stále nablízku a přitom ho mít stále tak daleko mě ubíjelo.

Vychutnávala jsem si tedy alespoň to, co jsem směla. Těch pár občasných závratných chvil, které vždycky skončily tak přímým utnutím. A další věci jako jeho hru na klavír, jeho vůni, jeho přítomnost…

A byla tu ještě jedna věc, která mě bavila a fascinovala zároveň. Edward se stal členem místního kajakového družstva. Ne, že by chtěl, ale neměl moc na výběr, pokud chtěl zůstat nenápadný. Chodila jsem se na něj dívat a bavila se představou, jak se asi musí namáhat, aby loď udržel v přípustné maximální rychlosti. Samozřejmě kdyby chtěl, mohl pořád vyhrávat, ale jelikož nechtěl budit podezření, otravoval se tím, aby dokonale zapadl. I tak byl ale v družstvu hvězda, což snášel s dokonalým nadhledem a elegantní skromností, ze které se dívkám podlamovala kolena.

Popuzovalo ho sledovat mě, jak se tím bavím. Nepromluvil se mnou obvykle ani slovo, když vystoupil z lodi a viděl můj potutelný úsměv. Raději mě vždy obešel, přičemž mě zchladil pohledem, a zmizel kdesi v loděnici.

Na lodě už ale začínala být celkem zima (ne, že by to zrovna jemu vadilo, ale družstvo bylo zvyklé ukončovat touto dobou venkovní sezónu.). A netrvalo dlouho a začalo sněžit. Dartmouth byl najednou celý bílý.

No, budu se v tom muset naučit pořádně chodit, pomyslela jsem si, když jsem viděla první závěje. Při mé obratnosti nejspíš uklouznu na každé zamrzlé louži, ale musela jsem uznat, že to má své kouzlo. Universita se celá proměnila, když se oblékla do bílého kožichu.

A každý den jako by mělo připadnout víc a víc sněhu. Byla to jednoduchá rovnice – hodně mraků, hodně sněhu. Počasí se ale na jeden den trochu umoudřilo a dnes prosvítalo sluníčko. Budou vánoce, uvědomila jsem si. Měla jsem na to asi myslet dřív. Já sice žádné dárky nechci a bez Vánoc se klidně obejdu, ale některým mým blízkým by to udělalo radost. Klouzala jsem se cestou ze školy, oči přilepené na tom, co zbylo z kdysi krásně schůdného chodníku a úzkostlivě se snažila vyhnout každému nebezpečně kluzkému místu.

Když jsem přišla na dohled našeho domečku, zapomněla jsem překvapením zavřít pusu. Zrovna před ním parkovala auta, bylo jich více. Ačkoli to byly samé taxíky, intuitivně jsem pochopila (anebo jsem se spíš dovtípila z toho, že všechna auta zaparkovala ve stínu): nečekaná návštěva - Cullenovi! Popadla mě vlna radosti a pokusila jsem se k nim rozběhnout, ale místo toho jsem se natáhla jak široká tak dlouhá na hladkém sněhu. „Zatraceně,“ sykla jsem.

V tu chvíli Alice zrovna vystrčila hlavu z auta a pobaveně si mě měřila. „Stále stejná, viď?“ Vypadalo to, že jí moje ´potupa´ těší.

Otočila se ke své rodině. „Neříkala jsem vám, že tohle načasování bude nejlepší? Věděla jsem, že na ní nebudeme muset čekat, ale tenhle bonus má na svědomí Bella sama,“ zářivě se usmála.

Ve vteřině u mě byl Charlie a pomáhal mi zvednout se. Charlie?!?!? Chvíli mi trvalo, než mi mozek začal zase pracovat. Co ten tady dělá? S nimi? To je vážně nezvyk. „Tati?“ hlesla jsem, zatímco jsem se zvedala.

Charlie se na mě zadíval skoro až omluvně. „Vysvětlím ti to… Nechtěl jsem, aby mě brali s sebou, je mi trapně, že za mě zaplatili letenku a tak všechno a ještě trvají na tom, že o nějakém dluhu nemůže být řeč… Snažil jsem se jim vysvětlit, že se sem chystám na vlastní pěst – ehm, tedy vlastně s Billym. Chtěl jsem si s tebou o tom promluvit… Ale oni jinak nedali, než že mám jet s nimi, a to i s Billym… A když se pro něco rozhodnou, zkoušet jim to vymluvit je jako jít hlavou proti zdi.“ Otočil se na ně: „Ale zúčtováno spolu ještě nemáme, na tom trvám.“ Carlisle a Esmé se jen vítězně usmívali.

„Jo, chápu, tati. Vím o tom své…“ řekla jsem chápavě. A mrkla jsem k autům, odkud na mě zamával Billy.

Když jsme si dostatečně potřásli rukama a dostatečně se naobjímali, Charlie se zeptal po Edwardovi, který u toho chyběl.

„Ehm…“ odkašlala jsem si. „Dneska je výjimečně pěkný den,“ lezlo ze mě. „Říkal, že už dlouho nebyl… tábořit… a tak se vydal na celý den do lesa. Chybí mu prý příroda.“

„Fajn,“ usmál se táta a rozhlédl se po okolí. „Ani se mu nedivím.“

Cullenovi trvali na svém, že se uskromní a všichni budou v našem nepříliš velkém domečku spát v poměrně rozlehlém podkroví na improvizovaných postelích. Charlie a Billy tedy pro sebe získali dva pokojíky v prvním patře, které jsme spěšně upravili pro jejich pohodlí. Charlie se ještě dva dny mračil a  smiřoval se s tím jen těžko – raději by uvolnil pohodlí svého pokoje ženám a sám spal třeba na kuchyňském stole, nicméně nás na něj byla přesila.

Edward se vrátil, když se stmívalo, proběhlo další velké vítání a musel si pro Charlieho narychlo vymyslet nějaké podrobnosti o svém výletu.

O návštěvě nám nikdo předem neřekl a tak jsme museli improvizovat, ale celkem se zdařilo všechno tak nějak porovnat. Alice se samozřejmě do celé věci vložila se svojí nezdolnou energií. Ani jsme nemluvili o tom, jak dlouho chtějí zůstat, a já jsem si přála, aby zůstali co nejdéle. Jejich přítomnost byla tak osvěžující.

Samozřejmě došlo i na blížící se Vánoce – vyměnili jsme si nějaké dárky předem. Edward zachránil situaci za nás oba a já jsem se zamračeným čelem přemýšlela jak to, že je na všechno vždy připravený. „Nechtěl jsem tě rozptylovat od učení…“ vysvětloval. To mu na dokonalosti zrovna moc neubralo, k mé smůle.

Věci se dál pohybovaly po zaběhnutých kolejích, ale všechno bylo tak nějak jiné, s nimi. Takové barevné. I Edward byl evidentně potěšen, že jsou tam s námi.

Chodili jsme dál do školy, Cullenovi se některé dny vytratili do lesa, Billy s Charliem pro změnu k zamrzající řece. Podle toho jaká společnost se zrovna sešla, jsem poslouchala rozhovory buď o fantastických medvědech či jiné zvěři a o tom jak se nejlépe vyhnout zbloudilým turistům na „stezce pro dobrodruhy“ vedoucí lesem k Velvet Rocks, nebo pro změnu o tom jak si vede to které družstvo v lize (jména družstev mi splývala) a o tom jak krásné rybaření tu musí v létě být. Charlieho oči se přitom vždycky zasnily. Já jsem naopak musela vyprávět historky z university, Charlie se ani nesnažil skrývat nadšení z toho okouzlujícího místa a mého „úspěchu“.

Občas jsem musela čelit Edwardovu rýpnutí, že vůbec nemyslím na školu… Dost dobře to nešlo. Ve škole jsem si ale za tu dobu už vytvořila hezký seznam toho co „potom“ musím udělat. Až bude čas.

Snažila jsem se učit aspoň příležitostně, když nikdo nebyl doma, ale když mě nakonec z věžičky jednou vyhnal hlad a sešla jsem dolů, zjistila jsem, že je tam Billy. Vrátil se jako první a sám.

Na to jsem čekala. Konečně příležitost. Z jeho pohledu jsem poznala, že i on se mnou chce mluvit – o samotě.

Otázku jsem ani nemusela pokládat, a tak jsem jen hlesla: „Jacob?“

Billy pokýval hlavou. „Klidně se posaď, Bello, je to delší vyprávění. Vlastně nebýt toho, nikdo by mě nepřemluvit sem jet. Ten rozhovor je ale důležitý.“

Všechno se ve mně sevřelo nejistotou, netrpělivostí a neblahým očekáváním. Tvářil se příliš vážně. Ať to bylo cokoli, byla jsem mu vděčná, že kvůli tomu přijel až sem. "Díky, Billy. Tak prosím, mluv…“

„Všechno je jinak, Bello. Když byl u našich přátel v Dawson Creek, pomalu se to zlepšovalo. Pomalu začal přemýšlet a ten štít, kterým se chránil sám před sebou, už nebyl tak pevný. Měli jsme z toho radost, dokonce se zdálo, že některé chvíle si ve společnosti Eve, Petera a všech ostatních docela užívá. Uvolnil se, občas se smál… Přemýšleli jsme, jestli je čas zavolat ho zpět. Bez něj nebyla smečka úplná a nedařilo se nám… … …“ větu nedokončil a pokračoval. „Potom ale uviděl Susan," podíval se na mě a zarazil se.

"Susan?" zeptala jsem se nechápavě, ale okamžitě jsem vytušila, co mi chce říct.

"Peterovu neteř, která se trochu opožděně vrátila ze studií…" doplnil. "Otiskl se.“

Hltala jsem jeho slova ani jsem nedýchala. To poslední byl ale šok. A vytvořil ve mně zmatek, který jsem ale neměla čas rozplést, Billy mluvil dál:

„Doufal jsem, že tě to potěší,“ nečekal na mojí odpověď a plynule pokračoval. „Je šťastný, ale stále na tebe myslí, Bello. Víc než bys čekala.“ Na chvilku se odmlčel. „Všechno je teď jiné. Tak moc jiné. Má tak blízko k tomu starému Jacobovi, na kterého jsme málem zapomněli. Před měsícem se vrátil do Forks, i se Susan, a připojil se ke smečce. S jeho pomocí nám jde mnohem lépe… … …“ odmlka, „plnit náš úkol.“

Ačkoli hlavní téma jeho promluvy byl Jacob a já hořela zvědavostí dozvědět se každý detail, něco se mi na jeho řeči nezdálo. Jako by až příliš opatrně vybíral některá slova a polykal ta, která měl zrovna na jazyku. „Jaký úkol?“ zeptala jsem se opatrně.

Podíval se na mě trochu znepokojeně. „Stále tentýž. Mysleli jsme, že bez tebe…, nesmíš se zlobit, …že bez tebe bude klid. Ale není. Nějakou dobu se kolem Forks zase potloukal upír. Tedy upírka. Nikdy jsme se k ní nedostali tak blízko, abychom ji pořádně zahlédli, ale měla krátké blond vlasy.“

„A kde je teď?“

„Před nějakou dobou zmizela. Asi tak před dvěma týdny. Stopovali jsme jí hezkou řádku kilometrů směrem na východ a potom se nám ztratila.“

Odmlčel se a já se ponořila do svých vlastních myšlenek. Upír, neupír, myslet na Jacoba bylo naléhavější. Byla jsem plná protichůdných pocitů – úleva se mísila s pocitem ztráty. Můj Jacob…, vydechla jsem a snažila se představit si po jeho boku neznámou Susan. Pocit úlevy ale převládal a nakonec se dostavila i smířlivá radost. Na to jsem přece čekala, to jsem si přála. Aby byl šťastný. Navzdory tomu, co všechno jsem mu provedla. Jen si teď na novou situaci budu muset zvyknout.

"Děkuju, Billy. Jsem ráda, že se z toho Jacob konečně dostal. Ani nevíš, jak se mi ulevilo… Takže je teď šťastný?"

Jenom pokýval hlavou a usmál se.

V tu chvíli někdo pomalu otevřel vstupní dveře do domu. Edward. Otočila jsem se a okamžitě mi bylo jasné, že poslouchal za dveřmi. Všechno ví a býval by k tomu nepotřeboval ani všechna ta pronesená slova. Jeho pohled byl příliš soustředěný a vážný. Na tenhle výraz jeho tváře jsem v Dartmounthu málem zapomněla. Působilo to trochu jako nazout se do svých starých bot. Pochopila jsem, že ho hlavně zneklidnilo, že ve Forks se zase potloukal někdo podezřelý.

Mě a nejspíš i jeho ale uklidňovalo, že Alice se tvářila celou dobu naprosto bezstarostně. Ten upír, vlastně upírka, ve Forks se mnou snad nemá žádnou spojitost, snažila jsem se ujišťovat. Anebo byla tak moc sledována vlky, že Alice ani nemohla nic vidět?

- - -

Nedlouho potom všichni odjeli, taxíky zmizely v dálce a zůstali jsme opět sami. Nikdy předtím jsem si nevšimla, že dům by vypadal tak prázdný jako teď.

Najednou na mě padla únava ze všech těch intenzivních dní, kdy jsem se nedokázala pořádně vyspat, protože jsem se nechtěla připravovat o jejich společnost. Lehla jsem si na pohovku u krbu, a ačkoli jsem to neplánovala, do dvou vteřin jsem usnula.

Byl to zase jeden z těch snů. Z těch, o kterých se tak těžko vypráví. Jak jsem se ale nořila do snu hlouběji, zdálo se mi, že tu něco nehraje, bylo to tak skutečné, až příliš skutečné. Když jsem se vzbudila, okamžitě mi došlo, že se mi to doopravdy jen nezdá. Edward byl přímo vedle mě, tisknul se ke mně celým tělem, jak jsme leželi schouleni jeden vedle druhého. Měl zavřené oči, jeho ruce mě hladily a cítila jsem na kůži jeho zrychlený dech. Srdce mi zase tlouklo jak o závod. Ačkoli se mi nedařilo úplně otevřít oči, uvědomila jsem si, že už nejsme dole na pohovce, ale v naší ložnici – někdy v noci mě musel přenést, když pochopil, že už se zřejmě neprobudím.

Když poznal, že jsem se probudila, pootevřel oči a zašeptal: „Je tak těžké ti odolat, když máš takové sny…“ Bez přemýšlení mě začal drtit svými rty a já jsem přestala dýchat. Jeho ledový a přesto „horký“ dech, jeho smyslná horoucnost mě vtáhla jako průvan mýdlovou bublinu a moje vášeň vzplála tak prudce, že jsem byla přesvědčená, že tentokrát opravdu hořím. Jak sněhová vločka, která místo, aby roztála, se se syčením rovnou vypařila. A pokud jsem vůbec mohla na něco myslet, všemi silami jsem si přála, aby toho tentokrát nenechal. Nejspíš by mi způsobil srdeční selhání.

Chtěla jsem mu to říct, místo toho jsem ale do tmy zamumlala jen: „Edwarde…“

(hvězdičky jsou odkazem na povídku pro starší 18 let, která popisuje mnohem více...)

***

- - -

Když se v pokoji začalo rozprostírat svítání, posadila jsem se na posteli, prohrábla jsem si rozcuchané vlasy a rozhlédla se kolem. Pane jo, pomyslela jsem si, ale tak nějak příjemně mě ta spoušť zahřála u srdce. V hlavě se mi začaly vynořovat obrazy – vzpomínky na noc a cítila jsem, jak se mi do tváří zase hrne krev. Zvedla jsem polštář, který ležel hned vedle mě – tedy vlastně půlku polštáře (naštěstí tenhle nebyl z prachového peří) a zkoumavě se podívala na Edwarda.

„Takže, tentokrát je vejpůl,“ řekla jsem s úsměvem. Tvářil se provinile a zároveň pobaveně a svýma nekonečně hlubokýma očima jako by se tiše omlouval.

„Copak polštář, ale některé oblečení, ve kterém jsi usnula…“

Zvedla jsem barevný kus látky, který mi ležel u nohou, chvíli si ho prohlížela a bylo mi jasné, že to už spravit nepůjde.

Mrskla jsem tím po něm: „Ty…!“ A oba jsme se zasmáli.

„V noci jsi nevypadala, že bys byla proti,“ tiše si rýpnul.

Zakoulela jsem očima. No, to jsem doopravdy nebyla.

Teprve potom jsem si všimla, že mám zvláštní druh modřin na obou předloktích. Jako by někdo vyskládal čtyři podlouhlé modřiny těsně vedle sebe na jedno předloktí a stejné čtyři na druhé. Zalapala jsem po dechu, když se mi vynořila v hlavě náhle velmi jasná vzpomínka. Byl to otisk jeho prstů, které mě svíraly s ocelovou pevností, když mi ve chvíli, kdy se jen těžko mohl lépe ovládat, přitiskl obě předloktí k posteli.

Ohromeně jsem se na něj podívala, měl na tváří stále ten něžný uličnický výraz, kterým si mě celé ráno prohlížel. „Doufám, že mi to promineš. Nebolí to doufám moc?“

Chvíli mi trvalo ze sebe setřepat tu vzpomínku, abych mu vůbec mohla odpovědět. „Ne, samozřejmě, že ne… A i kdyby to bolelo stokrát víc, stálo by to za to.“ A ještě jsem dodala bezstarostně: „No, naštěstí se v zimě nosí dlouhé rukávy.“

Tvářil se trochu rozpačitě, sedl si ke mně na postel a objal mě. „Bello, byla jsi tak … sladká… v noci. Tvé pozoruhodné sny jsou tak nakažlivé, když už vím, o co jde. Příště bude lepší, když někam odejdu.“

„Opovaž se!“ vytrhla jsem se mu a málem vyskočila z postele. A zároveň odehnala myšlenku na to, co jsem asi ve spaní vyváděla.

Zavrtěl hlavou. „Bello, hrajeme si s ohněm.“

„Já vím. A o to jde, ne?“ vrhla jsem k němu svůdný pohled.

Zavrtěl hlavou. „Víš jak to myslím…“

Odmítala jsem pokračovat v rozhovoru, který by se měl ubírat tímhle směrem. „Nevím. Jedno vím ale jistě – neznám nic lepšího než takovéhle pálení.“

Vzdal to a položil si mojí hlavu na svoje rameno. Nejasně jsem tušila, že přese mě zírá někam do zdi.

Teprve ve škole na přednášce, když jsem se bezmyšlenkovitě zakousla do konce tužky, jsem si matně vzpomněla na jeho zuby jemně tisknoucí mou kůži na krku. Přeběhl po mě mráz. Odmítala jsem myslet na vlastní nebezpečí, které jsem jednoduše necítila. Výklad pro mě ale i tak ztratil v tu chvíli smysl, ponořila jsem se do svých vlastních myšlenek.

Jak těžké to pro něj musí být??? Těžko se mi kdy podaří tohle pochopit. Ze všech sil jsem si to ale snažila představit. Jaké to je být tak blízko u mě… a navíc takhle. Představovala jsem si, jak mu začíná chybět úsudek, myšlenky se vytrácí pod silou instinktů až příliš přímočarých. Snaží se udržet si jasnou hlavu, ale kdyby jen jednou přestal myslet a propadl tomu tlaku… Moje vůně, la cantante, musí to být jako stát přímo uprostřed plamenů. A mně od nich dělí jen tenká sotva viditelná nit natažená ve vichru.

Ale já mu neochvějně věřila. Věděla jsem s jistotou, že ani on sám se nemusí ničeho bát. Kdyby nebyl tak opatrný a vystrašený, viděl by to sám… Nemůže mi ublížit. To nikdy neudělá.

- - -

Přišly zkoušky.

Jelikož jsem studium za poslední dobu opravdu zanedbávala, nevěděla jsem teď co dřív. Kam jsem se podívala, všude na mě cenily zuby nějaké knihy, skripta a stohy papíru. Edward mi pomáhal ze všech sil, kdykoliv měl volno. Trávili jsme nespočetné hodiny ve věžičce a jedině on mě zachraňoval, abych nepropadla beznaději a zoufalství. Chtěla jsem se přece dostat do druhého semestru. Představa, že bych ze školy musela odejít, mě děsila.

„Tak nevím, jestli bych tě neměl proměnit už teď, abys na to učení měla čas i po nocích,“ vtipkoval, když mě viděl neustále nevyspalou.

„To se to někomu mluví, měl jsi to o tolik jednodušší.“ zabodla jsem do něj pohled celá vyčerpaná momentálním úsilím nacpat si do hlavy 150 stran hustě potištěných vzorci a příklady. Bohužel, matematice jsem se nevyhnula ani na vysoké – a tohle tedy byla pořádná matematika. Měla jsem pocit, že se učím počítat zase od začátku. Zdejší studium se opravdu nedalo srovnat se studiem na střední, které mi šlo celkem snadno.

V dny, ve kterých jsem měla absolvovat zkoušky, ze mě byla hromádka nervů, ale k mému překvapení, vždycky to dopadlo dobře. Ani jednu zkoušku jsem zatím nemusela opakovat. Ohodnocení sice nebylo nijak zářivé, ovšem já byla víc než ráda i za tenhle výsledek.

Ostatní na škole trpěli podobně, i když ne až tolik jako já. Alespoň jsem si ale mohla naplno postěžovat, když jsme se občas vyčerpané a s kruhy pod očima sešly na obědě s Lucy. Trochu mě uklidňovalo, že vážně nevypadala o moc líp než já. Někteří další spolužáci naproti tomu vypadali svěže a bezstarostně. Nepochopitelné.

Když bylo konečně všechno za mnou a odcházela jsem z poslední zkoušky, téměř na pokraji sil, ramena svěšená, prázdný pohled… uvědomila jsem si, že tím to skončilo a zmocnil se mě pocit, že lítám. Nadechla jsem se, rozhlédla se kolem a najednou viděla detaily světa kolem mě – jednotlivé cihly budov, větvičky stromů pokryté jinovatkou… Ta volnost byla nádherná. Další podobné peklo mě čeká znova až na konci dalšího semestru…

Edward stál před hlavní budovou a čekal na mě. Vrhla jsem se mu do náruče. „Konečně.“ Usmál se se mnou.

„Jak jsi dopadla?“

„No… prošla jsem. To je jedno jak, ale prošla.“

„Vidíš a pak že je to tu samý génius. Patříš sem stejně jako oni. Právě jsi to dokázala.“

O tom bych se nechala přesvědčit jen s velkými rozpaky a tak jsem se radši zeptala: „A co ty?“

Samozřejmě zbytečná otázka. Nechal si všechny zkoušky na poslední dva dny, aby mi mohl pomáhat do poslední chvíle.

Zaváhal. „Prý mám nejlepší výsledky v ročníku. Měl jsem asi někde něco úmyslně zvorat, ale já byl v myšlenkách spíš u tebe.“

„Není to tak trochu nuda, všechno znát?“ zeptala jsem se trochu sarkasticky.

Ale odpověděl vážně. „Ze začátku mi to přišlo pohodlné, ale potom… máš asi trochu pravdu. Je ale fakt, že každé studium je jiné. Ne jen jiná atmosféra, jiní lidé, jiná… doba… ale i věda se mění. Je to poměrně zajímavé.“ Zadíval se na mě a ještě dodal: „Ale tohle studium je naprosto speciální, to mi věř,“ políbil mě zlehka na rty.

Zeptala jsem se radši hned, dokud mě nedonutil zapomenout myšlenku. „Hm… Není to škoda, že nemůžeš všechno, co víš, uplatnit? Víš, jako vědec nebo třeba něco praktického…“

„To je právě to. Upíří život. Nikdy se neměnit, Jsem na to zkrátka příliš mladý. Nezbývá než střídat střední a vysokou. Carlisle je na tom líp, závidím mu a obdivuji jeho práci doktora. Je to něco, co se naprosto vymyká veškeré logice… Fascinující. Proto jsem mu aspoň občas zkoušel pomáhat…“

Mezitím jsme došli ke staré Rollins Chapel, kapli nedaleko školy, která byla náboženským centrem campusu. Nebyla veliká, byla poskládaná z velkých světlých kamenů a její kontury lemovaly červené kameny a cihly. Kromě centrální stavby k ní patřila i věž se špičatou červenou střechou a úzkými dlouhými okny. Přímo před ní byl nápis: Toto je dům motlitby pro všechny národy. Od první chvíle se mi líbila. Aniž bych nad tím přemýšlela, vstoupila jsem dovnitř, Edward chvíli zaváhal, nakonec vstoupil se mnou. Uvnitř byla klidná kostelní atmosféra, úchvatná barevná okna vykládaná obrázky svatých.

Edward se zdál trochu rozpačitý, ale jeho výraz byl vyrovnaný a klidný.

Sedl si ke mně do poslední řady lavic.

„Líbí se mi tu,“ zašeptala jsem.

„Mě taky,“ odpověděl zamyšleně a na čele se mu objevila vráska. „Ačkoli mě podobná místa nutí přemýšlet, nejspíš víc než obyčejné lidi. Vím o sobě ještě míň než vy… Vlastně bys mě sem neměla vodit – v tomhle světle jsem přesvědčený, že to co chceme udělat – to co ty chceš udělat - je špatné. Měla bys zůstat taková, jaká jsi – čistá, přirozená, lidská… Nemůžu přece ničit takovou jedinečnost.“

Nemělo smysl se s ním hádat. A tak jsem se jen podívala do jeho nekonečně hlubokých očí a řekla jsem: „Ty ale máš duši. Nemůžeš nemít. V tomhle směru jsme stejní. Nikdy jsem nebyla o ničem tak přesvědčená, aniž bych k tomu měla nějaký důkaz.“ Zavrtěla jsem hlavou. „Prostě to VÍM. A netýká se to jenom tebe, co třeba Carlisle, Alice, Esmé…“

Odmítavě zakroutil hlavou a hned potom, naprosto nečekaně, získal zlověstný nepřítomný pohled. Ztuhnul, vycenil zuby a zasyčel. Hned se ovládl a vytáhl mě ven.

Jeho výraz byl zděšený. Rozhlížel se kolem, zrak mu ulpěl na tmavé skulině mezi dvěma blízkými domy. „Upír. Upírka. Irina. A chce tě zabít.“

Podívala jsem se jeho směrem a viděla jsem ji. Krásnou, nebezpečnou, rozhodnutou, sebevědomou. Krátce střižené blond vlasy. Jen tam stála a pronikavě nás pozorovala. Zastavil se mi dech, její pohled byl děsivý.

Autor: Cathlin (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Svítání (Rozbřesk jinak) 8. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text: