Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » System of a down - 1. kapitola

03.05.2012 (15:00) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 75× • zobrazeno 8319×

„I am sexy and I know it,“ prozpěvovala jsem si při cestě domů. Pro jednou se mnou nejel Edward, a tak jsem mohla dát průchod svému pěveckému talentu. Já myslím, že na to mám. Kdybych vstoupila na to pódium, co vám má údajně přinést slávu, všichni by padli na zadek. Něco tak hrozného určitě ještě neslyšeli. Možná v zoo, když se páří zvířátka a samci se předhánějí, kdo toho víc předvede.

A vůbec – ta píseň je příšerná. Dobrá strategie tkví v tom, že ten text se naučí každý blbeček a ještě je celkem vtipný. Kdyby si to zpíval Edward, tak to přesně sedí. Jsem sexy a vím to. Vlastně tam je, že to ví a to on vážně neví. A prý já sama sebe nevidím dost jasně.

Zavrtěla jsem hlavou.

Ale kdyby mi tam pustili System of a down, vůbec by mi to nevadilo.

„Everyday I´m shufflin',“ zakrákorala jsem, když tam hodili další ptákárnu od týpka s podivnými brýlemi, přes které stejně nemůže nic vidět.

A pak, když jsem bouchala do rytmu – tedy, snažila jsem se o to – rukou o volant, to přišlo. Z nočního lesa vyběhla srnka a já nejen, že zařvala, ale ještě jsem stočila volant prudce doprava a už jen viděla osvětlený kmen stromu, když jsem to napálila přímo do něj.

„Tohle dokáže jen Bella - nabourat s autem, které jezdí rychlostí koloběžky,“ mumlal někdo a já se chytala zvuku svého jména.

„Drž hubu! Mohla se zabít!“

„Už je vzhůru!“ zatrylkovala Alice. Ten jasný hlásek jako zvonečky bych poznala i polomrtvá. Což jsem asi i byla.

„Miláčku?“ zašeptal můj Edward a cítila jsem jeho studené rty na svém čele. To jsem přesně potřebovala.

„Já… jsem přítomná,“ zamumlala jsem a rozhýbala tím zase ztěžka mimické svaly. Rozlepila jsem víčka a nad sebou jsem spatřila andělsky krásné a ostré tváře Edwarda, Alice, Jaspera a Emmetta.

Edward se tvářil vyděšeně a starostlivě, Jasper se podivně mračil, Emmett se mi chechtal a mával a Alice na mě shlížela jako na retardovanou.

„Co se stalo? Teda, vím… Byla tam srnka,“ hlesla jsem a Edward zavrčel. Bylo mi jasné, že ta srnka to má spočítané.

„Měla jsi štěstí, Bello, protože airbagy to nemá a ty si pozdravila volant čelem,“ vysvětlil Jasper a já si sáhla na čelo, které zdobil obvaz.

„Už tě nikdy nenechám jet samotnou v noci,“ prohlásil pevně Edward. Mám doživotního spolujezdce. Doufám, že budu moct řídit aspoň nákupní košík.

„Ale je hezké, jak si se snažila zachránit nebohé zvíře. Já jsem měl jednoho grizzlyho, kterého jsem nejdřív…,“ začal Emmett a Edward na něj zavrčel. Sklapnul a pokrčil rameny.

„Kdy můžu jít domů? Nesnáším nemocnice,“ zamumlala jsem ztrápeně.

„A to v nich paradoxně trávíš čtvrtinu svého života,“ poznamenal Jasper. Když jsem se na něj teď podívala, došlo mi, že tu něco nehraje.

„Jaspere, co ty děláš v nemocnici?“ zeptala jsem se, protože to znamenalo nebezpečí masakru. Zvednul ruce a já viděla, jak mu obě drtí Emmett a Edward.

„Celou dobu jsem nedýchal a mám tu tyhle dva uzemňovače,“ vysvětlil a provinile se usmál. „Chtěl jsem vidět, že jsi v pořádku,“ dodal šeptem a já se usmála.

„Domů můžeš jít dneska. Odvezu tě. Charlie sice bude protestovat, ale já to zařídím,“ řekl přesvědčeně Edward a já přikyvovala. Už jsem chtěla ležet ve své posteli na jeho voňavé hrudi a užívat si jeho lásky a starostlivosti.

K večeru mě vážně Edward vezl domů, protože Charlie měl stejně službu. Byla jsem opřená o sedačku a kochala se tichostí Astona Martina. I jeho pořizovací cena musela být tichá a nenápadná…

Náklaďák nebyl na šrot, protože jeho karosérie byla těžká kvalita. Ale bohužel stejně vypověděl službu. Byl to poslední hřebíček do rakve, která už byla i zapuštěná do země a jen čekala, až ji někdo pokropí hlínou.

Zírala jsem z okýnka a v hlavě mi zase začala hrát ta slizká melodie, co vám zakoření v mozku.

Everyday I´m shufflin'…

Edward se zasmál a já nazdvihla obočí. No, neptala jsem se ho. To dělal často. Smál se a šeptal si pro sebe. Bůhví, co zase kde slyšel těma svýma sedmimílovýma ušima.

Celého jsem si ho prohlédla. Přes jeho dlouhé nohy, klín, svalnaté ruce až k perfektnímu obličeji.

Miluju tě.

Najednou se ke mně otočil s tím pokřiveným úsměvem a hřejícíma, zlatýma očima.

„Miluju tě,“ řekl znenadání a já se zatvářila překvapeně. Věděla jsem, že mě miluje, ale vždycky, když na mě takhle znenadání uhodil, potěšilo mě to. Nebylo nic krásnějšího, než ty dvě slova, co vycházely z božských úst Edwarda Cullena.

„Já tebe taky,“ odpověděla jsem a on se zase zachechtal.

„Už jsem to sice dneska slyšel, ale můžeš to klidně říkat ještě častěji.“ Už to dneska slyšel? A to kdy? A jéje. Já zase mlela ze spaní.

Promnula jsem si čelo, a to jsem neměla dělat. Au!

Stejně... Nedovedla jsem si představit, jak tam ležím na posteli, s pootevřenými ústy, a něco mumlám.

Doma jsem zjistila, že jsem si vlastně do baráku přitáhla sexy zdravotní sestřičku v podání Edwarda.

„Máš naklepaný polštář?“ zeptal se, i když mi ho naklepával asi třikrát. Až jsem měla strach, aby to v jeho kamenných dlaních se silou bomby přežil. A já mám svůj levandulový polštář ráda. Sice jsem neměnila povlečení, takže jsem možná vypadala, že nemám na nové, ale já ho často prala. A nechodila jsem do něj v botách!

Edward

Pitomá srna! Všechny v okruhu deseti kilometrů nejspíš zlikviduju. Jedna srna a mohl jsem přijít o lásku své existence.

„Co jsem asi zameškala ve škole?“ hlesla Bella zvláštně, když jsem jí byl pro čaj dole v kuchyni. Slisoval jsem v ruce citron a přinesl jí ho až do postele.

„Ve škole si nezameškala vlastně skoro nic. Nic, co byste ve Phoenixu už nebrali. Snad jen biologie…“

„Konkrétně?“

„Crossing over, bivalenty…“

„To jsme sice brali, ale nepamatuju si z toho nic,“ přiznala a já se usmál a pohladil ji po vlasech.

„Od čeho máš mě?“ chtěl jsem vědět a vstal z postele. Vytáhnul jsem jí z přeházených učebnic na stole biologii a hledal stranu devadesát devět.

„No, jo no. Můj strýček Google a tetička Wikipedie,“ prohlásila zase tím zvláštním hlasem a já jen protočil oči nad jejím sarkasmem.

Sednul jsem si zase k ní na postel a začal s domácí výukou.

„Vidíš, Bello? Crossing over je proces…,“ vysvětloval jsem jí a ukazoval u toho prstem na obrázek v učebnici. Podíval jsem se jí do očí, které se v tu ránu rozšířily, a já přemýšlel, jestli mám vůbec nějakou její pozornost. Otevřela ústa dokořán a vdechovala hlasitě moji vůni. Vstal jsem a otočil se k ní zády, aby mi neviděla do obličeje, který ji očividně taky rozptyloval.

Já se z toho zadku zblázním.

„Co jsi říkala?“ zeptal jsem se zmateně a ohlédnul se.

Když je takhle dokonalý v kalhotách, jak by asi vypadal bez nich... Je to, sakra, můj přítel, a to, co v těch kalhotách má, je tím pádem moje vlastnictví! Mám to právo vidět!

Vykulil jsem oči, když mi došlo, co právě teď slyším. Neměl jsem tušení, jak se to stalo, a bylo mi to jedno. Bál jsem se pohnout, abych to spojení neztratil. Připadalo mi to jako tenoučké vlákno, na kterém visí osud světa. Jak dramatické.

Zase jsem se k ní natočil a zíral do knihy, aby to vypadalo opravdu věrohodně.

Jak mu mám vysvětlit, že ho prostě potřebuju. Jsem člověk – potřebuju sex. Je to přirozené. Ale on je upír. Třeba ho to neláká. Ale on láká mě, když se ke mně otáčí tím perfektním zadkem. Miluju ho v těch černých, těsných kalhotách…

Třeštil jsem oči a protahoval obličej u obrazů, co vytvářela její mysl. Nebyly to vzdušné zámky, které bych od mojí nevinné Belly čekal, ale pěkně pikantní záběry, co mě uváděly do pohotovosti.

„Bello?“

„No?“ hlesla otráveně, protože jsem ji rušil při pozorování mých – údajně – dokonalých vlasů.

„Já tě slyším.“

„Co slyšíš?“

„A má tak dlouhé prsty…,“ odříkával jsem její myšlenky doslova a poklepal si na spánek.

Ne! Ne! Ne! Jedna, dva, tři… Sex! Sex! Sex! Nahý Edward, nahý Edward… Ne! Jedna ovečka, druhá ovečka…

„Ovečka?“ zeptal jsem se zmateně. To není moc kreativní.

„Fuuu!“ vyfoukla naštvaně a třískla se do hlavy, kde měla tu ránu. Její myšlenky ke mně v tu chvíli přestaly doléhat.

„Bello!“ okřikl jsem ji, protože se to zřejmě chystala udělat znova a vzhledem k tomu, že je po těžkém otřesu mozku, jsem tomu radši zabránil.

Vyla bolestí a vzteky, takže jsem se v tom trochu ztrácel.

„Já tě slyšel, Bello,“ řekl jsem znovu radostně. A vůbec za to nemohlo mé ego, co bylo před chvilkou hýčkané a opečovávané.

„Ne! Neříkej to!“ vyštěkla a pevně sevřela víčka. Vypadala, že se usilovně na něco soustředí.

„Co děláš?“ zeptal jsem se zmateně a hádal, že dává dohromady další stádo.

„To ta nehoda!“ vykřikla všetečně s nataženým ukazovákem a zase se na mě podívala.

„Myslíš?“

„A co by to mohlo být jiného? Sakra, sakra, sakra!“

Měla pravdu… Systém prostě spadnul. Skvělé! Ale to jí říkat nebudu.

„Už tě neslyším. Vypadlo to,“ řekl jsem a ona po očku otevřela oči.

„Určitě?“ zeptala se nevěřícně.

„Copak ti někdy lžu?“ Úlevně vydechla a složila se mi na hruď. „Tak proto sis zpívala v autě tu písničku…“

„Ááá!“

Jsem zvědavá, co na to povíte. Tahle povídka nebude nějak extra dlouhá, anebo možná bude... Nevím. Tohle se bude řadit na seznam mých oddechovek a vzpomínáte, jak jsem si WTF? taky cucala z prstu? Někdo napsal do komentáře, že si má Bella znovu užít s Edwardem a mně to přišlo jako dobrý nápad, a tak se to stalo. Ale ne vždycky to asi bude lážo plážo. Vždyť - dovedete si představit, že by vám váš partner četl myšlenky? Edward má štěstí, že je Edward, jinak bych ho kopla do zadku. Každopádně si tohle oba sežerou.

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek System of a down - 1. kapitola: