Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » System of a down - 5. kapitola

27.05.2012 (07:45) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 47× • zobrazeno 4978×

„Přemýšlel jsem o nás a našem vztahu. Fyzickém vztahu,“ vysvětlil tiše a já pořád čekala, protože mi toho ještě moc neřekl.

„A?“

„A došel jsem k názoru, že to musíme zkusit,“ řekl a náhle jsem ležela pod jeho tělem a jeho rty drtily ty mé.

Celé jeho studené, těžké tělo na mém. No, to byl ráj. Každá buňka, obluzená jeho vůní a mou láskou k němu, křičela – vezmi si mě. A on mi to vážně plnil. Zajela jsem mu rukama pod tričko, abych se mohla dotknout jeho svalnatých zad a konečně si užít to, co je mé, ale on mi to do teď odpíral. Soudní systém v téhle zemi nestojí za nic, ale teď mi konečně přiznal právoplatné vlastnictví každého jeho kamenného svalu. Jsem boháč.

Těma svýma velkýma rukama mi přejížděl po prsou a sjel přes boky na stehna, kde je tvrdě sevřel a zavrčel mi do krku.

„Au!“ vyjekla jsem, protože to bylo jako skřípnout si nohu do svěráku.

Najednou už na mně neležel a seděl na konci postele, kde se hryzal do zaťaté pěsti a pevně svíral víčka. Masírovala jsem si stehno, no, když jsem slyšela ránu, jak jeho kůže pod náporem malých dýk v jeho ústech, praskla, přestala jsem a přisunula se k němu. Chytila jsem ho za zápěstí a začala mu tahat pěst ze sevření jeho zubů. Samozřejmě jsem s ním nehnula ani o nanometr.

Proč se vůbec snažím? Jestli tak ráda pracuji s ocelí, můžu udělat vlastnoručně zábradlí před domem.

„Přestaň!“ přecedila jsem skrz zuby, když jsem se mu zapřela chodidly o stehno a tahala mu ruku z pusy. Úplně jsem se na něj zavěsila a prskala úsilím. „Edwarde, bude tě to pálit!“ upozornila jsem ho věcně, protože měl teď určitě ústní dutinu plnou jedu. Zděšeně se na mě podíval. Konečně se přestal kousat a já padla zády na matraci, protože si tu ruku pustil svou přirozenou rychlostí a já nestačila zareagovat.

„Ty se staráš, jestli mě to pálí? Málem jsem ti rozdrtil stehenní kost!“

„Nic si mi nerozdrtil,“ hlesla jsem tiše a uhnula pohledem, abych zakryla svoji velkolepou lež.

Kurva, to tak bolí. Budu tam mít modřinu velkou jako Texas.

„To minimálně,“ zamumlal.

„Co minimálně?“

„Nic,“ odvětil zamračeně, a pak si povzdechnul. Třel si otisk frontálních zubů na hřbetě ruky a zíral do země.

„Bello, mě to tak strašně mrzí,“ mumlal a provinilost z toho přímo odkapávala.

„Jsem v pořádku. Můžeme to zkusit znovu…“

„Bello!“ zavrčel rozzuřeně a vina ho zřejmě na chvíli přešla.

„Tak moment! To ty ses přikradl do mého pokoje, a pak mě povalil na postel. Na mě se nevztekej!“ štěkla jsem. „A vůbec – proč jsi najednou změnil názor? Čekala jsem, že na tohle ještě povedeme zajímavé diskuze…“ Obočí mu vylétlo výš a pokřiveně se usmál. Tenhle výraz jsem znala. Takhle se tvářil, když udělal něco, o co jsem ho žádala, aby nedělal. Vztekající se upír byl ten tam. Teď tu seděl chlapec, co byl nachytán na třešních.

„Co jsi udělal?“ zeptala jsem se se strachem.

„Já nic… Tedy, lhal jsem,“ dodal a já přemýšlela, o čem všem mohl lhát. Byly toho kvanta. A pak mi to začalo docházet.

„Řekni mi, že to není to, co si myslím.“

„Teď zrovna přesně nevím, co myslíš, ale…“

„Né,“ zaplakala jsem a schovala si hlavu do dlaní. Moment! Vykoukla jsem zase a probodla ho pohledem. „Ty jsi mi slíbil, že mi to řekneš!“ prskla jsem. On mi vážně lhal. To je divné. Edward mi nelhal… Jen takové ty milosrdné lži ohledně jeho podstaty, abych se nesložila.

„Lhal. Ale já tě chtěl slyšet – tedy do té doby, než jsem to slyšel,“ dodal a já se začervenala. Samozřejmě, že slyšel všechny moje úchylné myšlenky, kdy jsem opěvovala jeho andělský obličej a božské tělo. Ví, jak jsem jím posedlá. To očividně netušil.

„Tak už to víš,“ hlesla jsem a dostávala to ze sebe ztěžka. Položil se na postel a zapřel se lokty o matraci.

„Vím. Ale já to zvládnu. Chápu tě,“ zašeptal zlomeně. Byl nejspíš úplně na prášky z toho, že má za přítelkyni fanatika.

„Vždycky jsem si to myslela – už od první chvíle, co jsem tě spatřila v jídelně.“ Vykulil oči a tvář mu zbrázdil smutek. Radši bych už měla mlčet… Vždyť to pořád slyší ze všech stran, jak je dokonalý. Já vidím, jak na něj ženy všech věkových kategorií čumí a sliny jim odkapávají z úst. „Já… Promiň, ale tvůj obličej a… Hm.“ Narovnal se a pokýval hlavou. Zíral u toho na svoje nohy a já si opřela hlavu o jeho chladné rameno.

„Tušil jsem, že to tak bude, ale přesto… Dokonce jsem na to vedl diskuzi i s Rose,“ dodal s neveselým smíchem. S Rosalií? S předsedkyní klubu – Vysajte Bellu? Výborně.

„Co ti na to řekla?“ zeptala jsem se, než jsem si stačila rozmyslet, jestli to vůbec chci vědět.

„Něco v tom smyslu, abych to neřešil, a že já se líbím každé… Neměla bys už jít spát?“ změnil rychle téma a já zvedla hlavu z jeho ramene.

„Měla. Zůstaneš se mnou? Tedy, pod jednou podmínkou,“ vyjednávala jsem, i když bych měla být ráda, že si nesbalil fidlátka potom, co zjistil, jak jsem jím posedlá.

„Jakou?“

„Jestli mě začneš slyšet, okamžitě – ne až se dosměješ – mi to řekneš!“ nakázala jsem mu a on přikývnul. Ještě, aby ne. Je to i v jeho zájmu.

Takový kousek chyběl. Teď jsem ještě nadrženější, než…

„Bello!“

Ááá! Prasklina ve zdi – soustřeď se na prasklinu ve zdi… Pras…

„Už je to dobré,“ zrevidoval stav mých myšlenkových vln a já si oddechla. Přetáhla jsem deku i přes něj, protože to tak bylo přirozenější, a usnula mu na hrudi.

Ráno, když jsem se probudila, nenahmatala jsem vedle sebe nic – jen prostěradlo. Zděšeně jsem zvedla hlavu a hledala ho. Třeba mi vážně zdrhnul.

„Viděl jsem tvoje sny,“ promluvil z křesla a já padla zpátky do polštářů.

„Předpokládám, že bych se měla zahrabat do země,“ zamumlala jsem a v tom jsem cítila jeho dech z Antarktidy mezi obnaženými lopatkami.

„Neboj. Moc jsem to nepochopil. Pořád tam byla loď a zvuk vln. Občas taky zaznělo jméno Jackie Sparrowová. Tvému otci se zase zdálo o rybách. Máte tu vodu asi v rodině.“

Po cestě do školy jsem byla příšerně křečovitá. Pořád jsem se snažila soustředit a nepřemýšlet o příkrovech mraků, všudypřítomnou zelenou a vesmírem, protože to by hrozilo, že to vypadne. To je celkem těžký úkol. Zkuste čtvrt hodiny kontrolovat každou svoji myšlenku. Moje nehty si to odnesly. Tímhle tempem si je sežeru až k loktům.

Na parkoviště jsme zajeli současně s Tylerem Crowleyim, který vedle nás postavil svoji Sentru. Nad tím jsem se pozastavila, protože nikdo neparkoval od školy tak daleko, kvůli dešti a zimě.

Vystoupila jsem a trochu zakolísala. Z, od narození děravých, rukou mi vypadly klíče a já se pro ně sehnula.

Ucítila jsem tupý náraz na temeni hlavy a před očima se mi zatmělo.

„Bello? Miláčku?“ šeptal Edward a já zamrkala. Skláněl se nade mnou a starostlivě si mě měřil.

Do hajzlu… To mě přejel parní válec? Au. Hele, dneska je nebe docela vymetené. Že by se blýskalo na teplejší časy…

Co se stalo?

„Co se stalo?“ zeptala jsem se a nechala Edwarda, aby mi chladil čelo svojí rukou.

Nech mi tam tu ruku… Ještě, že je tak studený, vzhledem k tomu, že sebou všude třískám. Ten chlad by se dal využít i jinde. Vždyť on musí být celý ledový… Jo hó!

„Tyler otvíral dveře od auta, když ses ohnula. Běžel pro školní sestru,“ vysvětlil a já se chtěla začít škrábat na nohy. Zastavil mě a já chtěla protestovat, no, když jsem viděla jeho výraz, který naznačoval, že se stalo něco špatného, zastavila jsem se.

„Co je?“

„Bello, já tě už neslyším ve chvílích, kdy ztrácíš koncentraci.“

„Fakt? Super!“ zaradovala jsem se, ale předčasně.

„Teď to totiž slyším všechno.“

Kvalitní a pevné lano na oprátku... Oběsím se.

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek System of a down - 5. kapitola: