Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » System of a down - 6. kapitola

03.06.2012 (08:30) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 48× • zobrazeno 5114×

Bella

Připadalo mi, že celý svět končí. Tohle je takový průser.

„Taková katastrofa to není,“ zašeptal Edward vedle mě – v nemocnici. Jak jinak.

Ne, vůbec ne. Jen jsem teď psychicky znásilněná…

„Cože?“

„Proboha,“ zasténala jsem a dala si hlavu do dlaní. Opřela jsem se lokty o kolena a plakala nad mým osudem. To bude určitě tím, že jsem to vždycky brala jako samozřejmost – to, že mě neslyší.

„Slyším Carlislea. Máš jen lehký otřes mozku,“ upozornil mě a oddechl si.

Lehký otřes mozku, který zabijí můj vztah.

„Bello, nic to nezabíjí…“

„Vždyť vůbec nevíš, jaké to je. A já to taky donedávna nevěděla. Myšlenky mají být jen moje,“ vzdychla jsem těžce. Teď všechna ta pravda bude tryskat na povrch bez eufemismů a slitování. Kdybych byla jako ostatní – ne po Charliem – bylo by to snadnější, protože mi vždycky dělalo problém projevovat emoce, a tak když jsem Edwardovi říkala, že ho miluju, červenala jsem se jako paprika a ani se mu většinou nedívala do očí, jako kdybych sprostě lhala, i když to byla ta nejsvatější pravda. Mám nejvíc sexy chlapa na světě, který měl ještě ke všemu geniální mozek, omamující vůni a překrásnou duši. Musela bych být duševně nezdravá, kdybych ho nemilovala. Zajímalo by mě, kolik holek na škole je do něj zamilovaných, a kolik z nich si při milování se svým partnerem představují jeho…

„Nejvíc sexy na světě?“ zeptal se Edward po chvíli toho, co jsem hluboko spadla do svých myšlenkových pochodů, a to před ním. No, to bylo chytré.

„Prosím tě, nemůžeš aspoň předstírat, že to neslyšíš?“ prosila jsem ho zoufale, ale on si mě nevšímal a jen si mě zmateně měřil.

„Myslel jsem, že se ti nelíbím,“ hlesl a já protáhla nechápavě obličej. „No, vždycky jsi na to myslela. Že prý chodím oblékaný jak na premiéru Rusalky, a že mám moc bílé zuby nebo, že dáš do postele kamínka,“ rozvyprávěl se a já šokovaně zírala, co všechno slyšel a neřekl mi to. Přemýšlela jsem, že ho v tom ještě nechám podusit – což samozřejmě slyšel a já tak nemohla hrát hloupou, když zvedl obočí. Už si z něj ani nemůžu utahovat.

„Nenapadlo tě, že jsi mě prostě vytrhnul z kontextu? To máš za to, že jsi lhal! Měl si mi to říct, že mě slyšíš,“ vyprskla jsem a tvářila se pořádně zapškle – jako celou dobu. Musela jsem vypadat, jako když to mám dostat. Což mi připomíná, že to má vážně za dva dny přijít. No, to je super…

„Ježiši Kriste,“ zaklela jsem, když Edward taktně odvrátil tvář. Teď bude vědět i jakou značku tampónů používám. „No, tak na tohle nemám,“ usoudila jsem a vstala. Chytil mě za ruku a já se mu hned snažila vytrhnout, abych byla z jeho dosahu, než začnu myslet třeba na svoje prsa. Což moc často nedělám, ale když se nutíte, abyste na to nemysleli, uděláte to bez mrknutí oka.

Edward vykulil oči, když viděl ty živé, myšlenkové obrazy a já se mohla propadnout do země.

„Pusť mě,“ zahalekala jsem přidušeně a s očima zapíchnutýma v zemi.

„Bello, prosím…“

„Edwarde, vždycky se zajímáš především o to, jak je mně, a co potřebuju. Tak teď mě, prosím, pusť,“ zašeptala jsem, protože mě to šíleně ponižovalo. Konečně povolil stisk a já se mu neobratně vysmekla.

„Mě to mrzí,“ šeptl nešťastně a mě to drtilo, protože za všechno může zase jen moje lidství a nešikovnost. Jako vždycky… To je ta největší překážka, kterou se Edward mermomocí snaží udržet – ať už to má na mě dopad jakýkoliv, protože si myslí, že má právo rozhodovat o mém lidství.

„Ale Bello…“

„Nekomentuj to!“ štěkla jsem s nataženým ukazovákem a couvala. Bolestně mě probodával očima, dokud jsem nezmizela za rohem, a tam se nedala do běhu. Pořád mě totiž slyšel. Musím nasednout do auta a odjet co nejdál, abych měla klid v duši. Pořád mohl slyšet moje nejniternější pocity, touhy a nejhorší tajemství. I to, co tajemství není – jen se o tom nemluví.

Edward

Šel jsem z nemocnice rovnou domů a respektoval Belliny myšlenky. Chtěla ode mě být co nejdál. Doufal jsem, že to dlouho nevydrží. Prostě se musím naučit být zticha a nijak to nekomentovat. Jenže mě její myšlenky přiváděly k šílenství. Nejen její názory na její lidskou podstatu. Navíc jsem ji viděl nahou dřív, než jsem z ní mohl jednou oblečení strhat sám. Fajn, to mi tak hrozně nevadilo, a to porno v její hlavě mě nemučilo. Ale ničilo mi to vztah, který je ten jediný, co můžu mít. Ten věčný.

„To zvládnete,“ usoudila má matka a pohladila mě po vlasech, když už jsem seděl tři hodiny na pohovce a zíral na černou obrazovku televize.

„Já bych to zvládnul. Její myšlenky jsou občas úžasné. Má fantastický způsob smýšlení, ale to z ní je otevřená kniha… Vlastně deník,“ opravil jsem to na lepší definici a Esmé si povzdechla. Myslela na to, že je to lidský teenager, a jak to pro ni musí být deprimující. No, podle ní mě Bella miluje nade všechno a překonáme to. Jistě, má matka a její vzdušné zámky, ve kterých jsem princ na bílém koni a každá mě musí milovat. Vůbec nebere v potaz, že jsem už přes století mrtvý a živím se krví. Jsem – podle ní – to nejlepší, co Bellu mohlo potkat. Je vidět, že je to má matka, protože takhle nad tím může uvažovat jen rodič. Jejich dítě je to nejúžasnější, co po zemi chodí, a když nevyhraje tu školní soutěž v projektu na fyziku, tak ostatní určitě jen podváděli.

Pak ke mně dolehly Belliny myšlenky. Hned na to zvuk motoru jejího auta, co Emmett považoval za muzejní exponát. Zrovna on by měl držet hubu vzhledem k tomu, že už mu taky není ani sedmdesát.

„Vidíš. Nevydržela to bez tebe,“ řekla s úsměvem Esmé a odcupitala pryč, zatímco Bella vjela na odbočku, co vedla k našemu domu. Vůbec jsem netušil, co si o tom myslet, protože její myšlenky byly křečovité a úzkostlivé. Počítala do pěti, zpívala si národní hymnu, a když už to nemohla vydržet, nadávala do kurev a volů.

Vyběhl jsem před dům a čekal, až přijede. Pár minut to trvalo, než přede mnou zastavila. Když se na mě podívala, těžce si povzdechla a vystoupila. Pršelo jí do strhané tváře a já se začínal vážně bát. Pak se bariéra probourala, když se to chystala vyslovit.

„Přemýšlela jsem… Ale to ty víš. Edwarde…“

„Nic neříkej,“ požádal jsem ji, protože už jsem si to všechno přečetl.

„Už zase. Já ale musím mluvit nahlas. Nechci ti jen posílat vzkazy,“ vzlykla a z očí se jí začaly valit slzy.

„Všechno je to moje vina. Kvůli mně a mým schopnostem moje přítelkyně nemůže vydržet být v mojí přítomnosti,“ zamumlal jsem a ona si naštvaně pomyslela, že všechno zase stahuji na sebe.

„Nestahuju to na sebe. Je to pravda. Která žena si před svým partnerem musí hlídat myšlenky?“

„My to vyřešíme,“ hlesla nepřesvědčivě, ale věděla, že to vyřešit musí, protože se beze mě se – údajně – zblázní.

„Co když ne?“

„To neříkej.“ Přešla ke mně a natáhla se na špičky. Nejdřív jsem byl apatický, protože tohle byl vlastně rozchod. Bella se mnou rozešla…

Potom jsem ji pevně sevřel v pažích a vychutnával si to teplo a příšernou bolest v hrdle, kde se mi, díky její krvi, tavilo olovo.

„Miluju tě,“ šeptla a ještě jednou mi vtiskla polibek, kdy se její měkké, horké rty přisály na ty mramorové.

A protože jsem ji slyšel, bránilo mi to v tom, abych jí nedovolil odjet. Tak moc ji to ponižovalo a dusilo, že bych byl vážně, ale vážně ten nejsobečtější hajzl na světě. Vědět, co opravdu potřebuje a nerespektovat to – to bych přesáhl mantinely obyčejné sobeckosti.

Pustila mě a nasedla do auta.

Mám Edwarda Cullena a vsadím se, že mě za to desítky holek ve škole v představách a snech vraždí všemi možnými způsoby, ale tohle by žádná z nich nezvládla.

Za doprovodu tlustých provazců deště odjela a nechala mě tam stát. Nemohl jsem uvěřit tomu, že ztrácím životní lásku kvůli pitomé telepatii.

„Tak to bylo drsný,“ poznamenal se zděšením Emmett. V jeho nejnovějších vzpomínkách to vypadalo vážně hrozně. Bella brečí, naposledy mě líbá a odjíždí, zatímco já tam stojím jako hromádka neštěstí a čumím do okna na Emmetta.

„Co mám dělat?“ zeptal jsem se a vypustil tu otázku spíš do vzduchu, ale samozřejmě na ni odpověď přišla. Tady žádná samomluva neexistovala.

„No… Máš to v mozku. Uděláme ti trochu větší biopsii a bude,“ zasmál se Emmett. Vtipné.

„Naroste mi nový,“ odpověděl jsem skepticky.

„Hm, Belle vyříznout mozek nemůžeme, protože ta ho ještě potřebuje k jiným tělesným funkcím. Jsme v koncích,“ usoudil nakonec a já se zavřel v pokoji. Nakonec jsem se usídlil u klavíru, co jsem si sem přitáhnul po krátké úvaze, proč ho vlastně nemám v pokoji, když teď rozhodně nikomu nebudu hrát pro zábavu. Došel jsem si pro něj do obýváku a vyskočil s ním ven, abych mohl vyskočit do druhého patra. Otevřel jsem celé okno, abych se tam s ním vešel a dal ho do rohu. Jenže ani to hraní mi nepomáhalo. Mně pomůže jen Bella. Belle pomůže jen zabarikádovaný mozek – ochráněný proti invazím.

Začal mi zvonit mobil a já chvíli vážně uvažoval o tom, že budu hrát mrtvého – což je u mě zvláštní přirovnání.

Když jsem se ale podíval na displej, hned jsem to zvedl.

„Takhle spolu můžeme mluvit,“ řekla Bella se stopou provinilosti v hlase, který měla od pláče nakřáplý.

„Že mě to nenapadlo,“ uznal jsem a byl rád aspoň za kousek štěstí. Bylo to teď silně nedostatkové zboží. „Chápu tě,“ řekl jsem nakonec.

„Ale já sebe ne. Mám tebe – Edwarda Cullena – a nechám tě stát v dešti, místo toho, abych tě vzala do tepla a uvařila ti čaj. To byla, mimochodem, metafora. Ale nedokážu se s tím srovnat. Kdybych byla upír a dokázala všechno koordinovat tak, jako vy, bylo by to snazší.“

„Na co myslíš, Bello?“

„Je to úleva, když se mě musíš ptát.“

„Tak?“

„Na to, jak to bude dál.“

„Esmé říká, že to zvládneme.“

„A zvládneme?“ zeptala se. „Na to neodpovídej. Musíme. Zní to pateticky, sentimentálně a hloupě, ale já bez tebe nemůžu žít.“

„Není to hloupé. A já už vím, co pro tebe doopravdy znamenám. Je to sobecké, ale za tohle jsem rád – že jsem to mohl slyšet. Žil jsem totiž do té doby v nejistotě…“

„Kdybys mě občas poslouchal, věděl bys to.“

„Ale já nevěděl, že až tak… A vážně jsem nejvíc sexy?“

„Už jsi to přece slyšel…“

„To ano. Jen jsem to chtěl slyšet znova…“

„Edwarde!“

„Dobře. Už mlčím… Tak ode dneška vztah po telefonu?“ zeptal jsem se a nahlas to znělo ještě hůř.

„Dokud na to nepřijdu… A já na něco přijdu! Musím.“

„Tak dobře. A Bello, než půjdeš spát… Až tohle překonáme a ty doděláš střední školu, proměním tě,“ slíbil jsem, protože po tom všem, co jsem slyšel… Absolutně to změnilo můj pohled na věc, když jsem viděl ten její.

„Všechno zlé je pro něco dobré,“ vydechla radostně po chvíli ticha. „Tak jo. Ten otřes mozku a Tylenol mi daly zabrat. Za chvíli odpadnu. Zavoláme si,“ dodala a já se usmál. Zavoláme si – tak to je vážně úžasné. No, měl bych děkovat na kolenou aspoň za to.

„Miluju tě.“

„Já tebe taky,“ řekla a ještě chvíli jsem slyšel její dech. Potom zavěsila a já našel v mobilu naši fotku před měsícem z parkoviště, když nás vyfotil duchapřítomně Jasper. Všechno tenkrát ještě bylo úžasné, a teď nás rozdělilo moje čtení myšlenek. To, že jsem ale upír, je všem jedno. Jak ironické a neporovnatelné.

Jsi upír? Kousni mě a žij se mnou navždy.

Čteš mi myšlenky? Panebože, odstup, Satane.

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek System of a down - 6. kapitola: