Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ta druhá... - 13. kapitola

27.04.2011 (17:30) • SiReeN • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 4834×

Martin:

Od doby, kdy jsem tu byl naposled, uplynulo už mnoho let. Kvůli svým povinnostem jsem nemohl odjet. Ale teď se naskytla příležitost a já se jí chopil. A ocitl jsem se tady. V Benátkách…

Za těch pár let se tu vůbec nic nezměnilo. Město bylo pořád stejné, lidé byli pořád stejní, davy turistů tu byly i za nepříznivého počasí, aby si užily krásu tohoto historického centra plného romantiky. Romantiky, kterou já nikdy nepoznám.

Nespěchal jsem, z letiště jsem se vydal pomalou chůzí k náměstí svatého Marka. Když jsem tam dorazil, rozhlédl jsem se kolem. Ne, tady se taky nic nezměnilo. Stále to bylo velmi rušné místo, stále stejně velkolepé.

Zamířil jsem k nedalekému hotelu Danieli. Bylo mi jedno, že ceny tam byly příliš vysoké, aby ne, když ten hotel měl pět hvězdiček. Peněz jsem měl dost, ba dokonce až nadbytek. Práce, kterou jsem vykonával, byla velmi dobře placená. Pokud se tomu vůbec dalo říkat práce…

„Přejete si?“ zeptal se mě recepční, sotva jsem přišel k pultu.

„Chtěl bych se tu ubytovat,“ pronesl jsem skrz zaťaté zuby. Ne, tohle je rozhodně špatně. V hale bylo moc lidí, téměř se tu nedalo dýchat.

„Zajisté. Máte u nás rezervaci?“

„Bohužel, nemám,“ řekl jsem a vytáhl z kapsy svazek bankovek.

„Vzniklé problémy jsem však ochoten uhradit.“ Zkřivil jsem rty. Ach, další lidský pošetilec… Za peníze by se nechal i zabít. No… To není zase tak špatný nápad…

„Ne, ne, to je v pořádku,“ ujišťoval mě recepční a něco zadal do počítače.

„Naštěstí máme volno. Vaše jméno?“

„Damiani. Martin Damiani,“ představil jsem se jménem, které jsem už několik let nepoužil.

„Dobře. Tady to podepište… Dobře. Bude to pokoj 23,“ prohlásil a podal mi klíče. Položil jsem na pult peníze a poté, co recepční přepočítal peníze a upřel na mě rozzářený zrak, jsem se rozešel ke svému pokoji.

Rozhlédl jsem se po pokoji, tedy, bylo to spíše apartmá než pokoj, zamířil do ložnice, tam jsem pohodil cestovní tašku na honosnou postel a otevřel dveře, které vedly na malý balkon. Naklonil jsem se přes zábradlí a začal se rozhlížet kolem. Podle všeho jsem dostal velmi dobře situovaný pokoj s výhledem na jednu z benátských lagun.

Po chvíli jsem se vrátil dovnitř. Ano, tohle je to správné místo pro odpočinek. Ložnice byla vybavena velmi luxusně, a přesto z každého koutku dýchala taková ta historická atmosféra, kouzlo…

Podíval jsem se na ručně vyřezávanou postel, která vévodila celé ložnici. V něčem takovém je až hřích spát… Tím se já ovšem zabývat nemusím… Noci v ní rozhodně trávit nebudu.

Po vybalení toho mála, co skrývala malá cestovní taška, jsem vyšel z apartmánu, zamkl a vydal se do recepce. Abych zachoval zdání úplného cizince, koupil jsem si od recepčního mapu a vydal se do ulic s jasným cílem. Najít černý trh.

Prošel jsem několika zapadlými uličkami, než jsem jeden našel. Měl jsem štěstí. I tak neobvyklá věc, kterou jsem potřeboval, se tu dala sehnat. Výborně. Už je to tak dávno, co jsem ji naposled měl…

Neodolal jsem a v nejbližší slepé uličce jsem si dal svoji dávku. Při mých povinnostech byla každodenní dávka té úžasné životodárnosti zaručena, když jsem však cestoval, bylo to horší. O hodně. Nedokázal jsem bez ní vydržet déle než pár dní. Bez ní jsem byl tak slabý, tak bezmocný. Bez ní jsem nemohl vyjít mezi lidi. Zpanikařil bych a lidé taky. Při pohledu na mě…

Do setmění bylo daleko a tak jsem se vydal ke Guggenheimově galerii umění. Navštívil jsem ji už několikrát, ale nikdy mě to neomrzelo a neomrzí. Ten muž byl geniální. Sbíral obrazy a pěkně na tom zbohatl. Navštívil jsem i jeho galerii v New Yorku, ale ta benátská se mi vždy líbila více.

Na obrazy z dob dávno minulých jsem se vždy vydržel dívat velmi dlouho. Při pohledu na ně jsem si připadal, jako bych konečně našel domov. Skutečný domov, místo, kam patřím. Místo, které jsem za svůj život nikdy nepoznal.

Při prohlížení jednoho obrazu jsem se zarazil. Rozhlédl jsem se kolem sebe, ale nikoho jsem neviděl. Ta zvláštní vůně… Odkud se vzala? Tak sladká, až by se člověku sbíhaly sliny, tak omamující…

Potřásl jsem hlavou. Prostě se některý z předešlých návštěvníků moc navoněl. Přešel jsem na druhý konec místnosti, ale ta vůně byla stále výrazná. Tak sakra! Já se jí snad nezbavím! Ne, absolutně odmítám čichat nějaký laciný parfém, už tady nebudu ani minutu! A s tím jsem vyšel z budovy.

Rozešel jsem se ulicemi a po pár minutách jsem konečně dorazil do cíle. Na místo, kde se vylovují ryby. Začichal jsem. Á, rybina. Takže jsem se konečně zbavil té líbezné vůně… Ne! Toho proklatého smradu! Konečně jsem mohl svobodně dýchat.

Zadíval jsem se na moře. Náhle jsem zatoužil si zaplavat. Rozběhl jsem se ke konci mola. Už už jsem chtěl, bez ohledu na oblečení, skočit do vody, když v tom jsem vzpamatoval. Ne, nesmíš! Víš, že je to zakázané!

Vyzul jsem si boty, vytáhl nohavice kalhot až ke kolenům, sedl jsem si na molo a ponořil nohy do vody. Tohle byla jedna z věcí, co mi na mém životě vadila. Stále jsem se musel řídit nějakými pravidly. Nikdy jsem nebyl svobodný. Už jako dítě jsem měl určité závazky, nemohl jsem si dovolit být nespoutaný, divoký, nemohl jsem dělat, co se mi zachtělo. A pak to bylo ještě horší. Vlastně jsem celý svůj život něčím otrokem. A také navždy budu…

Jako malý kluk jsem miloval plavání. Voda ze mě smývala prach z ulic, ve kterých jsem vyrůstal, pohlcovala mou úzkost, zocelila mě. A teď jsem mohl plavat jen jednou za pár let, když…

Zaklonil jsem hlavu a zadíval se do slunce. Za chvíli zapadne a nastane noc, ta nejdelší část dne. Část dne, kterou upřímně nesnáším. Jiným se v noci plní přání, touhy, ale mě noc přináší jen zoufalství, vzpomínky…

Postavil jsem se, upravil si kalhoty, obul si boty a rozešel se na zpáteční cestu k hotelu. Nezdržel jsem se tam dlouho. Jen jsem se převlékl a znovu jsem se vydal ven. Noc je příliš dlouhá na to, abych byl po setmění zavřený v hotelovém pokoji. A třeba dnes večer naleznu nějaké povyražení…

U mostu Ponte di Rialto to vždy žilo, ať už ve dne, nebo v noci. Ve dne se tak shlukovaly davy turistů, v milostivé tmě se tam v objetí procházely zamilované páry. A tento most byl dnes i mým cílem.

Pomalu jsem k němu kráčel a přitom si pohvizdoval. Další den mého bídného života je za mnou.

Slunce začalo zapadat. Začal jsem se více soustředit, protože právě západ slunce byl pro mě nejvíc nebezpečný. Vlastně, nejen pro mě. Takových bídných červů, jako jsem já, je na světě víc. Bohužel.

Přidal jsem do kroku, abych unikl světlu, které mě na moment oslepilo. Ocitl jsem se v uličce vedle kanálu. Držel jsem se těsně vedle budov, aby na mě nedopadaly poslední sluneční paprsky. Znovu jsem si začal pohvizdovat. Slunce už bylo skoro za obzorem a nikde nikdo, takže mě nikdo nemohl vyrušovat. Turisté se drželi spíše u mostu a k němu to bylo ještě poměrně daleko.

V jednom okamžiku jsem se znovu ocitl v dosahu paprsků. Přimhouřil jsem oči, prohrábl si vlasy a otočil se zády k tomu zatracenému zdroji světla. Zadíval jsem se na jednu z projíždějících gondol. Seděla tam nějaká malá holka s bohatými rudými kadeřemi. Pche, tak malá a už si ničí vlasy barvením. A ještě na tak nepřirozenou barvu… A co tu vlastně dělá tak pozdě? Copak neví, co by se jí mohlo v noci venku stát? Neví, že by jí mohl někdo ublížit? Například já?

Ne, to bych nikdy neudělal. Bezbranné dívce ne. Vždyť je přibližně tak stará, jako jedna z mých mladších sester. Usmál jsem se při vzpomínce na své sourozence. Miloval jsem je a obětoval bych pro ně svůj vlastní život. Vlastně… Obětoval jsem pro ně svůj vlastní život.

Zadíval jsem se na gondolu. Na té dívce bylo něco zvláštního. Nemohl jsem však přijít na to, co. Zamyslel jsem se. Vtom zafoukal mírný vítr, který mě vytrhl z mého dumání. Nakrčil jsem nos a potlačil nadávku. No to snad ne! Já se jí vážně nezbavím!

Dost už bylo Alex! Přišla řada na dalšího hrdinu, a tím je Martin. Doufám, že vám jeho pohled moc nevadí. Přišlo mi, že by se sem celkem hodil. A tak jsem ho prostě napsala. :D

Pro nadšence, kteří by chtěli hledat, která postava má příjmení Damiani - žádná. Historie této postavy je velmi stručná, spoustu věcí si musím domyslet a příjmení je jednou z nich.

Věnováno Coře.

Autor: SiReeN (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ta druhá... - 13. kapitola :