Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ta druhá... - 17. kapitola

09.06.2011 (08:15) • SiReeN • FanFiction na pokračování • komentováno 36× • zobrazeno 4642×

Alex:

Nechápala jsem to. Nechápala jsem ho. Proč zase utekl? Odpuzuje ho můj dotek? Odpuzuji ho… já? Dumala jsem nad tím celý zbytek dne. Když jsem se uložila ke spánku, zakázala jsem si na to myslet. Na něj myslet. Nestojí za to. Je to jen další z řady. Nekonečně dlouhé řady. Někdo jako Jacob – někdo, u koho by měla šanci moje sestra, ale já ne.

Navzdory mým snahám vytěsnit ho z hlavy jsem usínala s jeho úsměvem před očima a s jeho jménem na rtech.

Všude byla krev. Na podlaze, na stěnách, na nábytku, na mně. Stála jsem uprostřed přepychového pokoje, jehož interiér byl poznamenán rudou – barvou smrti. Slyšela jsem kroky, jako by po pokoji někdo chodil. Rozhlížela jsem se na všechny strany, ale nikoho jsem neviděla. A pak vše zahalila mlha. Zimomřivě jsem si začala třít paže, smaragdové letní šaty zrovna nehřály, natož teď, když byly provlhlé.

Kroky zněly blíž a blíž a já tápala v mlze a hledala původ toho zvuku. Náhle mlha na okamžik opadla a já spatřila vysokou postavu oděnou v černém. A pak se vše znovu zahalilo do neprohlédnutelného bílého závoje. Rozešla jsem se směrem, kde jsem ho předtím viděla stát. S roztaženýma rukama jsem došla až ke stěně, ale on už tam nebyl. Povzdechla jsem si a jednou rukou šátrajíc po stěně jsem se podél ní vydala hledat dveře. Už jsem byla skoro u nich, když jsem zakopla o podnožku, kterou někdo ledabyle odkopl od křesílka uprostřed místnosti. Svalila jsem se na zem a třela si naražený nárt. Pak jsem se namáhavě zvedla. Udělala jsem pár kroků, abych zjistila, jestli vůbec můžu chodit – mohla jsem, i když mi bolest vystřelovala až ke koleni. Po pár krocích jsem však zjistila, že se vracím do pokoje, na opačnou stranu, než by měly být dveře. Otočila jsem se tedy a cukla sebou. Stála jsem tomu někomu tváří v tvář. Zadívala se do toho známého-neznámého obličeje. Byla to pouze setina sekundy, co jsem si ho prohlížela, ale v jeho tváři jsem rozpoznala určité rysy, které už jsem někdy u někoho viděla. Nemohla jsme si však vzpomenou, u koho. Pak mi pohled zcela zastřela mlha, která najednou jakoby zhoustla. Natáhla jsem před sebe ruce a pokusila se neznámého odstrčit, ale on snadno překonal moji chabou ochranu, chytl mě za zápěstí a sevřel je v jedné ruce. Tou druhou si mě za krk přitáhl k sobě. Stála jsem u něj tak těsně, jak to jen šlo, cítila jsem jeho pevné, vypracované tělo. Pak mi zaklonil hlavu a zlehka mě políbil na krk. Zašimralo mě to, zachichotala jsem se. Smích mi však uvízl v hrdle, když začal zuby přejíždět v blízkosti tepny. A pak se do mě zakousl…

S křikem jsem se vymrštila do sedu. Ne, to se nesmí stát! Při stavu, v jakém jsem nyní – vyhladověná tak, že se skoro nedokážu ovládat -, mě nikdy nesmí kousnout upír. Znamenalo by to smrt… Krutou, pomalou smrt. I při plné síle bylo kousnutí upíra velmi nepříjemné, ale po pár dnech na lůžku se to spravilo, na pokraji sil by však žádný poloupír neměl šanci. Vzpomněla jsem si na den, kdy jsem se na Aljašce vydala prohledat les, abych si ulovila něco k snědku. Po dvou týdnech jedení pouze lidského jídla jsem to potřebovala jako sůl. Tehdy jsem potkala jednoho z nomádů. Neměl potuchy, kým jsem – a vybral si mě jako svůj oběd. Jeho jed mě stravoval zevnitř ještě další měsíc, kdy jsem ležela v horečkách na lůžku a blouznila. Málem jsem tehdy přišla o život – jak jen by to bylo snazší. Docela mě zajímalo, kdo mě tehdy zachránil. Jasper to být nemohl, zrovna byl s Alicí na svatební cestě ve Švédsku. Že by… Ne, nebuď naivní, Alexandro! napomenula jsem se v duchu. Nikdy o tebe neprojevili zájem, tak proč by to dělali tenkrát?

Povzdychla jsem si. Minulosti se nedá zbavit tím, že si člověk prostě řekne, že začne znovu. Zmocnil se mě smutek a po tvářích se mi rozkutálely slzy. Chci zpátky. Chci běhat v lese, ve kterém jsem vyrostla, spát v posteli, kterou vlastním už tolik let. Chci zpátky k mé rodině. Chci domů. Tati. Mami…

Schoulená do klubíčka jsem se kolébala ze strany na stranu asi hodinu, dokud jsem se neuklidnila. Ne, zpátky nemůžu. Už to není můj domov. Domov je místo, kde lidi spojuje láska, ne pohrdání… Můj domov je teď tady. Ne navždy, ale prozatím ano. Smiř se s tím, Alexandro!

Celé odpoledne jsem zůstala v bytě a pokoušela se napsat dopis pro Jaspera. Všude kolem ležela spousta zmuchlaných papírů, pozůstatky mých nepovedených pokusů.

Zakousla jsem se do propisky. Tak tedy ještě jednou.

Drahý Jaspere,

doufám, že se máš stejně úžasně jako já. Benátky jsou to nejlepší a nejlíbeznější místo na zemi! Potkalo mě tu mnoho krásného. Lidé jsou tu ke mně velmi milí, už jsem si našla i pár dobrých přátel. Miluji to tu. Nemohla jsem si vybrat lépe. Teď už vím, že jedině tady mohu být skutečně šťastná. Asi se tu usadím natrvalo. Jen jedna věc mi vadí – nejsi tu ty. Kdybys byl, bylo by to naprosto dokonalé. Moc se mi po tobě stýská. Přála bych si, abys sem přijel a zůstal tu se mnou, ale vím, že to je nemožné. Ty máš své štěstí v Americe.

Tolik bych si přála tě znovu obejmout, cítit bezpečí tvé náruče, vroucnost tvého objetí. Možná po tom tolik toužím proto, že nevím, jestli se mi to ještě někdy podaří. Do Ameriky se už nikdy nevrátím. Všechny pouta tam jsem zpřetrhala, až na to mezi námi. Budeš mi chybět, ale stále budu doufat, že se ještě někdy uvidíme. Psát ti však nepřestanu nikdy. Doufám, že mi alespoň párkrát odepíšeš, ale když ne, zlobit se nebudu. Jak bych mohla. Na přehlížení jsem si už zvykla. Nepopírám, že by mě tvůj nezájem bolel, ale smířila bych se s ním, stejně jako se vším. Přesto však doufám, že ke mně chováš alespoň malinkatý kousek citu, který tě donutí mi alespoň jednou za rok napsat.

Navždy tvá oddaná,

Alex

Když jsem si po sobě přečetla prvních pár vět, musela jsme se uchechtnout. Ach, jaká jsem to jen lhářka! Já že se mám úžasně? Ne, já jsem zklamaná. A Benátky jsou takové jen z jednoho pohledu. Mnoho krásného? Ano, Martin. Který ke mně však není milý v tom pravém slova smyslu. Někdy takový je, ale někdy z něj čiší takové opovržení, že mnou div nelomcuje zimnice. Dobrých přátel? Proboha! Vždyť tu nikoho kromě něj neznám! Miluji to tu – nebo miluji ho? Ne, lépe jsem si vážně vybrat nemohla. Další místo, kde se soužím neopětovanými city… Šťastná – ano, ale jen v okamžicích, kdy se Martin chová mile.

Povzdychla jsem si a dočetla zbytek dopisu. Nechám to tak. Musím. Nikdy nesmím ani jedním slovem naznačit, že něco není v pořádku. Musím se obrnit před okolím a vše vnímat pouze vnitřně. Musím se odpoutat od minulosti a přijímat budoucnost takovou, jaká je. Zadívala jsem se na fotku na nočním stolku. Na jedinou připomínku mého předešlého života. Teď… Teď začíná ten nový – lepší.

Vytáhla jsem z kabelky obálku, na ni nalepila razítko a dovnitř vložila dopis. Pak jsem na ni napsala Jazzovu adresu a schovala ji do kabelky, abych dopis mohla odeslat hned, jak se dostanu ven. Což nebude trvat dlouho. Snědla jsem poslední zásoby jídla, které tu byly, umyla se a oblékla. Přes ramena jsem si přehodila letní kabátek a s kabelkou v ruce jsem se vydala do odpoledními paprsky osvícených ulic.

Prošla jsem několika spletitými ulicemi, než jsem se dostala kousek od náměstí Svatého Marka. Když jsem před sebou uviděla monumentální stavbu, která však bledla ve světle baziliky Svatého Marka, usmála jsem se. Dnešní pouť do dějin umění začíná.

Obcházela jsem kolem Dóžecího paláce a obdivovala tu propracovanost. Stavba něčeho takového musela trvat věky. Často jsem dumala nad tím, jestli ty nejkrásnější budovy po celém světě nemají na svědomí právě upíři – protože některé stavby byly stejně dokonalé jako oni.

Poté jsem si koupila vstupenku dovnitř. Nezamířila jsem na prohlídku místností, jako to dělala většina turistů, podle značek jsem se vydala směrem ke galerii. V sálu Velké rady jsem rovnou zamířila k dvěma vévodícím obrazům – k Triumfu Benátek od Paola Veroneseho a k mistrovskému dílu Tintoretta. Vydržela bych se na ně dívat věčnost, kdyby mě po několika minutách někdo neodstrčil stranou. Kousla jsem se do jazyka, abych nezačala vrčet. Byla jsem podrážděná – a hladová. Vražedná to kombinace.

Z paláce jsem vyšla až pár minut před zavírací dobou. Protože jsem nechtěla strávit další nekonečné hodiny zavřená sama v bytě, rozhodla jsem se zajít na Markovo náměstí. Když jsem došla k bazilice, podivila jsem se. Jakto, že se tu netísní davy turistů, obdivující tento skvost? Po pár minutách mi to došlo. Mraky se protrhly a Benátky ovládla bouře. Lidskou rychlosti – nikdy nesmím zapomínat na utajení – jsem se rozběhla pryč. Už v půlce náměstí jsem byla promočená na kost. Zpomalila jsem, nemělo cenu spěchat, k bytu se stejně dříve jak za půl hodiny nedostanu. Zmoknu tak jako tak. Už už jsem chtěla zabočit do jedné z ulic, když v tom mě někdo chytl za rukáv a odtáhl k bílo-modré markýze, která byla rozprostřena nad vchodem jednoho obchodu. Alespoň nějaká ochrana před prudkými provazci deště.

„Není moudré chodit v tomto nečase na procházku,“ pronesl Martin nahlas, abych ho vůbec slyšela.

„To jsi ty? Výborně. Mohl bys mě odvézt ke mně? Ne, počkej, počkej,“ začala jsem protestovat, když jsem zpozorovala, že chce vyjít na déšť.

„Dělej, jako bych to neřekla. Nemusíš nastydnout ještě ty. Když mi půjčíš motorku, slibuji, že ti ji do zítřka vrátím,“ řekla jsem a doufajícně se na něj zadívala.

„Abys promokla ještě víc? A zhasla mi? Tak to tedy ne, Plamínku! Nehledě na to, že bys v takovém nečase nezvládla řízení. Pokud bys ho ovšem vůbec zvládla při normálním počasí,“ prohlásil a posměšně se na mě zadíval. Chtěla jsem se na něj utrhnout, že nějak se domů dostat musím, ale on jakoby mi četl myšlenky.

„Mám lepší nápad,“ řekl a vítězoslavně se usmál. „Půjdeme ke mně. Je to tady kousek.“ Bublalo to ve mně zlostí. Snad si nemyslí, že…

„Neboj, je to čistě přátelské pozvání. Ty bydlíš daleko a já blízko – není důvod, proč bys nemohla přespat u mě. Ani se tě nedotknu,“ zašeptal mi do ucha. „Pokud si to ovšem nebudeš přát,“ dodal.

Zkoumavě jsem se na něj zadívala. On se mě nebojí? Nemá chuť přede mnou utéct? Z jeho jiskřících očí jsem však vyčetla, že bych se měla bát spíše já – a taky že bych měla utéct, dokud je čas. Ale já nechtěla. Ne teď, když mi osud konečně přihrál do cesty tohoto úžasného cizince, který způsobuje to, že mi zběsile buší srdce, že se mi podlamují kolena… Vzala jsem ho za ruku a nechala se vést.

Vážně nebydlel daleko. Za minutu jsem už stála v luxusní hale hotelu – drahého hotelu, jak jsem si stihla všimnout z ceníku na recepčním pultíku – a čekala, až Martin vyzvedne klíče. Poté jsme se vydali po schodech nahoru. U dveří na konci chodby se zastavil a odemkl. Vstoupila jsem dovnitř a připadala si, jako bych se ocitla v pohádce. Pohovka v obývací části doslova volala po tom, abych si na ni lehla, ale nechtěla jsem ji zamokřit, a tak jsem se krčila u dveří. Martin ze sebe sundal bundu a pokynul mi, ať jdu dovnitř. Když viděl, jak ostýchavě se dívám na pohovku, zasmál se.

„Ona tě nekousne,“ prohlásil a pak už bez úsměvu dodal: „Koupelna je támhle. Můžeš jít jako první. Je tam i župan, můžeš si ho půjčit. To mokré oblečení nech někde na hromádce, potom ho odnesu dolů do prádelny.“

Wow. To bylo první slovo, které mě napadlo, sotva jsem vstoupila do koupelny. Takové koupelny existují snad jen ve filmech! Ta úžasně velká vana…

S rozkoší jsem se ponořila do horké vody a začala cítit únavu. Zívla jsem a nebýt klepání na dveře, usnula bych. Slyšela jsem tlumené hlasy, ten jeden byl Martinův, ten druhý patřil nejspíš někomu z hotelového personálu. Ucítila jsem vůni čerstvě upečeného masa. Zakručelo mi v břiše.

„Plamínku? Myslíš, že bys mi mohla podat to tvé oblečení?“

„Jasně, moment,“ křikla jsem, vylezla z vany a zamotala se do velké osušky. Pak jsem docupitala ke dveřím a otevřela. Skrytá za dveřmi tak, jak to jen šlo, jsem k němu natáhla ruku s oblečením. Pak jsem se zarazila.

„Jak jsi mi to řekl? Plamínku?“ zeptala jsem se ho nechápavě.

„Tvé vlasy jsou jako živý oheň,“ pronesl a pokrčil rameny. Kývla jsem a znovu se zavřela v koupelně. Usušila jsem se a oblékla si černý župan, který visel na háčku u umyvadla. Pak jsem si hřebenem sčesala těžké kadeře dozadu.

„Můžeš,“ zavolala jsem z obývacího pokoje, kde jsem se posadila a nasávala nádhernou vůni jídla.

„Nabídni si,“ řekl, když kolem mě procházel do koupelny. Naklonila jsem se ke stolu a chtěla si vzít plátek masa, když vtom jsem to ucítila. Vymrštila jsem se na nohy a zuřivě se rozhlédla kolem. Poté jsem rozhodně zamířila ke skříni.

Když po pár minutách Martin vyšel z koupelny, zadívala jsem se na něj chladným pohledem a zvedla sáček, který mi doteď ležel v klíně.

„Můžeš mi, sakra, vysvětlit, co u tebe dělá tohle?!“

Věnováno všem, kteří pro splnění svých snů udělají cokoliv...

Autor: SiReeN (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ta druhá... - 17. kapitola :