Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ta druhá... - 19. kapitola

18.06.2011 (21:00) • SiReeN • FanFiction na pokračování • komentováno 42× • zobrazeno 4592×

Alex:

Byla to neklidná noc. Házela jsem sebou, abych odehnala noční můry, ale ty, místo aby mě opouštěly, stále přicházely – a ještě děsivější. Za tu noc jsem se častokrát probudila, abych do chvíle usnula a nechala si zase zdát nějakou příšernost.

Muselo být něco kolem půlnoci, když jsem se znovu probudila. Hřbetem ruky jsem si setřela pot z čela a otočila se na levý bok. Vtom jsem strnula. Seděl tam, v křesle blízko postele, a zaujatě se na mě díval. To tedy musel být pohled. Zpocená, rozcuchaná, ve zmuchlaném tričku, s pokrývkou odkopanou u nohou. Chvíli jsem opětovala jeho pohled, v tom jeho jsem četla zvláštní důvěrnost, blízkost. A pak se mě znovu chopily příšery, sápaly se po mém těle, drásaly mi kůži, mučily mě, ale nikdy ne natolik, aby mě zabily. A to na tom bylo to nejhorší…

Asi po hodině jsem se znovu probudila. V tom snu byla taková zima! Silněji jsem se zachumlala do teplé pokrývky. Pak jsem se zamračila. Když jsem šla spát, smotala jsem si přikrývku k nohám, protože to byl mimořádně teplý večer. Jakto, že jsem najednou přikrytá? Pak jsem se rozpomněla na Martina sedícího v křesle. Byl to sen… nebo skutečnost?

Ráno bylo pochmurné, stejně jako moje nálada. Prohledala jsem celý apartmán, ale Martin nikde nebyl. To mou náladu zrovna nezlepšilo. Začne se mi teď vyhýbat, respektive vyhýbat ještě více, než doposud?

Upravila jsem se, jak jen to šlo, pokusila se srovnat pomačkané tričko, jak jinak než s neúspěchem, a na kusu papíru, který ležel na stole, jsem mu nechala krátký vzkaz.

Omlouvám se za své včerejší chování, nevím, co mě to popadlo. Díky za nocleh. A.

P.S.: A nejsem žádný Plamínek!

Odložila jsem propisku a zvedla se z gauče. Čas odejít. Naposledy jsem se rozhlédla po mém luxusním útočišti, vyšla ze dveří a následně z celého hotelu. Včerejší bouře přešla – ale jen ta týkající se počasí. Ta v mé duši nabyla nových, mnohem větších rozměrů.

Cestou do pronajatého bytu jsem se stavila v menším řeznictví, kde jsem si koupila pořádně krvavé maso. Když už nic jiného, tohle mě udrží, abych se nevrátila do Martinova hotelového pokoje a nevybílila mu zásoby. Přece jen, on je plnohodnotný upír, kdežto já pouze poloviční. Potřebuje krev více než já. Ještě to nějak vydrž, Alex, a potom budou hody…

Sotva jsem přišla do bytu, začala jsem chystat oběd. Ve fritéze se smažily krokety, na pánvi steaky, pěkně krvavé.

Po vydatném obědě jsem se uvelebila na pohovce s blokem a propiskou. A začala jsem psát.

Ani nevíš, jak moc to bolí. Jak moc bolí pocit, že když konečně najdu štěstí, není mi umožněno ho prožívat moc dlouho. Je to vážně ironie osudu. Stejně jako celý můj život. On… je úžasný, milý, hezký, děsně přitažlivý, rozumíme si, cítím se s ním v bezpečí, milovaná. Ale jedna věc nám brání, abychom mohli být spolu. Je to upír…

Prozatím mi to nepřiznal, ale poznala jsem to. Nevím, jestli zná mou pravou podstatu, ale ono je to v konečné fázi jedno. Pokud to neví, časem bych mu to musela říct, už jen kvůli svým stravovacím návykům, a jen Bůh ví, co by se mnou potom udělal. A pokud to ví, je možné, že se tu najednou objevil proto, aby mě zničil. Nevím, vážně nevím. V jednu chvíli se děsím toho, co bude, v jednu chvíli to vítám. Chci s ním prožít alespoň pár šťastných chvilek, než nás osud zase rozdělí. Za ty chvilky bych dala i život…

Zdám se ti šílená? To není nic proti tomu, co si o sobě myslím já sama. Nechápu se. Nedokážu říct, co se to se mnou děje. Tohle neznám. Každopádně je to velice příjemné, neohlížet se na nic a na nikoho, jen si užívat jeho přítomnost…

Opravdu mě mrzí, že nemůžeme být spolu, protože on je muž, se kterým bych chtěla strávit věčnost. Bohužel, osud je opět – vlastně jako po celý můj prachmizerný život – proti mně. Udělám cokoliv, abych s ním mohla strávit co nejdelší čas. Víš, to vědomí je strašně ubíjející, vědomí, že ho jednou budu muset opustit, v zájmu nás obou.

Ach, kéž bych měla takové štěstí jako ty. Ty jsi svou lásku našel, jsi s ní šťastný a vždy budeš, až navěky. Někdy přemýšlím nad tím, proč je můj život takový, jaký je. Mizerný, s překážkami, které se jen těžko překonávají. Ale stále jsem nepřišla na správnou odpověď. Snad na ni jednou přijdu, protože pouze tehdy se smířím se svým životem.

Chybíš mi, moc mi chybíš. Kéž bys tu mohl být, být a poradit mi, co mám dělat. Ale ty tu nejsi, takže si musím poradit sama. Sama… Já nechci být sama, nechci se rozhodovat sama. Ne poté, co jsem ho potkala. Už ne…

Uvidíme, co si na nás osud přichystá, ale myslím, že by mohl být alespoň trochu shovívavý. Alespoň to si zasloužím…

Navždy tvá oddaná,

Alex

Tolik papíru popsaného a stejně si ho ten, pro koho je dopis určen, nikdy nepřečte. Nechci ho trápit svým žalem, nechci, aby věděl, že můj nový život je snad ještě mizernější, než byl ten předchozí, alespoň co se citové stránky týče. V té jsem totiž úplně na dně. Zmítám se mezi přirozenou nenávistí k upírům a silnou přitažlivostí.

Vytrhla jsem popsané stránky ze sešitu, složila je do malého, úhledného obdélníku a ten pak zastrčila do zadní strany rámečku s Jasperovou fotkou.

Na nebi začaly svítit první hvězdy, podivila jsem se tomu. To jsem ten dopis psala tak dlouho? Po letmém pohledu na hodinky jsem došla k závěru, že pravděpodobně ano. Zívla jsem a protřela si oči. Cítila jsem se příjemně unavená, proto jsem co nejrychleji vykonala večerní hygienu a pak se zavrtala pod peřinu. Chvíli jsem se jen tak převalovala, než jsem si zvykla na to, že dnes nebudu spát na příjemně měkké posteli jako včera. Skrze střešní okno jsem se dívala na hvězdy a u toho se ztrácela ve vzpomínkách…

„Dej mi tu hračku! Okamžitě mi ji vrať! Je moje!“ vztekala se má dokonalá sestra. Jen jsem nesouhlasně zavrtěla hlavou. Naklonila se ke mně a dotkla se mé ruky. Chtěla mi vnutit myšlenku, abych jí dala svoji jedinou panenku. Když si po chvíli uvědomila, že její moc na mě nefunguje, rozbrečela se.

„Mamííííííí!“ vřískala. V okamžiku se v obývacím pokoji objevila máma a hned za ní táta s tetou Rosalií. Máma vzala sestru do náruče a začala ji konejšit.

„No tak, ona už ti neublíží, o to se postarám,“ šeptala jí do ouška máma a já skrz její mysl viděla obraz, který jí Renesmé promítla. Naprosto lživý obraz. Zahlédla jsem záblesk triumfálního úsměvu na její tváři, pak se zavrtěla, natočila se k tátovi a nechala se obejmout. Táta na mě krátce, avšak hrozivě pohlédl, a pak se začal věnovat té malé lhářce. Nedalo se to vydržet. Tři pobouřené pohledy, triumfální výraz té potvory, která byla mou vlastní sestrou… Utekla jsem do svého pokoje a tam doslova vybouchla.

Ano, vybouchla. Tehdy mi bylo necelých 6 let. Měla jsem na ně takový vztek, že se mi podařilo zničit jedinou hračku, kterou jsem kdy měla jen sama pro sebe, která byla jen má. Vzplanula společně s mým hněvem. Tehdy jsem se ještě neuměla ovládat – a z panenky zbyla jen hromádka popela.

„Nulo. Nikdy nebudeš taková, jako je ona. Nikdy se jí nebudeš ani trochu podobat. Ona je někdo, zatímco ty jsi nikdo. Na Renesmé nemáš, ubožačko.“

Posměšné poznámky spolužáků mě prováděly celou základní školou. Časem jsem si na ně zvykla, ale i tak zraňovaly. A takových vzpomínek byly hromady a hromady…

Následující den jsem strávila v bytě. Všude byly zatažené závěsy, jediné světlo vycházelo z televize, na kterou jsem se dívala. Nemohla jsem vyjít ven, nebyla jsem dostatečně silná, abych dokázala vzdorovat tak intenzivnímu slunečnímu záření.

Možnost vypadnout na čerstvý vzduch se mi naskytla až v pozdním odpoledni, kdy už sluneční paprsky nebyly tak agresivní. Přes ramena jsem si přehodila koženou bundu, přes rameno si zavěsila kabelku a vyrazila jsem do podvečerních benátských ulic.

Na náměstí Svatého Marka se tísnil dav turistů. Prodírala jsme se mezi nimi, až jsem konečně došla do stínu budov. V jednom malém stánku jsem si koupila ptačí zob. Nasypala jsem si asi tak polovinu malého sáčku na dlaň a po chvíli mou paži a ramena okupovaly desítky holubů. Musela jsem se zasmát tomu, jak dokonale byli sehraní, na každého zbyl nějaký ten drobek. Jak dokonale si je lidé ochočili… Dříve agresivní zvířata se teď promenádují mezi lidmi a mají tolik drzosti, aby jim čas od času sebrali nehlídané jídlo.

Náhle se holubi rozletěli na všechny strany. Nevěděla jsem, co se děje, dokud jsem se nenadechla. Těžký vzduch letních Benátek protkala jeho sladká vůně a úplně mě ochromila.

„Alex?“ zašeptal.

„Martine,“ vydechla jsem. Pak jsem se zarazila. „Odkud znáš mé jméno?“ zeptala jsem se ho podezíravě.

„Sama jsi mi ho řekla, nepamatuješ si to, Plamínku?“ protáhl škádlivě a já si vzpomněla na svůj výbuch.

„Vidíš, úplně jsem na to zapomněla. Omlouvám se,“ zamumlala jsem.

„V pořádku. Kam jsi včera tak rychle zmizela? Zrovna jsem šel pro snídani. Když jsem se vrátil, spáč nikde…“

„Už jsem… Už jsem musela jít.“

„Chápu,“ pronesl vědoucím hlasem a blýskl po mně úsměvem. Váhavě jsem mu ho oplatila. Za jeho zády jsem spatřila hejno holubů, kteří se na něj z dostatečné vzdálenosti ostražitě dívali. Málem jsem se rozesmála nahlas. Přirozený nepřítel, pomyslela jsem si pobaveně.

„Nechceš se trochu projít a poznat i jiné než světoznámé stavby?“ nabídl mi najednou. Usoudila jsem, že to není špatný nápad.

Procházeli jsme se setmělými Benátkami a on mi popsal historii dobré poloviny větších domů, kolem kterých jsme prošli. Na to, že není místní, toho o Benátkách a Benátčanech věděl dost. Aby ne, pomyslela jsem si trpce, když měl na studium a cestování už tolik času – a tolik času mít bude. Až do konce věčnosti. Jak ráda bych se k němu připojila…

Už jsem sotva viděla špičky svých bot, když jsme se dostali zpátky na Markovo náměstí. Docela jsem se děsila představy, že půjdu v noci přes půlku Benátek sama, proto jsem s radostí přijala Martinovo pozvání přepsat opět u něj. Dříve bych tohle nikdy neudělala, ale když jsem si vzpomněla na měkkou pohovku a ještě měkčí postel, bylo rozhodnuto. Proč si neužít luxusu, když se sám nabízí?

Pomalou chůzí jsme došli do hotelu a pak do pokoje. Odložila jsem si bundu, a když mi půjčil jedno ze svých triček, abych nespala v oblečení, ve kterém jsem přišla, zabrala jsem koupelnu. Svlékla jsem si tričko a chtěla pokračovat, už jsem se nemohla dočkat té úžasné masážní sprchy, když v tom jsem ucítila tu tak dobře známou vůni. Vrhla jsem se k poličce pod umyvadlem a vytáhla povědomý sáček. Netrpělivě jsem ho roztrhla a začala lačně polykat lahodnou tekutinu.

Martin, přilákaný vůní krve, rozrazil dveře. Nevěřícně se na mě díval. Jeho šok nezpůsobila moje polonahota, ale pohled do mých – teď již rudých – očí.

„Alex?! Co to má znamenat?!“ A sakra…

Věnováno Amestee, která mě v předchozí kapitole prokoukla. (Vrrr... )

Autor: SiReeN (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ta druhá... - 19. kapitola :