Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ta druhá... - 20. kapitola

03.07.2011 (16:45) • SiReeN • FanFiction na pokračování • komentováno 29× • zobrazeno 3844×

Alex:

Potlačila jsem touhu po něm skočit. Ten hajzl mě vyrušil při jídle, při tom božském jídle! Usoudila jsem však, že by to v této situaci nebylo asi to nejvhodnější, tak jsem po něm pouze šlehla ublíženým pohledem. Nevěděla jsem, kam se mám dívat dřív, jestli do jeho udiveného obličeje, nebo na nedopitý sáček s krví. Těkala jsem pohledem mezi oběma a začala pociťovat paniku. Proboha! Tohle se nemělo stát…

V jeho očích jsem viděla očekávání. Na co že se to ptal? Jo, aha. Sakra, co teď?!

„Víš, každý musí něco jíst!“ vyhrkla jsem ze sebe naprosto bezmyšlenkovitě a pak jsem vykulila oči. Co to meleš, Alex?! Chceš se prozradit, teď, když se ukázalo, že o tobě – o tvém původu – nejspíš nemá ani tušení? Tedy, pokud to není profesionální herec a překvapení nepředstíral.

Vyhrabala jsem se na nohy, strčila do něj, až zavrávoral, a vyběhla z koupelny. V chodbě jsem popadla bundu, která visela na věšáku, a než jsem zmizela na schodech, křikla jsem: „Už musím!“

Běžela jsem tak rychle, jak jen to šlo, protože jsem si nemohla být jistá, jestli mě nesleduje. Zastavila jsem až pár metrů před místem, kde se nacházel můj byt. Chytla jsem se za bok, ve kterém mě píchalo, a zhluboka dýchala. Když se mi přestaly dělat mžitky před očima, rychlou chůzí jsem se vydala k bytu. Jen co jsem vešla, zamkla jsem na dva západy. Chabá ochrana, ale přece. Lepší si nalhávat, že jsem v relativním bezpečí, než čekat s rukama složenýma v klíně, čekat na smrt od upíra, do kterého jsem se zamilovala.

Zatímco jsem se ukládala ke spánku, hlavou mi probleskla jedna dotěrná myšlenka. Jednou - a to velmi brzy, protože se mu nemůžu vyhýbat věčně - mu to stejně budu muset říct. A pak… se rozhodne.

Počasí jako by se mnou cítilo, bylo přesně takové, jak jsem se já cítila. Pochmurné, temné, zoufalé. Od rána venku pršelo a nevypadalo to, že by mělo přestat. Stála jsem u okna a pozorovala kapky deště, které stékaly po okně dolů.

V jednom ohledu se mi to hodilo, alespoň mám nějaký čas, abych se připravila na setkání s ním. Na druhou stranu to ještě více podtrhovalo mou špatnou náladu a povzbuzovalo vzpomínky na rodinu - a já byla čím dál tím více smutnější.

Pozorovala jsem svůj odraz ve skle. Mé slzy se tam mísily s kapkami deště. A když slzy došly, spustil se ještě větší déšť, nejspíše jako náhrada za ně.

„Alex. Alex. Aleeeex!“ volal na mě jeho vábivý hlas. Otočila jsem se a pohlédla do jeho tmavých očí, ve kterých jsem postřehla škádlivé jiskřičky. Usmála jsem se a on mi to oplatil. Zahlédla jsem záblesk jeho smrtelných zubů, ale když jsem viděla jeho rošťácký úsměv, pomyslela jsem si, že někdo takový – tak krásný, tak mladý - prostě zabíjet nemůže.

Rozpřáhl ruce a já neváhala. Rozběhla jsem se a vběhla mu do náruče. Zvedl mě do vzduchu a zatočil se se mnou. Šťastně jsem se rozesmála. Tohle bylo dokonalé, božské.

Postavil mě na zem a přitáhl si mě k sobě blíž. Když se ke mně začal sklánět, mé srdce se zatetelilo blahem. Znovu pocítím jeho rty na svých…

Zmocnil se mých rtů, rychle a nekompromisně. Líbal mě s vášní a já mu to stejnou měrou oplácela. Když mi došel dech, začal putovat rty po mém obličeji, políbil mě na čelo, na oční víčka, na nos, do koutku úst, na tvář a pak mi vtiskl téměř bratrský polibek na bradu. Jeho polibky byly tak lehké, že jsem je skoro necítila, jen se o mě vždy letmo otřel a už pokračoval dál.

Když začal rty přejíždět po mém krku, přitáhl jsem si k sobě jeho hlavu blíž a mírně se zaklonila. Užívala jsem si to jemné laskání, bylo to více než příjemné.

Najednou to bylo jiné. Jazykem mi přejel po krční tepně, pak se hlasitě nadechl a zakousl se.

„Mmmm,“ zamručel, když se na chvíli odtáhl. Pohlédla jsem na něj vyděšeným pohledem a než se ke mně znovu přisál, zakřičela jsem na něj:

„Upíre!“

Otevřela jsem oči a zmateně se rozhlédla kolem. Když jsem se vzpamatovala, začaly mou hlavu naplňovat pochyby. Nebyla to nějaká předzvěst?

Otřásla jsem se zimou a donutila se z hlavy vytlačit všechny nepěkné myšlenky. Na ty bude čas později, teď chci myslet jen na to pěkné. Benátky, lepší budoucnost, Martin…

Následujících několik dní proběhlo zcela stereotypně. Celou dobu jsem byla zamčená v bytě, vycházela jsem pouze v době, kdy jsem už neodkladně potřebovala nakoupit jídlo. Do obchodů jsem chodila v přímém poledním slunci, a to jen do těch menších, co byly poblíž.

Jednou ráno, když jsem se líně zvedla z postele a přistoupila k oknu, jsem si povzdychla. Už se dále nemohu skrývat, pomyslela jsem si, když jsem se dívala na lidi venku, kterak se veselí i z tak obyčejných věcí, jako byla cesta na trh. Byla jsem tu zavřená až moc dlouho, chybělo mi slunce, chyběla mi společnost, volnost.

Dojedla jsem poslední jídlo, co tu bylo, skočila si do koupelny, oblékla se a s kabelkou přes rameno jsem si v chodbičce obula boty a sáhla po bundě. Zarazila jsem se. Tohle není moje bunda, uvědomila jsem si při pohledu na koženou bundu. Sakra! Při tom spěchu, v jakém jsem odešla z jeho bytu, jsem mu ukradla bundu!

O důvod víc ho potkat, pomyslela jsem si trpce a rozběhla se ze schodů do příjemně hřejivých paprsků slunce.

V jednom obchůdku jsem si koupila něco k jídlu a vydala se k jednomu ze středisek všeho dění – k mostu Ponte di Rialto. Chtěla jsem si koupit nějaké suvenýry, protože ty k Benátkám neodmyslitelně patří.

Zastavila jsme se u stánku se skleněnou bižuterií, kterou byly Benátky více než proslulé. Vzala jsem si do ruky jeden modrobílý náramek, který byl obroušen do takových tvarů, že to až člověka udivovalo. Když na něj dopadly sluneční paprsky, začal se třpytit. Téměř jako upír, pomyslela jsem si a stoupla si do fronty lidí, kteří čekali na zaplacení.

Náramek v krabičce jsem schovala do kabelky a vydala se, společně s davem, na most. Když jsem se probojovala ke kraji mostu, stejně jako ostatní jsem začala mávat projíždějícím lidem na gondolách. Musela jsem se začít smát. Tak srdeční lidé se jen tak nevidí. Smích mi však uvízl na rtech, když jsem spatřila Martina na jedné straně Canalu Grande. Zpozoroval mě taky, chvíli jsme se navzájem – i přes tu vzdálenost mezi námi – dívali do očí, pak se rozešel směrem k mostu. Zpanikařila jsem. Ještě na setkání s ním nejsem připravená!

Začala jsem se prodírat směrem ke středu mostu, sice jsem mu tím šla naproti, ale pro můj plán to bylo nezbytné.

Lidé mu ustupovali z cesty, zřejmě se na ně podíval tím svým hrozivým pohledem. Když viděli mé podivné chování, v očekávání kmitali pohledy mezi mnou a Martinem.

Už byl ode mě jen pár kroků, když jsem přelezla zábradlí.

„Alex!“ zakřičel na mě a rozběhl se. Ale nestihl to. V rychlosti jsem ze sebe strhla jeho bundu, odhodila ji poblíž společně s kabelkou a skočila z mostu.

„Alex!“ zavolal za mnou, ale já ho nevnímala, plavala jsem co nejdál od mostu, co nejdál od něj. V jednom okamžiku jsem se ohlédla – a uviděla ho, jak si sundává boty a tričko a skáče za mnou. Sakra! Zrychlila jsem, ale věděla jsem, že je to zbytečné, je rychlejší. Po chvíli ke mně připlaval a chytl mě za paži. Prudce jsem se k němu otočila tváří.

„Alex?“ pobídl mě k vysvětlení. Vytrhla jsem se mu.

„Řekni to,“ vyzvala jsem ho. Když se na mě nechápavě podíval, mírně jsem zkroutila ústa, aby byly vidět zuby, a zopakovala:

„Řekni to.“

Věnováno mé věrné Inspiraci. Žeru tě... :-**

Autor: SiReeN (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ta druhá... - 20. kapitola :