Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ta druhá... - 24. kapitola

25.07.2011 (20:15) • SiReeN • FanFiction na pokračování • komentováno 41× • zobrazeno 4424×

Alex:

Kráčím k oltáři, bílé letní šaty se mi otírají o stehna, stříbrné páskové boty na mírném podpatku klapou o zem. A tam na mě čeká on, oblečený ve své oblíbené černé, s něžným úsměvem na tváři a jiskřičkami v očích, které jsou vidět i na dálku.

Nejraději bych se k němu rozběhla a skočila mu do náruče, ale tohle byl jedinečný okamžik a já si stále připomínala, že nemám kam spěchat, že teď už bude navždy jen můj, chvil v jeho objetí ještě zažiju…

Došla jsem až k němu a on ke mně vztáhl ruce. Důvěřivě jsem vložila své malé dlaně do jeho velkých a zadívala se mu do očí. Začal se ke mně naklánět a já vydechla v předtuše polibku. Už se skoro dotýkal mých rtů svými, když vtom si někdo odkašlal. Poplašeně jsem sebou škubla a otočila se za zvukem. Stál tam vysoký starší muž, oblečený do hávu kněze, a chápavě se na nás díval.

„Můžeme začít? Na tohle máte dost času po svatbě…“ poznamenal s mírným cukáním v koutcích úst. Martin kývl a já se omámeně otočila ke knězi.

„Drahá Alex, berete si zde přítomného Martina, dobrovolně a po pečlivém uvážení, a slibujete, že ho budete milovat a ctít celý svůj život a i po smrti? V chudobě i bohatství, v radosti i starosti, v nebi i v pekle?“

„Ano,“ vyhrkla jsem a zadívala se na svého vyvoleného s láskou vrytou ve tváři.

„Drahý Martine, berete si zde přítomnou Alex, dobrovolně a po pečlivém uvážení, a slibujete, že ji budete milovat a ctít celý svůj život a i po smrti? V chudobě i bohatství, v radosti i starosti, v nebi i v pekle?“

Když dlouho neodpovídal, nechápavě jsem se na něj zadívala a uviděla v jeho očích zahanbení.

„Promiň mi to, Alex,“ zašeptal, rychle se otočil, proběhl uličkou a zmizel na náměstí. Do očí se mi vlily slzy. Zase mi utekl…

Zavrtěla jsem hlavou, abych odehnala tu hrůznou scénu, co se mi krátce po jeho otázce promítla před očima. Ano, pomyslela jsem si trpce, takhle nějak by to dopadlo, kdybych na jeho žádost kývla. A já se znovu nechci spálit, nechci být znovu zklamaná a večer brečet do polštáře.

I když… co když tím prošvihnu osudovou příležitost a pak toho budu do konce života litovat? Byla jsem zmatená, srdce mi divoce tlouklo, krev se mi vehnala do tváří a zbarvila je do červena.

„To… To myslíš vážně?“ zašeptala jsem.  Chvíli studoval můj obličej, ve kterém musel jasně poznat mou rozpolcenost, pak se smutně usmál.

„Ne, samozřejmě že ne,“ pronesl trpce a poodešel k jednomu z výjevů na zdi. Měl pokleslá ramena, a když jsem přišla blíž, mohla jsem vidět jeho zkřivenou tvář. Stoupla jsem si před něj a pohladila ho po tváři. Zvedl ke mně oči, ve kterých se červeně blýskalo. O krok jsem couvla, ty oči mě děsily.

„Ty…“ Vůbec jsem nevěděla, co bych měla říct. Odkašlala jsem si.

„Překvapil jsi mě. Vůbec jsem něco takového nečekala. Ani ve snu by mě nenapadlo, že tyhle slova někdy uslyším. Já…“ šeptala jsem bezmyšlenkovitě, pak se na chvíli odmlčela a trochu hystericky se zasmála.

„Pokud… pokud ti na tom tak záleží, tak ano, klidně si tě vezmu,“ pronesla jsem nakonec odevzdaně. Několik chvil se hlavní lodí rozléhalo pouze mé hlasité dýchání.

„Nevím, co mě to napadlo. To asi ta atmosféra, co tu vládne. Je to tu takové poklidné… Nechal jsem se unést,“ řekl tichým, zastřeným hlasem, ve kterém jsem postřehla stopy hněvu. Nervózně jsem se zasmála.

„Ano, máš pravdu, je to tu velmi… inspirativní. Dokonalé místo pro romantiku. Ale víš, nemyslím si, že je to dobrý nápad, brát se teď. Vždyť o tobě nic nevím! Nikdy jsi mi neřekl nic o své rodině, o sobě, vím o tobě akorát to, jak se jmenuješ a že jsi upír… A to je pro takový závazek žalostně málo…“

„To ti tu mám začít vykládat svou minulost? Svěřovat se ti jako nějaká stará bába své kamarádce u odpoledního čaje?! Ne, to ses tedy spletla! Do mého života ti vůbec nic není!“ odsekával jednotlivá slova hlasem tak hrozivým, až mi z něj naskočila husí kůže.

„Martine, prosím tě,“ zamumlala jsem, přiblížila se k němu a položila mu ruku na rameno. „Tak jsem to přece vůbec nemyslela. Nenutím tě svěřovat se mi, jen…“

„Jen?! A jak jsi to tedy myslela?!“ zeptal se zuřivě a upřel na mě planoucí pohled. Když jsem uviděla jeho krvavě červené oči, vyděšeně jsem se od něj odtáhla a rozběhla se směrem ke dveřím. Avšak to byla marná snaha, byl tam rychleji než já. Krutě stáhl ústa do něčeho, co snad měl být úsměv. Ta náhlá změna jeho chování, to, jak posměšně se nyní usmíval, se mi zabodávalo přímo do srdce.

A co bude dál? Bude mě nahánět po bazilice a až mě chytí, zabije mě? Teď už by mě to vážně nepřekvapilo, vůbec jsem nechápala, co to do něj vjelo. Snad zmínka o jeho předchozím životě…?

Když jsem se podívala do jeho kamenné tváře, uvědomila jsem si, že i kdyby mě chtěl zabít, rozhodně mu to neusnadním. To rozhodně ne. Prudce jsem se otočila a rozběhla se k oltáři. Byl mi v patách, jeho posměšný smích se rozléhal bazilikou. Mihl se kolem mě, zastavil před oltářem a rozpřáhl ruce. Nehodlala jsem mu vběhnout přímo do náruče, pár metrů před oltářem jsem se otočila a vběhla mezi lavice, které byly na obou stranách přiraženy skoro až ke zdi. Skrčila jsem se, sedla si na místo, kde lidé při bohoslužbách mívají nohy, objala si pažemi kolena a položila si na ně hlavu. Kousla jsem se do rtu, abych potlačila vzlyk. Třásla jsem se strachem i potlačovaným pláčem. Byla jsem tu uvězněná, jednu stranu za chvíli zablokuje Martin, na druhé není dost místa, abych se tam protáhla. Proč se všechno muselo tak pokazit?! Vybavila jsem si jeho něžná slůvka. Plamínku, budeš už navždy hořet jen pro mě? V té chvíli, kdy to řekl, se mi zastavilo srdce. Byl to pro mě takový šok, o takové situaci jsem si zakázala i snít.

Před chvílí jsi chtěl, abych hořela jen pro tebe, pomyslela jsem si trpce, a teď mě chceš uhasit.

Bazilikou se rozléhal zvuk kroků. Blížil se ke mně a já nemohla nic dělat. V duchu jsem si vybavila Jasperovu tvář a začala litovat, že mě vůbec kdy napadlo opustit svou rodinu.

Když mne i lavici zahalil stín, vykřikla jsem. Věděla jsem, že mi to nijak nepomůže, ale v tu chvíli jsem nad tím nepřemýšlela. Po tvářích mi tekly slzy, když jsem se dívala do jeho krutých očí. Z mé tváře musel vyčíst strach, protože se spokojeně usmál a pak posměšně pronesl:

„Ale ale, snad by ses mě nebála?“

... se všechno pokazilo. (dodatek k perexu)

Věnováno Neyimiss, mé nejoblíbenější sestře, která dokáže podržet vždy, když to potřebuji, a která je takové malinké bílé místečko v mém černém světě. Pro tebe, lamuš... :-*

Kapitola měla být původně úplně jiná, už jsem měla polovinu napsanou, když vtom přišla Ney s nápadem, který jsem prostě nemohla nechat ležet. A tak z toho vyšlo tohle. Já si to prostě nemohla odpustit, Martin si o ztrátu sebeovládání prostě říkal. Veškeré stížnosti směřujte k ní, byl to její nápad!

Autor: SiReeN (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ta druhá... - 24. kapitola :