Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ta druhá... - 26. kapitola

08.08.2011 (21:15) • SiReeN • FanFiction na pokračování • komentováno 35× • zobrazeno 4500×

Alex:

Zalapala jsem po dechu a nevěřícně na něj koukala.

„To, že jsi mě podle zavezl na tohle pochmurné místo, abys mě dostal do svého náručí,“ pronesla jsem tiše, vědoucně se na něj usmála a pokračovala, „ti odpustím, ale to… to, že jsi mi řekl příšerná ženská, ti nikdy, nikdy neodpustím!“

Přitiskl si mě k sobě a omluvně se na mě zadíval.

„Ale no tak, Plamínku, přece by ses na mě nezlobila? Nehledě na to, že už jsi mne opět urazila tím, že jsi zpochybnila mé schopnosti ohledně řízení…“ Ten uražený stín v jeho hlase mě rozesmál. Podíval se na mě zpod přivřených víček.

„Tak ty takhle! Já ti nachystám romantický výlet a ty se mi směješ? Dobře, jak myslíš. Nedostaneš zákusek!“ V očích mu jiskřilo, když to říkal.

„To bys mi přece neudělal,“ zašeptala jsem mu do ucha vemlouvavým hlasem a sladce se na něj usmála.

„Uvidíme,“ pronesl škádlivě, „teď je však čas vyplout, dnešní den ještě zdaleka nekončí!“

Přiblížil loď k molu, obratně na něj vyskočil a uchytil loď k jednomu z velkých železných ok. Pak mi s dvornou poklonou podal ruku a pomohl mi vystoupit.

„A teď jsme kde?“ zeptala jsem se zvědavě.

„Vítej na ostrově Murano, v klidnějších Benátkách. Tady je úplně jiný život, lidé tu stále dodržují tradice, drží se tradičních řemesel. Ale to všechno uvidíš, koukej, už to tu začíná ožívat. Do hodiny to tu bude jako na trhu.“

A měl pravdu. Netrvalo dlouho a uličky Murana se zaplnili lidmi, kteří buď nakupovali, nebo jen tak vyrazili do ulic, aby si se sousedy rozdělili o nejnovější klepy a novinky. S úsměvem jsem se dívala na všechny ty malé stánky, většinou umístěné v přízemí domů, které před sebou měly výstavky toho, co si lidé uvnitř mohou koupit. Obzvláště mě zaujaly velké, dřevěné, ručně malované knoflíky pestrých barev. Každý z nich byl originální, z žádného se nenašly dva kousky. Líbilo se mi, s jakým zaujetím se tu lidé věnovali těmto, v moderním světě už dávno zapomenutým, způsobům obživy. Tady minulost stále žila, kdežto v Americe byl hlavní pouze pokrok. Tam se všechno vyrábělo přes stroje, tady si naopak dávali záležet na tom, aby vše bylo ručně dělané.

K jednomu obchůdku byla připojena dílna a já fascinovaně sledovala, jak starší pán s prořídlými šedými vlasy a téměř bezzubým úsměvem vyrábí ze skla hotové zázraky. Když dodělal sošku koně, zkoumavě si mě prohlédl od hlavy až k patě a do pár minut měl hotovou zmenšenou napodobeninu mě samé. Bez dechu jsem se na ni dívala, pak jsem nadšeně poděkovala a přesunula se do obchodu, kde jsem si vybrala sadu jednoduchých skleněných šperků, co se mi zalíbila na první pohled. Když jsem se zařadila do fronty u pokladny, vražedně jsem se zadívala na Martina, který stál poblíž a potutelně se usmíval. Sotva znatelně zavrtěl hlavou a já si oddechla. Kdyby za mě chtěl platit i tady, už bych si vážně připadala jako nějaká prodejná… No nic.

Ruku v ruce jsme se procházeli uličkami, zvědavě nakukovali do obchodů a kupovali si menší suvenýry, připomínky dnešního krásného dne.

Když se Muranem rozeznělo dvanáct táhlých úderů, chytl mě Martin kolem ramen a zavedl ke kraji malého kanálu, který Murano dělil na dvě části. S jeho pomocí jsem nasedla do jedné z lodiček, co byly uvázány u kraje kanálu, které si lidi mohli zdarma vypůjčit k přepravě na druhou stranu.

Tentokrát jsme se necourali ulicemi a nedívali se do téměř každého obchodu, teď mě Martin vedl přímo k cíli. Vůbec jsem nevěděla, kam máme namířeno, nechala jsem se táhnout za ruku a nevyzvídala jsem.

Po čtvrt hodině proplétání mezi lidmi jsme se dostali až téměř ke břehu. Zamířili jsme ke starobylému malému domu s bílou fasádou a s výrazným žlutým zdobením. Martin bez zaváhání otevřel branku, kterou jsme se dostali na zahradu. Nedbal na mé protesty, pouze se na mě usmál a vedl mě k altánku v rohu zahrady.

„Ciao, Alberto. Letizio, tobě ten čas ani trochu neublížil,“ začal se k mému úžasu zdravit s postarším párem, který si mě z altánku zvědavě prohlížel.

„Alesso, mamma mia! Jsi to ty?“ vyhrkla překvapeně žena, čiperně vyskočila ze židle, na které při našem příchodu seděla, a pověsila se mu kolem krku. Martin se rozesmál, pevně ji stiskl v objetí a zatočil se s ní.

„Už jsem myslela, že se tvé další návštěvy nedožiju. Jak je to dlouho, deset let? Ne, vlastně dvanáct. A přitom se to na tobě vůbec nepodepsalo, vypadáš úplně stejně jako kdysi,“ drmolila rychlým hlasem, překvapivě anglicky, což mě zaskočilo, se silným italským přízvukem.

„Naštěstí už jsi doma,“ zamumlala, když se od něj odtáhla, a rukou rázně setřela slzy, které se jí rozutekly po tvářích.

„Tohle je má přítelkyně. Alex, tohle je Letizia a Alberto, moje druhá rodina,“ představil nás s melancholií v hlase. Aby ji skryl, odkašlal si a obrátil se na Alberta.

„Pořád ještě děláte to, co kdysi?“ zeptal se tajuplně a pobaveně se po mně podíval.

„Samozřejmě, vždyť je to celý náš život. Vítej zpátky, chlapče,“ odvětil muž, poplácal ho po zádech a pak ho pevně objal. Taktně jsem se odvrátila, netušila jsem, proč mě sem vůbec vzal. Mohl mi říct, že se chce setkat se svými nejbližšími, zůstala bych na lodi.

„Veramento bella. Opravdu krásná. Ale tys měl vždycky dobrý vkus,“ zaslechla jsem mužův hluboký hlas a otočila se k nim. Martin se zrovna skláněl k Letizii a něco jí šeptal do ucha. Ta se pobaveně rozesmála a přikývla.

„Alberto, vezmi Martina,“ s cukajícími koutky se na mě zadívala, „dovnitř, za chvíli vám začíná v televizi zápas, já půjdu tady s Alex do dílny.“ S úlekem jsem se zadívala na Martina, ten ke mně přišel, konejšivě mě pohladil po rameni a zašeptal mi do ucha: „V pořádku. Jen jdi. Bude se ti tam líbit.“

Nechala jsem se tedy zavést do domu a následně do prostorné místnosti plné starých šicích strojů, látek a barevných stuh.

„Tohle je mé království,“ řekla žena a rozhodila rukama. Zadívala jsem se do její milé tváře a polkla.

„Nevím, co vám Martin napovídal, ale musím vám říct jednu věc, paní. Já vůbec neumím šít…“ vykoktala jsem ze sebe zdráhavě a s omluvným úsměvem se na ni zadívala. Ona se k mému překvapení rozesmála.

„Ale ne, bella mia, vy tu nejste, abyste mi pomohla šít. Vy si máte vybrat,“ řekla pobaveně a otevřela dveře, kterých jsem si předtím nevšimla. Když jsem se nehýbala, přišla ke mně a dostrkala mě ke dveřím.

„A jakápak paní, říkej mi Leti, jako všichni,“ pobídla mě, ale já už ji nevnímala. Stála jsem ve dveřích, nevěřícně se dívala do místnosti. Úžasem jsem otevřela ústa. Místnost byla ještě větší než samotná dílna a byla plná těch nejkrásnějších šatů, které jsem kdy viděla.

„Celý svůj život šiju šaty na slavný karneval, který se v Benátkách každoročně koná. A Martin, cara mio, mi doslova přikázal, ať tě odsud v žádném případě nepouštím, dokud si jedny z šatů nevybereš. Takže nemá cenu protestovat,“ zvýšila hlas, když viděla, že chci něco říct, „protože bez šatů nepřekročíš práh této místnosti.“

Povzdychla jsem si a začala procházet kolem stojanů a figurín. Fascinovaně jsem se dotýkala jemných látek a nevěděla si vybrat. Nakonec jsem se rozhodovala mezi temně modrými splývavými šaty a rozevlátými šaty v barvě lila.

„Leti,“ oslovila jsem ženu, „mohla bych si někde ty šaty vyzkoušet? Nějak se nemůžu rozhodnout, třeba bude volba jednodušší, když je na sobě uvidím,“ řekla jsem bezradně a nechala se navést do jednoho z rohů, kde byla vytvořena provizorní převlékárna. Poděkovala jsem a oblékla si na sebe fialové šaty. Byly pěkné, slušely mi, ale nějak jsem si nebyla jistá tou barvou, byla výrazná a já radši splývám s davem, než se ukazuji. Nakonec jsem je odložila a oblékla si druhé šaty, ty modré. Těsně mě obepínaly, což mě odrazovalo, ale na druhou stranu ta barva byla decentnější a tolik netloukla s mými vlasy, na rozdíl od té fialové. Svlékla jsem si šaty, oblékla se do svého oblečení, položila modrou nádheru vedle té fialové, sedla si do křesla, které bylo poblíž, a s hlavou v dlaních jsem kmitala očima mezi dvěma kusy, ze kterých jsem si měla vybrat. Už jsem chtěla zavolat na Letizii a říct jí, že vybrat si je nemožné, když mé oči ulpěly na figuríně schované za několika stojany. Byla pokřivená, patrně už pamatovala lepší časy, ale to nebylo to, co zaujalo mou pozornost. Šaty, které na ní byly, vypadaly už od pohledu, že jsou lehké jako peříčko, byly tak světle zelené, že jsem je zprvu považovala za bílé, zdobil je nespočet bělostných stuh, hluboký výstřih, přecházející po obou stranách ve slabý proužek látky, který celé šaty držel, byl pošit malými perličkami – pravými, jak mi později řekla Letizia. Nemohla jsem z nich spustit oči, tohle bylo ono. Bála jsem se na ně i sáhnout, nebyly takhle vzadu snad schválně, abych si jich nevšimla? Zeptala jsem se na to Leti a ta mě ujistila, že si je klidně mohu vzít.

„Schovala jsem je tam, protože zanedlouho sem začnou jezdit zákaznice, karneval je za pár měsíců, a já nechtěla, aby tak krásné šaty přišly nazmar na jeden jediný karneval. Tady se totiž nikdy karnevalové šaty nenosí dvakrát,“ vysvětlila mi a pak se na mě usmála. „Ty si je však vezmi, jsou tvé. Jsem ráda, že je bude nosit právě Martinova přítelkyně. Víš, jsou to nejlepší šaty, co jsem kdy ušila,“ podotkla dojatě.

„Děkuji,“ zašeptala jsem a spontánně jí vlepila polibek na vrásčitou tvář. Pevně mě objala.

„Jsi pro něj dokonalá, bella mia,“ zašeptala. „Teď si je jdi zkusit, honem, chci tě v nich vidět. Určitě na tobě budou vypadat dokonale.“

Bázlivě jsem se navlékla do té nadýchané nádhery. Rukávky mi zakrývaly pouze kousek paží, ramena jsem měla zcela odkrytá, z hlubokého výstřihu jsem měla zprvu strach, ale díky korzetu, který k šatům patřil, to bylo dokonalé. Šaty byly do pasu splývavé, pak se rozšiřovaly do bohaté sukně. Dlouhou dobu jsem se prohlížela v zrcadle. Jsem to vážně já?

„Dokonalá,“ zatleskala Leti, když jsem vyšla zpoza závěsu. Usmála jsem se, to ne já, ale ty šaty byly dokonalé. Letizia mi podala bílé střevíčky na podpatku a vějíř v barvě šatů, který byl nahoře lemován bílými peříčky, popadla mě za ruku a tahala mě přes svou dílnu a chodbu na půdu. A já otevřela ústa podruhé.

„Tohle je dílna mého muže, Alberta. Ten pro změnu vyrábí karnevalové masky. Rodinný obchod, chápeš,“ řekla potutelně a postrčila mě na druhý konec půdy. Tam byly vystaveny masky. Nenechala mě se tu porozhlédnout, postavila mě před zrcadlo, které bylo jednou tak vyšší a třikrát širší než já, a řekla, ať chvíli počkám. Po chvíli se vrátila s širokým úsměvem na rtech a jedné masce v ruce.

„Tahle maska to skvěle doplní,“ libovala si a podala mi ji. Přiložila jsem si ji k obličeji a ona ji vzadu přivázala. Zadívala jsem se do zrcadla. Z něj se na mě dívala jiná osoba. Osoba v krásných šatech, s vějířem pověšeným na ruce, s rozzářeným obličejem a úsměvem na tváři, s maskou skrývající horní část obličeje. Bělostná krajka, kterou byla maska přichycena, dokonale kontrastovala s mými rusými vlasy, stejně jako samotná maska, která byla v ještě světlejším odstínu zelené, než šaty.

„Dokonalé,“ zašeptala opět Letizia a já se rozesmála. Přidala se k mému smíchu a s rukou kolem mých ramen mě odvedla zpět do své dílny. Převlékla jsem se do svého oblečení, ona vzala šaty a všechny ostatní doplňky do náruče a odvedla mě do obývacího pokoje, kde na pohovce seděl Martin s Albertem.

„Vybráno,“ pronesla rozzářeně Letizia a mrkla na Martina. „Jsi šťastný muž, cara mio. Já to jdu teď zabalit, Martine, dones Alex limonádu, určitě má žízeň. Hned jsem zpátky.“

Sedla jsem si mezi ty dva a Martin mě chytl za ruku. Stiskla jsem mu ji a otočila se na Alberta. Když se o pár minut později vrátila Leti s velkým balíkem v ruce, byli jsme v družném rozhovoru o jeho práci coby výrobci masek. Zajímalo mě to, hlavně to, jak taková maska vlastně vznikne, z čeho se vyrábí.

„Tady to je,“ řekla a podala Martinovi balík.

„Díky, Leti,“ poděkoval a políbil ji na tvář. Pak se na mě otočil. „Už bychom měli jít,“ prohlásil a vztáhl ke mně ruku. Přikývla jsem, objala Alberta a poté Letizii, přislíbila brzkou návštěvu a poděkovala. Ruku v ruce jsme se vydali zpátky k loďce u kanálu. Když jsme byli v dostatečné vzdálenosti od Letiziina a Albertova domu, vytrhla jsem svou ruku z té jeho a rozčíleně si stoupla naproti Martinovi.

„Co ti je?“

„Co mi je? Ty se ptáš?!“ zasyčela jsem a přimhouřila oči. „Jak jsi mi to mohl udělat?! Jak si myslíš, že mi je, když mi pořád něco kupuješ?! Připadám si pak jako nějaká lehká ženská, které platíš za to, že je s tebou! Předtím to byly jen drobnosti, ale ty šaty…? Co za ně budeš chtít?! Tři noci v mé posteli?! Ne, to je vlastně za takový skvost málo! Tak kolik? Týden, měsíc?! Rok?!“

„Alex, takhle to vůbec není!“ bránil se.

„A jak to tedy je?! Proč si mě pořád kupuješ?!“ chtěla jsem vědět.

„To ti nemohu ani koupit dárek?“ zeptal se a ušklíbl se.

„Dárek? Tohle že je dárek?! To tak. Pěkně drahý dárek,“ podotkla jsem ironicky a měla chuť mu jednu vlepit. Mno, možná dvě, aby se konečně vzpamatoval. Kruci, já nechci dárky za to, že jsem s ním! Mám ho ráda, jsem ráda v jeho blízkosti, nepotřebuji se nechat uplácet. Měla jsem na krajíčku.

Když promluvil, zůstala jsem konsternovaně stát. Proboha!

„Tak se ti tedy moc omlouvám. Vážím si tě, proto jsem ti chtěl koupit něco hezkého, co by tě potěšilo. Nevěděl jsem, že tě to tak… rozruší,“ dodal po chvíli a tvář mu zhyzdil ironický úšklebek.

„Všechno nejlepší k narozeninám, drahá!“

Musím říct, že jsem byla celkem naštvaná, jaký máte o Martinovi obrázek. Jasně, tu baziliku nezvládl, ale když jí řekne, že bez ní už nedokáže žít, tak bez ní, sakra, nedokáže žít. Alex se pouze dotkla jeho mužské ješitnosti, když pochybovala o jeho schopnostech řidiče. :D (Nehledě na to, že v celém jeho životě se nikdy nesetkal s někým, kdo by si mu dovolil něco vytýkat. )

Věnováno Killy.

Moc děkuji všem, kteří mi dali hlas v Nej povídce, za krásné umístění. Je pro mě čest, objevit se v tabulce. Udělali jste mi obrovskou radost.

Autor: SiReeN (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ta druhá... - 26. kapitola :