Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ta druhá... - 27. kapitola

16.08.2011 (20:45) • SiReeN • FanFiction na pokračování • komentováno 41× • zobrazeno 4763×

Alex:

„Jak... Jak víš, že mám narozeniny?“

Ironicky se pousmál. „Sama jsi mi to řekla. Toho večera, když jsi byla opilá...“ Jen při pomyšlení na ten večer mě rozbolela hlava a žaludek jsem měla jako na vodě.

„Já...“ Sakra, to jsem to zase jednou podělala! „Omlouvám se,“ vydechla jsem a kajícně se na něj usmála.

„Neměla jsem na tebe takhle vyjet, já jen... Nejsem zvyklá dostávat dárky...“ Vzpomněla jsem si na Jaspera, na jediného, kdo mi kdy dárky dával, a smutně se pousmála.

„V pořádku. Ale bude ti trvat ještě hodně, hodně dlouho, než si mě usmíříš. A můžeš začít hned,“ pronesl škádlive a našpulil rty. Se smíchem jsem ho objala a krátce ho políbila.

Držíc se za ruce jsme se vrátili ke kanálu a nastoupili do loďky. S jistou dávkou neochoty jsem pustila jeho dlaň ze své, sedla si na sedátko naproti němu a s obdivem sledovala, jak se mu při veslování napínají svaly.

Nezírej na něj, napomínala jsem se v duchu, bude si o tobě myslet, že jsi ubohá poblázněná puberťačka. Ale vždy po chvíli, kdy jsem se dívala stranou, mé oči ulpěly zpět na jeho osobě. Byl tak úžasný, tak krásný... Vždy jsem si myslela, že líbezné mohou být jen dívky, ale nebyla to pravda. On měl tu nejlíbeznější tvář na světě. Tím jsem si byla jistá.

Na druhé straně kanálu ladně vyskočil z loďky, zkušeně ji přivázal k jednomu z úchytů k tomu určených a natáhl ke mně ruku, aby mi pomohl vystoupit. S jeho pomocí jsem do vody ani nespadla, ani si nenamočila boty, což mi zvedlo náladu i koutky úst.

„Máš tady někde papír a tužku? Potřebovala bych si něco napsat,“ zeptala jsem se ho, když jsme dorazili na jachtu. Kývl, zmizel v podpalubí a za chvíli se objevil s požadovanými předměty.

„Myslíš...“ Nevěděla jsem, jak ho o to požádat.

„Chceš soukromí?“ pochopil. „Pojď za mnou,“ pobídl mě, chytl za ruku a vedl mě po úzkých schodech dolů. Pak mi ukázal na jedny dveře, které vedly do ložnice, jak jsem později zjistila.

„Ať ti to netrvá moc dlouho,“ zaprosil a už ho nebylo.

Vstoupila jsem do pokoje a rozhlédla se. Široká manželská postel, vysoká skříň, pohodlná pohovka naproti televizi zabudované do stěny, v jednom rohu stůl s počítačem. Zakroutila jsem hlavou. Tak mladý – a tak bohatý. Pak jsem se musela zasmát svému omylu – je to několik set let starý upír, žádný mladík...

Sedla jsem si ke stolu, odsunula klávesnici a na její původní místo položila papír.

Miluji ho! napsala jsem bez rozmyslu a hned to zaškrtala.

Je úžasný! Ano, to bude lepší, pomyslela jsem si a pokračovala v psaní dopisu.

Každý den je slunečný, i když je venku zataženo, a to díky němu. Zpestřuje mi můj všední život, zkrášluje ho už jen svou přítomností. Stará se o mě, aby mi bylo co nejlépe, chrání mě, když jsem v nebezpečí... Je zkrátka dokonalý.

Dnes mě velmi překvapil. Koupil mi nádhernou plesovou róbu a pak mě dorazil tím, že mi popřál k narozeninám. Netušila jsem, že o nich ví, proto mě to velmi udivilo. Prý jsem mu o nich řekla, když jsem byla o... indisponovaná. Ale na tom nesejde. Vzpomněl si na mé narozeniny, chápeš?! Popřál mně, ne jí! Mně!

Jsem s ním opravdu šťastná. Bere mě takovou, jaká jsem, s nikým mě nesrovnává, nesoudí mě. Má mě rád – a já jeho. Je to úžasný pocit, vědět, že o tebe někdo má starost, že tě někdo má rád.

Užívám si všechny chvíle strávené s ním. Až mě opustí, bude mi hrozně, ale alespoň budu mít na co vzpomínat. On je nyní můj život.

Na tebe nikdy nezapomenu, nikdy. Nemohu. Znamenáš pro mě mnoho. Stále doufám, že se brzy uvidíme. A že vás dva budu moci seznámit. Určitě se ti bude líbit. Jeho prostě nejde nemít rád.

Zase se ti brzy ozvu. (Doufám, že tě mé dopisy neobtěžují.)

Tvá navždy oddaná – a šíleně zamilovaná,

Alex

Chvíli jsem seděla s tužkou mezi zuby a při pročítání dopisu do ní lehce kousala – můj věčný zlozvyk, kterého se snad nikdy nezbavím. Poté, co jsem dopis dočetla, jsem ho složila napůl, nechala ho ležet na stole a vydala se za Martinem nahoru.

Nevím, jak se mu to povedlo, dole jsem mohla být maximálně deset minut, na zádi byl krásně prostřený stůl a na něm spousta táců s polozdviženými poklopy, zpod kterých se linula krásná vůně. Rozkošnicky jsem nasála okolní vzduch prosycený vůní masa a koření.

„Co to tady tak krásně voní?“ zeptala jsem se a úlekem poskočila, když se najednou objevil za mnou, přitiskl nos na jednu stranu mého krku a pomalu po něm začal přejíždět, nahoru a dolů, tam a zpátky, zas a znova.

„Ty,“ zamumlal a trýznil mě dál. Potlačila jsem zachichotání.

„Martine, to lechtá,“ vyjekla jsem, když přitlačil. Po chvilce přestal, ale jen proto, aby mi mohl začít obdarovávat krk tisícem polibků. Zvedla jsem ruce a zapletla mu prsty do vlasů.

Pár minut jsem stála v jeho chladné náručí, pak mě od sebe jemně, přesto důrazně odstrčil a pobídl mě, ať se posadím. Jako správný gentleman mi přisunul židli, přehodil si přes pravou ruku bělostnou utěrku a pokorně se uklonil.

„Podává se hlavní chod,“ pronesl hlasem tak profesionálním, až jsem se musela smát. Na chvíli mi zaclonil výhled na slibně vypadající jídlo, to když ho štědře nakládal na velký talíř, který přede mě pak postavil.

„Humr na finský způsob, lehký zeleninový salát a bílý chléb,“ představil mi pokrm a mně se začaly sbíhat sliny. Usmál se, když viděl můj dychtivý výraz, natáhl se pro láhev bílého vína, které se chladilo opodál, a zručně ho nalil do poloviny sklenky, co stála vedle talíře.

„Děkuji, číšníče,“ hrála jsem spolu s ním a poslala mu vzdušný polibek. Zvedl pravý koutek úst v jemném úsměvu a posadil se naproti mně. Zatímco jsem se vrhla do toho božského jídla, nalil si z karafy temně rudý nápoj a s pohledem upřeným na mě ho pomalu usrkával. Krev, uvědomila jsem si, když ke mně přilétla mírně štiplavá vůně a zalechtala mě v nose. Nějak mě nelákalo požádat ho o také o skleničku, nasytila jsem se nedávno a prozatím mi to stačilo.

Humr byl vynikající, nikdy mě nepřestane udivovat, jaké měkkoučké maso se skrývá v tak tvrdé skořápce. Naštěstí už byl krunýř zpola odstraněný, nemusela jsem se potýkat s jeho otevřením, na které bylo třeba speciálních nožů a kleští, které jsem nikdy neměla zrovna v lásce, vždy jsem se bála, že se poraním. Docela mě překvapilo to, že je udělán na finský způsob, proč používat severské recepty, když mají Italové vlastní? Poté, co jsem v omáčce zřetelně ucítila závan vodky, mi to došlo a musela jsem se uchichtnout. Tak takhle to je!

„Chceš mě opít?“ zeptala jsem se ho laškovně a pozvedla k němu v přípitku svou skleničku s vínem.

„Chci jen více vznítit tvůj plamen, Plamínku,“ vysvětlil oklikou tu prostou skutečnost. Oba jsme se tomu s chutí zasmáli.

Poté, co jsem do sebe nasoukala poslední list salátu, jsem se zvedla ze židle a uvelebila se na prostorném lehátku, na kterém byla rozprostřena plážová deka.

„Bylo to úžasné. To jsi vařit ty?“ dala jsem volný průchod svojí zvědavosti.

„I když s těžkým srdcem... Přiznávám, že tohle není moje dílo. Objednal jsem to z hotelu, šéfkuchař je syn mých starých přátel,“ přiznal a drze si ke mně přilehl. I když bylo lehátko široké, pro dva nestačilo. Chvíli jsem myslela, že mě snad nechá přepadnou na zem, ale vyřešil to chytře – a ke spokojenosti obou. Přetáhl si mě na své kamenné tělo a uvěznil mě ve svých pažích. Chvíli jsem se kroutila, a když své sevření povolil, hbitě jsem se přetočila, abych se mu mohla dívat do očí, jejichž hloubka to celé – mé pobláznění a vůbec to, že jsme tu dnes spolu – způsobila.

Po chvíli mi jeho oči přestaly stačit, a tak jsem se opatrně přisála k jeho rtům, s nemalými obavami očekávajíc jeho reakci. Už několikrát mi dal najevo, že iniciativa z mé strany není zrovna žádaná, mohla bych se poranit o jeho - jako břitva ostré – zuby, případně by se on mohl přestat ovládat. Ne, v našem vztahu prý musí být on ten dominantní.

Mírně cukl hlavou, chtěl se odtáhnout, ale pak si rezignovaně povzdechl a začal spolupracovat s mými rty.

Po sérii dlouhých, láskyplných polibků jsem si položila hlavu na jeho rameno a on mi začal nežně cuchat vlasy. Pár minut jsme takhle leželi, než prohlásil, že je čas na další program. Docela mě tím překvapil, čas skoro sprintem postupoval kupředu, myslela jsem, že už pojedeme nazpět. Ale v tom jsem se pletla.

Zkušeně zamířil s lodí k malému ostrůvku, který pokrýval jen hebký písek a sem tam nízké křoví. U břehu zastavil, vypnul motor a spolu s velkou plážovou taškou sestoupil malými schůdky na písek. Ušel pár kroků, rozprostřel deku, kterou vytáhl z tašky, a vrátil se k lodi, aby mi pomohl ze schůdků.

Nohy se mi bořily do příjemně vyhřátého písku a já šťastně zavýskla.

„Dokonalé místo,“ poznamenala jsem, nabrala hrst jemného materiálu a hodila ho po něm.

„Jen počkej,“ zamumlal, skočil po mně a já skončila na zádech, zpola na písku, zpola na dece. S vážnou tváří se ke mně sklonil a políbil mě. Zatajil se mi dech.

„Pojď do vody,“ zamluvil to poté, co se odtáhl a už mě tahal do vody, která byla překvapivě příjemné teploty.

„Není studená,“ vydechla jsem a s rozkoší se ponořila až po ramena. Když jsem se znovu postavila, vlasy se mi v pramíncích rozprostřely po zádech a i při sebemenším pohybu se tam rozskotačily jako malí hádci.

Ve vodě jsme vydrželi dlouho, na deku jsme se natáhli až pár minut před západem slunce. V posledních dnešních paprscích jsem se unaveně protáhla a na chvíli zavřela oči. Martin někde v písku našel osaměle rostoucí stéblo trávy a nenapadlo ho nic lepšího, než mi kazit odpočinek. Přejížděl s ním po mém schnoucím těle a já se kroutila na všechny strany, abych unikla jeho krutému mučení.

Otevřela jsem oči a omámeně se dívala na slunce, které již bylo skoro za obzorem. Martin se přesunul na druhý konec deky a šimral mě na lýtkách a na stehnech.

Náhle jsem ucítila šimrání na palci. Důrazně jsem do něj šťouchla, a když jsem cítila tvrdost pod svými prsty, vítězoslavně jsem se usmála. Můj úsměv se však vytratil, když mou nohou proběhla silná vlna bolesti. Zaúpěla jsem a zvedla se na loktech.

„Áááá!“ zařvala jsem, když jsem viděla tu prchající potvoru, která se běžela schovat do bezpečné náruče vody.

„Kousl mě krab!“ vřískala jsem a kolébala se dopředu, dozadu, abych nějak zabavila své bolestí zmučené tělo.

„Neblázni, Alex, krabi nekoušou,“ konejšil mě Martin a sklonil se k mému rudnoucímu palci.

„Spíš tě pořádně štípl,“ oznámil mi a začal mi opuchlý palec ochlazovat svými ledovými dlaněmi. Bolest ustupovala, ale velmi pomalu.

Martin pohledem zhodnotil situaci a pomohl mi přesunout se z deky, kterou spolu s ostatními věcmi rychle sbalil, na jemný písek. Pak si mě vyzdvihl do náruče a rozhodným krokem překonal vzdálenost k lodi. Tam si přehodil plážovou tašku, kterou dosud nesl v ruce, přes rameno, pevněji mě sevřel a spolu se mnou vystoupal po schůdcích. Na lodi odhodil tašku a bez ohlížení, kam spadla, zamířil do podpalubí. Nohou strčil do pootevřených dveří, které jsem předtím nedovřela, a vstoupil do ložnice. Položil mě na postel a přešel do vedlejší místnosti, kde něco hledal.

Natáhla jsem se na posteli a všimla si, že na nočním stolku na druhé straně je otevřená láhev červeného vína. Překulila jsem se, zasykla bolestí a s očima tonoucíma v slzách jsem vztáhla ruce k láhvi. Lačně jsem se přisála k jejímu hrdlu a naplnila si tekutinou ústa. Přes slzy jsem neviděla na štítek na láhvi, ale muselo to být kvalitní víno. Bylo docela težké, a když jsem si přihla podruhé, cítíla jsem, jak bolest ustupuje.

Slyšela jsem spěšné kroky, a tak jsem láhev rychle postavila zpět na stolek a přesunula se na druhou stranu postele.

„Tady máš nějaký prášek proti bolesti. Naštěstí je lékárnička dobře zásobená,“ řekl a podal mi malý bílý prášek a sklenku vody. Hodila jsem prášek do vody a nechala ho se rozpustit, pak jsem tekutinu lačně vypila. Když mi Martin sebral sklenici a chtěl ji odnést, natáhla jsem se po jeho ruce a uvěznila ji ve svých dlaních.

„Nechoď,“ zakňourala jsem, vzala mu sklenici a postavila ji na noční stolek. S pohledem upřeným do jeho očí jsem poklepala na místo vedle sebe, a když si vedle mě lehl, přitulila jsem se k němu a vrhla se na jeho rty s nadšením pouštního poutníka, který právě po několika dnech nalezl oázu.

Nezávislý pozorovatel by o mně nikdy neřekl, že nejsem ta dominantní, pomyslela jsem si ďábelsky a pak už jsem se nechala tížit jeho tělem, hýčkat jeho polibky a doteky. A že stály za to...

Probudila jsem se asi o hodinu později a ať jsem se rozhlížela kolem, jak jsem chtěla, nikde jsem ho neviděla. S povzdechem jsem vstala, stáhla z postele pokrývku a zabalila se do ní. Opatrně, abych o dlouhou „vlečku“ nezakopla, jsem vyšla schody a vydala se na záď. Když jsem ho spatřila, jak sedí na zábradlí a nechá si večerním vánkem cuchat vlasy, zůstala jsem stát na místě a s láskou se na něj dívala. Vydržela jsem jen pár vteřin, pak jsem se k němu vrhla a kdyby nebyl tak pohotový, skončili bychom oba ve vodě.

„Počkej, Alex,“ mírnil mé nadšení a snažil se vyvléknout z mého náručivého objetí. Nechápavě jsem se na něj podívala. Co mu je?

Jako by věděl, na co myslím, zeptal se ustaraným hlasem: „Neublížil jsem ti?“ Vykulila jsem oči.

„Ne, vůbec ne! To přece... To nemyslíš vážně. Vždyť jsi byl tak... jemný, tak něžný...“ zašeptala jsem a cítila, jak se mi vlévá krev do tváří.

„Vždyť ses mě sotva dotkl,“ zamumlala jsem s jemnou výčitkou v hlase a on se zasmál. Políbil mě do vlasů, jednu ruku mi obtočil kolem pasu, druhou mi přejel přes holá ramena.

„Začínáš červenat. Měla ses namazat, já ti to říkal,“ řekl kárajícím hlasem a já se na něj sladce usmála.

„Ani to necítím. Za dva dny je to pryč,“ ujistila jsem ho a přitulila se k jeho pevnému tělu. Když kolem proletěl studený vítr, otřásla jsem se.

„Běž se obléct, ještě mi nastydneš,“ pobídl mě a otřel se nosem o mé nezahalené rameno. S nechutí jsem se od něj odtáhla a spěchala do ložnice, kde jsem se oblékla svých letních šatů. Ty mě moc nezahřejí, pomyslela jsem si a zamířila do koupelny, která k pokoji přiléhala. S úsměvem jsem se zabalila do svého úlovku, dlouhého černého županu, který zcela jistě patřil Martinovi, už jen podle barvy. Spokojeně jsem si prohlížela jeho dolní lem, který se vlnil u mých kotníků. V tomhle už mi zima nebude a nemusím mít strach tulit se ke svému milovanému...

Než jsem se vrátila na palubu, napila jsem se vína, které tak lákavě stálo na nočním stolku a jako by volalo: „Vem si mě!“. S pokrčením ramen jsem si lokla podruhé a pak ještě jednou. Na kuráž, obhajovala jsem se v duchu.

Cítila jsem, jak mi víno stoupá do hlavy, ale jak jsem mohla odolat? Vždyť bylo tak chutné, tak... červené, jako ta nejčerstvější krev.

Vystoupala jsem po schodech na palubu a zamířila kolem Martina na příď. Stoupla jsem si až těsně k zábradlí, zavřela oči a rozpřáhla ruce.

„Ale ty nejsi Rose. Ty jsi Alex, moje malá, jedinečná Alex, plamínek mého neživota,“ řekl pobaveně a já se na něj zlostně podívala.

„Ty taky nejsi žádný Jack, jen si nemysli. A nemáš ani špetku citu pro romantiku,“ obvinila jsem ho a přimhouřila oči. Zakroutil hlavou, přistoupil ke mně, přitiskl se celým svým tělem k mým zádům, natáhl paže podél těch mých a uchopil mé dlaně do svých. Chvíli jsme tak stáli a já si užívala toho úžasného pocitu, který zažívala už Rose v tom tolik dojemném příběhu, když to znovu pokazil, tentokrát tím, že hlasitě začichal.

„Alex, když jsem říkal, že ses měla namazat, myslel jsem zvenčí, ne zevnitř!“ řekl vykolejeně a znovu začichal.

„Kolik jsi toho vypila, proboha?“

„Jen tři malé hlty,“ odpověděla jsem kajícně a ukázala mu čtyři prsty. „Vážně maličké.“

„Maličké,“ odfrkl si nevěřícně, chytl mě za ramena, odtáhl od zábradlí a před sebou strkal na druhou stranu lodě, kde mě posadil na lehátko.

„Počkej tady, skočím ti pro sklenici vody. Nebo pro dvě,“ dodal, když viděl mé zastřené oči.

Položila jsem se na lehátko a protáhla se. Taková krásná noc, pomyslela jsem si při pohledu na hvězdy, zářící na temném hávu paní Noci, dočista jako stvořená pro romantiku.

Všudypřítomné ticho přerušil zvuk telefonu. Byl tichý, ale já ho slyšela a naštvaně proklínala toho, kdo rušil tuhle krásnou atmosféru tímhle ošklivým způsobem.

Sáhla jsem po telefonu, Martinovi musel vypadnout z kapsy, když mě sem vedl, protože ležel jen pár kroků od lehátka. Odkašlala jsem si a připravovala si naštvané „Ano?!“, které vyřknu do telefonu. Jenže k tomu jsem nedostala příležitost. A to, co se ozvalo z telefonu, mi pomohlo dokonale vystřízlivět.

„No konečně! Kde se flákáš? Čekám tu na tebe už měsíc! Jak jsi mě tu mohl nechat samotnou?!“

Věnováno Ney (za její úžasnou Pohádku) a Martinovi, který je mi stále věrnou Inspirací.

Autor: SiReeN (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ta druhá... - 27. kapitola :