Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ta druhá... - 29. kapitola

30.08.2011 (16:30) • SiReeN • FanFiction na pokračování • komentováno 46× • zobrazeno 4880×

Alex:

„Ty-ty mě chceš vzít k sobě domů?“ vydechla jsem po chvíli nevěřícně.

„Domů?“ zopakoval a posměšně se ušklíbl. „Ale ano, proč ne. Proč tomu tak neříkat. Ano, domů,“ souhlasil nakonec.

„Já… Nevím, co na to říct…“ zamumlala jsem rozpačitě a sklonila hlavu.

„Neříkej nic,“ poradil mi. „Stačí, když pojedeš. Pak pochopíš.“ Po chvíli ticha jsem kývla.

„Samozřejmě. Pojedu moc ráda,“ ujistila jsem ho, zvedla hlavu a usmála se na něj.

„To mě těší,“ řekl a přimhouřil oči, „určitě se jim budeš líbit.“ Zkoumavě po mně přejel pohledem a pak triumfálně zvedl koutky úst.

„Jim?“ nechápala jsem.

„Mým… spolubydlícím.“

Do rána jsme zůstali na lodi, za rozbřesku jsme se vrátili zpět do Benátek a zamířili do Martinova hotelu. Zatímco jsem se věnovala snídani, kterou donesla pokojová služba, Martin si sbalil všechny své věci. Poté jsme sešli do recepce, Martin se odhlásil a zaplatil přemrštěnou sumu. S cestovní taškou v ruce mě objal kolem ramen a v objetí jsme se rozešli pomalu se probouzejícími Benátkami k mému pronajatému bytu.

Zamířila jsem do koupelny, abych posbírala všechny kosmetické zbytečnosti, co jsem za svůj pobyt nakoupila. S náručí plnou různých lahviček jsem se vrátila do pokoje a zastihla Martina, jak skládá do batůžku můj skromný šatník a pár osobních věcí.

„Promiň, že jsem se ti hrabal ve věcech, ale docela spěcháme. Za půl hodiny musíme být na letišti,“ omlouval se, jakmile mě spatřil ve dveřích, a já se na něj jen usmála, díky plné náruči jsem rukou mávnout nemohla.

„V pořádku. Alespoň nebudu zdržovat. Ještě tohle,“ kývla jsem bradou na věci v mých rukou a přelétla pohledem pokoj, jestli tady něco nezůstalo, „a můžeme jít.“

„Dobře. Počkám na tebe v kuchyni,“ řekl a nechal mě tu o samotě, abych se mohla rozloučit s pokojem, ve kterém jsem strávila několik nocí, ať už bezesných či úžasných se sladkými sny – samozřejmě o něm. Prokoukl mě, nenaletěl na mou výmluvu, kterou jsem použila v hotelu, že jsem si v apartmánu něco zapomněla. Musela jsem se tomu pousmát.

Do batohu jsem uložila poslední drobnosti a rozhlédla se po pokoji. Snad jsem tu nic nezapomněla, pomyslela jsem si. Zaplaceno jsem měla jen na dva měsíce a už uplynul jeden a několik dní. Pokud se návštěva v Martinově domovině protáhne, může se sem nastěhovat někdo jiný a své věci už bych nikdy nedostala. Nakonec jsem zavřela pootevřené okno a šla do malé kuchyně.

„Můžeme jít,“ pronesla jsem nadšeně v očekávání dobrodružství. Martinův domov je určitě velmi zajímavý, i když o něm nikdy nemluvil, byla jsem si tím jistá.

„Super,“ řekl Martin, nekompromisně vzal můj batoh a zamířil ke dveřím. V rychlosti jsem se obula a oblékla si lehký kabátek, v letadle by mohla být zima. Zavřela jsem za námi dveře a užuž chtěla zamknout, když mě Martin zarazil.

„Nechal jsem v ložnici bundu,“ zamumlal, položil batoh i svou tašku na podlahu a vešel zpátky do bytu. Uchichtla jsem se, i upíři jsou očividně zapomnětliví.

Hned byl zpátky, koženou bundu měl přehozenou přes rameno. Spokojeně se na mě usmál, popadl naše zavazadla do jedné ruky a druhou uchopil tu mou. Svižnou chůzí jsme došli zpátky k jednomu parkovišti, kde měl Martin svou motorku. A pak jsme se vydali směr letiště.

V přilehlých garážích zaplatil Martin za úschovu, poté jsme vešli do letištní haly a šli si pro letenky. V letištní kavárně jsme trávili pár hodin do odletu. Svá zavazadla jsme si brali s sebou do letadla, můj batoh byl malý, stejně tak jeho cestovní taška, takže nebyl problém je dát do úschovného prostoru nad našimi hlavami.

V letadle mi Martin přenechal místo u okna, já letěla teprve podruhé v životě, kdežto on už poněkolikáté, takže mě pohled z okna fascinoval.

Let byl poměrně krátký, ale já ho i tak zaspala. Když jsme přistáli, Martin mnou jemně zatřásl a pak mi vtiskl letmý polibek na rty, aby mě probral. V jeho objetí jsme se přesunuli ven a zamířili k nedalekému parkovišti.

„Řím? Ty bydlíš v Římě?“ zeptala jsem se ho dychtivě, když jsem spatřila jednu z cedulí. Byla jsem nadšená vidinou všech těch památek, které si budu moci prohlédnout na vlastní oči, ne pouze na obrázku.

„Nebydlím v Římě,“ zhatil mé plány a ukázal na luxusní černý vůz, ke kterému jsme mezitím došli.

„K cíli se přesuneme autem.“

„To je tvoje?“ podivila jsem se a obdivně hvízdla. On je snad miliardář!

„Samozřejmě. Jsem velmi dobrá partie. Nebo snad o tom pochybujete, slečno?“ škádlil mě s úsměvem.

„Páni!“ vydechla jsem uznale, když jsem viděla přepychový interiér auta. Zatímco Martin ukládal naše zavazadla do kufru, uvelebila jsem se v pohodlné sedačce a zavřela oči.

„Jen spi,“ zašeptal, když si sedl za volant. „Jen tak tam nebudeme.“ Poslední, co jsem cítila, než jsem se propadla do hlubokého spánku, byl jako motýlí křídla lehký polibek, který mi vtiskl na čelo.

Martin:

Místo na cestu jsem se díval na její dokonalý obličej s jemnými rysy, jemně pootevřenými rty a chvějícími se víčky. Podél bělostné tváře se jí kroutily nezkrotné vlny dlouhých křiklavých vlasů, které se mi na ní tolik líbily. Vypadala s nimi jako malý ďáblík, ale já věděl, že má předobré srdce a že se pod tou ďábelskou slupkou, která by dokázala pobláznit nejednoho muže, skrývá citlivá a zranitelná duše. Necítil jsem se dvakrát dobře kvůli tomu, co jí právě provádím, ale můj smysl pro čest byl silnější. A ten mi radil - ne, přímo mi poroučel -, abych neváhal a odvezl ji do toho starobylého sídla. Můj pán z ní bude mi obrovskou radost a přestane se tolik upínat ke své oblíbenkyni, kterou jeho pozornost pomalu, ale jistě ničí.

Sladká Alex pravděpodobně skrývá více, než na sebe prozradila. Byl jsem zcela fascinován její schopností ovládat oheň, ale ona v sobě měla mnohem, mnohem víc. To, že dokonale odolávala postupnému nátlaku mého daru, vypovídalo o tom, že musí být zároveň i štítem. A vědomí, že má někdo na světě dva vzácné dary, mě utvrdilo v tom, že ji prostě nesmím nechat uniknout. A tak jsme teď tady, na cestě ke mně domů.

Ze spánku se usmívala. Můj obličej se při tom pohledu zkřivil trpkým šklebem. Uvidíme, jak se bude usmívat, až zjistí, že její milovaný skončil ukrytý v šuplíku v jejím nočním stolku. Nemohl jsem dopustit, aby měla nějakou hmotnou vzpomínku na minulost, jen by ji to zajetí uprostřed pevných hradeb více bolelo a hůře by si zvykala. Takhle to bude lepší…

Díky rychlé jízdě, kterou jsem tak miloval, jsme se k cíli dostali mnohem dřív, než by to trvalo nějakému voňavému smrtelníkovi, který musí jezdit opatrně. Zadíval jsem se do dálky, kde se tyčil můj domov. Ještě pár minut a opět budu vězněm v rukou svých pánů. Ale teď už nebylo cesty zpět. Oni už o nás stejně vědí… Nikdo se nedostane za brány města, aniž by to uniklo jejich pozornosti.

Dojel jsem k severní bráně a na malém parkovišti zaparkoval. Zhluboka jsem nasál vzduch v kabině auta, který byl ztěžklý její příliš sladkou vůní. Už je načase, abych odsud vypadl, pomyslel jsem si, když jsem se k ní naklonil.

„Alex,“ zašeptal jsem a jemně s ní zatřásl. „Alex, vstávej, už jsme na místě.“ Pomalu otevřela oči a roztomile se zachmuřila.

„Už?“ zabručela mrzutě, protáhla se a protřela si oči. Uchichtl jsem se, vystoupil, obešel auto a pomohl jí vystoupit.

„Teď musíme chvíli pěšky,“ upozornil jsem ji a jednu ruku jí ovinul kolem pasu. Důvěřivě se ke mně přitiskla – to ještě nevěděla, co ji čeká -, usmála se a zamumlala: „S tebou půjdu klidně až na konec světa.“ Ironicky jsem se ušklíbl, ale ona si toho nevšimla, rozhlížela se kolem. Uvidíme, jestli tohle řekneš i po dnešku…

Pomalou chůzí jsme vyrazili na druhý konec města.

„Tady je to tak krásné,“ prohlásila, když jsme prošli kolem impozantního kostela. „Tohle je asi hodně staré město, že?“

„Ano, máš pravdu. Velmi staré…“

Když jsme už byli velmi blízko našemu cíli, o kousek jsem se od ní odtáhl a škádlivě jsem se usmál.

„Zavři oči,“ zaprosil jsem. Zachichotala se a skryla svá temně čokoládová očka za víčky.

„Co přede mnou skrýváš? Doufám, že víš, že nejsem tak povrchní, aby ses přede mnou musel stydět za nějaký oprýskaný starý dům, nebo tak něco…“ pronesla zvědavě a mírně našpulila ústa. Vtiskl jsem jí na ně krátký polibek.

„To ne. Žádný oprýskaný dům. Chci jen, abys byla překvapená,“ ujistil mě. „A nepodvádět, nebo nedostaneš odměnu.“

„Mmm. Odměnu. To si nechám líbit,“ řekla se smíchem v hlase a otevřela oči. Užuž jsem chtěl protestovat, ale zarazila mě.

„Počkej,“ zamumlala, z krku si sundala šátek, který si tam ráno uvázala, a podala mi ho. S úsměvem jsem jí ho zavázal kolem očí.

„Teď je to dokonalé. A teď tě zavedu někam do temného vězení, odkud se už nikdy nedostaneš!“ škádlil jsem ji.

„Takový nejsi. Věřím, že mě nezavedeš nikam, kde by se mi nelíbilo,“ odpověděla s důvěrou v hlase. Tomu se nedalo neušklíbnout.

„A nenech mě spadnout,“ poprosila mě, když jsme se znovu rozešli. Pevněji jsem ji stiskl v pase.

Po pár minutách chůze jsme došli k vysoké bráně. I přes starobylost sídla byla budova střežena moderně, naťukal jsem do přístroje heslo a brána se se skřípěním otevřela. Když jsme přišli ke dveřím, samy se otevřely. Pokýval jsem vysokému muži v černém a protáhl se s Alex dovnitř.

Když jsme procházeli kolem recepce, ozval se unavený ženský hlas.

„Už na vás čekají…“

Věnováno Whi, která dokáže nakopnout k psaní jako nikdo jiný. :))

Autor: SiReeN (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ta druhá... - 29. kapitola :