Jedna má všechno, druhá nic. Ale to se změní...
Oni nedávají druhé šance... A už vůbec ne těm, kteří by je mohli ohrozit...
14.09.2011 (20:45) • SiReeN • FanFiction na pokračování • komentováno 32× • zobrazeno 4591×
Alex:
„Už na vás čekají…“ pronesla žena za recepcí. Martin vzal sdělení kývnutím hlavy na vědomí a vedl mě dál, do hlubin toho přepychového a starobylého sídla. Zatímco jsem mu klopýtala v patách, přehrávala jsme si v hlavě její hlas. Ten její byl zastřený únavou a nízce položený, kdežto ten, co jsem zaslechla z telefonu, byl melodický a vysoký. Takže tohle očividně není ta jeho spolupracovnice, co se po něm tak zhrzeně sháněla. Oddychla jsem si. S jejími hustými a úplně rovnými tmavě hnědými vlasy se ty mé, rozcuchané na všechny strany a ještě tak výrazné barvy, nemohly ani v nejmenším srovnávat. A co teprve oči! V duchu jsem zažárlila na ty její výrazně zelené a proklínala ty své nudně hnědé.
Pak už nebyl čas o ní přemýšlet, zastavili jsme se před vysokými dveřmi, které mi svou mohutností připomínaly spíš bránu. Martin na mě vrhl zkoumavý pohled, pak si mě k sobě pevně přitiskl a chvíli mě pouze objímal. Po chvíli se ode mě odtáhl a se zavřenýma očima mě políbil na čelo.
„Hodně štěstí,“ zamumlal, což jsem nechápala, a rozrazil ty veliké dveře dokořán.
Konsternovaně jsem zírala do místnosti, která se přede mnou rozprostírala, až mě Martin musel popostrčit dovnitř. Byla to obrovská místnost s několika mohutnými kamennými sloupy. Na druhé straně se rozprostíralo vyvýšené podium, na kterém jsem spatřila tři hodně staře vyhlížející trůny, i na dálku bylo vidět, že byly mistrovsky zdobeny. V místnosti bylo několik lidí, někteří stáli po stranách, u zdí, někteří se houfovali kolem trůnů, na kterém seděli tři majestátně vyhlížející postavy.
Ne, lidí ne, opravila jsem se poté, co jsem se zhluboka nadechla, upírů. V hlavě se mi rozezněla siréna. Co ho vedlo k tomu, aby mě přivedl do upířího doupěte? Tohle jsou ti jeho spolubydlící…?
„Výborně, můj milý,“ přerušil ticho v sále nadšený hlas. Jeden z mužů sedících na trůně povstal a rozpřáhl ruce. Zvědavě si mě prohlížel a jeho úsměv se s každou uplynulou vteřinou stále více rozšiřoval.
Střelila jsem tázavým pohledem po Martinovi, ale ten se na mě ani nepodíval. Jeho tvář byla prosta emocí, jeho pohled vyzařoval chlad. Upřeně se díval směrem k trůnům.
Konečně, ozval se mi v hlavě nedočkavý hlas. Očima jsem vyhledala jeho majitele. Tedy… majitelku. Drobná upírka s andělským obličejem a už na pohled jemnými, světle hnědými vlasy upírala své oči na Martina a nepřítomně se přitom usmívala. Něžně pozvednuté koutky úst zjemnily tvrdý výraz v jejích očích. Její krása byla i na upíra neobyčejná.
Zaujatá tou nevysokou upírkou jsem si nevšimla, že se upír, který předtím povstal z trůnu, přesunul za má záda. Všimla jsem si ho až v okamžiku, kdy mi položil svou chladnou dlaň na tvář.
„Zajímavé, vskutku zajímavé,“ zašeptal po chvíli. „Nevšední a velmi vzrušující úlovek. Dobrá práce, chlapče.“ Zvědavýma očima si mě prohlížel od hlavy až k patě. Bylo mi to značně nepříjemné, díval se na mě až příliš zaujatě, příliš… nadšeně. Udělala jsem několik kroků směrem ke dveřím, a když jsem chtěla začít utíkat a hlasitě přitom volat o pomoc, přistoupil ke mně Martin, pevně sevřel moje zápěstí v železném stisku a beze slov zavrtěl hlavou. Naléhavě jsem se mu dívala do očí, ale v těch se nezračila ani špetička citu. Byly tak děsivě prázdné…
„Ne, Alex,“ zamumlal a ještě více mi stiskl ruku. Nechápavě jsem zavrtěla hlavou a odvrátila se od něj.
„Takový potenciál, takový potenciál!“ jásal černovlasý upír. „Kdepak jsi tento skvost našel?“ obrátil se na mého milovaného. Ten se na něj chladně usmál a napřáhl k němu ruku. Sotva se ho upír dotkl, v hlavě se mi promítly všechny chvíle, které jsem strávila s Martinem, naším seznámením počínaje, dnešním ránem konče. Zalapala jsem po dechu.
„Vy... Vy umíte číst myšlenky!“ vykřikla jsem. Oba se na mě zadívali, Martin překvapeně, upír s náhlým poznáním v očích.
„Ano, má drahá. A ty, předpokládám, také. Jen pojď, posaď se,“ vyzval mě, popadl za ruku a táhl mě k trůnům. Tam mi pomohl usadit se do velkolepého trůnu, následně luskl prsty a za pár vteřin mu jeden z upírů roztroušených po celé místnosti donesl židli, kterou mu přistavil naproti trůnu, na kterém jsem seděla. Posadil se do ní, naklonil se ke mně a schoval mé dlaně do svých. Soustředěně zavřel oči a chvíli tak setrval. Po chvíli je otevřel a zkoumavě si mě prohlížel.
„Čtenářka myšlenek a ještě k tomu štít? Bravurní! Takový talent se jen tak nevidí… Dovol, abych se ti představil. Jsem Aro, Aro Volturi. A kdo jsi ty, jestli se smím ptát? Odkud jsi, nadaná krásko?“
„Já… Alex, jmenuji se Alex,“ vydechla jsem a nedůvěřivě si ho prohlížela.
„Alex… Krásné jméno pro krásnou ženu,“ zalichotil mi hlasem tak vábivým, až mě zamrazilo.
„Mmm,“ zamumlal blaženě a naklonil se ke mně ještě blíž. Zhluboka nasál vzduch.
„Tvá včerejší večeře musela být prostě dokonalá, nemám-li pravdu? Krev nepoznamenanou alkoholem a drogami mám nejradši…“ Přitáhl si k sobě jedno mé zápěstí a začal po něm přejíždět nosem.
„Úplně cítím, jak ti ta krev koluje tělem, jako by byla úplně čerstvá… Ale to je nemožné, tvé oči jsou na to příliš tmavé…“ Vyděšeným pohledem jsem se zadívala na Martina. Co má tohle znamenat…?
„Pane, není to tak, jak si myslíte… Ta krev je Alexina… Je něco mezi upírem a člověkem,“ pronesl tvrdým hlasem, který se mu na konci mírně zatřásl.
„Ta krev je… její?“ protáhl zuřivě Aro. Vystrašeně jsem kývla. Vlasy se mi svezly dopředu a zaclonily mi obličej, nacvičeným pohybem jsem je vrátila zpátky na záda, aby mi nepřekážely. Aro se zpytavě zadíval na můj hrudník.
„Carlisle a ty jeho pokusy,“ řekl po pár minutách ticha, které rušilo jen mé tiché dýchání. „Ale tohle neměl,“ zašeptal sotva slyšitelně a potřásl hlavu.
„Rád jsem tě poznal, Alex… Cullenová,“ poznamenal a znovu potřásl hlavou. „Odveď ji do některých volných komnat, prosím,“ požádal poté Martina a zhluboka si povzdechl.
„Taková škoda…“ Bylo to pronesené tak potichu, že jsem to téměř nepostřehla. Obrátila jsem se k Martinovi. Rukou naznačil, ať ho následuji. Pomalým krokem jsme se vydali ze sálu. U dveří nás zastavil Arův nešťastný hlas.
„A víš, co máš dělat, Alecu…“
Dneska bude můj „proslov“ trošku delší, ale snad to vydržíte. 
To, že je tato kapitola tak krátká, má i svůj „symbolický“ význam. Napsala jsem ji na počest příliš krátkých životů mnoha nadaných hokejistů, kteří tragicky umřeli po havárii letadla v Rusku...
Já vím, že už je na to trošku pozdě, ale dříve jsem nebyla schopná psát. Zasáhlo mě to. Nechť je tento díl památkou na VŠECHNY oběti té katastrofy, nejen na tři české hokejisty. Památkou na hokejisty toho skvělého ruského týmu, na členy posádky i na ostatní lidi na palubě. A především památkou na Alexandra S. Galimova, který ještě pár dní trpěl, než se odebral na onen svět... 
(Neodpustím si to, prostě ne...)
Nikdy nezapomenu...
Také dnešní věnování bude trošku delší...
Pro Patt - za její dokonalou jednodílnou povídku Přátelé?, která mě dostala na kolena... Je to opravdu krásná vzpomínka.
Pro Neyimiss - za to, že mi byla v těchto těžkých dnech nepředstavitelnou oporou.
Pro Edwinu - která už kdysi dávno (téměř v začátcích povídky) uhodla, že se děj bude odehrávat i ve Volteře. Super postřeh. :))
A pro všechny komentující, kteří mi dodávají sílu dokončit tuhle povídku, která se mi díl od dílu stále více vymyká z rukou...
Věřte mi, Aro vážně není úchyl. Vysvětlení bude v další kapitole. :)
A co se týče našeho drahého Martina... Konečně vyšlo na povrch, kdo to vlastně je. A znaky, podle kterých se to dalo poznat?
Seznam věcí, které jsme se dozvěděli o Martinovi
Je to upír, což jsme se dozvěděli v 21. kapitole (a v těch předchozích byly jasně patrné náznaky). Dále jsme se dozvěděli, jak vypadá – je vysoký (alespoň oproti Alex :D), má tmavě hnědé vlasy a je krásný. Jeho oči jsou temně černé (10. kapitola), když má vztek (24. kapitola), zčervenají.
Další nápovědou bylo, že se většina dosavadního příběhu odehrávala v Benátkách (což je Volteře velmi blízko).
Ve 13. kapitole na sebe prozradil, že má určité závazky – a že je za svou práci velmi dobře odměněn (aby ne, když si může dovolit bydlet v hotelu Danieli...).
V kapitole s číslem 25 ho velmi zaujal její dar, což zase až tak běžné není.
Mnozí jistě nepostřehli, že ho Letizia zprvu oslovila Alesso – vysvětlení je v následující kapitole.
A pak tu byla spousta drobných náznaků, jako například jeho šedé sako v kapitole 10, kdy ho Alex poprvé viděla. (Citace z Nového měsíce, strana 377: Bledý chlapec v perlově šedém obleku mohl být dvojče Jane.)
Dále pak třeba jeho majetnické sklony v 23. kapitole (To je moje Alex, budeš už navždy hořet jen pro mě…), znak tak typický pro Volturiovy.
Alex ho v 25. dílu označila jako krutého a nemilosrdného – to také sedí na italský klan, ne?
A největší nápověda byl jeho dar – ano, ten jsem si trochu upravila, vím, že jeho dar je „ochromit, aby oběť nic necítila“, ale já si k tomu přidala ještě vlastnost „mlhy“, jak byl popsán jeho dar. (Díky mlze má černé oči, díky mlze, která ho ve slunečné dny všudypřítomně objímala, mohl chodit mezi lidmi a oni si nevšimli jeho třpytu, mlha zastírala jeho mysl, proto na něj nepůsobil Alexin dar...)
Někdo může namítnout, že o žádné mlze nikde nic psáno nebylo. Omyl. (Rozbřesk, strana 581: „Jeho dar je pomalejší než ten, který má Jane. Plíží se. Dotkne se nás za pár vteřin.“ Sněhem prosakovalo zvláštní jasné šero, na bílém pozadí skoro neviditelné. Bylo to jako fata morgána – lehké chvění vzduchu, náznak třpytu. // Vidíte? Já říkala, že to dokáže skrýt třpyt tak, že je to jen „náznak“. // Zatlačila jsem do štítu a natáhla ho před Carlislea a ostatní v přední linii, protože jsem se bála, aby ta plazící se mlha nebyla příliš blízko nich, až do štítu narazí.)
A je to. Záhada, kdo to vlastně ten Martin je, je rozluštěna. Věřím, že za tu dobu jste už zapomněli na to, že je to vlastně někdo známý, ale teď už to víte. Původně jste se to měli dozvědět mnohem dřív, ale jak šel čas, napadaly mě nové a nové nápady a prozrazení se odsunovalo a odsunovalo...
Věřím, že někteří jsou tímto odhalením zklamaní, ale uvažte – který jiný upír by mohl být s mladinkou Alex, aby nevypadal, s prominutím, jako pedofil? Upíři sice vnímají čas jinak, ale přece jenom, Alex je poloupír... :D
Postavu Martina/Aleca jsem si plně upravila pouze ve dvou bodech - jeho věk, který je v této povídce zhruba 17 let (uvádí se, že je mu dvanáct až čtrnáct; pokud se vám moc příčí představa, že jsem si to upravila, podívejte se na film, tam rozhodně na dvanáct nebo čtrnáct let nevypadá...), a jeho minulost, kterou vám poodhalím v následujících kapitolách. Tímto jsem vám prozradila, že ještě nekončíme, jak jsem psala v některé z předešlých kapitol, ale pozor - nikde není řečeno, že to skončí šťastně, tak abyste potom nebyli zklamaní... 
« Předchozí díl Následující díl »
Autor: SiReeN (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Sdílet
Diskuse pro článek Ta druhá... - 30. kapitola :
Milá Sir, děkuji za věnování. Jsem moc ráda, že svým komentářem můžu přispět pod tento díle povídky. Vlastně pod každý díl povídky. Musím říct, že takový sled událostí jsem asi očekávala, přesně podle těch drobných detailů, které jsi nám dávala. Říkala jsem si, že Alex nemůže mít tolik štěstí a potkat milého a hodného muže. Pokud bude sad end? Nevadí mi to, protože tvé povídku čtu moc ráda a věřím, že ty to ukončíš tak, jak to bude nejlepší.
Smekám před tebou, pro mě jsi autorka s velkým A.
tech náznaků sem si všimla mně bylo jasný že to bude nekdo z volterry 
už se tešim na další díleček
Já... Slušně řečeno zírám... To jako. Počkej... On je Alec?! Asi ti připadá, že jsem úplně natvrdlá a to ti rozhodně nevyvracím, ale mě to došlo až na konci tvého „proslovu”, kde jsi to jasně napsala. Kdybys to neudělala, ještě teď bych tápala, kdo to k sakru :D může být! :P Na konci kapitoly jsem si totiž myslela, že už nemluví na Martina (ano, pro mě to bude vždy Martin :P), ale na Aleca, který stojí někde vedle Jane. (Jo, trochu divná věta. :D) A musím říct, že mě tohle odhalení přinejmenším zaskočilo... Rozhodně mi to nevadí, i když si - s prominutím - toho „prcka” nedokážu představit jako vysokého Martina. :D Ale vlastně je to vážně logický... Kdo jiný by to mohl být? :)
Kapitolka byla úžasná a opovaž se o tom pochybovat! :D Jsem ještě mnohem víc zvědavá, jak to dopadne a pomalu se už k tomu Sad Endu nepřikláním. Já vím, jsem hrozná, ale strašně rychle měním názory. :D Ale můj názor na tuto kapitolovku se nikdy nezmění. A ten je, že je to něco až neskutečně nádherného, že lepší příběh jsem nečetla a asi ještě hodně dlouho číst nebudu - pokud někdy vůbec -, že mi vždycky dokáže nevysvětlitelným způsobem vyrazit dech a zároveň rozbušit srdce, že na to vždycky zírám s pusou dokořán a přitom se usmívám jako imbecil, že bys za to měla dostat Nobelovku, nebo přinejmenším místo v Síni slávy, protože to, co ty dokážeš se jen tak nevidí! Miluju tuhle kapitolovku, miluju příběh Alex, ať už skončí jakkoli, miluju Martina, ať už je to ďábel nebo anděl a miluju Aleca, přestože ještě nevím proč. Co ale vím jistě, je to, že na tuto kapitolovku nikdy nezapomenu a vždy se k ní budu moc ráda vracet (pravděbodobně si i všechny díly vytisknu, abych je mohla mít stále s sebou). Nechápu, čím to je, že se mi u všech ostatních kapitolovek - kromě té tvé - pokaždé podaří zapomenout, o čem byl poslední dílek. U tebe si to pamatuju do posledního detailu! No, to přeháním, ale pamatuju si to přinejmenším tak, abych pak věděla, o co se jedná a nemusela si číst předchozí dílek znovu. :D To prostě dokážeš jenom ty... Ani bych se nedivila, kdyby se mi dneska o tvém příběhu zdálo! A určitě by to byl nádherný sen...
Moc ti děkuju za věnování, ani nevíš, jaký je to úžasný pocit, když pod něčím tak dechberoucím, tak skvostným najdu svou přezdívku. Vážně ti za to moc děkuju... A stejně si nemyslím, že bych toho udělala tak moc. :P
Ještě jednou se ti klaním, protože to, co ty dokážeš, jen tak někdo neumí... Wow!
Nezbývá mi, než ti popřát hodně trpělivosti a síly k napsání dalši kapitolky, abych zase mohla valit oči na monitor a brácha by ze mě mohl mít srandu... Už se moc těším. :D
P.S. Promiň nesmyslné věty a chyby, ale už bych měla dávno spát, ještě když jsem nemocná. Ale tuto kapitolku jsem si prostě jako „pohádku na dobrou noc” odpustit nemohla. A že byla úžasná! :D
že se kapitola nepovedla? Omyl! 
Kapitolka se povedla na jedničku. 
Bylo to strhující a uhrančivé. Až u tvé poznámky mi došlo, že je Martin vlastne Alec. A hrozně mě to překvapilo!
Naprosto okouzlující kapitola! Už se moc těším na další!
A ty chceš aby som chytila infarkt v tak mladom veku. Toto urobiť ?! Toto mi urobiť. Urobiť to Alex. Dúfam, že to napravíš, inak. A Martin. S ním si zabila. Martin - Alec. Ešte teraz prekonávam šok. No tak všakže to neskončí takou katastrofou. Ja chcem happy end so šťastnou Alex, ........ Ale jedna vec hlavna musí dať na frak všetkým Cullenovcom hlavne Nessie. Ja viem som mrcha, takto ti do toho kecať.
Ale chápeš túto poviedku milujem. A s každou dalšiou kapitola ma pichá pri srdci. Ked vidím čo robíš. Takže rýchlo dalšiu. A ak bude treban napíšem aj 100 komentárov len aby bol další diel. No dobre 100 až nie ale 10 určite. Takže dohodnuté ? No a KU K O N C U. S i ty normálna viem hromžím tu ako blázon. Ale kapitola sa ti podarila. Takže sa nepodceňuj a rýchlo na dalšiu. Mercy. 
A já se tak těšila na romantiku a ty nám sem prskneš Volteru a ještě vyhrožuješ se špatným koncem... uáááá... nechci zase plakat. Chci se smát.
Jen se bojím, co se stane dál. Vždyť ani vlastní rodině nechybí a dokonce o ní nestojí. No to fakt bude zajímavé...
Držím palečky ať máš stále inspiraci a neopouštěj nás.
Křičet a nadávat ti, za tvé stále podceňování už vzdávám, protože s tebou to stejně nemá cenu Ty to víš ze všechn nejlépe...
Mě se to náhodou líbili a moc... A jak už jsem ti na icq říkala(a ty jsi mi to potom hezky vyvrátíla
), že jsem chytrá, že jsem od začátku tušila a pak už i celkem věděla, že to bude Alec
A ano, máš pravdu... "Trochu" se ti tam Aro choval jako úchyl, nebo aspoň trochu sfetovanej I když v některých povídkách je jako předávkovanej úchyl Takže to u tebe bylo ještě dobrý 
Kapitola byla celá excelentně napsaná a konečně jsi přiznala, kdo vlastně Martin byl. A taky jsem ráda, že se to přesunulo do Voltery, protože jak víš, je mám nejradši . I když jsou to většinou bezcitný potvory (ale sexy bezcitný potvory ) .
Na tvé delší výlevy na konci, si myslím, už všichni svykly a popravdě jsem i čekala to za ty hokejsty a myslím, že aspoń takhle se dá uctít jejich památka 
.
Konec byl samozřejmě také geniální a tkaé mě potěšilo, že ještě nekončíme, protože tohle je opravdu jedna z nejlepších povídek, které na tomto serveru čtu a ty jsi jedna z těch nejlepších autorek, které kdy napsali takové úžasné dílo a říkej si to chceš, píšeš skvěle a to se nezmění .
A už teď se hrozně těším na další díl, který na pravé liště uvidím snad co nejdříve. I kdyby to skončilo špatně (což víme, že zřejmě skončí ), tak to bude stejně skvělý konec. Všechno nemůže vždy skončit šťastně, že?
A jako poslední pochvala příjde hafo smajlíků, které tě snad potěší :).
Bylo to úžasné! Rychle další kapitolu! Už se moc těším!!! 
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!