Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ta druhá... - 31. kapitola

25.09.2011 (21:00) • SiReeN • FanFiction na pokračování • komentováno 31× • zobrazeno 4181×

Alex:

„A-Alecu? Martine, co to má znamenat?“ vydolovala jsem ze sebe nechápavě. „Proč ti ten upír, Aro, říkal Alecu?“

Chvíli se mi díval do očí, pak odpověděl. „Protože se tak jmenuji…“

„Nenene, ty jsi přeci Martin, říkal jsi to.“ Poznáním se mi rozšířily oči. „Tys mi lhal!“

„Nelhal,“ pronesl s tím jeho okouzlujícím úsměvem. Ale tím mě neošálil. Tentokrát ne.

„Lhal! Sprostě jsi mi lhal, vydával ses za někoho jiného, jen abys mě dostal sem, do toho největšího upířího doupěte na světě?!“ V hlavě jsem si vybavila jeden rozhovor mezi tátou a Carlislem, který jsem kdysi dávno náhodou zaslechla.

„Nesmí se o ní dozvědět. Nikdy. Chtěli by nám ji vzít…“

„Neboj, Edwarde, to se nestane. Naše tajemství je v bezpečí. Nemají se to jak dozvědět…“

„Aro má špehy všude,“ odfrkl si táta.

„Aro Volturi je hlavně zahleděný sám do sebe. Neměj obavy, co zůstat utajeno má, to utajeno zůstane…“

Když jsem se pak Jaspera zeptala, kdo to ten Aro Volturi vlastně je, vysvětlil mi, že je jeden ze tří vládců upířího impéria. Že je posedlý hledáním talentovaných upírů do své sbírky. A že, dodal se smíchem, je to ten nejsebestřednější upír v celé galaxii.

Mimoděk jsem se otřásla.

„Ty hajzle! Mám být další trofej do jeho cenné sbírky, Alecu - či jak se to vlastně doopravdy jmenuješ?“

„Mé jméno je Alessandro Martin Damiani, k vašim službám, madam. Ale všichni mi říkají zkráceně Alec. A i v této věci se mýlíš… Tebe do své – tys to nazvala sbírkou – gardy nechce. Jsi až moc… ohnivá,“ doplnil po kratší pauze a pousmál se.

„Tím lépe! Hned zítra mě odsud odvezeš, slyšíš?! Nechci tu být, nechci!“ Pomalu jsem propadala hysterii. Mezi vzlyky jsem ho začala zatnutými pěstmi bušit do hrudi.

„Máš mé slovo, že zítra…“ Zlomil se mu hlas. Hluboce se mi zadíval do očí a odkašlal si. „Máš mé slovo, že zítra už tu nebudeš…“

„Díky,“ rozzářila jsem se a obdařila ho oslnivým úsměvem a krátkým polibkem na tvář. „Tak kde budu dnes spát? Po té cestě jsem celá rozlámaná…“

„Tudy, má drahá,“ pobídl mě, chytl za loket a navedl k mistrovsky vyvedeným dveřím. „Tvé dnešní apartmá,“ řekl a otevřel dveře. Naskytl se mi pohled do prostorné místnosti se starožitným nábytkem a obrovskou postelí. Zachichotala jsem se a skočila do ní.

„Skvělé!“ výskala jsem a nadšeně se převalovala ze strany na stranu. Kam se na tohle hrabe postel z Danieli…

Poklepala jsem rukou na místo vedle sebe a usmála se na Martina, který na mě upřeně hleděl ode dveří. Mírně pozvedl pravý koutek úst a pomalu přešel k posteli. Natáhla jsem se po jeho ruce a se smíchem ho strhla na postel. Přitulila jsem se k jeho chladnému tělu a zavřela oči.

„Ta postel je naprosto božská. Za tohle tě miluju,“ vyslovila jsem mezi zíváním a poté se s úsměvem na tváři nechala ukolébat ke spánku.

Když jsem se asi o dvě hodiny později probudila, Martin na mě napjatě hleděl.

„Alex… Ty jsi opravdu Cullenová?“ zeptal se hned, co spatřil, že už jsem vzhůru. Rozespale jsem pokývala hlavou na znamení souhlasu.

„A do háje!“ zaklel tiše.

„I když tedy nechápu, jak na to ten Aro přišel,“ přemítala jsem.

„Ten prsten,“ vysvětloval, „vyklouzl ti zpod trička. Je tam znak vašeho klanu. Carlisle tu před mnoha lety nějaký čas pobýval.“ Jeho hlas zněl podivně odevzdaně.

„Já do jejich klanu nikdy nepatřila,“ pronesla jsem se staženým hrdlem a po tvářích se mi rozlily slzy.

„Neplač, má milá,“ chlácholil mě a prsty mi roztíral slané potůčky po tvářích.

„Víš, já…“ Zadržela jsem dech. Až mu prozradím svůj příběh, už nikdy nebude cesty zpět, už se to nebude dát vrátit. Ale co když mnou bude pohrdat i on?

„Nemusíš mi to říkat,“ ujistil mě a přitáhl si mě do náruče. Zavrtala jsem se obličejem do jeho černého trička a několikrát nasucho polkla.

„Ale já chci…“ zašeptala jsem. A začala vyprávět.

„Ten muž tehdy na fotce... To byl Jasper, ten, co mě vychoval. Nosím sice jejich jméno, ale do jejich rodiny jsem nikdy nepatřila. Nepřijali mě. Byla jsem přebytečná, ta, kvůli které málem nepřežila jejich nejmilejší... Ne tak moje sestra. Mám dvojče, víš. Je starší, krásnější, oblíbenější. Ne, nepřerušuj mě... Neměla bych pak odvahu to dopovědět... Ona měla vždy všechno, já žila v ústraní, v koutku. Ona měla přítele, všichni kolem ji milovali... A já... Nechala jsem se napálit, nechala jsem se pobláznit jejím milým a ten toho využil. Prý si chtěl vyzkoušet, jaká je její sestra... Tehdy jsem se konečně odhodlala k tomu, abych od nich konečně utekla. A tak se taky stalo. Pochybuju, že si toho, že tam už nejsem, vůbec všimli... Jednou za čas napíšu Jasperovi dopis, ale jinak s nikým z nich nejsem nijak v kontaktu. Oni nestojí o mě, já nestojím o ně, až na Jazze. Ten jediný mi kdy dal pocítit, že nejsem na světě úplně zbytečně. A pak jsem potkala tebe... Celý svět se mi doslova přetočil vzhůru nohama, ještě dnes nemohu uvěřit tomu, že sis mě vůbec všiml, že se mnou zahazuješ čas. Ty, takový dokonalý, krásný... Chtěla jsem si tě držet dál od těla, abys mi nemohl ublížit, ale nešlo to. Nedokázala jsem se od tebe držet dál, nesblížit se s tebou. Ale nelituji toho. Čas strávený s tebou... V těch chvílích konečně žiju. Cítím se... potřebná, chtěná. Jsem ráda, že jsem tě potkala. Jsem ráda, že mi ten zloděj ukradl kabelku, protože ta událost nás sblížila. Už tehdy jsem po tobě prahla, toužila být milovaná. A tak se teď cítím. Mám tě ráda, ať už se jmenuješ Alec, Martin nebo třeba Thomas, Dean... Mám tě ráda ne proto, že jsi krásný a dokonalost sama, ale proto, jaký jsi uvnitř. Mám tě ráda, protože mě bereš takovou, jaká jsem, protože se ke mně chováš úžasně mile, pozorně... Ne, kdybych řekla, že tě mám ráda, lhala bych. Nemám tě ráda. Ne tehdy do sestřina přítele, ale teprve teď jsem opravdu zamilovaná. Nemám tě ráda. Já tě miluji...“

Martin:

S očima upřenýma na strop jsem ji začal hladit po dlouhých a tak šíleně jemných vlasech. Tohle jsem opravdu nečekal. Myslel jsem, že ji poslali do Evropy, aby poznala svět, ale tohle opravdu ne. Takže i dokonalí Cullenovi nejsou tak úplně bez chyb...

Z jejích slov čišel takový smutek, že jsem měl chuť celou její rodinu za takové chování povraždit. Horko těžko jsem se ovládl. Ale kdoví, třeba se mi jednou poštěstí... U panovníků se teď velké oblibě netěší, právě naopak...

Když začala pravidelně oddechovat a její srdce se zklidnilo, poznal jsem, že usnula. Políbil jsem ji na bledou tvář, která byla zhrublá potůčky slz, které po ní tekly, opatrně, abych ji neprobudil, jsem se přes ni natáhl, sebral přikrývku a přikryl ji. Pak jsem si ji znovu uvelebil do náruče.

Přemýšlel jsem. O tom, co jsme spolu prožili, o tom, co se má stát. O jejích posledních slovech, o chvíli, kdy se mi svěřila se svými city, vydala se mi všanc, věřila, že jí neublížím.

Tak moc mě bolelo vědomí, že podlomím její důvěru. Ale nešlo to jinak, na to jsem moc malý pán...

Celou noc jsem ji svíral v náručí, hlídal její spánek, občas ji líbl na čelo, tvář, do vlasů. Vychutnával jsem si každou chvilku plnými doušky. I když bych si to moc přál, čas nešel zastavit. Neúprosně běžel dál. Za celou tu dobu se ani jednou neprobudila, nemusela se trápit myšlenkami na to, co přijde. Ale já jim utéct nemohl, nemohl jsem se ponořit do říše snů a zapomenout...

Se zoufalstvím v srdci jsem sledoval starožitný ciferník na stěně. Ručičky se pohybovaly vražednou rychlostí vpřed. S každou novou minutou jsem ji objímal těsněji a těsněji, dotýkal jsem se jí, abych si zapamatoval každičký detail jejího těla.

Přišlo ráno. Zmučeně jsem zavřel oči, otočil si ji obličejem k sobě a láskyplně ji políbil. Do polibku jsem vtiskl všechny city, které jsem k ní choval, všechno své zoufalství, které jsem v tuto chvíli cítil, strach, který ochromil celé mé tělo. Věděl jsem, že je to naposledy, co ji líbám, naposledy, co se jí dotýkám. Po chvíli jsem se od ní neochotně odtrhl. Alex slastně zamručela, rukama objala polštář a zavrtala do něj hlavu. Za pár vteřin už zase spala. Nějaký čas jsem ji ještě pozoroval, pak jsem se podíval na hodiny a tlumeně zasténal. Čas, který byl nám dvěma přidělen, právě vypršel. Můj život už nikdy nebude stejný. Nemůže být, protože v něm nebude ona. Už nikdy nepocítím tu vřelost, touhu. Nikdy.

Neodolal jsem a ještě jednou se dotkl její tváře. Pak jsem stáhl obličej do kamenné masky. Je čas...

Autor: SiReeN (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ta druhá... - 31. kapitola: