Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ta druhá... - 34. kapitola

12.10.2011 (19:15) • SiReeN • FanFiction na pokračování • komentováno 30× • zobrazeno 3564×

Alex:

Stála jsem kousek za Martinem a nevěřícně pozorovala scénu, která se odehrávala přímo před mýma očima. Rozhodovali o mé smrti, jako by to byla zcela běžná záležitost! Opravdu jsou tak necitelní, jak se říká...

Mou přítomnost vůbec nevzali na vědomí. Mluvili, jako bych tu ani nebyla. Což by možná bylo nejlepší... Věřte, že poslouchat, jak někdo přemítá, jestli máte nebo nemáte žít, není nic příjemného. Kdybych v sobě měla alespoň kousek z mé sestry, hlasitě bych se ohradila vůči takovému chování, ale na to jsem moc zbabělá. A tak jsem odevzdaně čekala na „výsledek“.

Kmitala jsem pohledem mezi třemi upíry a Martinem, který tiše naslouchal jejich hovoru, jen občas je přerušil. Celá jsem se otřásla, když řekl, že spolu se mnou budou muset zabít i jeho. To přece nesmí, co ho to jen napadlo!

A pak se začalo hlasovat. Napjatě jsem čekala na jejich verdikt, téměř jsem nedýchala. Budu odtud moci odejít a znovu žít „normálním“ životem, třeba i bez Martina, nebo právě prožívám poslední chvíle svého krátkého žití?

Na jednu stranu by smrt byla vysvobozením, vysvobozením od toho pocitu zbytečnosti, který kolem mě neustále číhal a čekal, až budu nejzranitelnější, aby mi mohl udělit další ránu, ale na stranu druhou – smrt by byla vysvobozením, kdybych nikdy nepotkala Martina. Nyní by s sebou smrt přinesla i muka, která bych i na onom světě pociťovala. Zkrátka, jak už řekl Aro, už se od něj nedokážu držet dál, už bez něj nedokážu žít. Když není někde poblíž, zmocní se mě pocit prázdnoty, který zažene až jeho přítomnost. Chybí mi dokonce i ve snu, když se mi o něm zrovna nezdá.

Paradox. Můj život je jeden velký paradox. Když konečně naleznu štěstí, musí se vše pokazit. Z Jacoba se vyloupne namyšlený blbec a můj kvetoucí vztah s Martinem má překazit ta nejtěžší překážka – můj konec. Ne, to mi přece nemůžeš udělat, spílala jsem směrem k nebesům, teď ne. Počkej ještě takových osmdesát, devadesát let – nebo na mě nejlépe vůbec nečekej...

„Zničit!“ Caius. Ten upír byl na první pohled sympatický a společenský – avšak jen co promluvil, váš názor na něj se změnil. Byl nepřátelský, necitelný a nepřejícný. Nebudu ho soudit za to, jaký je, protože ho vůbec neznám, ale jak může tak chladně někoho odsoudit k zatracení? V jeho mysli jsem četla jen touhu po krvi.

„Přijmout do gardy!“ Aro. Trošku náladový upír, který se nadchne pro všechno nové – což je plus pro mě. Avšak fascinace mou osobou, která mu neustále vířila myslí, mě děsila.

Po Martinových krásných slovech se mi chtělo brečet, ale nemohla jsem dát najevo slabost. Teď bude smrt ještě těžší... Pomalu jsem se smiřovala s tím, že všechno to krásné zanedlouho skončí, že už Martina nikdy neuvidím, že už mě nikdy nepolíbí, nepohladí...

Zadívala jsem se na posledního z trojice. Dlouhé tmavé vlasy měl svázané dozadu stuhou a jeho obličej prozrazoval, že si v minulosti hodně vytrpěl. Jeho myšlenky byly pomalé a mlhavé. Jako by pořádně nemyslel, jako by se ho to netýkalo.

Naše pohledy se střetly, ten můj byl zoufalý, ten jeho hloubavý. Najednou mu myslí proběhl zvláštní obrázek, silné červené lano, protkané na několika místech slabými černými vlákny, v jehož středu byl pevný a už na pohled nerozmotatelný uzel. Netečnost jeho myšlenek vystřídal zájem.

Znáte se dlouho? ozvalo se mi v hlavě. Jemně jsem zakývala hlavou, že ne.

Fascinující. Opravdu fascinující... Máš ho ráda? Nyní jsem zakývala na znamení souhlasu.

A jsi ochotná pro něj udělat cokoliv, třeba i zaprodat duši ďáblu? Cokoliv, naznačila jsem ústy.

To jsem chtěl slyšet. Budeš pro něj dobrou družkou.

„Takže...“ pronesl nyní už nahlas. „Je to velmi těžké rozhodnutí, protože tento případ se zcela vymyká všem pravidlům. Prakticky Cullenovi žádný zákon neporušili, ale sama její existence je natolik rušivá, že by to mohlo vést k četným protestům a útokům. Nemyslím si, že by si nečím zasloužila smrt, stejně jako Cullenovi nemohou být potrestáni. Proto bude nejlepší, když zůstane tady, u nás, kde se všem konfrontacím vyhne. Hlasuji pro přijetí do gardy...“

Svět kolem jako by se zastavil, srdce mi na chvíli přestalo bít, krev se v žilách zastavila. Ano, ano, ano! Kdybych byla jinde, začala bych skákat radostí jako malé dítě. Ale tady jsem nemohla, musela jsem se ovládat. Vděčně jsem se na Marca usmála a s láskou se zadívala na Martina. Upřeně pozoroval můj obličej a v očích se mu zračila úleva. Musela jsem se ho dotknout, prostě musela. Nejraději bych se k němu rozběhla a skočila mu do náruče, ale to by nebylo vhodné, a tak jsem k němu došla tak pomalu, jak jen to šlo. Dotkla jsem se jeho krásné tváře, hebkých vlasů, prstem jsem vyhladila vrásku mezi jemně klenutými obočími.

Zašeptala jsem jeho jméno a vzlykla. Něžně mi položil na rty ukazováček, aby mě utišil. Oči se mi zalily slzami, když jsem se k němu přitiskla a pevně ho objala.

„Šššš,“ konejšil mě a kolébal mnou ze strany na stranu. Zavrtala jsem se do jeho ramene a nechala slzy kanout na jeho tričko – překvapivě černé.

Plně jsem se soustředila jen na to objetí, na to, že jsme spolu a ještě nějakou dobu budeme, že nás nikdo nerozdělí, sotva jsme se potkali. V tu chvíli jsme existovali jen my dva, jen my a ten cit, který nás držel pospolu.

„Ach, vy naše zamilované hrdličky,“ ozvalo se náhle vedle mě a já úlekem nadskočila. Otočila jsem se a viděla Arův škodolibý obličej, který prozrazoval radost z roho, že nás může vyrušit. Blbec!

„Nechte si to na později,“ řekl a potutelně se zahihňal. „Alecu, můj milý, zavolej ostatní. Je čas představit jim novou členku klanu. Alex, ty přistup blíž...“ Neochotně jsem se od Martina odtáhla a vložila ruku do Arova připraveného rámě. Dovedl mě až k trůnům a sňal ze sebe svůj plášt, kterým mě zahalil. Přehodil mi všechny vzpupné prameny vlasů na záda, uhladil je a přetáhl mi přes hlavu kapuci.

„Perfektní,“ zamumlal, když se posadil na trůn, vedle kterého jsem stála. O okamžik později se otevřely dveře a dovnitř vstoupilo několik upírů v černých pláštích.

„Moji věrní,“ povstal Aro, když se všichni rozptýlili po místnosti, a rozpřáhl ruce v rádoby srdečném gestu. „Dnešek je pro naši rodinu významný, velmi významný. Přijmeme mezi sebe nového člena. Tedy členku. Bude pro nás obrovskou posilou. Prozatím vám ji nebudu představovat, neprve se musí osvědčit. Spolu s Alecem, Jane, Demetrim, Felixem a Santiagem pojede zítra na sever, kde se vyskytla nová skupina novorozených. Pokud misi splní, získá ctěné jméno Volturi. Pokud ne...“ Významně se odmlčel a přejel všechny přítomné pohledem.

„Za úsvitu vyrážíte,“ pokýval hlavou na ty, které předtím jmenoval, a dramaticky – určitě to měl nacvičené, se posadil.

„Můžete jít,“ vyzval přítomné upíry a otočil se ke svým spoluvládcům.

„Vůbec, ale vůbec se mi to nelíbí,“ zaslechla jsem Caia ještě předtím, než jsme spolu s Martinem zmizeli na chodbě. Opět jsme se proplétali hotovým labyrintem, než jsme došli k mému pokoji.

„Alex,“ vydechl Martin sotva slyšitelně, když se za námi zavřely dveře. Přitiskl se ke mně a sklonil se k mým rtům. Neskutečně pomalu mě políbil. A pak znovu. A znovu.

„A abych nezapomněl,“ zaburácel Aro, který náhle prudce otevřel dveře, „trvám na oddělených ložnicích!“ Blbec!

Podlehla autorka četným výhružkám a rozhodla se pro šťastný konec, nebo nastalo ticho před bouří a mise nedopadne dobře?

Věnováno WhiteTie (protože její dárek mě těší každým dnem víc a víc) a Neyimiss (která si to opět nepřečte!!! :D).

Autor: SiReeN (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ta druhá... - 34. kapitola: