Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ta druhá... - 35. kapitola

Jedna má všechno, druhá nic. Ale to se změní...
Mise. Úspěšná? Neúspěšná? Jak pro koho...

26.10.2011 (22:00) • SiReeN • FanFiction na pokračování • komentováno 35× • zobrazeno 4121×

Alex:

Sotva se znovu zavřely dveře, neubránila jsem se smíchu. A při pohledu na Martinův zamračený výraz jsem se rozesmála ještě víc.

„Co... co to mělo být?“ vypravila jsem ze sebe mezi smíchem.

„Opět se pletl do věcí, do kterých mu vůbec nic není,“ vyštěkl Martin a zlověstně se mu přitom zablesklo v očích.

„Ale teď se tím staříkem nebudeme zabývat... Kde jsme to skončili?“ zeptal se s milým úsměvem a znovu si mě k sobě přitiskl. Neprotestovala jsem...

 

Ráno jsem se probudila na jeho chladném rameni s pohledem upřeným na jeho tvář. Usmála jsem se , a když mi úsměv opětoval, zachichotala jsem se.

„Snažil se zbytečně, co? Chudák...“

„Chudák? Pche. Nejsem povinen poslouchat všechny jeho příkazy, jen ty, co se týkají bezpečnosti jeho královského pozadí...“

„Nemluv tak. Je docela fajn...“

„Fajn? To se ti jen zdá, počkej, až ho poznáš lépe... Je necitelný a neoblomný. Chce všechny ovládat, přesně jako loutky, se všemi si jen hraje. Tohle je jeho pravá tvář. Pro to, aby se cítil důležitý a mocný, udělá cokoliv. Když mu jeho sestra začala překážet, zbavil se jí – a nemyslel přitom na Marcovy city. Velmi ji miloval, víš... Ale to už je minulost. Žijeme přítomností – a hlavně pro budoucnost. Je čas se připravit na tvou první a nejspíše nejdůležitější misi...“

 

Poté, co mě Martin opustil se slovy, že se brzy uvidíme, jsem se převlékla do jednoduchých černých šatů. Nezkrotnou hřívu rusých vlasů jsem stáhla do pevného uzlu, avšak o jeho trvání jsem neměla pražádné iluze. Ty zrádné vlasy si odjakživa dělají, co chtějí. Prsten se znakem Cullenovic klanu jsem si provokativně upravila na hrudi. Ještě poslední pohled do zrcadla a povzdech, že lepší už to nebude, a byla jsem připravena jít vstříc svému prvnímu úkolu.

Martin na mě čekat na chodbě před mým pokojem. Okamžitě se na mě obdivně usmál, avšak pohled, který vrhl na můj účes, zrovna lichotivý nebyl.

„Nemám rád, když si sepínáš vlasy. Je to, jako bys potlačovala svůj pravý charakter – nezkrotnost, divokost, odhodlanost. Ale nevadí,“ protáhl a vesele se zazubil na pramínky, které už se stihly z uzlu vymanit, „stejně budeš muset mít plášť a nasazenou kápi. Tady,“ řekl a podal mi nedbale složený plášť.

„Snad ti bude, vzal jsem ho z Janina šatníku, než pro tebe necháme ušít vlastní.“ Neochotně jsme vklouzla do cizího pláště. Byl o něco menší, než bych potřebovala, takže zdůrazňoval všechny nedokonalosti mé postavy, ale jinak mi seděl. Podle malé velikosti jsem určila majitelku pláště - malou upírku se světle hnědými vlasy, která předtím Martina zbožně sledovala. A mimo jiné také majitelku toho krásného hlasu, který se ho tehdy na jachtě hlasitě dožadoval. Žilami se mi začala rozlévat žárlivost.

„Sluší ti,“ pochválil mě Martin, čímž mě vyrušil z myšlenek na to, jak ji od něho dostat dál. „Ostatně jako všechno. S tvou postavou se nemusíš bát, že by ti něco nepadlo. Je dokonalá, stejně jako ty…“ Ihned jsem se zapýřila a on mě jemně pohladil po zčervenalých lících.

„Byl bych strašně rád, kdybychom tu mohli stát třeba věčnost, ale musíme jít, ostatní už čekají,“ řekl lítostivě a s povzdechem mě vedl přes spletité chodby a následně přes recepci ke garážím.

„To je dost, že jste se uráčili přijít,“ vyštěkl Caius, který stál vedle černého Mercedesu. Martin zlobně přivřel oči, ale nic neřekl. Vzdorně jsem se na něj zadívala a stroze kývla hlavou na pozdrav.

„Varuji tě, ty malá ryšavá žábo. Jak to pokazíš, postarám se o to, aby to mimo tebe odnesl i on,“ kývl na Martina, „a samozřejmě tvá rodina. Celá. Tak si dej záležet,“ vyřkl výhrůžně a nečekajíc na mou reakci se otočil a s vlajícím pláštěm odešel.

„Protiva,“ zamumlala jsem a nasedla na zadní sedadlo Mercedesu, načež se mi k boku natiskl Martin.

„Vítej, krásko,“ zazubil se na mě Demetri z čestného místa řidiče a rozjel se za temně modrým autem, ve kterém jela Jane s Felixem a Santiagem.

„Jsem Demetri, ale říkají mi Čmuchal. Pro tebe však miláček,“ řekl hlasem sladkým jako med, mírně se otočil a mrkl na mě. Pobaveně jsem zavrtěla hlavou, zatímco z místa po mé levici se ozvalo tiché zavrčení.

„Jdi si brázdit jiné vody, Demetri,“ napomenul ho Martin hlasem s náznakem potlačovaného vzteku a majetnicky si mě přitáhl do náruče, což mi nadmíru vyhovovalo. Uvelebila jsem se v ní a zavřela oči.

„Proč? Tyhle vypadají tak poklidně…“ škádlil ho upír dál.

„Věř mi, nechtěl bys, aby tě potkaly vlny…“ odsekl Martin úsečně.

„No tak, Alecu, nerozdělíš se?“ Zmateně jsem se rozhlédla kolem, na koho to mluví. Teprve poté mi došlo, že to je vlastně Martinovo jméno. Nějak jsem si na to nemohla zvyknout. Pro mě bude vždycky Martinem, mým milovaným Martinem. Spokojeně jsem zamručela, na chvíli zapomenouc na úkol, který mě čeká.

„Sklapni! A věnuj se řízení, nebo nás vybouráš!“

„No jo,“ zamručel Demetri, přestal ho popichovat a upnul pozornost k řízení. Pootočila jsem se v Martinově objetí, abych mu viděla do obličeje. Když se na mě podíval, vroucně jsem se na něj usmála. Sklonil ke mně hlavu.

„Drž se od něj dál,“ pošeptal mi do ucha a pak mě do něj lehce kousl. Zamručela jsem a otřela se tváří o tu jeho.

„No tak, děcka, nedělejte mi chutě!“ ozvalo se z přední části auta rozmrzele. Martin se pohotově otočil k Demetrimu, který se na nás rádoby pohoršeně koukal přes rameno, udělal na něj obličej a pak se stejně rychle sehnul k mému obličeji a vtiskl mi na rty dlouhý polibek.

„Nemůžete si to nech-“ začal Demetri, ale byl okamžitě umlčen Martinem.

„Nemůžeme. A prosili bychom trošku soukromí, kdyby ti to nevadilo…“ Vesele jsem se na Demetriho zazubila, schovala si obličej do Martinova pláště a zavřela oči. Byla před námi dlouhá cesta a mě se pomalu, ale jistě začala zmocňovat únava.

 

„Vstávej, Plamínku, jsme na místě,“ promlouval ke mně něžný hlas. Rozespale jsem otevřela oči a ihned je zase zavřela, to když mě prudké denní světlo na chvíli oslepilo.

„Jsme u severních hranic Itálie. Pár kilometrů odtud je jedno poměrně velké seskupení novorozených upírů, kteří mají v plánu zaútočit na hrad. To se jim však nepovede, protože je dnes zničíme. Všechny. Nesmíš si s tím dělat hlavu, jsou to nepřátelé, musíš je zničit, je to tvé poslání. Musíš být nemilosrdná a rychlá, jinak zničí oni tebe. Je nás tu dost, nemělo by se nic stát, takže žádné strachy. Připravená?“ Martinova slova mě mírně vyděsila, co když to nezvládnu? Ale poté, co jsem se zadívala do jeho očí plných důvěry, jsem nemohla jinak než kývnout. On mi věří, taky si musím věřit i já.

„Jdeme na to,“ přitakala jsem a vydala se za Demetrim, který už kráčel k lesu. Prodírali jsme se mezi křovisky, pařezy a malými stromy, než jsme konečně došli k malé mýtině. Ostatní se rozestoupili tak, aby se dostali na mýtinu z více stran, ale já si netroufla se od nich příliš vzdálit, tak jsem se držela po boku Martina.

„Zlom vaz,“ šeptl. „Nebo radši ne,“ zhrozil se a s úsměvem mě políbil na tvář. „To zvládneš,“ ubezpečil mě, než stočil svůj pohled vlevo a čekal na signál od Felixe. Ten přišel pár okamžiků na to.

„Jdeme,“ pobídl mě a v rychlosti ještě dodal: „Nedrž se moc blízko mě, ať si nezavazíme, ale ani nechoď moc daleko, ať tě neobklíčí. Zkrátka poslouchej svůj instinkt. Hodně štěstí.“ A pak se vrhl na prvního z nich. Rozhlédla jsem se vpravo, pak vlevo. Boj se rozpoutal. Pokud jsem to dobře postřehla, novorozených bylo asi dvacet, ale to proti zkušeným bojovníkům nebyla žádná přesila, brzy už se většina z nich válela na zemi, roztrhaná na několik kusů.

„Co stojíš!“ obořila se na mě Jane, když se v rvačce s novorozenou dostala poblíž. „Takhle si svůj život nezískáš!“ Zrudla jsem a vyřítila se z přítmí lesa. Blonďatou novorozenou upírku, se kterou bojovala, jsem několika šikovnými pohyby zneškodnila a poté odtrhla její hlavu od těla. Nedaleko se mladý upír chystal zezadu skočit na Felixe, rozutekla jsem se k němu a znehybnila ho.

„Milost,“ zachrčel. Na okamžik jsem zavřela oči, abych zahnala slabost, a pak jsem, prostá emocí, zničila jeho šance na další bytí. Právě jsem zabila druhou bytost – a ani to se mnou nezacloumalo. Zamyslela jsem se nad vlastní bezcitností a chladnokrevností, se kterou jsem tyhle dva hříchy spáchala – a to se mi stalo osudným.

„Aleeeeex!“ zakřičel Martin varovně, táhlým pohybem zlomil svému protivníkovi vaz a rozběhl se ke mně. Ale už bylo pozdě. Jeden z upírů se mi dostal za záda a prudce mnou škubl. Ochabla jsem v jeho sevření jako hadrová panenka. Poslední, co jsem si pamatovala, než jsem omdlela, byly chladné a ostré zuby, přejíždějící po mém tak zranitelném krku…

---

S koncem jsem velmi spokojená, i když s kapitolou moc ne. Ale i tak je to pokrok, ne?

---

Abychom předešli spekulacím - upíří jed Alex nepřemění, ale zabije.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: SiReeN (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ta druhá... - 35. kapitola :

A ta- a- Alex!! Chudák!!

No teda! Super kapitola, netušila jsem, že je Alex taková bojovnice...(Já vím, že je to jasné, cvičila s Jasperem a tak, ale páni!) To určitě není konec. Ona se otřepe a já nevím, už prostě nemůžu dám psát, když vidím ten link "další díl" Nemám slov.

Jéje...doufám, že se nic závažného nestalo :)

Tak už jsem zase na infarkt!!!

Čmuchal. Jdu dál - takhle to ukončit...

Snažil se zbytečně... I tohle si budu pamatovat hodně, hodně dlouho...
Kapitola byla perfektní, jak začátek, prostředek, tak i konec.
Skvělá byla konverzace v autě, jsem Čmuchal, ale pro tebe miláček - to mi utkvělo v paměti...
Mise... Co k tomu dodat? Perfektně napsaná, originální a prostě a jednoduše skvělá, protože je psaná tebou...
Jak to skončí? To se dozvím jen tak, že budu číst dál, což mám v úmyslu hned, jak tě pochválím.
Takže... Chválím tě!

No ty vole. Človek tu není pár dní a čo všetko sa nedozvie. Teraz som úplne v tranze. Krásne som si vyhradila večer na čítanie, toto proste nemá chybu.
Ten dej je úplne božský, asi sa opakujem, ale vážne to má... šmrnc. Ešte nikdy v živote som nestretla človeka (alebo nevidela), ktorý dokáže opísať Arove hlášky a jeho monológy. To úplne. Triafaš sa presne, že sa človek začína, rozčíta, a potom sa mu nechce prestať.
Dej ma úplne prekvapil a som zvedavá, čo sa stane, ale dúfam, že ju nezabiješ... To by bola škoda. Všimla som si, že nie každý má predstavu o tom, že to skončí šťastne, ale ja by som ju celkom mala. Mne je ju ľúto.
Jane to prehnala.
Je to tak super, až sa mi nechce veriť, že to je. Ale je to. Krásne, smutné a hlavne tvoje. Úplne úžasné a rozpísané a múdre a dobré a nápadité... Takto by som mohla pokračovať do rána, čo teoreticky je pravda.
Veľmi sa teším na ďalšiu kapitolu a nech to akokoľvek vymyslíš, som na tvojej strane.

Ty máš ale blbý otázky! Jestli jsme spokojeni s koncem? Myslím, že tady mluvím za většinu tvých věrných, milých, oddaných, zírajících a vždy-komentář-zanechávájících čtenářů, když řeknu, že ten, přestože perfekentě napsaný konec, mě nehorázně naštval! Nejen, že mě naučíš trpělivosti, ale dokonce mě málem přinutíš, abych rozmlátila obrazovku, ani nemluvě o tom, jak už je špinavá od mého obličeje, který se na ni vždy lepí, když čte tak perfektní slova, a marně doufá, že když se bude lepit ještě víc, povede se mu vetřít do obrazovky a nějakým záhadným způsobem zjistit, jak to dopadne! A u této kapitolky se lepil přímo ukázkově, ale přesto stále neúspěšně... No, dost o mém ksichtíku, ještě budeš mít problémy usnout a až se ti to konečně povede, budeš mít ze mě noční můry!
Tak, a jde se - překvapivě - chválit! Bylo to pefektní, skvělé, nepřekonatelné, prostě takové jako vždy! Vyjev své tajemství! Prozraď nám, odkud čerpáš tak úžasný příběh, kde bereš tak nádherná slova, kdo ti radí, jak je co nejlépe poskládat do perfektních vět, protože to prostě není pro člověka možné, a hlavně jakej - s prominutím - debil ti poradil takový konec! Protože ten se nedožije rána! Jelikož ho ušlape dav naštvaných fanynek této kapitolovky! (Nedej na mě, to jsou jen má tajná přání, která se nikdy nedozvíš! Takže koukej zapomenout číst, ale stejně to asi z tohoto zmateného komentáře nevykoumáš... ) Jsi vážně machr s velkým M, spisovatelka se třemi S, autorka s deseti A a prostě Ta První! Stále dokola mě dokážeš udivovat a na každou následující kapču se těším snad ještě víc, než na tu předchozí. Víš, obvykle mě po pár kapitolách začně příběh nudit, ale to nebyl, není a dovoluji si soudit, že ani nikdy nebude, případ této nepřekonatelně perfektní povídky. Ale budeš mi platit další zesílení brýlí, protože za to jsi zodpovědná!
Jóóó! Konečně ti došlo, že jsi úžasná! Že to ale trvalo, viď? A ani to nebolelo! My ti samozřejmě velmi děkujeme, že pro nás tak obětuješ, jsi ďáblík v kůži anděla... Nebo naopak, zas tak dobře tě neznám... Ale musí už to teda být pěkně špatný, když se radši učíš než píšeš. Ale i takový šílenci existují, od jednoho takového právě čteš komentář... Což děláš na vlastní nebezpečí!
Co jsem to ještě... Jop, jestli je konec na nás, tak to ještě budeš muset psát! A koukej nechat Alex přežít! Musí ukázat své sestřičce, že na ni je prostě krátká!
Juj, teď zvážníme... Ber to jako postřeh od naprosté amatérky, ale amatérky, která se do této povídky úplně zamilovala. Tobě se povedlo dát těm postavám život! Nejsou to prostě "jen" slova, dávájící dohromady dokonalý příběh, tys tomu příběhu dala život. A to se povede málokomu... Každá postava je prostě něčím specifická, něčím jiná, odlišná. Vě většině příběhů mají postavy sice jiná jména, ale chováním jako by se kopírovaly, takže kdybys ta jména odebrala, zbyla by ti vlastně povídka o jedné osobě, která trpí samomluvou... Ale to je u tebe prostě nemožné, každá postava má svůj vlastní charakter, což je super! Ber to jenom jako můj postřeh, ale postřeh, za kterým si stojím!
Víš, co je super? Že se u této kapitolovky začínám trhat smíchy! Ne, že bych se jinak nesmála, je spíš výjimkou, když se na zemi neválím, ale to není nic neobvyklého... Pokud je pravda, že každou minutou smíchu si člověk přidá dva roky života (nebo kolik to bylo), tak se mě zřejmě nikdy nebavíte a upíři se budou moct jít zahrabat, protože já se jim budu smát ještě dlouho poté, co se rozpadnou na prach - pokud to je možné. Ale to jsem "trošičku" odbočila a pochybuju, že by ses chtěla bavit o délce mého života. Asi tě to dokonce děsí a věř, že nejsi sama! Prostě jak se Demetri bavil s Martinem (ano, taky to pro mě bude asi navždycky Martin), mému obličeji se málem povedlo do té obrazovky dostat, jak jsem o ní třísklala hlavou v záchvatu smíchu! Volejte blázinec! Ale jak se bavili o vodě... Bomba! A pak ještě, že Alex může Demetrimu říkat "miláčku"... Z toho jsem taky vyprskla...
Já už ani nevím, co všechno jsem chtěla, ale mám dojem, že se mi povedlo sepsat trochu šílenou pohádku před spaním (Nevhodné pro děti do deseti let. Ne, jinak... Nevhodné pro všechny! )
Prostě jsi mi znova vyrazila dech, který se po dopsaní komentáře pokusím znovu vyhledat, i když nevím, na co ho nalákám, když na čokoládu mi už nenaletí...
Ale ty se nestatrej o můj dech, ale o svou klávesnici, kam už teď jistě horlivě píšeš další kapitolu! (Jo, miluju svůj optimismus... ) A pokud ne, tak koukej začít, protože jeden nejmenovaný šílenec se jí už nemůže dočkat! A pravděpodobně nebude jediný... A za ten konec si to spolu ještě vyřídíme!
P.S.: Jak si to tak po sobě čtu, musím se omluvit za dvě věci:
1) Za tu šílenost, protože ta překvapila i mě samotnou, ale všechna slova zde jsou pravdivá... Až na to mlácení hlavou o obrazovku, ale musela jsem trošku přidat na dramatičnosti, abys mi tady neusnula! A teď bych se asi měla měla omlouvat za šílenost tohoto dodatku... Ale to bys tady byla ještě zítra a mě už bolí ruce.
2) Za překlepy a chyby, ale dovoluji si tvrdit, že tohle je můj zatím nejdelší komentář a se svými snad devíti sty slovy bych ho mohla směle vydávat za jednorázovku! Nějak se u tebe překonávám... Nejen, že jsem až neskutečně trpělivá, ale ještě naráz napíšu něco tak dlouhého... (Neměla bych to poslat korektorce? xD) Bravo, SiRénko, máš na mě dobrý vliv! No, jak se to vezme...
P.P.S.: A teď už vážně jdu, doufám, že mě nezabiješ... Nebo hůř, že bys vydala další kapču až o Vánocích! Milost!
(Devět set padesát jedna slov, abych byla přesná! Plus deset, takže devět set šedesát... To by bylo nadlouho, prostě skoro tisíc! )

Bylo to opravdu moc krásné, ale trochu už mě štve, že ti píšu to samé, ale tobě se prostě nic nobého napsat nedá! Píšeš moc hezky, i když to sama o sobě netvrdíš! No, konec... Řeknu ti to jednoduše. Už jsem odpočítavala kapitoly, kdy se ji nějak pokusíš zneškodnit, jinak bys to prostě nebyla ty! Ale popravdě... Mohla jsi jí aspoň udělat nějaký drstičtější konec, nějaký saďák Já si prostě nemůžu pomoct, ale když zabít, tak pořádně .
Ale myslím si, že stejně ještě budeš pokračovat, že to "nějak" přežije... No, ale stále je tu možnost, že se na to prostě vydlábleš a necháš ji pohřbít pod kytičkama, že? No, ale co... Ale kdybych teď měla volit, tak takto. Nech ji přežit a pokud máš opravdu neodolatelnou touhu ji nějak zabít, udělej to nějak sadisticky (Mé názory se asi hodně mění,že? ) Ale asi nejlepší by bylo, kdyby přežila a Cullenům všeobecně vytřela zrak!
JJinak to bylo prostě dokonale sepsané!

moc pěkný honem další díl

nic takovýho bude žili š´tastně až navěky jasný pěkně prosím

moc moc se ti to povedlo :))

žiadny koniec nebude!!! pokračuj ďalej!! inak skvelá kapitola

žádnej konec!hezky pokračuj dál!

Ať tě ani nenapadne to takhle skončit!!!

Ne-e, tohle nemůže být konec, prostě nemůže! Píšeš úžasně a takový konec si Alex přece jen nezaslouží. Kapitola skvělá, nádherná a už se nemůžu dočkat další, protože teď je to extra napínavé.

Konečně další kapitola! Mám radost, že je konečně na světě, ale vůbec mě netěší, že ji čtu až teď. Skoro 12 hodin od vydání. Víš, jak je to pro mě,nejvěrnějšího čtenáře téhle povídky? Ne! Taky si myslím, že Veu a Dark nepřekonám, ale snad ti to nebude zas tolik vadit (jako mně )

Líbí se mi chvilky Alex s Martinem, ale teď, když u toho byl Dem... nepřekonatelný! Na něj nemá ani starej páprda Aro! Nebo jak Alex žárlila na Jane? Docela zvláštní, když je to jeho sestra, ale ona to vlastně neví. Boj... Taky drsný. Martin jí celou dobu utěšoval, že to zvládne, ale ona v životě někoho nezabila. Měli to s ní trošku víc probrat.
Mám kliku, že jsem trpělivá, i když mě maličko (docela dost!) děsíš! Neříkala jsi, že má být krásný konec, hm? Ty sis nemohla odpustit tvou zákeřnost a když už jí (snad) nezabiješ, tak aspoň přizabiješ.

Kapča je luxusní. Chvilku to vypadá, že se vše zlepšilo a dostane se jim aspoň trošku štěstí, ale ono ne... Malinko se to zvrtne a je to zase zpět - na cestě smůly. Tvé kapitoly jsou vždy aspoň trošku romantické, vtipné a s dávkou napětí, za které bych ti (občas) nejraději zakroutila krkem Stejně jako ostatní kapitoly tato byla: Krásná, skvělá, báječná, dobrá, perfektní, dokonalá, nejskvělejší, nejbáječnější, nejlepší, skvostná, brilantní, monstrózní, luxusní, originální, vtipné, napínavé, zabijácké ( ) a hlavně super, bezva, bomba, cool!
Doufám, že další kapitolu plánuješ brzy. Vzhledem k tomu, že jsou prázdniny, bys mohla začít co nejdřív. Budu doufat, že budeš mít aspoň polovinu napsanou do neděle. Teď budu doufat, že jsem nevyšla ze cviku a napíšu další básničku...

Něco, co Martin vůbec netuší,
co asi jejich vztah naruší.
Bude to žárlivost, co v sobě Alex dusí?
Nebo mise, na kterou bezpodmínečně musí?

Těžké říct, když nevím, co se stane,
snad se Serí brzy k psaní dostane.
My dostaneme další dávku drogy,
bohužel, ty budeš úplně grogy.

No... Ze cviku jsem, tak trošku vyšla,
chvilka poezie už mě přešla.
Však když brzy tu bude další kapitola,
třeba bych se zlepšovala.


PS: To věnování je krutý!!

Kapitola byla skvělá snad teda ještě neskočíme, moc se mi povídka líbí

moc pěkně napsané

Eh... *smajlík s vyvalenýma a nevěřícnýma očima* To nám přece nemůžeš udělat. Já se děsím dne, kdy vydáš poslední kapitolu. Protože tahle povídka je jedinečná, neskutečně mě baví a vždy se strašně moc těším na další díl. Budu se zas opakovat, ale píšeš dokonale a jsi pro mě autorka s velkým A!

Ne Alex nesmí zemřít a tohle nesmí být konec povídky...! Ty ani nevíš jak se na každý díl těším... A myslím - ne já to vím - že nejsem sama. Vždycky když zmerčím, žes přidala další kapitolu, musí ostatní díly jiných povídek počkat až si nepřečtu tuhle, protože ten děj, ty postavy jaké si stvořila jsou naprosto skvělé, prostě dokonalé! Prosím, vydrž to s námi ještě nějakou dobu a nekonči...

Tak to je teda povedený konec, no... Pořád v doufám, že Alex nikdo nepokouše ale stát se může cokoli. Uvidíme .

Jako fakt konec??? Tak to teda ne, dámo, pěkně pokračuj, protože takto to teda skončit nemůže, protože chci další kapitolku. Jinak bych byla moc smutná a asi bych se rozbrečela. A přece mě nechceš mít na svědomí nebo jo? Každopádně je to skvělé, jako vždycky.

SiReen! To bylo dokonalý! Naprosto dokonalý! Fantastický!
Už jsi chválou praskla?
Hrozně se mi líbila ta humorná chvilka v autě - no, jo - Demetri!
Ale ten konec?! To sis to u mě pohnojila!
Takhle to ukončit, že se nestydíš! A ještě chceš Alex zabít!
Ty ty ty...! Dobře, tak já se uklidním... Doufám, že bude Alex v pořádku - a ta poznámka, že ji upíří jed zabije - doufám, že nás jen tak strašíš, abychom napsali vydešené komentáře!
Názorná ukázka:
Nééé! jak jsi to mohla udělat! jestli Alex zabiješ, tak si mě nepřej! To mi nesmíš dělat!
Alex to musí přežít!
Stačí?
Dobře - doufám, že z tohohle komentáře nezešílíš já už totiž asi z něho zešílela.
Snad bude hodně komentářů, aby jsi radši psala, než se učila.
A kdo je vlastně ta SiReen, které jsi to věnovala? Já ji neznám,ještě jsem ji tady neviděla!
Doufám, že ji brzo poznám!
PS: bylo to dokonalé!
PSS: bylo to fantastické!
PSSS: bylo to Wow! Páni! ÚŽASNÉ!!!!
Doufám, že ještě žiješ.
Loučím se a jdu otravovat někoho jiného. Pá
Jo! Ještě! Málem jsem zapomněla na smajlíky! Tady trocha je:

Hej... Jako... Co to má být?!
To se dělá, takhle ukončit kapitolu? Vůbec i nevadí, že z toho budou mít tví čtenáři infarkt, popřípadě, ti kteří jsou silnější povahy, potíže z dýcháním? Ne?! Kdybych měla po ruce svou oblíbenou pánvičku a věděla, kde bydlíš, problémy by jsi měla ty. A vážné...
Dobře, když jsme probraly konec, můžeme se pustit do tvé "úžasné" poznámky... Jakej konec? Nezešílela si? Nemáš horečku? To přece nemůže skončit špatně... Nebo alespoň ne takhle špatně. Opovaž se, Sírino (nevím, jak tobě, mě se ale ta přezdívka líbí ), a já si někde zjistím, kde to bydlíš! . Ale tak jako, ty by jsi fakt dokázala postavu, které jsi tu 35. kapitol linkovala a zamotávala život, zabít? Jestli jo, tak jsi tyran.

Abych se teď trochu uklidnila a ovládla pokušení ukroutit ti hlavu, půjdu ti sem trošku shrnout zbytek povídky. Kdybych o povídce řekla, že je skvělá, krásná, dokonalá, suprová, bombová, nebo kouzelná, urazila bych ji. Ona je mnohem lepší. Nevím, co proti ní a stylu svého psaní neustále máš. Téměř pod každou kapitolu jsi buď napsala, že je nudná, nebo děsná, popřípadě špatně... Takže jsem došla k názoru, že neumíš číst, nebo ti nějak vynechává zrak, protože to je skvělé, ty píšeš moc pěkně, osobitě, působivě a poutavě.

Co se týče příběhu a zápletek... Už samotný nápad byl skvělý, ale to, jak jsi ho dokázala rozvinout, bylo až neuvěřitelné. Ještě teď si pamatuji, jak jsem byla na začátku povídku navztekaná na Bellu a Edwarda a jak mě hrozně rozčilovala Renesmé. Alex ale měla "štěstí" že měla alespoň Jaspera. Nebýt jeho, byla by vlastně celé dětství úplně, ale úplně sama. Neumím si vysvětlit, jak člověk může nemít rád své vlastní dítě. A to, že své dítě ani nepojmenovali, to už bylo moc. Nedivím se Alex, že odešla, na jejím místě by to asi udělal každý. Kromě Jaspera v domě nikoho neměla a další pobyt v domě Cullenových by pro ni znamenal jen další trápení. ¨
Musím říct, že místo, kde se veliká část příběhu odehrávalo, bylo pro příběh jako stvořený. Benátky jsou pro mě jakýmsi kouzelným místem, sama jsem tam jednou byla a návštěva tohoto města je přímo nezapomenutelná. Místo, které jsi vybrala, prostě dodalo krásnému příběhu ten správný kabát a atomsféru. Co se Martina týče... Když si ho tam nastrčila, nikdy bych nevěřila, jak velkou roli v příběhu může sehrát. Ukázala jsi nám ho ze všech stran. Musím říct, že by mě nikdy nenapadlo, e patří k Voltturiovým. Asi jsem zabedněná, ale prostě mi to došlo až ve chvíli, kdy to tam bylo už téměř řečeno. Nevím, jestli jsem jediná, koho jsi tak zmátla, ale je to možné, já mám šíleně dlouhé vedení... Takže... Celý ten komplikovaný příběh byl skvělý, každou kapitolku člověka čekalo něco nového, bylo to poutavé a člověka to přímo nutilo číst dál a klepat se nedočkavostí, když přemýšlel, co jsi jim to tam asi zase vymyslela. Prostě nádhera, za celou tuto povídku ti patří můj největší obdiv. Těším se na další kapitolku, a doufám, že bude brzy. Když ne... Já si na ni počkám.
P.S.: Omlouvám se za tak zmatený komentář, projevují se na mě večerní hodiny.

Pokračuj prosím

Jojo spokojená, zase me napinas jako kšandy. jo to ty umis napinat nas!!!

Co to je za konec???? Snad se Alex nic nestane... Kapitolka byla úžasná, a snad brzo bude další kapitola.

Co... Co ten konec? Nedělej si ze mě srandu! Já chci další kapitolu, i kdybys to měla psát po nocích Ne, ale i tak chci už další kapitolu... Jako pokaždé se ti to povedlo... Jestli něco uděláš Alex... Upírku z ní udělat můžeš, máš mé svolení, ale jestli ji míníš zabít?! Tak to si mě potom nepřej... Další!
Ps: Jsem první!!! (snad...)

Jsem trochu zmatená. Doufám, že tohle ještě není konec že ne? Jestli jo tak si zjistím tvojí adresu a uškritím tě. Mimochodem dkonalá Kapitola!!!!!!!

Přidat komentář:

Nick:

Text: