Jedna má všechno, druhá nic. Ale to se změní...
Mimořádné shromáždění, ďábelská trojčata a Faith...
07.11.2011 (20:15) • SiReeN • FanFiction na pokračování • komentováno 29× • zobrazeno 3692×
Alex:
Pomalu jsem se vynořovala z temnoty. Ležíc na čemsi pohodlném jsem se protáhla a otevřela oči. Zasténala jsem, když mě odpolední sluneční paprsky udeřily plnou silou do očí. S přivřenými víčky jsem se rozhlédla po místnosti. To byl můj pokoj, došlo mi – a to, co mě plnou silou přitáhlo k vědomí, byl Martinův rozzlobený hlas, který se rozléhal chodbami. Když jsem si pořádně uvědomila, co to říká – mno, spíše křičí -, zasténala jsem podruhé. S usykáváním jsem se postavila a s vroucným přáním, ať nezabloudím, jsem se spěšně vydala k sálu. V duchu jsem přitom spílala Martinovi, že to každým slovem dělá horší a horší.
„Jane!“ zaslechla jsem Arův rázný hlas a s nepříjemnou předtuchou zrychlila. Jane vypadala jako nevinná dívenka, do boje se však vrhla s plným nasazením – a silnou mocí, jak jsme postřehla. Jestli ji použije i na Martina, bude s ním amen. A se mnou taky, protože bez něj budu ztracená…
Ve chvíli, kdy jsem polootevřenými dveřmi vklouzla do sálu a zadívala se směrem k trůnům, jsem zadržela dech. Ta mrcha!
Rozzuřeně jsem zúžila oči do dvou malých škvírek a nenávistně si ji prohlížela. V ten moment jsem se neovládala – a to bylo dobře. Zachvátil mě vztek a ten dal průchod mému nejsilnějšímu daru, ohni. Nechala jsem jej obklíčit ty prokleté vládce – v tu chvíli mi bylo jedno, že Marcus je v tom úplně nevinně – a tu mrchu, co ohrožovala mého milého.
„A vy,“ šlehla jsem pohledem po členech gardy, kteří se zrovna zdržovali v sále a chystali se na mě zaútočit, „zůstaňte tam, kde jste. Nebo z vás celkem snadno zbude jen malá hromádka popela…“ V mém hlase byla jasně patrná výhružka.
Nechala jsem ostatní nevěřícně zírat a vrhla se k Martinovi.
„Jsi v pořádku?“ zeptala jsem se vystrašeně a něžně ho pohladila po tváři. Zavřel oči.
„Teď už ano,“ zamručel. „Efektivní představení,“ šeptl po chvilce ticha a krátce se zachechtal. Zaculila jsem se na něj.
„Ve válce a v lásce je vše povoleno,“ obhajovala jsem se. Sladce se na mě usmál a vtiskl mi polibek do vlasů. Přitulila jsem se k němu.
„Bravo! Bravissimo!“ zahalekal Aro nadšeně a dokonce zatleskal. Nevraživě jsem se na něj zadívala.
„Má drahá, právě jsi prokázala své schopnosti. Síla, věrnost, nasazení, rychlost, to jsou přesně ukázkové požadavky našich věrných. A ten tvůj dar k tomu… Velmi, velmi zajímavé!“ Nevěřícně jsem vykulila oči. Já ho tu ohrožuji na existenci a on se z toho raduje? Zvláštní to upír…
„Nezáleží na tom, že se ti dnešní boj trochu… trochu víc vymkl z ruky. Ale to nevadí. Nyní jsi předvedla, co v tobě doopravdy je. Dokázala jsi, že chráníš ty, na kterých ti záleží. Vítej do rodiny, má milá.“ Zadíval se na Martina.
„A co se týče tebe, Alecu, o tom si ještě promluvíme. Nyní si jděte odpočinout, oběma vám to prospěje. Uvidíme se opět večer, na mimořádném shromáždění. Poznáš každý článek naší hustě rozvětvené rodiny, drahoušku.“ Ve dveřích nás ještě zastavil.
„Ještě něco… Má nová drahá přítelkyně, co ti to ten ošklivý Rumun udělal?“ Zrozpačitěla jsem.
„Jen obyčejný šok…“ Nervózně jsem zatěkala očima. „Je mi trapné to přiznávat, ale zcela obyčejně jsem omdlela. Mé tělo bylo připraveno na nejhorší, a tak se vyhnulo přicházející bolesti, která by se ho spolu s upířím jedem, proudícím mými žilami, zmocnila. Upíří jed je totiž pro můj druh smrtelný…“
„Obyčejné mdloby?“ protáhl zklamaně, ale hned se škrobeně usmál, aby to zamaskoval. „Mno, hlavně že jsi v pořádku. Můžu ti zaručit, že Rumuni už dlouho potíže dělat nebudou. A ty… ty nám s tím pomůžeš…“ Teď už mi bylo jasné, proč tolik toužil po tom, abych rozšířila jeho gardu. Měla jsem ho zbavit jeho úhlavních nepřátel. Ale pokud to znamená, že budu moci být s Martinem, je mi to jedno.
„Můžete jít,“ propustil nás a my se ruku v ruce vydali do mé komnaty, kde jsme v objetí ulehli do veliké postele.
„Opravdu ti nic není?“ strachovala jsem se a bedlivě ho prohlížela. Bezstarostně se zasmál.
„Samozřejmě, žádné strachy.“
„Ale kdyby se ti udělalo nějak špatně nebo tak něco, okamžitě mi to řekni, ano?“ zapřísahala jsem ho.
„Alex, klid, brzdi. Nejsem žádný nemocný člověk, prostě jsem si jen zažil trošku nepříjemné chvíle s Janiným darem. Ale věř, že ona to tak nemyslela. Kdyby jí to ten… syčák nenařídil, nikdy by to neudělala. Pořád s ní manipuluje. Chudák Jane…“ Zamračila jsem se. Nechtěla jsem se bavit zrovna o ní…
„Co má být to mimořádné shromáždění?“ zkusila jsem odvést jeho pozornost jinam. Povedlo se.
„Budeš před všemi členy rodiny slavnostně přijata do gardy. Aro si na takové ceremoniály potrpí,“ řekl a protočil oči. Zasmála jsem se.
„Ale než to začne, máme ještě spoustu času sami pro sebe. A to by se mělo využít.“ To tedy mělo. A taky využilo…
„Co si mám obléct?!“ šílela jsem, když se shromáždění blížilo. Zuřivě jsem se prohrabávala svým skromným šatníkem.
„Co takhle ten krásný obleček, co jsi měla na sobě při závodech na gondolách?“ popichoval mě Martin s jiskřičkami v očích. Probodla jsem ho pohledem a dál hledala něco vhodného.
„Bude ti stačit tohle?“ zeptal se, a když jsem se na něj podívala, podal mi uzlík tmavomodré látky. Podezíravě jsem ho od něj převzala a rozprostřela hebkou látku. Okouzleně jsem se dotýkala splývavých dlouhých šatů, které byly pro tuto příležitost jako stvořené. Avšak…
„Kdes je vzal?“ otázala jsem se ho mírně nabroušeně. Tajemně se usmál a zavrtěl hlavou na znamení, že mi to neřekne. Vztekle jsem od sebe šaty odhodila. Divíte se mi? Nedivte. Kdo by nebyl nervózní, když se má za necelou půlhodinu stát středem „vybrané“ společnosti.
„Alex, hlavně se uklidni. Netřeba se stresovat. A jestli tě to uklidní, ty šaty jsou od Ara. Daroval ti je speciálně pro tuto příležitost,“ pronesl vemlouvavým hlasem. Co však nedodal a já si briskně přečetla v jeho myšlenkách, které mi v tuto chvíli umožnil vidět – což mi připomíná, že mi stále neřekl, jaký je jeho dar, kdežto on o mně ví všechno… -, že Aro tak provedl na jeho popud. Vrrr!
„Ale jen pro tentokrát,“ varovala jsem ho a zalezla do koupelny, kde jsem na sebe po krátké a osvěžující sprše oblékla ten skvost. Šaty padly jako ulité. Zálibně jsem se prohlížela v zrcadle. Celkový dojem kazily jen ty rozcuchané vlasy, se kterými jsem však nemohla nic udělat.
„Hotovo,“ zahlásila jsem, když jsem se vrátila zpět do pokoje. „Jen ty vlasy…“ Povzdechla jsem si.
„Posaď se,“ vybídl mě po důkladném očním rozboru mých vlasů Martin a poklepal na posteli vedle sebe. Překvapeně jsem se posadila tak, abych nezmačkala ty krásné šaty, a čekala, co se bude dít. Po chvíli, co se Martin přehraboval v jedné zásuvce skříňky, mi začal ve vlasech projíždět hřebenem. Poté, co je všechny pořádně rozčesal, ucítila jsem mírné zatahání. A další a další. Několikrát jsem bolestí přivřela oči, to když zatahal příliš silně.
„Tadá!“ zavýskl a rozhodil rukama. Podívala jsem se do zrcátka, které mi podával, a nevěřícně vykulila oči. Tohle že jsou mé vlasy? A bez použití žehličky, uhlazovací emulze či laku?
„Jsi muž skrytých kvalit,“ pochválila jsem ho a slibně si povzdychla. Možná se mi povede ho přesvědčit, aby mi s tím mým hnízdem pomohl častěji, pomyslela jsem si. Takhle vypadám mnohem, mnohem líp, už si po jeho boku nepřipadám až tak nepatřičně…
„Můžeme jít?“ zeptal se po chvíli. Překvapeně jsem přejela pohledem po jeho černé košili a kalhotách stejné barvy. Byla jsem do svého zrcadlového já tak zabraná, že jsem ani nepostřehla, že se převlékl. Naposledy jsem se podívala, jak vypadám, a kývla.
Cesta do sálu trvala ještě déle, než obvykle. A mohla jsem za to já. Všemožně jsem zdržovala, bála jsem se tam jít, měla jsem prachobyčejnou trému. Už teď jsem se červenala při pomyšlení, že se na mě budou všichni dívat, budou sledovat, co dělám špatně, a pak mě za to odsoudí…
„Odvahu, Alex,“ popřál mi Martin, než jsme vešli do trůnního sálu.
„Vítejte, mí drazí,“ přivítal nás Aro okamžitě, ani jsem Martinovi nestačila odpovědět. Kývla jsem mu na pozdrav, přitáhla Martina k jednomu ze sloupů a snažila se s tím sloupem splynout. Jak jsem však po zběžném přejetí místnosti pohledem zjistila, nebyla jsem úspěšná. Oči všech byly upřeny na mne a ti odvážnější začali dokonce nahlas větřit. Bylo mi pěkně trapně. Mé rozpaky přerušilo až zabouchnutí dveří.
„Moji nejvěrnější,“ začal Aro pateticky a já měla co dělat, abych nevyprskla smíchy. Ty jeho pojmenování…
„Sešli jsme se tu zde, abychom přivítali a přijali mezi nás novou členku. Alex, přistup blíž…“ Martin mi pevně stiskl ruku, pak ji pustil a lehce do mě strčil, když jsem se neměla k pohybu. Bojácně jsem vyšla Arovi vstříc.
„Je mi ctí, že mohu někoho tak mocného zařazovat do naší rodiny. Spolu s Alecem a Jane,“ pokynul jim, ať stanou po jeho boku, „budou tvořit perfektní trojici. Když se ti tři spojí dohromady, budou nepřemožitelní. A to doslova. Náš velký triumf. Naše ďábelská trojčata…“ Trojčata? Nedá se říct, že bych k Martinovi chovala prosté sourozenecké city. A co se týče té prťavé blondýny, tak s tou mě svazuje pouze vzájemná nevraživost.
Strašně dlouho trvalo, než mi Aro postupně všechny představil. Zapamatovala jsem si pouze pár jmen, poté mi to začalo splývat. Bylo jich tolik… Byl mi představen každý bezvýznamný bojovník, osobní stráž, lovci… Prostě všichni.
Když se shromáždění chýlilo ke konci, Aro si neodpustil ještě malý proslov. Nemálo upírů tím šokoval. A mě také.
„Pokud nás někdo udrží u moci, tak je to ona. Její potenciál je opravdu veliký, na tak vzácné a křehké stvoření. Není to obyčejná dívka, to je jasné už na první pohled. S ní se už nikdy nemusíme bát útoku podlých Rumunů. Ona je naše víra. A právě proto jsem se rozhodl jí dát nové jméno. Jméno, ze kterého budou mít všichni upíři na světě respekt. Kterého se budou bát. Které bude ve všech krajích světa známé. A právě proto, že ona je naší vírou, vírou v budoucnost, rozhodl jsem se ji nazvat Faith…“
Toto Alexino nové jméno bude velmi důležité pro budoucnost - kdo uhádne, v jakém smyslu? :))
« Předchozí díl Následující díl »
Autor: SiReeN (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Sdílet
Diskuse pro článek Ta druhá... - 37. kapitola:
Rozhodně hodně povedená povídka, ale zajímalo by mě. Co se děje u Cullenů 
Nádhera, skvost, dokonalost, jako vždy.
Jak může být někdo s tak skvělým talentem pro psaní tak příšerně sebekritický? 
Někdy mi to budeš muset vysvětlit...
Kapitolka byla skvělá. Jsem hrozně ráda, že jsi ji nezabila a že i Martin je v pořádku. Musím říct, že má vážně "milou" sestřičku. 
A Aro... O tom dědkovi je škoda mluvit, každopádně mě čím dál tím více překvapuje. A to jméno je skvělé, a zajímá mě, jakou to bude mít spojitost s její budoucností. Hádanky mi totiž nikdy moc nešly, takže nepředpokládám, že bych na to přišla sama.
Takže kapitolka byla perfektní a já se velmi těším na další. 
Zase se tady kritizuješ? Já se z tebe pominu. 
Prostě je to super, vynikající a nové jméno se mi moc líbí. I když i to staré nebylo k zahození. Ty mě neustále překvapuješ. nechápu, kde ty nápady bereš, každá kapitola mě neskutečně těší a jsem moc ráda, že mám tu čest číst tvou povídku.
Zlato, je skvělá! Ty jsi skvělá!
paráááádníííí.....
No, tak mě nutit nemusíš a mám takové neblahé tušení, že ani nikdy nebudeš muset... 
Protože ze zanechávání komentářů pod touto povídkou se stal velmi příjemný zvyk, kterého se budu jen velmi těžko zbavovat, až tato nejperfektnější z perfektních, nejpoutavější z poutavých a nejpřekvapivější z překvapivých kapitolovka zkončí... 
Ano, i mně, zaryté optimistce, je jasné, že jednou bohužel konec přijde, ale přesto bych to nebyla já, kdybych nedoufala, že to bude trvat ještě zatraceně dlouho! 
SeRí (poslechla jsem tě, toho si važ 
), koukej se přestat podceňovat! Ze začátku to je možná milé, ale když to pak člověk najde pod téměř každou kapčou, i to se okouká... Ještě k tomu, když to není pravda! Kdybych já napsala něco takového, zřejmě bych si rozbila hlavu o strop, jak bych do něj nadšeně skákala!
A teď mě dobře poslouchej a myslím to vážně! Možná ti může přijít, že tyto komentáře píšu jenom proto, abych ti udělala radost, ale já ať se snažím, jak se snažím, stejně nenajdu jedinou chybičku, kterou bych ti mohla vytknout... Na to mám jednoduché vysvětlení: ty chyby totiž neexistují! 
Takže bych ti byla velmi vděčná, kdybys mi někdy napsala, co se ti na tom pořád nelíbí, protože to je zřejmě nad moje primitivní chápání...
Uvědom si, že pro mě (a mám pocit, že nebudu sama) píšeš dokonale, nejlépe na celém webu! Myslím to vážně! U některých jiných kapitolovek se mi stává, že čtu a najednou? Co že to tam bylo? Jé, to už jsem na konci? Vždyť tam nic nebylo... A můžu číst znova. 
U tebe si taky říkám "Jé, to už jsem na konci?", ale jenom proto, že se do toho příběhu vždycky tak zažeru, že přestanu vnímam všechno okolo, což je u nás téměř zázrak, jelikož máme počítač v obýváku, kde má brácha puštěnou televizi, u toho se stíhá hádat s rodičema a někdy k tomu poslouchá i nahlas písničky... Prostě jakmile se jednou začtu do tvého příběhu (a nemluvím jen o této kapitolovce), jakoby neuplynula ani minuta a už čtu tvé sebektické a naprosto neopodstatněné hodnocení. 
Je pravda, že některé kapčy jsou slabší, nekteré naopak přímo mistrovstké (jako tato, které mi mimochodem přijde mnohem lepší nej ta minulá, kde jsem se snad musela i jednou vracet, protože jsem nerušila, o čem čtu 
), ale to je jasné, protože kdyby všechny byly tak povedené jako tato, nemohla bys být člověk, protože to by bylo nad lidské schopnosti. Sice si stále myslím, že člověk nejsi, protože i tohle je... něco, ale to je vedlejší.
Nevíš, co jsem to dál chtěla? 
Jop, už vim! No, jméno Faith... Žeby to znamenalo, že v ní bude někdo v budoucnu věřit? Jaj, já srším inteligencí... Ale co se dá dělat, ten Sherlock Holmes ve mně si šel dát šlofíka... Už celkem dávno... Myslíš, že zemřel? 
No, to jsem zase odbočila. 
Pak jsem se u této kapčy vážně hodně nasmála! U Arova "mí drazí" Jsem si málem dala klávesnicí do čela, jak jsem vyprskla! Pak jak Alex popisovala svá pouta se "sourozenci", to mi taky dalo zabrat, a bylo tam ještě mnohem víc takových hlodů, ale jak tak píšu komentář, nějak mi vypadly... 
A pak taky musím poděkovat Kice, protože jesli by bez ní nebyla tahle kapča, jsem jí nesmírně zavázána! Takže, Kiko! Díky, díky, díky! 
Chtěla jsem toho ještě mnohem víc, jenom si zaboha nemůžu vzpomenou, co... 
Takže už tě jenom tradičně popoženu do další kapčy, ať už je jakákoliv, protože se jí nemůžu dočkat... Takže, makej, makej, měřím ti čas! (Ne, to vážně ne, nemám stopky! )
Uff, skvělá kapitola, jsem ráda, že je Alex naživu. V tuto dobu fakt nemám náladu nějak logicky uvažovat, tudíž si počkám na následující kapitoly, kde nám odhalíš důvod jména Faith a i ostatní tajemství. Pěkné.
Alexin pohled byl k nezaplacení,
četlo se to jak pohlazení.
Hlavně část o Arovi,
myslím, že není normální.
Ona ho chtěla spálit,
a on se s tím nebude trápit?
Alex a Martin je mé jediné štěstí,
nevadí, když mi někdo vrazí pěstí.
Pořád budu šťastná,
z toho, jak je tahle povídka krásná.
Arův proslov: "Moji nejvěrnější."
Nevěděla jsem, co je horší.
Jestli náš úchylný Aro,
nebo Alexina minulost.
Ďábelská trojčata, jak řekl ten nejvyšší,
budou Rumunům tropit problémy, pozítří.
Teď se dostaneme k čemu chceme,
Alexino pojmenování krásně vystižené.
Jejich jediná víra,
která zachrání každého upíra.
Dnešní kapitola se mi velmi líbila,
jako vždy si to krásně skončila.
Nevím, co bych mohla vytknout,
snad jen podotknout.
Příští kapitola ať je brzy,
já uroním další slzy.
Tyhle slzy budou šťastné,
ale to je doufám jasné.
Přeji krásné myšlenky při psaní,
snad se to nějak vyplatí.
Třeba další nádhernou kapitolou,
kterou lidé nepohrdnou.
Dnešní kapitolka se mi opravdu líbila a s tím tvým kliknutím - 
- rozhodně nesouhlasím, protože kdyby tahle kapitolka nebyla nádherná, pochybuju, že by se složila tahle básnička. Každopádně netroufám si hádat, jaký bude pravý smysl pro Alexino nové jméno. 
Jen jediné, co musím dodat je to, že Arovi trochu šplouchá na maják, ale to bude tím stářím. DOufám, že další kapitolka bude brzy, ať se mám na co těšit. 
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!