Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ta druhá... - 39. kapitola

Jedna má všechno, druhá nic. Ale to se změní...
Martin utěšuje Alex, Alex utěšuje Martina, společně se utěšují v Livorně a... O tom později. :)

24.11.2011 (21:45) • SiReeN • FanFiction na pokračování • komentováno 33× • zobrazeno 3997×

Alex:

Pořád jsem nemohla uvěřit tomu, co jsem provedla. Jak jen s tím budu moci žít? Proklínala jsem se – a proklínala jsem také svou moc, která pro tento svět představovala jediné… zhoubu.

„Zamkni mě,“ požádala jsem bezvýrazně zastřeným hlasem. Nechápavě se na mě zadíval.

„Zamkni mě, někam hluboko pod zemský povrch. Do sklepení, do nějaké krypty, podmořské jeskyně… Kamkoliv. Jen ať nebudu mít šanci někomu ublížit.

„Alex,“ zasténal bolestně a i přes mé protesty si mě přitáhl do náruče.

„Neviň se z toho, co se stalo. Ber to tak, že by stejně umřel – a tvým darem to bylo rychlejší, než kdyby ho ostatní roztrhali na kousky a pomalu jím přikládali na oheň… Nejsi zrůda, to ne. Oproti mně jsi tak… čistá. To já jsem zrůda, i když díky tobě si to už nějakou dobu nepřipouštím. Ty jsi světlo mé existence, můj Plamínek, plamínek naděje. Bolí mě, že se trápíš, a to navíc kvůli mně, to já tě sem přivezl… Ale věř, neměl jsem na výběr. Do pr… sakra, já vůbec neměl na výběr! Tak mě to mrzí!“ Odsunul se ode mne, opřel se o zeď, vjel si dlaněmi do vlasů a nešetrně jimi škubl.

„Martine, ne, dost, stačí,“ kárala jsem ho, ale neposlouchal. Přitiskla jsem své dlaně na ty jeho, pomalu rozepjala jeho pevně zatnuté prsty a odtáhla je z dosahu těch krásných vlasů.

„To jsme to dopadli, co?“ řekla jsem rádoby vesele a škytla. Po tvářích se mi rozutekly slané potůčky. Znovu si mě přitáhl do náruče.

„Bude to dobré, chce to jen čas. Vše chce svůj čas…“ chlácholil mě. Nějakou dobu jsme tam prostě jen seděli v objetí a nechali se unášet tokem svých vlastních myšlenek. Nevím, po jaké době mě začala zmáhat únava, pamatuji si jen to, jak si mě zvedl do náruče, ušel se mnou pár kroků, pak mě jemně položil na postel a přikryl. Přitisknutá k jeho chladivému tělu jsem se nechala odnést do světa snění, kde nejsou žádné vraždy, žádné násilí a žádný nelítostný Caius…

 

„Alex, vstávej, je čas,“ vábil mě k sobě melodický hlas, ale mně se nechtělo opustit ten svět dobra a ocitnou se zase v kruté realitě. Zamručela jsem a schovala si obličej pod polštář.

„Jak chceš, ty jedna nevděčnice… A já blbec tě chtěl vzít na výlet. Mno, když nechceš…“ Doširoka jsem rozevřela oči a vymrštila se do sedu. Tohle mě dokonale probralo.

„Výlet?“ zopakovala jsem po něm s rozzářenou tváří. „Kam?“

„To je tajemství…“ škádlil mě. Nesouhlasně jsem stáhla rty do uražené linky a hodila sebou zpátky do peřin. Zavrtala jsem hlavu pod polštář a předstírala, že spím. Dokonce i s tichým chrápáním, které tedy znělo pěkně nevěrohodně.

„Ty šibalko jedna,“ ozvalo se mi u ucha poté, co zmizel polštář nad mojí hlavou. „Pojedeme někam, kde budeme jen my dva. Stačí? Budeme tam úplně, úplně sami…“ Sice mi neřekl, kam přesně jedeme, ale i tohle jeho prohlášení stačilo, abych vyskočila z postele a v rychlosti se oblékla. Provázel mě přitom Martinův pobavený smích.

 

„Připravená?“ zeptal se mě o několik minut později. Natěšeně jsem kývla, otevřela dveře, vzala ho za ruku a táhla chodbami.

„Počkej, ještě se musím zastavit v sále,“ upozornil mě, když jsem bez váhání šla rovnou ke garážím. Nenadšeně jsem kývla.

„Hned jsem zpátky,“ ujistil mě, když jsme došli na místo, a zmizel za dveřmi sálu. Přes Marcovy myšlenky jsem - zamlženě, ale přece - viděla, jak se klaní a následně jde k Arovi. Podal mu ruku a Aro ji přijal. Nevěděla jsem, o čem mluví, Martin se chránil svým darem a Ara zastíral štít Renaty, jeho osobní strážkyně.

„Užijte si to,“ popřál mu Aro poté a vyměnil si pár tichých slov s bratry. Ty jsem však neslyšela.

„Šťastnou cestu,“ odvětil Marcus hlasitěji, abych to slyšela i já. Usmála jsem se, hned na první pohled mi bylo jasné, že jeho si z nich oblíbím nejvíce.

„Nemyslím si, že si něco takového zaslouží, ne poté, co se nám tu včera málem zhroutila – a to, pěkně prosím, šlo jen o jednoho mizerného zrádce,“ protáhl posměšně Caius, „ale budiž. Do večera však budete zpátky,“ dodal se škodolibým podtónem, který jsem si neuměla vysvětlit. Pokusila jsem se mu dostat do hlavy a přečíst si jeho záměry, ale už jsem byla poměrně vyprahlá a neměla jsem tolik síly, abych se dostala dál, pod povrch. Včerejší „zákrok“ byl velmi vysilující…

 

Celou cestu autem, která trvala něco kolem hodiny a půl, jsem přemítala nad tím, jak se dostat za mohutné hradby hradu, abych se mohla někde v lese nasytit. Ať jsem zvažovala jakoukoli možnost, vždy jsem došla ke stejnému závěru – bez povolení se ven prostě nedostanu. A získat povolení bude setsakra těžké, zvlášť s Caiovou antipatií k mé osobě.

„Na co myslíš?“ přerušil mé hloubání asi v polovině cesty Martin a vložil svou dlaň do mé. Pevně jsem mu ji stiskla.

„Ale… na nic a na všechno,“ vyhnula jsem se odpovědi a zavřela oči.

„Víš, že se mi můžeš svěřit s čímkoliv,“ naléhal. Jen jsem přikývla.

„Jak myslíš,“ komentoval mou neochotu mírně uraženě a už se nevyptával. Byla jsem mu za to vděčná.

 

„Jsme na místě,“ upozornil mě, když s černým sportovním autem zaparkoval na malém parkovišti v centru města. Otevřela jsem oči a zvědavě se rozhlédla kolem.

„Vítej v Livorně, dříve rybářské vesničce, která se však postupem času přeformovala na velmi významný přístav. Jelikož nemáme moc času, nemohl jsem tě vzít na místo, kde by se ti zcela jistě líbilo, tak jsme zvolil tuto alternativu. Za chvíli uvidíš proč,“ poznamenal tajemně, pomohl mi vystoupit a pak už mě vedl směrem k okraji města. Prodírali jsme se četnými uličkami, které byly doslova přesycené spoustou malých stánků. U několika z nich jsem se zastavila, to když mě zaujalo vystavené zboží, ale jelikož už mi nezbylo moc peněz, nic jsem si nekupovala. A to, že se Martin vždy nenápadně vrátil a koupil to, co mě nejvíce zaujalo, jsem radši ignorovala. Proč si kazit tak krásný den hádkami…

„Tady je to jako v Benátkách!“ vykřikla jsem nadšeně, když jsme se zastavili uprostřed široké uličky, lemované domy, které jako by z oka vypadly těm, které jsem vídala v Benátkách.

„Věděl jsem, že se ti tady bude líbit. Místní tomu říkají Nové Benátky. V sedmnáctém století byl jeden bohatý místní tak nadšen svým výletem do Benátek, že se rozhodl vystavět si tu své vlastní místečko snů. Takhle vystavěná je tu celá čtvrť. Dokonce nechal vybudovat i malý kanál, aby tam mohl jezdit se svou gondolou, kterou si dovezl z Benátek. Avšak to se mu stalo osudným, zrovna se z lodi kochal okolím, když se stěny kanálu rozpadly a rozvířily zdejší vody. Loď se s ním převrátila a on, neplavec, se utopil. Pod tím největším domem támhle,“ řekl a ukázal mírně vlevo, kde stála dům, který svými rozměry připomínal menší zámek, „má pomník. A čtvrť zůstala v původním stavu, na připomenutí jeho tragické smrti,“ vypověděl mi ten smutný příběh. Posmutněle jsem se usmála, avšak v hloubi duše jsem mu byla vděčná za jeho počin. Tohle místo mi dokonale zvedlo náladu, odvedlo mé myšlenky od toho včerejšího mordu, rozveselilo mě a rozčarovalo. I když to byla jen náhražka, ve vzduchu byla cítit atmosféra pravých Benátek.

 

„Měli bychom jít,“ nadhodil Martin jemně, když čas postoupil a uličky se začaly naplňovat vyspávajícími turisty, kteří ze svých pokojů vylezli až odpoledne. Ne zrovna nadšeně jsem se nechala odvést o pár ulic dál, kde jsme navštívili zrekonstruovanou livornskou katedrálu. Velmi mě zaujala její historie, vyprávění o jejím polozboření v době druhé světové války jsem doslova hltala, tím spíše, že mi to Martin musel překládat, průvodkyně mluvila italsky, což byl pro mě zcela neznámý jazyk. Budu ho muset požádat, ať mě naučí alespoň základy, pomyslela jsem si, když jsme vycházeli z mohutných dveří.

„Kam půjdeme teď?“ zeptala jsem se zvědavě, protože při pohledu na hodiny mi došlo, že za chvíli budeme muset jet. Zpropadený Caius! Nebýt jeho, mohli bychom tu zůstat alespoň do zítřka, tím jsem si byla jistá.

„Trošku se před tou úmornou cestou v autě osvěžíme,“ mrkl na mě. Ruku v ruce jsme se proplétali hloučky lidí, než jsme konečně došli na pobřeží.

„Super,“ vydechla jsem. „Škoda jen, že nemám plavky,“ povzdechla jsem si lítostivě, když jsem stála po kolena ve vodě.

„Kdyby tu nebylo tolik lidé,“ nevrle přejel pohledem hromadu turistů, „řekl bych ti, že je k ničemu nepotřebuješ, ale takhle… Když však chvíli počkáš, skočím ti nějaké koupit,“ navrhl a už se zvedal k odchodu.

„Ne!“ zarazila jsem jeho iniciativu a vyběhla z vody. „Stejně už musíme jet,“ podotkla jsem, objala ho kolem pasu a nechala se zavést směrem k autu.

„Je tu nádherně. Děkuji za krásný výlet,“ rozněžnila jsem se. Stoupla jsem si na špičky a lehce ho políbila. Obtočil kolem mě své paže a polibek prodloužil, ne však na dlouho, po chvilce se odtáhl a povzdychl si.

„Vážně musíme jet, nebo tě Caius sežere zaživa,“ zasteskl si, jako správný gentleman mi pomohl se usadit, poté obešel auto a usadil se na místě řidiče. Příjemně unavená jsem se pohodlně uvelebila na sedadle a uklidněná kroužky, které mi palcem kreslil na zápěstí, jsem usnula.

 

„Jsme doma.“ Ta tiše pronesená věta mě dokonale probudila. Doma? Nedovedla jsem si představit, že bych se v tomhle strohém hradě mohla cítit doma. A nebylo to jen stavbou jako takovou, ale i lidmi, kteří tam žili. Ale budiž…

Malátně jsem vystoupila a vděčně se nechala podepřít. Bylo totiž dost pravděpodobné, že by mi nohy vypověděly službu. To několikahodinové chození a následné utiskování v úzkém prostoru auta jim dvakrát neprospělo.

„Á, tady jste. Právě včas,“ zastavil nás za recepcí potěšený hlas. Rty se mi trpce zkřivily. Já na něj vážně mám takové štěstí.

„Čas na co?“ zeptala jsem se, když jsem ucítila, jak Martin vedle mě ztuhl. Caius se děsivě usmál.

„Čas na večeři…“

---

Hmmm... Ke kapitole řeknu jen jediné - miluji Caia. 

A Cullenovi budou, vydržte...

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: SiReeN (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ta druhá... - 39. kapitola:

Já vím, že jsem zřejmě říkala, že to předtím byl poslední komentář, ale když jsem se tak dívala a všimla si, že mi už zbývá jen tak málo a celá stránka bude jen a jen moje, musela jsem to udělat a pustila jsem se do psaní. Když to tak vezmu, jsou to opravdu jenom žvásty, které nemají pražádný smysl a které zřejmě ani nepotěší a tak tím pádem netuším, proč to dělám... Možná chci jen uspokojit své ego, že jsem ti tu zaspamovala celou stránku a nebo to opravdu dělám pro to, abych tě buďto povzbudila do dalšího psaní a nebo tě naštvala do takévé míry, že zrudněš a budeš psát na truc... Nebo já nevím... Ale prostě píšu a píšu to co mi příjde na mysli a ani nad tím moc neuvažuju. A také se musím pochválit, jelikož píšu všemi deseti a celkem mi to jde. Také ovšem musím pochválit tebe, jaká jsi úžasná spisovatelka a jak něco tak krásného, jako je povídka Ta druhá dokážeš sepsat. Já jsem dokázala napsat jen jeden pitomej blábol, u kterého se jeden zmínil, že je to zkurv*ná hovadina... Ale smířila jsem se s tím a proto tebe obdivuji, že to tak krásně dokážeš, ale přitom se tak zhazuješ... To, co píšeš, je opravdu moc hezké a mě se to rozhodně hrozně líbí, ať chceš, nebo ne... Proto také doufám, že další kapča přibyde brzy a ty mi o ní dáš VĚDĚT!
S láskou tvá milující, otravná, praštěná Cora .

No, až teďkom jsem si všimla, že jsem tu dvacítku překročila, ale nevadí. Ještě jeden, poslední, komentář ti tu zanechám a snad ti to nebude vadit (No, popravdě je mi celkem jedno, zda-li ti to bude vadit, nebo ne, stejně ti ho tam hodím ).
Všimla jsem si, že tam mám samá písmena, ale skoro žádnej smajl. Vypadá to tak nebarevně, nehezky a tak to teďkom vylepším a napravím svou reputaci.
Tak, něco málo smajlíků jsem ti tu nechala.
Už si musíš říkat, pane Bože , co to je za člověka , ale já ti říkám ne-e , nejsem člověk, jsem tvá noční můra .
Tak taky možná ne, no... Snad už je tu těch smajlíků více, abych to napravila i za ty předešlé komentáře, které byly tak strohé, bez barev a celkově bez smajlíků.
No, jinak by se mi také líbil takovýhle výlet. Nechceš mi ho náhodou zaplatit? A jak jsi vlastně s tím šetřením na ten náš výlet do toho drahého apatrmá v Benátkách? Já dost mizerně Vidím to na přepadení ježíška na vánoce s rybou v ruce a se slovy "Peníze, nebo ryba v krku!" ho přechytračím a dostanu kapesné na výlet od Benátek.
Jop a taky se mi líbí, jak do těch svých kapitol zahrnuješ tu historii. Netuším, jestli je to pravdivá historie, nebo ne, ale zkrátka se mi to líbí. Že to není jen strohý děj bez omáčky, ale že tam nacpeč všechny přísady, které najdeš tak, aby to mělo tu krásnou a lahodnou chuť, jak to umí jen ti nejlepší šéfkuchaři a ty jsi rozhodně jeden z těch spisovatelských šéfkuchařů. Od tebe bych si nechala naservírovat snad cokoli a zhltla bych to jedním pohledem.
Prostě a jednoduše. Co jsem ti těmi komentáři chtěla říct? Že mám tvou kapitolovku velice ráda a dosti nerada bych se ji vzdávala a tak doufám, že mi ji násilím "nevytrhneš" z mých ruk, které ji pevně svírají a rozhodně ji nechtějí pustit...

A už se blížíme k dvacítce! Je to neuvěřitelné, dámy a pánové, ale je to tak! Nebezpečný vrchní generál Cora se blíží k dvacátému komentáři a doufá, že tím potěší svou vévodkyni, nebo ji aspoň pekelně nakrkne. Ať tak a nebo tak, bude spokojená a její spaní bude tvrdé a příjemné, tak jako sny, že dnes odvedla dobrou práci. Možná se jí také bude zdát o nějakém srdci, které výměšky ze steř střílí na jakousi blondýnu, nebo také kadibudku, jenž svůj obsah rozhazuje po kolemjdoucích, ale prostě usne s dobrým pocitem.
Onen generál je ovšem také kdykoli připraven zasáhnout v případě ohrožení, když nepřítel vytasí svou první kapitolu, ovšem hrdinný generál vyjede vpřed se svou kritikou a zažene jej zpět do administrace.
Také svrne veškerý nepořádek, který vládne jeho okolím a k tomu mu bude stačit několik pár ostrých slov, kulek a bomb a také jeho přemoudrá, překrásná, přeinspirovaná a také nejfamoznější vévodkyně s nádherným trůnem ve výstavbě.

Jinak... Onen generál se i nadále přimlouvá za další kapitolu a doufá, že jeho bodlidby k nejvyšší SiReence budou vyslišeny. Ví, že ona mocná toho má na starosti spoustu, ale také doufá, že ona mu pomůže a nedovolí, aby jeho srdce chřadlo při pomyšlení, že další kapitolu již neuvidí. Pukl by žalem ( ato nechtěj vidět, všude by lítaly vnitřnosti, krev, prostě krvák!) a za vše by mohla jen ona mocná Seruška, jenž je se svou povídkou mocnější, než si myslí.

V pořádí můj šestý komentář nebude jiný, než ty ostatní. Žvásty, žvásty a žvásty. Ale opěvující žvásty. A na co? Možná tě to překvapí, jelikož jsi to nečekala. Je to totiž neuvěřitelné, ale já jsem si dovolila psát sem, k tvé 39. kapitole. Ano ano, je to tak. Dovolila jsem si to už po 6! Hrůza... Ale je to tak... Prostě budu psát a psát, dokud se neupíšu k smrti a tovu povídku nevynesu snad až do oblak. Je celkově prostě moc hezká a tak vůbec netuším, co proti ni stále máš... Mně se líbí a ty s tím nic neuděláš. Tedy... Mohla bys, ale ty to neuděláš, jinak tě sežeru za živa a zaspamuju ti shrnutí. ( Sice už ti tu spamuju kapitolu, ale počkej, až se dostanu na shrnutí!)
No, prostě je celkově originální a to, že někteří píší prostě něco podobného, nebo kopírují neznamená, že zrovna ty máš skončit. Ať skončí ti ostantí, ale ne ty...

Jak se tak dívám na počet komentářů, říkám si, že do té dvacítky to ještě zvládnu. Mé komentáře však budou velice bezduché, ostatně jako vždy, když ti sem něco přidávám, ale doufám, že ti to tak moc vadit nebude. Snad aspoň z jednoho trochu poznáš, jak mi na této povídce záleží a jak moc ji mám ráda a také, jak moc by mě mrzelo, kdyby si s ní, nedejbohže, praštila a ukončila její vydávání. Myslím, že mé srdce by se zastavilo, udělalo by mi díru do hrudníku, vyskočilo ven se střevy a šlo na tebe s plným palivem. Ani nechtěj vědět, jak krutě bys po tomto zásahu asi dopadla... A tak ti raději připomínám, že toto by rozhodně nebyl dobrej nápad. Doplatily bychom na tom obě. Ty bys byla postřílena obsahem mých střev a já bych zůstala bez srdce a bez střev.
Jinak... Caius je nádherně škodolibý. Vždycky jsem ho žrala a ve tvé úžasné povídce to rozhodně není jinak. Je to takový nádherný blonďáček s rudýma očima (což už mu dává 20 bodů z 10) a ještě k tomu je na temné straně (takžtéž 20 bodů z 10) a prostě je takovém... ehm... ťuťumuťu ( což je za 50 bodů z 10) Celkem nasbíral moc bodů a jelikož jsem pouze v prvním ročníku obchodní akademie, do tak vysokým počtů ještě neumím počítat xD.

Někdo, kdo toto bude číst, si rozhodně bude myslet, že jsem totální blázen, ale co se dá dělat. Klepu do klávesnice jako o život, záda narovnaná, neopírám se o opěradlo a ruce hezky u sebe čekajíc, kdy na mě vyletí sup a zdeptá mě. Naštěstí tu není a já se v klidu můžu vyvalit u počítače a ťukat jen několika prsty... Ale nědělám to, musím cvičit...
Tak a teď zase od PEKu k povídce. Byla opravdu moc hezky sepsaná, ale to ty víš, i když si to nechceš připustit. Mě i dalším lidem, kteří nebyli zhnilí ti sem šoupnout komentář a i těm ostatním se to líbí. (Komu ne, u mě doma vás čekám, mám tu pěknou sbírku nabroušených nožů...)

Já se zachovám jako komentářový maniak a budu ťukat do klávesnice jako totální magor, abys tu měla dostatek komentářů. Samozřejmě mi to zabere nějaký ten čas, ale co bych pro tebe neudělala, že? A taky pro svou učitelku PEKu a sebe, jelikož píši svými deseti prsty a tak se učím do jistého předmetu, z kterého naštěstí nepropadám, mám 4! Jsem na sebe hrdá, že jsem jedna z těch 14 z naší třídy, kteří z tohoto zákeřného předmětu, kde máme učitelku, které kolem tebe krouží jako hladový sup a čeká, kdy uděláš chybu aby tě mohla spérovat, dát pod ruce podtácky, či ti vyhrožovat, že ti dá do operadla špendlíky, nepropadá. Ale to se může ještě změnit za těch několik měsíců, kde dostanu ještě hromadu známek a předpokládám, že většina z nich bude mít stejný význam a to: nedostatečná. Ale už tě nebudu deptat svým prospěchem z tohoto předmětu a raději ti přihodím další komentář .

¨Mám ráda tvojí povídku, každé slovo její
a nejsem sama,
už několikery komentáře na ni chválu pějí.

Originalita, čtivost a prostě ten tvůj styl,
ten mě taktéž v tomto textu okouzlil.

Mám tě ráda, povídku taky,
tak ať tu vidím písmen mraky,
jinak si mě nepřej, škaredá Serino,
dostaneš výprask jako malý mimino!

Ták, konečně jsem si udělala čas na tvou nádhrnou kapitolu, o které ses mi ani nezmínila! Za coč bych tě ráda vzala nějakou paličkou, ale co se dá dělat, hlavní generál hold musí poslouchat, viď . ( Ale tu smyčku z kapesníčku stále mám, tak se opovaž nic dalšího nepřidat!)
Přijde mi už stále dokola psát, jak je to hezké, krásně napsané a tak, jelikož nedokážu vymyslet nic originálního, co by tě potěšilo ještě více, než tyto žvásty, které jsou sice pravdivé, ale stáje je opakuji dokola a dokola, jako nějakpá gramofonová deska.
Hrozně se mi to líbilo a ty to víš. Líbí se to spoustě lidem, jelikož je to opravdu nádherné a člověk, který to píše, tudíž ty, má na to opravdu nadání a jeho osobytý styl se nedá nahradit. Text se četl skoro sám a tak není divu, že jsem jej měla přečtený tak rychle a můžu ti o to déle psát komentář, který rozhodně nebude mít pražádný děj ani smysl, ale bude pouze popisovat, jak moc mám ráda tebe i tvou povídku, která je jedna z mála, která mě ještě drží na tomto webu. Je tu už jen pár děl, které mě drží na této stránce a právě toto je jedno z nich. Také některé tvé nápady mě ohromily a jsem rozhodnutá je číst, když je vydáš a já dosti doufám, že se tak jednou stane.
Ale teď zpět k této kapitole.
Byla, jak už jsem řekla, velmi hezky napsaná a četlo se to úžasně. Caius je pěkná svině, kteoru mám i přes to ráda, jelikož tam hraje tu krásnou roli záporňáka a mě ti zlý vždy přitahovali a já jsem stála na jejich straně. I když mám Caia ráda, Alex a Martina více. Mám ráda jejich příběhy a neskutečně ráda je čtu. Vím, že tobě je jedno, že by mi vadilo, kdyby jsi do té doby, než to celé nesepíše, nic nepřidáš, ale mně by to opravdu vadilo, jelikož netuším, jak dlouho by to trvalo. Ač dlouho, nebo krátce, vždy to bude dýl, než bych chtěla a připadá mi dosti nefér, že kvůli několika lidem, které prostě přijde prudící, aby tu zanechali aspoň debilní smajl, měla trpět i já, která ráda čtu a také ráda zanechám komentář, i když jsou tak bezduché.

Uzasna kapitolka Ale mohla by si dat aj pohlad jazza chcela by som vediet co zatial robia cullenovci

Přidat komentář:

Nick:

Text: