Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ta druhá... - 39. kapitola

24.11.2011 (21:45) • SiReeN • FanFiction na pokračování • komentováno 33× • zobrazeno 3996×

Alex:

Pořád jsem nemohla uvěřit tomu, co jsem provedla. Jak jen s tím budu moci žít? Proklínala jsem se – a proklínala jsem také svou moc, která pro tento svět představovala jediné… zhoubu.

„Zamkni mě,“ požádala jsem bezvýrazně zastřeným hlasem. Nechápavě se na mě zadíval.

„Zamkni mě, někam hluboko pod zemský povrch. Do sklepení, do nějaké krypty, podmořské jeskyně… Kamkoliv. Jen ať nebudu mít šanci někomu ublížit.

„Alex,“ zasténal bolestně a i přes mé protesty si mě přitáhl do náruče.

„Neviň se z toho, co se stalo. Ber to tak, že by stejně umřel – a tvým darem to bylo rychlejší, než kdyby ho ostatní roztrhali na kousky a pomalu jím přikládali na oheň… Nejsi zrůda, to ne. Oproti mně jsi tak… čistá. To já jsem zrůda, i když díky tobě si to už nějakou dobu nepřipouštím. Ty jsi světlo mé existence, můj Plamínek, plamínek naděje. Bolí mě, že se trápíš, a to navíc kvůli mně, to já tě sem přivezl… Ale věř, neměl jsem na výběr. Do pr… sakra, já vůbec neměl na výběr! Tak mě to mrzí!“ Odsunul se ode mne, opřel se o zeď, vjel si dlaněmi do vlasů a nešetrně jimi škubl.

„Martine, ne, dost, stačí,“ kárala jsem ho, ale neposlouchal. Přitiskla jsem své dlaně na ty jeho, pomalu rozepjala jeho pevně zatnuté prsty a odtáhla je z dosahu těch krásných vlasů.

„To jsme to dopadli, co?“ řekla jsem rádoby vesele a škytla. Po tvářích se mi rozutekly slané potůčky. Znovu si mě přitáhl do náruče.

„Bude to dobré, chce to jen čas. Vše chce svůj čas…“ chlácholil mě. Nějakou dobu jsme tam prostě jen seděli v objetí a nechali se unášet tokem svých vlastních myšlenek. Nevím, po jaké době mě začala zmáhat únava, pamatuji si jen to, jak si mě zvedl do náruče, ušel se mnou pár kroků, pak mě jemně položil na postel a přikryl. Přitisknutá k jeho chladivému tělu jsem se nechala odnést do světa snění, kde nejsou žádné vraždy, žádné násilí a žádný nelítostný Caius…

„Alex, vstávej, je čas,“ vábil mě k sobě melodický hlas, ale mně se nechtělo opustit ten svět dobra a ocitnou se zase v kruté realitě. Zamručela jsem a schovala si obličej pod polštář.

„Jak chceš, ty jedna nevděčnice… A já blbec tě chtěl vzít na výlet. Mno, když nechceš…“ Doširoka jsem rozevřela oči a vymrštila se do sedu. Tohle mě dokonale probralo.

„Výlet?“ zopakovala jsem po něm s rozzářenou tváří. „Kam?“

„To je tajemství…“ škádlil mě. Nesouhlasně jsem stáhla rty do uražené linky a hodila sebou zpátky do peřin. Zavrtala jsem hlavu pod polštář a předstírala, že spím. Dokonce i s tichým chrápáním, které tedy znělo pěkně nevěrohodně.

„Ty šibalko jedna,“ ozvalo se mi u ucha poté, co zmizel polštář nad mojí hlavou. „Pojedeme někam, kde budeme jen my dva. Stačí? Budeme tam úplně, úplně sami…“ Sice mi neřekl, kam přesně jedeme, ale i tohle jeho prohlášení stačilo, abych vyskočila z postele a v rychlosti se oblékla. Provázel mě přitom Martinův pobavený smích.

„Připravená?“ zeptal se mě o několik minut později. Natěšeně jsem kývla, otevřela dveře, vzala ho za ruku a táhla chodbami.

„Počkej, ještě se musím zastavit v sále,“ upozornil mě, když jsem bez váhání šla rovnou ke garážím. Nenadšeně jsem kývla.

„Hned jsem zpátky,“ ujistil mě, když jsme došli na místo, a zmizel za dveřmi sálu. Přes Marcovy myšlenky jsem - zamlženě, ale přece - viděla, jak se klaní a následně jde k Arovi. Podal mu ruku a Aro ji přijal. Nevěděla jsem, o čem mluví, Martin se chránil svým darem a Ara zastíral štít Renaty, jeho osobní strážkyně.

„Užijte si to,“ popřál mu Aro poté a vyměnil si pár tichých slov s bratry. Ty jsem však neslyšela.

„Šťastnou cestu,“ odvětil Marcus hlasitěji, abych to slyšela i já. Usmála jsem se, hned na první pohled mi bylo jasné, že jeho si z nich oblíbím nejvíce.

„Nemyslím si, že si něco takového zaslouží, ne poté, co se nám tu včera málem zhroutila – a to, pěkně prosím, šlo jen o jednoho mizerného zrádce,“ protáhl posměšně Caius, „ale budiž. Do večera však budete zpátky,“ dodal se škodolibým podtónem, který jsem si neuměla vysvětlit. Pokusila jsem se mu dostat do hlavy a přečíst si jeho záměry, ale už jsem byla poměrně vyprahlá a neměla jsem tolik síly, abych se dostala dál, pod povrch. Včerejší „zákrok“ byl velmi vysilující…

Celou cestu autem, která trvala něco kolem hodiny a půl, jsem přemítala nad tím, jak se dostat za mohutné hradby hradu, abych se mohla někde v lese nasytit. Ať jsem zvažovala jakoukoli možnost, vždy jsem došla ke stejnému závěru – bez povolení se ven prostě nedostanu. A získat povolení bude setsakra těžké, zvlášť s Caiovou antipatií k mé osobě.

„Na co myslíš?“ přerušil mé hloubání asi v polovině cesty Martin a vložil svou dlaň do mé. Pevně jsem mu ji stiskla.

„Ale… na nic a na všechno,“ vyhnula jsem se odpovědi a zavřela oči.

„Víš, že se mi můžeš svěřit s čímkoliv,“ naléhal. Jen jsem přikývla.

„Jak myslíš,“ komentoval mou neochotu mírně uraženě a už se nevyptával. Byla jsem mu za to vděčná.

„Jsme na místě,“ upozornil mě, když s černým sportovním autem zaparkoval na malém parkovišti v centru města. Otevřela jsem oči a zvědavě se rozhlédla kolem.

„Vítej v Livorně, dříve rybářské vesničce, která se však postupem času přeformovala na velmi významný přístav. Jelikož nemáme moc času, nemohl jsem tě vzít na místo, kde by se ti zcela jistě líbilo, tak jsme zvolil tuto alternativu. Za chvíli uvidíš proč,“ poznamenal tajemně, pomohl mi vystoupit a pak už mě vedl směrem k okraji města. Prodírali jsme se četnými uličkami, které byly doslova přesycené spoustou malých stánků. U několika z nich jsem se zastavila, to když mě zaujalo vystavené zboží, ale jelikož už mi nezbylo moc peněz, nic jsem si nekupovala. A to, že se Martin vždy nenápadně vrátil a koupil to, co mě nejvíce zaujalo, jsem radši ignorovala. Proč si kazit tak krásný den hádkami…

„Tady je to jako v Benátkách!“ vykřikla jsem nadšeně, když jsme se zastavili uprostřed široké uličky, lemované domy, které jako by z oka vypadly těm, které jsem vídala v Benátkách.

„Věděl jsem, že se ti tady bude líbit. Místní tomu říkají Nové Benátky. V sedmnáctém století byl jeden bohatý místní tak nadšen svým výletem do Benátek, že se rozhodl vystavět si tu své vlastní místečko snů. Takhle vystavěná je tu celá čtvrť. Dokonce nechal vybudovat i malý kanál, aby tam mohl jezdit se svou gondolou, kterou si dovezl z Benátek. Avšak to se mu stalo osudným, zrovna se z lodi kochal okolím, když se stěny kanálu rozpadly a rozvířily zdejší vody. Loď se s ním převrátila a on, neplavec, se utopil. Pod tím největším domem támhle,“ řekl a ukázal mírně vlevo, kde stála dům, který svými rozměry připomínal menší zámek, „má pomník. A čtvrť zůstala v původním stavu, na připomenutí jeho tragické smrti,“ vypověděl mi ten smutný příběh. Posmutněle jsem se usmála, avšak v hloubi duše jsem mu byla vděčná za jeho počin. Tohle místo mi dokonale zvedlo náladu, odvedlo mé myšlenky od toho včerejšího mordu, rozveselilo mě a rozčarovalo. I když to byla jen náhražka, ve vzduchu byla cítit atmosféra pravých Benátek.

„Měli bychom jít,“ nadhodil Martin jemně, když čas postoupil a uličky se začaly naplňovat vyspávajícími turisty, kteří ze svých pokojů vylezli až odpoledne. Ne zrovna nadšeně jsem se nechala odvést o pár ulic dál, kde jsme navštívili zrekonstruovanou livornskou katedrálu. Velmi mě zaujala její historie, vyprávění o jejím polozboření v době druhé světové války jsem doslova hltala, tím spíše, že mi to Martin musel překládat, průvodkyně mluvila italsky, což byl pro mě zcela neznámý jazyk. Budu ho muset požádat, ať mě naučí alespoň základy, pomyslela jsem si, když jsme vycházeli z mohutných dveří.

„Kam půjdeme teď?“ zeptala jsem se zvědavě, protože při pohledu na hodiny mi došlo, že za chvíli budeme muset jet. Zpropadený Caius! Nebýt jeho, mohli bychom tu zůstat alespoň do zítřka, tím jsem si byla jistá.

„Trošku se před tou úmornou cestou v autě osvěžíme,“ mrkl na mě. Ruku v ruce jsme se proplétali hloučky lidí, než jsme konečně došli na pobřeží.

„Super,“ vydechla jsem. „Škoda jen, že nemám plavky,“ povzdechla jsem si lítostivě, když jsem stála po kolena ve vodě.

„Kdyby tu nebylo tolik lidé,“ nevrle přejel pohledem hromadu turistů, „řekl bych ti, že je k ničemu nepotřebuješ, ale takhle… Když však chvíli počkáš, skočím ti nějaké koupit,“ navrhl a už se zvedal k odchodu.

„Ne!“ zarazila jsem jeho iniciativu a vyběhla z vody. „Stejně už musíme jet,“ podotkla jsem, objala ho kolem pasu a nechala se zavést směrem k autu.

„Je tu nádherně. Děkuji za krásný výlet,“ rozněžnila jsem se. Stoupla jsem si na špičky a lehce ho políbila. Obtočil kolem mě své paže a polibek prodloužil, ne však na dlouho, po chvilce se odtáhl a povzdychl si.

„Vážně musíme jet, nebo tě Caius sežere zaživa,“ zasteskl si, jako správný gentleman mi pomohl se usadit, poté obešel auto a usadil se na místě řidiče. Příjemně unavená jsem se pohodlně uvelebila na sedadle a uklidněná kroužky, které mi palcem kreslil na zápěstí, jsem usnula.

„Jsme doma.“ Ta tiše pronesená věta mě dokonale probudila. Doma? Nedovedla jsem si představit, že bych se v tomhle strohém hradě mohla cítit doma. A nebylo to jen stavbou jako takovou, ale i lidmi, kteří tam žili. Ale budiž…

Malátně jsem vystoupila a vděčně se nechala podepřít. Bylo totiž dost pravděpodobné, že by mi nohy vypověděly službu. To několikahodinové chození a následné utiskování v úzkém prostoru auta jim dvakrát neprospělo.

„Á, tady jste. Právě včas,“ zastavil nás za recepcí potěšený hlas. Rty se mi trpce zkřivily. Já na něj vážně mám takové štěstí.

„Čas na co?“ zeptala jsem se, když jsem ucítila, jak Martin vedle mě ztuhl. Caius se děsivě usmál.

„Čas na večeři…“

Hmmm... Ke kapitole řeknu jen jediné - miluji Caia. 

A Cullenovi budou, vydržte...

Autor: SiReeN (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ta druhá... - 39. kapitola: