Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ta druhá... - 44. kapitola

30.01.2012 (21:00) • SiReeN • FanFiction na pokračování • komentováno 39× • zobrazeno 4283×

Alex:
Cítila jsem chladné prsty, kterak rozmazávají slané potůčky na mých tvářích. Zkroušeně jsem se zadívala na Martina a nechala se obejmout.
„Šššš,“ konejšil mě a kolébal mnou, abych se uklidnila. Avšak já se nechtěla uklidnit. Právě jsem učinila jedno z nejtěžších rozhodnutí v životě – volila jsem mezi rodinou a láskou. Vkládala jsem do našeho vztahu veškeré své naděje, ale pokud to nevyjde…
Ale vyjde! okřikla jsem se v duchu. Nemysli hned na nejhorší, Faith…
„Pojď,“ pobídl mě jemně a vedl mě k mému pokoji. Tam mě opatrně usadil na postel a přitiskl si mě k sobě zády.
„Proč jsi s nimi neodjela?“ zašeptal po několika minutách do ticha. Semkla jsem víčka, abych potlačila slzy, které se mi nahrnuly do očí.
„Protože jsem tě nechtěla ztratit, když jsem tě konečně našla. Jsi mé štěstí, Martine. A oni mi ho opět chtěli vzít. Ale já se nedám. Už nikdy se jim nevzdám, nevydám na milost a nemilost. Určitě mě chtěli zase jen využít. Doslechli se o mém daru, takže je pravděpodobné, že chtěli, abych s nimi odjela, jen proto, abych jim dělala ochranku… Ne. Já už o ně nestojím. Stojím o tebe…“
„A já o tebe,“ vyznal se a políbil mě. S radostí jsem mu polibek oplatila. Ano, teď už jsem se zbavila všech pochyb. Rozhodla jsem se správně…

„Je škoda nevyužít takového krásného dne,“ zamumlal mi do vlasů asi o hodinu později, kterou jsme strávili ve vzájemném a velmi pevném objetí, kdy jsme si jen tak užívali blízkost toho druhého.
Zavrtěla jsem hlavou na znamení, že to vůbec žádná škoda není, jelikož jsem se ho nechtěla pustit. Už nikdy. Avšak on mě od sebe s tichým smíchem lehce odstrčil a pokynul mi, ať ho následuji. Ruku v ruce jsme se vydali napříč hradem, až jsme nějakým zadním východem vstoupili do tmavé uličky, která vedla na poměrně rušné náměstí.
Těsně jsem se přimkla k Martinovi a nechala se vést. Prodírali jsme se davem, až jsme se dostali na druhou stranu náměstí. Tam jsme prošli několika ulicemi, kde se to už lidmi tolik nehemžilo, až jsme se nakonec dostali k nebezpečně vypadajícím a hlavně polorozpadlým schodům. Pochybovačně jsem si je měřila pohledem.
„Je to úplně bezpečné,“ ujistil mě Martin, který vycítil mé obavy. Pobaveně jsem se na něj zaculila. Tohle a úplně bezpečné? Leda tak pro něj, když se nemůžu zranit…
„Budu tě držet,“ slíbil, vyskočil na třetí schod a podal mi ruku. Pevně jsem ji uchopila do dlaně a nechala se vytáhnout za ním.
„Část máš za sebou.“
„A poměrně více částí před sebou,“ zamrmlala jsem trpce. Zareagoval na to krátkým pobaveným smíchem.

S jeho pomocí jsem zdolala všechny vratké schůdky bez nehody. Ocitli jsme se na zachovalých hradbách, které se táhly přes celou jižní část města. Ohromeně jsem se dívala do dáli, celou Volterru jsem měla jako na dlani. Byl to vskutku úchvatný pohled.
Toto starobylé místo – i když plné nestvůr – si prostě nešlo nezamilovat. Byla jsem pevně odhodlaná naučit se italsky, abych si mohla přečíst četné knihy o historii města, kterými byla hradní knihovna nacpaná k prasknutí.
„Budeš mým učitelem?“ poprosila jsem ho tiše a ucítila, jak mě zezadu objal a přitiskl k hradbám.
„Lásky? S největším potěšením a plným nasazením,“ ubezpečil mě a políbil na krk. Zachichotala jsem se.
„Ne. Chtěla bych se naučit italsky. Je to krásný jazyk, takový… vzrušující, svádivý.“ A v kombinaci s tvým melodickým hlasem pekelně sexy…
„Zvládnu obojí, věznitelko mého srdce…“
„Tvého?“ zeptala jsem se pobaveně a zakroutila hlavou. „Spíše naopak…“
„Nebudeme se hádat. Mé srdce existuje jen pro tebe, i když už mnohá léta nebije, a to tvé je zcela v mé moci. To je fér, ne?“ Na souhlas jsem se k němu přitulila.

Zůstali jsme tam až do západu slunce, který odtud byl prostě magický. Když zářivý kotouč definitivně ulehl ke spánku, ruku v ruce jsme se vydali z chatrných schodů. Byla už značná tma, a tak jsem asi v polovině sestupu dovolila Martinovi, aby mě vzal do náruče a nesl. V jeho pevných pažích jsem si připadala jako doma. Netřeba dodávat, že mi to bylo velmi, velmi příjemné. Ostatně, komu by nebylo.
Setmělým, ztichlým a liduprázdným městem jsme se pomalou chůzí dostali k hradu. Dovnitř jsme vklouzli opět zadním vchodem.
Nechtělo se mi ukončit ten krásný večer tak brzy, a tak jsem plácla první, co mě napadlo.
„Pojďme ještě do zahrady,“ zaprosila jsem. Neprotestoval, a tak jsme se vydali na noční procházku mezi záhony.
„Dojdu ti pro něco teplejšího a vhodnějšího pro chladný večer,“ nabídl se, když po pár minutách zpozoroval, že se klepu zimou. Nesouhlasně jsem našpulila rty.
„Ne, dojdu si tam sama. Ty tu na mě počkej.“ Vyvinula jsem se mu z objetí a vtiskla mu rychlý polibek na rty. Pak jsem se rozutekla do hradu.
Propletla jsem se labyrintem chodeb a vběhla do pokoje. Tam jsem se vrhla k prádelníku a vytáhla z něj vlněný pléd. Pak jsem se svižným krokem vracela nazpět.
V pokoji, ze kterého vedly dveře na zahradu, jsem zpomalila a začala opatrně našlapovat, doufajíc, že Martina překvapím. Avšak on překvapil mě. A to ne zrovna příjemně…
Když jsem totiž pootevřela dveře, zahlédla jsem ten nejhorší výjev, který se mi mohl naskytnout. Jen silou vůle jsem zadržela výkřik.
Můj milovaný v objetí jiné ženy. Nevysoké ženy se světle hnědými vlasy. V důvěrném objetí Jane.

Všimli jste si snad někde, že by Martin Alex prozradil, že Jane je jeho sestra?

Ne... Protože to nikde nebylo. A nebylo to tam schválně.

Takže nemusím dále rozvádět, co se asi Alex honí hlavou...

Věnováno všem, kteří si na mě po takové době vzpomněli a dali mi to najevo. Moc si toho vážím.

A každého komentáře, i když je třeba složen z pouhých smajlíků, si cením jako pokladu.

Autor: SiReeN (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ta druhá... - 44. kapitola: