Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ta druhá... - 46. kapitola

27.12.2012 (17:15) • SiReeN • FanFiction na pokračování • komentováno 14× • zobrazeno 2880×

Alex:

Po krátkém telefonátu jsem se naposledy rozhlédla po svém přechodném pokoji. Když jsem ucítila tlak v očích, prudce jsem zavrtěla hlavou, abych se vzpamatovala. Teď nebyl čas na slzy – byl čas jít.

Otočila jsem se, vzala do ruky batoh a pomalu vyšla ze dveří. Nechtěla jsem, aby si mého odchodu někdo všiml, a tak jsem potlačila nutkání pořádně prásknout dveřmi, aby tečka za mým volterrským životem byla pěkně důrazná, a jen jsem je co nejtišeji zavřela. Spěšným krokem jsem se pak vydala do přízemí, přímo k recepčnímu pultu.

„Gianno?“ oslovila jsem ženu sedící za počítačem tichým, autoritativním hlasem. „Aro si tě žádá,“ prohlásila jsem, když zvedla hlavu a zadívala se na mě. Pouze kývla, naťukala něco do počítače, pak se spěšně zvedla a odplula mohutnými veřejemi.

Když v dáli dozněly její kroky, obezřetně jsem se rozhlédla kolem. Nikde nikdo, bezva, zaradovala jsem se v duchu a vklouzla za pult. Přeměřila jsem si pohledem plochu kolem počítače, zásuvky psacího stolu, ale nikde jsem nenašla to, co jsem hledala. Klíč ke svobodě. Až pak, po chvíli usilovného hledání, kdy už jsem začínala panikařit, aby se Gianna nevrátila dříve, než stihnu zmizet, jsem ho objevila. Byl rafinovaně zapuštěn do samotného dřeva stolu, takže jsem si ho všimla víceméně omylem. Otázkou však bylo, jak jej vyndat. Sakra! Už jsem byla jen krůček od svobody, když nastaly komplikace.

Smířeně jsem se svezla na židli a položila si obličej na přes stůl natažené ruce. Šance na nepozorovaný útěk byly zmařeny – a já velmi pochybovala o tom, že by mě odsud pustili dobrovolně. Shniju tu už navěky a budu se muset dívat na ty dva, jak…

Vztekle jsem se napřímila a uhodila sevřenou pěstí do stolu. Zabolelo to, začala jsem si třít pochroumané klouby. Vtom se ozvalo tiché cvaknutí – a klíč se vysunul pár milimetrů nad plochu stolu.

Když jsem pochopila, co se stalo, div že jsem se nedala do tance. Na to teď však nebyl čas.

První část úkolu byla za mnou – získat klíč od sklepení… Ta druhá, náročnější, na mě ještě čekala.

Hmátla jsem po klíči a doplížila se k malým dvířkům za recepcí, které byly v barvě zdi, takže by si jich obyčejný smrtelník nevšiml. Do nenápadné klíčové dírky jsem zasunula klíč a trhla jimi. S vrzáním se otevřely a já se ohlédla, jestli mě někdo nesleduje. Pak jsem se v hlubokém předklonu vydala do temných podzemních chodeb – vstříc svobodě.

Trvalo to strašně dlouho, než jsem se dostala ven. Byl to hotový labyrint chodeb a já několikrát zabloudila, než jsem přišla na „spolehlivého průvodce“, jímž byla voda. Stačilo jít těsně podél zdi, která byla cestou na povrch provlhlá. Stálo mě to několik odřenin na dlaních a holých pažích, které nemohlo mé tričko bez rukávů skrýt a ochránit. Ale ve chvíli, kdy jsem se opět nadechla čerstvého vzduchu, mi takové malichernosti přestaly vadit. Byl to takový rozdíl od zatuchliny v podzemí a díky napětí tíživému vzduchu na hradě, že jsem pár chvil jen tak stála v úzkých dvířkách ústících někde do zapadlé uličky a zhluboka vdechovala doušky svobody.  

Ještě když jsem stála u prodejny v centru města, prostupoval mnou příjemný a tolik vítaný pocit. Majitel by mě tam nejraději zdržel, okatě se mnou flirtoval a snažil se mě pozvat na schůzku, ale já příliš pospíchala, než abych mu mohla jeho přízeň oplácet. A ani jsem nechtěla, i když jedno jsem mu musela přiznat – díky němu mi alespoň trochu stouplo pošramocené sebevědomí a já se cítila… chtěná. Avšak nedala jsem se tím prchavým zdáním, že je vše jako dřív, zmást.

O dvě hodiny později jsem už byla v polovině své cesty. Únavu jsem nepociťovala ani náhodou, na dlouhou jízdu na motorce jsem však nebyla zvyklá a mé svaly začínaly protestovat. Zastavila jsem tedy na nejbližším odpočívadle a mou novou černou motorku, kterou jsem si koupila za své poslední peníze, jsem postavila do stínu. Sama jsem se svalila na koženou bundu (dárek od majitele prodejny), kterou jsem rozprostřela na udusané trávě pod stromem, a protáhla si ztuhlé nohy. Hlavu jsem si opřela o mohutný kmen a pozorovala kolemjedoucí auta. Ani nevím, kdy mi spadla ztěžklá víčka a já usnula, avšak když jsem se probrala, byla tma a chladno.

„Sakra!“ zaklela jsem, když jsem si uvědomila, že jsem usnula. Ztratila jsem drahocenný náskok. „Kruci, kruci, kruci!“

Hbitě jsem naskočila na motorku, kterou naštěstí nikdo neukradl, a nastartovala. Byla jsem celá malátná a při tak prudkých pohybem se mi zamžívalo před očima, nemohla jsem si však dovolit ztratit už ani minutu. Ne tady, u opuštěné cesty, kterou teď v noci jede jen minimum aut. Tady bych byla příliš snadným cílem.

Zatímco jsem se vysokou rychlostí hnala noční tmou, v duchu jsem si nadávala, jak jsem mohla být tak pošetilá. Předně jsem neměla vůbec zastavovat, chudák Marco na mě čekal, aby mě odvedl do motelu, který vlastní jeho známý, abych měla kde přenocovat. Pokusila jsem si vybavit jeho číslo, avšak marně. Od té doby, co jsem je spatřila v zahradě, mám vše jako by zamlžené. A papírek s číslem zůstal na komodě, kam jsem ho odložila spolu s mobilem. Jak jsi stará, tak jsi blbá, Alex! nešetřila jsem se. Výprask by ti jen prospěl!

Teď v noci jsem sice měla tu výhodu, že jsem moc řidičů nepotkala, avšak rychlejší než ve dne jsem nebyla, spíš naopak. Cesta trvala skoro dvakrát tak dlouho, musela jsem se totiž neustále ohlížet a měnit směr, aby mě tak snadno nemohli vystopovat, pokud by vyhlásili výpravu. Byla jsem pro ně příliš cenná, mé dary byly příliš cenné, než aby mě nechali jen tak jít. Dřív či později si pro mě někdo přijde. Kdybych v tu chvíli věděla, jak brzy to bude, vykopala bych si někde podél cesty díru a zahrabala se do ní. Ale to já nevěděla, a tak jsem se řítila čím dál tím blíž ke svému cíli.

Projela jsem četnými ulicemi s těmi šílenými italskými názvy, než jsem se dostala na náměstí sv. Petra, kde na mě měl včera čekat Marco. Sice jsem nedoufala, že by sem přišel ještě i dnes, ale přišlo mi to jako dobré místo, kde začít. Slunce už začalo pomalu stoupat po obloze a náměstí se zaplnilo turisty i místními. Zalezla jsem do jedné malé kavárny, která už měla otevřeno, a sedla si ke stolečku v rohu. Když ke mně přišla ospale vypadající servírka, objednala jsem si kávu a sladké pečivo – přece jen, už to bylo celkem dlouho, co jsem jedla. A s hrůzou jsem si pomyslela, že už je to i dlouho od té doby, co jsem naposledy pila. Teď, s pár drobnými v kapse, jsem takřka bezmocná, avšak na krádež jsem byla příliš čestná. Třeba úplně vyprahnu a rozpadnu se, pomyslela jsem si trpce. Ale co, vždyť bych nikomu ani nechyběla, nikdo by se po mně nesháněl, neželel by mé smrti. Možná by to tak i bylo lepší…

Mé chmurné úvahy přerušila servírka, která mi donesla snídani. S tlumeným poděkováním jsem se s chutí zakousla do croissantu, polkla a lačně se napila horké kávy. Pak, to už byla snídaně dávno fuč a já usrkávala poslední kapky kávy, jsem byla o něco veselejší, optimističtější, s plným žaludkem mi bylo i lépe na duchu.

„Jsi to ty!“ vydechl najednou někdo za mými zády a položil mi ruku na rameno. Poplašeně jsem sebou cukla, až jsem málem upustila hrníček, a prudce se otočila.

„Marco,“ vydechla jsem překvapeně, položila hrníček na stůl, vstala a spontánně ho objala. Měla jsem takovou radost, že ho vidím.

„Vítej v Římě, krásko,“ pozdravil a zazubil se na mě. „Už jsem myslel, že ses na mě vykašlala. Ale řekl jsem si, že se mohlo něco stát, co tě zdrželo – a že za to, že se sem půjdu podívat ještě dnes, nic nedám. A jak vidím, vyplatilo se počkat. Sluší ti to, motorkářko,“ zalichotil mi. Zašklebila jsem se na něj a odtáhla se. Prohrabala jsem se kapsami batohu, až jsem našla peněženku, pak jsem odpočítala peníze a položila je na stůl.

„Jsi připraven mě vést po cestách starobylého Říma?“

„Nejen vést,“ ujistil mě a jeho uličnický úsměv dopověděl vše, co neřekl nahlas. Mnohoznačné s viselo ve vzduchu ještě dlouho poté.

Tuto kapitolu (a vlastně i komplet celou povídku) bych chtěla věnovat jedné osůbce, bez které by se mi to nikdy nepovedlo dopsat. Svým zdržováním jsem jí musela lézt pořádně na nervy, ale stejně se ke mně chovala mile a podporovala mě, vždycky pro mě měla nějaká povzbudivá slůvka. Nebýt jí, možná bych se na to i úplně vykašlala, protože bych na to neměla sílu. Ale ona mě táhla dál a dál a donutila mě si nad to sednout, i když jsem únavou neviděla na monitor, chválila i to, co nebylo k chválení. To ne já, ale ona dovedla příběh Alex a Martina do konce. Za což jí patří můj věčný dík.

Dančo (Danca11), tohle je pro tebe. Navěky dlužníkem.

Tímto bych také chtěla poblahopřát Neyimiss k jejím dnešním narozeninám. Všechno nejlepší, lamuš!

Autor: SiReeN (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ta druhá... - 46. kapitola: