Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ta druhá... - 48. kapitola

06.01.2013 (20:00) • SiReeN • FanFiction na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 2641×

Alex:

Spím. Spím a zdá se mi sen. Hrozný sen, skoro noční můra. Chci se probudit, ale nejde to, snový přízrak se mne pevně drží a odmítá mě pustit.

Sen. Musí to být sen. On tu nemůže být, to je absurdní, nelogické, tak strašně nepravděpodobné. Co by tu taky dělal! Našel už si přece za mne náhradu – nebo ji snad dokonce měl ještě předtím, než si začal se mnou, čert to vem!

Zuřivě jsem se štípla do ruky, jednou, dvakrát, třikrát. A on tu stále byl a stále více se přibližoval. Čím blíže byl, tím více pohasínala má naděje, že jen sním.

Nesnila jsem; došlo mi to v okamžiku, kdy stanul sotva pět kroků ode mě. Taková ztělesněná dokonalost se nevidí ani v bláhových snech.

„Plamínku?“ oslovil mě znovu a něžně se na mě usmál. Hned nato se ke mně naklonil a chtěl mě vtáhnout do své náruče, ale to už jsem se probrala z dosavadního opojení a prudce ucukla. Zatvářil se nechápavě a svraštil čelo.

„Chci být sama,“ procedila jsem mezi zuby kousavě a odvrátila se od něj.

„Chvíle, kdy člověk potřebuje a chce být sám, nastávají, když nejvíce potřebuje někoho po svém boku…“ zašeptal s nadějí, ale já nezareagovala.

„Co je to s tebou?“ zeptal se troufale, jako kdyby to snad nevěděl dost dobře sám.

„Ty se ještě ptáš?!“ Pohrdavě jsem si odfrkla a odvrátila se od něj, nechtěla jsem, aby viděl slzy, které se mi začaly hrnout do očí.

„Ptám. Nejdříve si jen tak odjedeš, nikomu neřekneš ani slovo, pokud tedy nepočítám ten tvůj odporný dopis, způsobíš povyk v celém hradě, Aro by měl infarkt, kdyby to bylo možné, a teď se ode mě odtahuješ, jako bych měl snad prašivinu, takže je namístě, že se ptám, k čertu, co s tebou je!“ Mírně jsem vykulila oči, takhle hrubého jsem ho neznala, kromě slabých chvilek v Benátkách, kdy se nechal ovládnout svými pudy, se ke mně choval vždy mile, pozorně.

„Omlouvám se,“ zamumlal po chvíli ticha, kdy zhluboka nasával okolní vzduch. „Nechtěl jsem na tebe takhle vyjet. I když si to plně zasloužíš! Naháním tě po celé zemi, a když tě konečně najdu, dostane se mi takového,“ rozhodil doširoka ruce, „přivítání. A ještě ke všemu se snažíš předstírat, že tu vůbec nejsem,“ dodal uraženým tónem, když viděl, že se nemám k odpovědi.

„Tak řekneš už něco?“ vyzval mě znovu, tentokrát už podrážděně. A právě způsob, jakým to řekl, mě perfektně vytočil.

„A co bych jako měla říkat? Já do Volterry nikdy nechtěla, to ty jsi mě tam dovezl! A nyní, když už jsem ti k ničemu, jsem se rozhodla uvolnit místo jiné. Ale Aro se nemusí obávat, jeho barvám zůstanu věrná i nadále, vlastně… Mám v úmyslu se usadit někde poblíž a dohlížet na spokojené soužití upířího společenství a nicotných lidí. A nikdo tě nenutil, abys mě hledal, natož po celé zemi, nikdo o to dokonce ani nestál! Měl jsi zůstat na hradě s tou svou fuchtlí!“ Zamračil se, až se mu v krásné tváři udělaly hluboké vrásky.

„Nevíš, o čem mluvíš!“ osopil se na mě. A to jsem si nemohla nechat líbit.

„Já? Já vím moc dobře, o čem mluvím, já to totiž viděla! To bylo řečí, jak jsem světlem tvé věčnosti, jak tě můj elán svým plamenem úplně spaluje… Tak ses asi po tom horku se mnou musel trochu zchladit, co? S plnohodnotnou upírkou, nikoliv s náhražkou, jako jsem já.“ Snažila jsem se udržet si pevný hlas, nechtěla jsem ve své řeči zakolísat, i když ke konci to dalo práci.

„Jestli mluvíš o Jane –“ začal, ale já ho přerušila.

„Ano, přesně o tom mluvím!“ vyprskla jsem jedovatě a chtěla na její konto vypustit spršku urážek, jeho zuřivý, snad až vražedný výraz mě však zastavil. A jeho další slova mě doslova paralyzovala. On mi tu chce vykládat pohádky, místo aby uznal, jak je nestálý a že mě zradil? Co to má s námi co společného?!

„Asi bych ti měl povyprávět příběh dávno minulý. Příběh o mladíkovi, který si myslel, že mu svět padne k nohám. Příběh, který jeho ideály úplně vyvrátil. Příběh o pomíjivosti života.“

ᴥᴥᴥ

„Žil jsem se svou rodinou spokojeně na pobřeží v Cádizu. Měl jsem milující rodiče a šest dovádivých sourozenců, čtyři sestry a dva bratry. Vždycky jsem za ně tak nějak cítil zodpovědnost, i při hloupých dětských hrách jsem je hlídal, aby se jim nic nestalo, byl jsem zkrátka starostlivé nejstarší dítě. A pak se to stalo, bylo mi necelých sedmnáct, když na Cádiz zaútočila anglická flotila. Bylo to nečekané, nikdo se nestihl schovat, byli jsme bezmocní. Angličané vyskákali ze svých vítězných lodí a vydrancovali část pobřeží, kde jsme žili, vzali nám veškeré zásoby, chovali se k lidem jako k onuci, nehleděli napravo, nalevo, kdo se vzepřel, byl bičován. Jednoho dne zavítali i k nám domů. Matka již pro ně měla připravený košík s jídlem, aby zbytečně nezpustošili i náš dům, jak se tomu v sousedství mnohokrát stalo. Vypadalo to nadějně, užuž se měli k odchodu, když vtom jeden z vojáků poznal, že není Španělka. Má matka totiž byla Angličanka, dcera vikomta, která se bláznivě zamilovala do španělského obchodníka, kterého jednou potkala v Londýně, kde táta zrovna prodával drahocenné látky. On do ní byl dočista blázen, a tak netrvalo dlouho a oni spolu uprchli do Španělska, protože v Anglii by nikdy nemohli být spolu. Tak znovu k věci… Když vojáci zjistili, že je jejich krajanka, chtěli ji mermomocí odvézt zpátky do Anglie a nebrali v potaz to, že je ve Španělsku šťastná. Dodnes slyším v uších, jak jeden z nich pohrdavě prohlásil, že Španělsko někoho s tak urozenou krví, jako je ta anglická, není hodno. Neohlíželi se na to, že ji odtrhnou od milovaného manžela a sedmi dětí, prostě ji odtáhli pryč. Pár dní předtím, než měla flotila znovu vyplout, se na palubách rozpoutala epidemie, kterou prý způsobili my, Španělé, ale to nebyla pravda. Přivezli si ji s sebou, jeden ze zajatců byl nakažen a infikoval spoustu lidí na lodích. Matka byla ještě ten večer doma – nakažená. Se souchotinami se tehdy nedalo nijak bojovat, věděli jsme, jak tato nemoc končívá, proto jsme si užívali vzájemné blízkosti, jak jen to bylo možné, trávili jsme s matkou celé dny. Ke konci to bylo strašné, matce se krvavými chuchvalci hlenů dusila a vyháněla nás od sebe, ať se prý od ní nenakazíme. Do týdne zemřela. Bylo to děsivé, přijít o tolik milovanou a milující bytost, o matku. Táta se z toho celý zhroutil, byl s ní až do úplného konce, do posledního vydechnutí. Starost o sourozence jsem tehdy převzal já, snažil jsem se je rozveselit, rozptýlit, stejně jako otce. Sotva dva dny poté, co jsme matku pohřbili v aleji pinií za domem, otec ulehl také. Musel se nakazit až v den, kdy matka zesnula, jelikož tato nemoc měla velmi rychlý průběh. Do dalších dvou dnů se z nás stali sirotci. V tak krátkém čase jsme přišli o oba rodiče – a to jen kvůli jakémusi nesmyslnému sporu o moc!

Tehdy se objevila další komplikace – hamižný soused si dělal nárok na náš dům, prý mu otec dlužil spoustu peněz a dům byl zástavou. Najednou jsme se ocitli bez rodičů, bez peněz, bez střechy nad hlavou. Příliš kruté pro tak malé děti. Jedna z mých sester měla stejně jako já šestnáct, Ileanna sotva oslavila dvanácté narozeniny, Mauricio jedenácté. Ostatním sourozencům bylo méně než deset, Marianita měla dokonce jen šest roků. Španělští vojáci, kteří se po odplutí anglické flotily nahrnuli na pobřeží, nás našli na ulici a šoupli do sirotčince. Bylo to tam odporné, v místnůstce, která normálně slouží jako spíž, jsme byli všichni, všechny Damianovic osiřelé děti. Nemohl jsem se dívat na to, jak mí sourozenci trpí hlady a bojí se i jen usnout, aby jim někdo neukradl i to málo, co měli, a tak jsem se rozhodl utéct. Byl jsem nejstarší a musel jsem se o ně postarat. Jednoho večera jsem se se všemi rozloučil a slíbil jim, že se vrátím, jak jen to bude možné, a vysvobodím je ze sirotčince. Španělská Armada přišla při bouři o spoustu vojáků, a tak se sháněli po nových. Neváhal jsem, ve válce se dalo vydělat více peněz než službou u některého řemeslníka. V uniformě jsem se cítil neporazitelný, ale to pravda nebyla. Při jednom střetu s Angličany mě postřelili, vážně postřelili. Kulka jen těsně minula srdce. Cítil jsem, jak mi pomalu dochází energie a opouštějí mě síly, jak ze mne vyprchává život, když tu se odnikud objevil vysoký muž v černém plášti a odtáhl mě do jakési zapadlé uličky. Krutě mi pomocí nože vytáhl kulku, na kterou si ani vojenští záchranáři netroufali. Bolelo to jako čert, skoro se to nedalo vydržet. Když bolest trochu polevila, neznámý se mě zeptal, jestli chci stále žít. Já, cítě, že odtikávají mé poslední minuty, jsem jen přikývl. Pak už si vybavuji jen prázdnotu, černo a bolest.

Probral jsem se za několik dní s šílenou bolestí v hrdle. Neznámý, který se představil coby Aro, mi vysvětlil, co se se mnou stalo, a pomohl mi s uhašením té kruté žízně. Stal se ze mě krvelačný upír, ale žil jsem a konečně mohl pomstít své rodiče, kteří, ač nepřímo, zemřeli vinou Angličanů. S Arem jsem se po několika týdnech, kdy mě učil, jak správně lovit a skrývat se, rozloučil a připojil se k první flotile, která vyplouvala. Na moři jsem byl několik měsíců a stačil zabít třikrát více nepřátel než všichni ostatní. Dopředu mne hnala touha po pomstě, po jejich prolité krvi. O stravu jsem se bát nemusel, všude kolem byl takový shon, zmatek a chaos, že si nikdo nevšiml, když najednou jeden z nepřátel zmizel vycucnutý nadoraz v moři.

Když jsem se vrátil zpět na pevninu, na své rodné pobřeží, zjistil jsem, že jsem náhle o rok starší, na moři jsem ani nepostřehl, že už nadešel den mého narození. U místní vojenské autority jsem si vyzvedl peníze, které jsem si na lodi vysloužil, a hned se rozešel do sirotčince. Musel jsem se celý zahalit do pláště, aby se slunce neodráželo od mé třpytivé kůže. O oči jsem se nebál, neměl jsem je jako ostatní upíři rudé, nýbrž černé. Zrudly jen ve chvíli největšího vzteku či jen na chvíli těsně po krmení. Nechápal jsem to, ale Aro, který si mě ještě ten den, co jsem se ocitl na pevnině, našel, mi to vysvětlil – mám dar, který mě před lidmi chrání. Ani kůže se mi neleskla tolik jako normálním upírům, dokázal jsem se lépe ovládat a Aro mi nemohl číst myšlenky, což byl zase jeho dar, když jsem to sám nechtěl.

Tehdy mě Aro doprovodil do sirotčince. Když jsem z dálky spatřil své vyhublé sourozence, kterým se do tváří vryla krutost pobytu v tom strašném zařízení, tolik jsem toužil dostat je odtamtud. Ale já tam jít nemohl, přece jen jsem byl uprchlík a navíc by mi je ani nevydali. Ředitel toho zařízení pobíral od krále až moc slušné peníze, takže by se šesti dětí jen tak nevzdal, jelikož by přišel o část své odměny, jak to rád nazýval. A tehdy to přišlo. Aro mi nabídl, že je odtamtud dostane, avšak pod jednou podmínkou – moje nejstarší sestra se stane jeho. V té chvíli jsem nechápal, co to způsobí, a okamžitě kývl, naivně jsem si myslel, že se s ní chce oženit. Ale to jsem se mýlil, ošklivě mýlil…

Aro dostal mé sourozence ze sirotčince a na pobřeží našel vdovu, která si je k sobě byla ochotná vzít a vychovávat je. Společně s mou nejstarší sestrou odjel a já ani nevěděl kam. Za svými sourozenci jsem jít nemohl, oni už pro mě byli navždy zatraceni, mohl jsem je sledovat jen zpovzdálí. Vždycky jsem se po čase vrátil do Cádizu, abych zjistil, jak se jim vede. Po několika letech můj mladší bratr Dario získal zpět rodný dům a žil tam s celou rodinou. Jedna z mých sester, Laurita, už byla tehdy vdaná a další sestra měla před svatbou. Radoval jsem se spolu s nimi, byl jsem rád, že alespoň jim to vyšlo. Byli šťastní, nakonec všichni našli své drahé polovičky a měli spousty dětí, takže můj rodný dům opět zaplnil dětský smích a radost, jen já zůstal sám, navždy sám. Sledoval jsem, jak mí synovci a mé neteře rostou, jak mí sourozenci a jejich manželé a manželky stárnou, já však byl pořád stejný. Pak jsem do Cádizu přestal jezdit. Už jsem dále nemohl snést pohled na jejich štěstí, na teplo rodiny, které už já nikdy nepocítím. Tehdy jsem se přesunul do Itálie. A tam jsem náhodou znovu narazil na Ara. Ukázalo se, že Volterra je jeho vládnoucím centrem. A pak jsem narazil i na své dvojče, na svou milovanou sestřičku. Nestala se jeho manželkou, jak jsem si to celé roky myslel, to vůbec ne. Stala se jeho služebnicí, členkou jeho gardy. Udělal z ní upíra. Má milovaná Juana, má předrahá Juanita se kvůli mně stala tím, co jsem tolik nesnášel, protože jsem věděl, jaké to je. Zabil jsem ji,“ pronesl rozechvěle a já viděla nesnesitelnou bolest v jeho očích. Kdyby mohl brečet, jistě by se za své slzy nestyděl. Takhle se musel spokojit s mými slzami, které se mi rozlily po tvářích. Omámeně je pozoroval, než se mi opět zadíval do očí.

„Dovolil jsem, aby z mé sestřičky udělal stvůru. Zasloužil bych si smrt. Vlastně, ta by byla vysvobozením. Nikdy si neodpustím, že jsem ji takhle zaprodal. On se jí nikdy nepustí, chce ji vlastnit navždy. Je pro něj příliš cenná. Jeho malá ochránkyně Jane,“ prohlásil ironicky. Počkat – Jane…?!

Správně si vyložil údiv v mé tváři a odpověděl na mou němou otázku. „Ano, dokonce si ji i přejmenoval. Její pravé jméno je Juana. A jak jistě sama uznáš, incestní vztah není ani pro upíra to pravé ořechové...“

Vymýšlet Martinovu historii mě strašně moc bavilo. Jelikož nevlastním Průvodce, věděla jsem o něm jen to, že byl společně s Jane upálen, tudíž se naskytl prostor pro fantazii a já se mohla vyřádit.

Stejně jako jsem si upravila jeho věk, upravila jsem i dobu, ve které žil. Bitva u Cádizu, o které Martin vypráví, je součást Anglo-španělské války (přelom 16. a 17. století), takže v této povídce je oproti originálu o dost mladší. ;)

K následující kapitole bude přiložen rodokmen jeho rodiny (a jeho vytváření mě pro změnu nebavilo vůbec... :D).

Ty, kterým tato kapitola přišla úplně zbytečná, asi hodně zklamu, protože k Martinově historii se ještě vrátíme v následující kapitole. Podle mě to nešlo vynechat, protože pak by nebylo úplně vysvětleno jeho chování, to, jaký je...

Kapitolu bych chtěla věnovat především Neyimiss, která mě v mé posedlosti historií neustále povzbuzuje, i když jí lezu na nervy. A v neposlední řadě také všem, kteří mi svými komentáři dávají pocit, že jsem to nepsala zbytečně. Díky! :))

Autor: SiReeN (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ta druhá... - 48. kapitola: