Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ta druhá... - 6. kapitola

25.03.2011 (11:15) • SiReeN • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 4570×

Alex:

Nedokázala jsem se soustředit. V mysli jsem si stále přehrávala těch několik vět, díky kterým se mi zbořil svět. Nemohla jsem uvěřit tomu, že si se mnou jen zahrával. Musí to být špatný sen. Musí…

Ale nebyl. Byla to realita. Krutá realita. Nemohla jsem tu s nimi zůstat, dívat se na jejich šťastné obličeje. Musím zmizet. A to co nejdříve…

„No tak, roztáhni to. Pěkně pomalu to natahuj. Soustřeď se!“ křičel na mě v myšlenkách Jasper a já se marně pokoušela splnit jeho příkazy. Nešlo mi to, nemohla jsem přestat myslet na Jacoba a jeho krutá slova. Jaké to je, líbat se se  sestrou Renesmé…

„Dost, to stačí!“ přerušil mě Jasper a já se stáhla.

„Alex, co je to s tebou? Když jsme to zkoušeli minule, zvládla jsi to. Takhle to dál nejde. Koncentruj se! Nemysli na nic jiného. Pojď, zkusíme to znovu,“ řekl a postavil se za mě. Zavřela jsem oči a pomalu roztahovala neviditelnou bariéru.

„Až budeš kousek od té vysoké borovice, zastav to. Zkus to chvíli ponechat na místě. A až ti řeknu, musíš ten strom rychle obalit a zapálit. Jasné?“ doléhaly ke mně Jazzovy myšlenky a já kývla. Když se rozvlnil vzduch kolem borovice, přestala jsem bariéru roztahovat a čekala na další povely.

„Tak, připrav se. Tři, dva, jedna, teď!“ Pevně jsem semkla víčka, roztáhla štít a zapojila poslední z mých darů – oheň. Když jsem otevřela oči, viděla jsem, jak špička stromu začíná hořet. Přestala jsem na ni působit, uhasila jsem ji a plaše se podívala na Jaspera.

„Alex,“ povzdechl si, „co ti je? Tímhle tempem podpálíš celý les! Víš co? Zkusíme to jinak. Teď budeš působit na mě.“

„Ale… Co když tě zapálím?“ vyděsila jsem se.

„Věřím ti,“ prohlásil pevně a vážně se mi zadíval do očí. Slabě jsem kývla hlavou a sledovala, jak se postavil doprostřed louky.

„Dobře. Začni roztahovat štít.“ Provedla jsem, co přikázal.

„Stůj. Neobaluj mě do něj. Musíš mezi mnou a štítem nechat prostor, jako předtím u stromů. Tak… Teď napočítej do deseti a pak vychrl oheň, dračice.“ Když viděl, že chci protestovat, začal mě chlácholit.

„Ty to zvládneš, Alex. Máš na to. Věřím ti. Začni počítat,“ řekl a usmál se na mě. Nešťastně jsem se po něm podívala a začala znovu zvětšovat štít. Pár centimetrů před Jasperem jsem ho zastavila a připravila se na to, že možná smrtelně ublížím jediné osobě, které na mně záleží. Věděla jsem, že ho nepřesvědčím, že to nezvládnu. Byl příliš tvrdohlavý a odhodlaný.

Napočítala jsem do deseti a nechala štít, aby se mnou splynul. Poté jsem ho prudce roztáhla a soustředila se na oheň. Nebylo to až tak těžké, představila jsem si ty dvě hrdličky v plamenech a pak už to šlo lehce. Když mnou prostoupilo teplo, semkla jsem víčka a modlila se, aby to vyšlo. Protože jestli ne… Ne! Nemysli na to, soustřeď se…

Bála jsem se otevřít oči. I přesto, že jsem neslyšela Jazzův křik, jsem se bála. Nikdy bych si neodpustila, kdybych mu ublížila… Natož kdybych ho zabila!

Bylo ticho, až na slabé ševelení větru. Pomalu jsem otevřela oči a radostí se málem rozplakala. Jasper stál na tom samém místě, úsměv od ucha k uchu. Vrhla jsem se mu do náručí a úlevně si vydechla.

„Ty… Ty žiješ,“ dostala jsem ze sebe po pár minutách.

„A proč bych neměl? Věděl jsem, že to zvládneš.“

„Myslela… Myslela jsem, že ztratím i tebe…“ zašeptala jsem a po tváři mi steklo pár slz. Vážně se mi zadíval do očí, otřel mi tváře a pak řekl:

„Kašli na něj, Alex. Nestojí ti za to trápení. Je to jen… psisko.“ Pohrdavě si odfrkl a sevřel mě ještě pevněji.

„Ber to jako cennou zkušenost. Takových ještě potkáš… Ale jednou přijde někdo, kdo si tě opravdu zaslouží. A potom poznáš tu pravou lásku. Na to vlče zapomeň. Není nic jiného, než nevybouřený teenager. Jednou najdeš toho pravého. A bude to navždy.“ Při jeho slovech jsem se rozplakala. Nevěřila jsem tomu, ale velmi dobře se to poslouchalo. Říká se, že stačí jen věřit. Ale já už nevěřím nikomu a ničemu.

„Ty… jsi nás viděl?“ uvědomila jsem si po chvíli.

„Ano. A tušil jsem, že z toho nebude nic dobrého. Nechtěl jsem ti ale kazit alespoň těch pár okamžiků štěstí. Cítil jsem z tebe konečně nějaké kladné emoce. Už ses tolik netrápila, byla jsi šťastná a zamilovaná… Neplač. Za nic nestál, když tebou pohrdl. Nebyl tě hoden. Navíc, představ si, že bys musela každý den cítit jeho… vůni.“ Nakrčil nos a hlasitě začichal. Zasmála jsem se, ale hned nato zvážněla.
„Nemůžu tu zůstat. Je to příliš čerstvé. A je toho už na mě moc. Myslela jsem, doufala, že se to časem zlepší, že se mě naučí mít rádi, ale ne. Jediné, co s nimi mám společné, je to, že jsem po nich zdědila dary. Nikdy se o mě nezajímali. Nezajímalo je ani to, že jako malá jsem málem umřela, protože jsem se neuměla ovládat. Jsem tvým doživotním dlužníkem, Jazzi. Bez tebe bych to nikdy nezvládla. Byl jsi mi otcem, po celá ta dlouhá léta. A vždy jím budeš. Nikdy nezapomenu, co jsi pro mě udělal. Ale teď… Musím odejít. Mám tě ráda, můj učiteli. Sbohem, Jaspere.“

„Ne, sbohem ne. Na shledanou, Alex.“

K Alexiným darům... Po Edwardovi je čtenář myšlenek, po Belle štít. A její vlastní schopnost je ovládání ohně. Teď se to zdá nesmyslné, ale v budoucnu to bude mít svůj význam. To, že používala všechny tři dary takřka zaráz, taky.

Text psaný kurzívou = myšlenky.

Autor: SiReeN (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ta druhá... - 6. kapitola :