Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ta druhá... - 9. kapitola

06.04.2011 (22:00) • SiReeN • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 4363×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Alex:

Rozhlédla jsem se po hale a vydala se k nejbližšímu východu. Venku bylo ještě více rušno než v letištní hale, lidé se smáli, hovořili se svými známými a sousedy, prodavači vykřikovali, co všechno nabízí. Tohle město žilo. Výborné místo pro začátek nového života.

S batohem na zádech jsem se začala prodírat davem. Po chvíli chůze jsem narazila na jednu liduprázdnou uličku. Zamířila jsem do ní a cestou studovala mapu, kterou jsem si zakoupila už v letadle. Poté jsem prošla uličkou a zamířila k hlavní tepně Benátek, ke kanálu Grande.

V přístavišti jsem si koupila lístek na jednu z vyhlídkových lodí, nastoupila na ni a počkala, až vypluje. Stoupla jsem si na záď k zábradlí, abych měla dobrý výhled. Když jsme vypluli, nevěděla jsem, kam se mám dívat dříve. I obyčejné domy byly nádherně zdobené, natož významné stavby, okolo kterých jsme pluli.

Vystoupila jsem v přístavišti blízko Zlatého domu a vydala jsem se k tomu architektonickému zázraku. Zaplatila jsem vstupné a vstoupila do světoznámé Franchettiho umělecké galerie. Studovala jsem nejen benátské umění, ale i obyvatele Benátek. Opřená o podpěrný sloup jsem asi hodinu pozorovala lidi na druhém břehu. Za tu dobu tam prošlo nespočet turistů, prodavačů, muzikantů, pouličních herců, ale i normálních lidí. S údivem jsem sledovala jejich družnost, téměř neznámí lidé se spolu dávali do řeči jako staří známí. Všude se ozýval smích a mě to nutilo k úsměvu. Tady bych mohla zapadnout.

Po téměř třech hodinách jsem opustila galerii a vyšla na ulici. Nevěděla jsem, kam přesně dojdu, ale bylo mi to jedno. Neměla jsem určený cíl, kam bych se chtěla dostat, mohla jsem se ubytovat prakticky kdekoliv. Šla jsem uličkou a usmívala se na všechny strany. Sem tam jsem se musela vyhýbat lidem, protože ulice tu byly velmi úzké.

Jeden dům na protější straně měl nádherná, ornamenty zdobená okna, které zdola lemovaly krásně vytesané římsy. Okouzleně jsem se dívala na ten výtvor, a nedávajíc pozor na cestu jsem do někoho vrazila. Pokusila jsem se udržet rovnováhu, ale nepodařilo se mi to a já padala na zem. Než jsem stačila dopadnout, popadla mě za loket silná paže a pomohla mi zvednout se.

„Ciao.“ Můj zachránce si mě prohlédl od hlavy až k patě a poté řekl: „Non sei locali. Sí?“ Nechápavě jsem se po něm podívala.

„Omlouvám se, ale nerozumím,“ řekla jsem a přejela ho pohledem. Byl to pohledný, asi dvacetiletý muž, s nádherně čokoládovýma očima.

„Oh, mi dispiace. Vy nejste místní, že?“ pochopil mě a promluvil angličtinou s výrazným přízvukem.

„Ne, to nejsem. Děkuji za záchranu,“ usmála jsem se na něj a on mi úsměv opětoval.

„Rád zachraňuji nebohé ženy. Mimochodem, jak se jmenuješ?“ řekl a zadíval se mi do očí.

„Alex. A ty jsi…?“

„Marco,“ pronesl a dal mi pusu na tvář. Velmi družný národ.

O půl hodiny později jsme seděli v nedaleké kavárně a povídali si spolu nad zmrzlinovým pohárem. Otázkám o rodině jsem se obratně vyhnula a převedla jsem řeč na pensiony a pronájmy. Doporučil mi pár míst a po hodině jsme se rozcházeli každý jiným směrem. Byla jsem bohatší o Marcovo telefonní číslo, které mi dal, kdybych prý potřebovala průvodce, mám se ozvat. Netuším, jak dlouho v Benátkách budu, ale určitě se mi kontakt na něj bude hodit.

S mapou v ruce jsem procházela benátskými ulicemi a hledala místa, která mi doporučil můj nový přítel. Zpočátku jsem měla smůlu, v prvním pensionu bylo obsazeno, ve druhém jedna místní rodina slavila svatbu a měli ho na pár dní pronajatý a ve třetím prasklo potrubí, takže momentálně neubytovávali.

Když jsem zklamaně opouštěla recepci třetího pensionu, zahlédla jsem nedaleko ceduli, která odkazovala na nedalekou ulici, kde jsou k pronájmu letní byty. Vydala jsem se tam, protože už jsem nevěděla, kam bych mohla jít a už se pomalu stmívalo. Tentokrát jsem měla štěstí. V hlavní budově jsem se rukama nohama domluvila s majitelem a za chvíli jsem už stoupala po schodech k mému novému bytu.

Rozhlédla jsem se po obytné buňce a pokývala hlavou. Bylo to tu příjemně a útulně zařízeno. Otevřela jsem dveře na malý balkón a vykoukla ven. Prodavači už sklízeli své zboží a lidé se rozcházeli domů. V dáli jsem viděla zapadající slunce. Počkala jsem, až zapadne a poté jsem se vrátila dovnitř. Vybalila jsem si těch pár věcí, které jsem si vzala sebou, vysprchovala jsem se a ulehla do postele. S pohledem upřeným na Jasperovu fotku, kterou jsem postavila na noční stolek jakožto jedinou připomínku své minulosti, jsem pomalu usínala. Dneškem začala nová (a snad ta lepší) část mého života.

Slovník tvrdí:
Ciao - pozdrav

Mi dispiace - omlouvám se

Non sei locali - nejsi místní

(Použito jen pro dotvoření atmosféry...)

Autor: SiReeN (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ta druhá... - 9. kapitola :