Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tabula Rasa - 36. kapitola

05.09.2010 (07:30) • MisaBells • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3538×

Mravenčení ustalo, ale oči jsem neotevřela. Přerývavě jsem dýchala a modlila se, aby to byl sen. Jen noční můra, ze které se probudím a zjistím, že jsem v Joshově posteli a čeká mě teta na odpolední výuku kouzel. Jasně, bylo to moje rozhodnutí a chtěla jsem to, hrozně jsem chtěla pomoci tetě, ale už ve chvíli, kdy se medailon poprvé rozsvítil, projížděly mnou mrazivé záchvěvy strachu. Nevěděla jsem, co mě čeká, a věděla jsem, že šokovaný, zoufalý a zlomený výraz v Joshově obličeji budu vídat v nočních můrách až do konce svého života. Vzlykla jsem a na bradu se mi skutálela slza. Ale pak jsem se vzchopila. Tak dost, Lure! Brekem si nepomůžeš.

Nemohla jsem otálet. Zhluboka jsem se nadechla a zhnuseně se otřásla. Páchla tu plíseň a prach. Takový ten zatuchlý vzduch, co bývá v opuštěných domech, sklepech nebo půdách. Stejný smrad, jako když něco hnije, a vlezlý, štiplavý pach spáleniny. Nedalo se nic dělat, musela jsem otevřít oči a podívat se tomu všemu do očí.

„Do prčic,“ vydechla jsem, když jsem se rozhlédla kolem sebe. Byla jsem v Joshově pokoji… a přece to nebyl on. Ležela jsem na zemi na místě, kde byla před sekundou postel. Pokoj vypadal… jinak. Strašně. Na zdech zůstaly mapy od obrazů a nábytku, rozbitým oknem mi do tváře foukal vítr, který roznášel ten zápach. Na podlaze se válelo a kupilo listí a kusy ohořelého nábytku. Zdi byly místy očouzené, a když jsem se otočila, viděla jsem vyvrácené dveře. Nebylo pochyb o tom, že tohle místo hořelo. Uvnitř jsem silně doufala, že to nebyla vina mého kouzla.

„Ať tohle není budoucnost, prosím,“ vzlykla jsem. Zvedla jsem se ze země a vyšla ze dveří.

„Fuj, fuj, fuj!“ vřeštěla jsem, když mi obličej pohladila pavučina. Tady, v domě slavných Cullenů, nikdo nežil už pěknou řádku let. Schodiště si k večeři dali červotoči a dveře k Ness s Jacobem vypadaly naprosto stejně jako Joshovy. Roryiny byly prokopnuté a uprostřed schodiště ležel její svetr, pokrytý plísní. V přízemí to vypadalo podobně. Rozbitá okna, převrácený nábytek, ohořelé zdi. Co bylo ze dřeva, lehlo popelem. I překrásný a pyšný klavír ležel teď zhroucený v prachu a zapomenutý v čase. Okny se do domu plazil břečťan a několikrát jsem zaslechla pískot krys. Dům vypadal jako válečná troska.

Zkazila jsem to!

Vyšla jsem před dům. Žádná louka, jen les a vysoká tráva. Nebyl, kdo by se tu o to staral. Rvalo mi to srdce. Příjezdová cesta se ztrácela v kapradí a schody k domu mizely pod hlínou a pískem, které sem navál vítr. Popošla jsem pár kroků a otočila se k domu čelem.

Po zádech mi přeběhla husí kůže. Tohle byl dům hrůzy. Pohledem jsem projížděla jednotlivé části vily. Pokoj Joshe, ložnice Jacoba a Nessie, Rory a Taava, Belly a Edwarda… Kuchyně, obývák. Vše bylo pryč. Jen vymlácená okna mi zírala do tváře jako slepec, marně se snažící nalézt zpět svůj zrak. Rozeběhla jsem se po příjezdové cestě. Tak tohle bylo moc. Čekala jsem hodně, ale vyhořelé sídlo mé rodiny? Kde jsou oni? Tu nejodpornější myšlenku jsem zavrhla. To by byla pitomost! Jsou to upíři! Nemůžou být mrtví! Běžela jsem o život. O život někoho, o kom jsem nejspíš nevěděla, ani jestli žije. Nešlo o ten můj. Ten mi byl v tuhle chvíli ukradený. Šlo o jeho život. Přeci ho teta Lure nenechala umřít! Přece jsem ho JÁ nenechala umřít! Jak? Špatné kouzlo? Bože, chraň!

Vběhla jsem přímo do ulice, kde byl krámek. Vypadala jinak. V místech, kde byl tety obchod, bylo roztříštěné sklo. Ulice vypadala jako mrtvá. Výlohy obchodů byly zakryté nebo přelepené páskou. Dveře zapečetěné a kliky utržené. Vchod k tetě byl prázdný. Dveře chyběly, jen velká plachta zakrývala vstup. Opatrně jsem se protáhla a málem se pozvracela. Nebyl tam absolutně žádný vzduch. Zatočila se mi hlava a snažila jsem se skrz tu tmu prozřít.

„Ech!“ vydechla jsem.

„Myslela jsem si, že jestli přijdeš, půjdeš sem,“ ozval se hlas ze tmy.

„Teto?“

„Co tu děláš, Lure?“ zajímala se.

„Přišla jsem tě vzít zpět, asi tedy. Myslím,“ kuňkla jsem nejistě.

„Proč?“ zeptal se hlas.

„Hele, nechtěla bys vyjít ven? Je tu tma a já tě nevidím a vůbec. Jsem z tohohle místa nervózní. Viděla jsem dům Cullenů a všechno okolo. Něco tu není v pořádku,“ brblala jsem bez ustání.

„Jo, půjdeme, ale až bude světlo,“ souhlasila.

„Světlo? Proč?“ nechápala jsem.

„Ve světle je lépe. Je to tu nebezpečné, Lure. Vůbec jsi sem neměla chodit.“

„Tak mi už konečně řekneš, co se tu děje?“ zavrčela jsem vyvedená z míry. „To je tím, žes mi nic neřekla. Nemusela bych se dohadovat. Pořád jen narážky… máme měsíc. Jaký měsíc? A k čemu potřebujeme měsíc? Nikomu nevěříš, to je ta chyba.“

„Já vím,“ povzdechla si teta provinile. Všechno je to moje chyba. Opakuju ji pořád dokola. Ale ty jsi stejná. Jsi já. Taky máš problém uvěřit lidem, co tě mají rádi. Tohle jsem tě musela naučit… a včas. Abych měla šanci… abychom obě měly šanci.“

„Chtělas to naučit mě? A co ty? Když nevěříš ani sobě… tedy mě.“ Ale se mnou se to tetě vlastně povedlo, pomyslela jsem si a při vzpomínce na uplynulý den se mi do tváří nahrnula krev. Tohle by se bez důvěry nestalo.

„Teto Lure, musíš mi to říct. Všechno. Jinak tu uvázneme obě jak zakleté. Kde to jsme? A kdy tu vlastně jsme? Je to Forks… a není. A proč to tu vypadá jako po bitvě?“

„Musíš pochopit, že v mém světě to je jinak. Vládu nemají Cullenovi, ale Volturiovi a Forks je teď domovem bandy upírů, kteří je hledají.“

„Koho?“

„Cullenovy. Kvůli pomstě, co vykonali před několika lety.“

„A kde jsou?“ vyzvídala jsem.

„Kdo?“

„Cullenovi.“

„Skrývají se. Jsou zlomení bolestí nad ztrátou jednoho z nich,“ vzdychla. Při těch slovech mi naskočila husí kůže.

„O koho přišli?“ ptala jsem se bez dechu, ale jako bych to už to věděla.

„O Joshe, Lure. Josh je dvacet let mrtvý.“ Zatočila se mi hlava a nohy mi podklesly. Ne. To není možné. Takže v tomhle světě je Lure bez své lásky?

„Jak se to stalo?“

„Bylo to kvůli mně. Tenkrát jsme se rozešli, protože nebyla jiná volba, tedy já si to myslela. Nedokázala jsem mu věřit, nedokázala jsem se na něj spoléhat… Měla jsem pocit, že mě svazuje. Bála jsem se ho milovat a to byla strašná chyba. Vzal mě na jedno místo… do starého jabloňového sadu. Vyznal mi lásku a chtěl po mně, abych to řekla taky. Čekal na to, ale já nemohla. Utekla jsem. Proto nebyl se mnou, když se to stalo. Byl sám a jeho přítel Matt mu volal, kvůli Tiffany. Ztratila se a Josh ji šel hledat, ale Tiffany to nahrála. Už jednou se jí to povedlo a Josh ji našel, tak to zkusila znovu. Tentokrát s sebou vzala tři hromotluky. Slíbila jim za pomoc sex. Navykládala jim, že ho chce jen postrašit, aby se k ní vrátil, jenže…“ Spolkla jsem slzy, které mě pálily v hrdle. „Josh se k ní vrátit nechtěl. Nemiloval ji. Miloval mě. A Tiffany začala vyhrožovat. Ti hromotluci jej polili benzínem, chtěli ho postrašit, ale Josh neutekl. Chtěl to Tiffany vymluvit, uklidnit ji. Nechtěl jí ublížit. Jenže Tiff byla už v té době nemocná. Posedlá Joshem by bylo nejspíš výstižnější. Ti kluci neměli nejmenší ponětí o tom, co má v plánu, ale když škrtla zapalovačem, bylo už pozdě,“ zašeptala a já v té tmě slyšela její pláč. Sama jsem brečela. Jen ta představa mě k smrti ubíjela.

„Proč neutekl?“

„Protože nevěřil tomu, že by jemu Tiffany něco udělala! Chtěl ji uchlácholit, chtěl chránit mě! Přesto, že si myslel, že ho nemiluji, že ho nechci… položil život za můj.“

„Chtěl tě chránit?“

„Tiff vyhrožovala, že mi něco udělá.“

„Jak tohle všechno víš?“

„Vlezla jsem jí do hlavy. Slyšela jsem to celé a od té doby mě to pronásleduje. A zavinila jsem toho ještě víc. Cullenovi tenkrát zešíleli. Nessie s Bellou sehrály děsivé divadlo pro Tiffany a jí začalo ještě víc hrabat. Jacob s Rory ji chodili výt pod okna a čekali, dokud je neuvidí. Taavetti jí měnil vzpomínky a tím ji budil ze spánku a Edward to dokončil. Dohnali ji k sebevraždě. Zabili nejen ji, ale i ostatní, kdo tam ten den byli. Jen Alice s ostatními pak zůstala ve Finsku. Tenkrát se snažila je odradit, věděla, co se stane, ale ani ona tomu nedokázala zabránit. Ostatní tak šíleli bolestí, že vyvraždili celé rodiny těch bestií, což přivolalo Volturiovy. Culleni utekli a ve Forks zůstala hlídka. Podpálila jejich vilu a lidé se začali bát. Odešli z města.“ Nestíhala jsem žasnout, srdce mě bolelo a hrudník se svíral jako v kleštích. Edward jako vrah? Laskavá Bella, něžná Nessie? A Rory, moje kamarádka Rory?

„Proč nejsi s nimi?“

„Zešílela jsi? Vždyť kvůli mně umřel! Občas se s nimi vidím, ale je to jen na chvíli, než zase utečou jinam. Zavrhli všechny lidi. Celých dvacet let jsem hledala medailon. Filip mi pomáhal a moje rodiče zajali a zemřeli ve Volteře. Filipa taky zabili, když mi pomáhal se vloupat do Volterrské knihovny. Ale Hedgesův medailon mám a získala jsem i Hedgesovu knihu. Dvacet let mi to trvalo, Lure. A pak jsem to chtěla vrátit zpět. Objevit se v minulosti a zabránit té vraždě. Od chvíle, kdy jsem Tiffany prohlédla myšlenky, jsem věděla, že jsem Joshovi mohla bezmezně věřit.  Neměla jsem ale tehdy nikoho, kdo by mi v tom pomohl. Filip o tom nevěděl. A ty jsi byla stejná… proto bylo možná dobře, když ses v mém obchůdku ukázala ty a já tě mohla vést. Jelikož jsi tady, nejspíš to vyšlo,“ zasmála se smutně. Bylo mi trapně, že jí došlo, jak moc daleko jsme byli. Že já, na rozdíl od ní, jsem Joshovi důvěru dala. Jenže nakonec jsem mu taky utekla. Jen jestli teď on bude věřit mně… Bylo mi nás obou líto a žaludek jsem měla na vodě z pocitu ztráty.

„Jenže tvůj Josh mě poslal zpět moc brzy. Nestihla jsem ti to všechno říct a v podstatě tě přinutila přijít, což jsem vážně nechtěla, protože nemám tušení, jak tě dostanu zpět, Lure.“

„Počkat, cože?“ vyhrkla jsem.

„Ke spuštění medailonku potřebuješ…“

„Upíří krev,“ vydechla jsem. „Do prčic.“

„Omlouvám se. Nejhorší je, že za týden bude ten den. Není to směšné? A ty tam nebudeš a Josh…,“ dodala zoufale.

Josh! Prokristapána, můj Josh! Vzpomněla jsem si na ten Mattův telefonát. Hledali Tiff. Stane se to taky? I tam?

„Ne! Já tam budu a Josh bude žít! A ty se dostaneš ke svému Joshovi! Rozumíš? Teto! Nebuď baba!“ rozčílila jsem se. V té tmě kolem nebylo nic vidět.

„Počkej,“ došlo mi něco, „ my ten medailon otevřeme! Jak ses dostala ty k nám?“

„Pomohl mi Edward, tenkrát. Přesvědčila jsem ho, že to za pokus stojí. Dali by svou nesmrtelnost za to, vrátit čas. Jenže se to nepovedlo. Nevrátila jsem se v čase, ale ocitla se u vás. A už vím, proč.“

„To je teď jedno, na to přijdeme pak. Teď musíme najít Cullenovy!“ vybídla jsem ji.

„Nevím, kde jsou. Ani nevědí, že jsem zpátky! Zkoušela jsem je hledat, ale většinou se objeví sami. Nechtěli odejít z Forks kvůli mně, což si také pokládám za vinu. Možná jsem měla odejít, ale Josh tu má hrob… A když jsem zmizela, možná odešli taky.“

„Nikdy jsme se už nezamilovaly?“ vzdychla jsem.

„Ne.“

„To je dobře,“ usmála jsem se. Musím jí pomoct. Musím pomoct sobě!

„Počkáme, až se objeví a použijeme jejich krev,“ navrhla jsem.

„Koho z nich bezmezně miluješ a on miluje tebe, Lure?“ sykla sarkasticky teta.

„Bez toho to nejde?“

„Ne. Hedges medailon stvořil pro Boston a Filipa, naše předky. Filip byl upír a Boston čarodějka a oba se bezmezně milovali. Měl ho on, aby ji našel, když ji Hedges poslal pryč, aby ji zachránil před Arem, Caiem a Marcusem. Vše je v knize,“ dodala. V tom případě jsme byly ztracené jako kapka vody v moři.

„Určitě by věděli, jak z toho ven!“ nevzdávala jsem se naděje.

„Jo, Edward možná,“ souhlasila teta. „Jenže než se ukážou, může to být i měsíc.“¨

„Mobil?“

„Ne.“

„Holub?“

„Lure, uklidni se. Až pomine ta chvíle, vrátíš se automaticky. Dožít zbytek života. Smrtelného a přesto věčně bolestivého a plného zoufalství. Vrátíš se tam,“ slibovala, ale o mě se pokoušely mdloby. Vrátit se někam, kde on už nebude?

„Svítá, pojď, jdeme domů,“ vybídla mě a vylezla zpod plachty do nového dne.

Šly jsme mlčky a držely se stranou. Ulice byly prázdné a smutné. Ticho mezi námi by se dalo krájet. V domečku, kde jsem žila, bylo líp. Uvnitř to vypadalo naprosto stejně, jen se tam otiskl zub dvaceti let. Přeci jen tu žila starší dáma. Už neměla kontaktní čočky jako v mém světě. Její oči byly ztvrdlé zlato plné vzteku a žalu. Měla oteklé tváře a pytle pod očima z pláče a únavy. Když pořádně zabarikádovala dům, odvedla mě do svého pokoje, kde mi půjčila oblečení. Až tady mi došlo, že jsem byla jen ve froté ponožkách a Joshově tričku.

„Muselo tě hodně bolet, když jsem ti o něm vyprávěla,“ zašeptala jsem.

„Nebolelo to, protože jsem doufala, že mě to brzy čeká také. Že když tě naučím věřit, napraví se nějak i moje minulost. Ale teď, když jsi tady… Tohle tričko mě bolí víc, protože vím, že ho už nikdy…“ Hlas se jí zlomil a teta klesla na postel. Vrhla jsem se k ní a objala ji.

„Utiš se, něco vymyslíme, slibuju. Přeci musí být cesta ven! Nějaká cesta zpět, no ne?“ chlácholila jsem ji a pokoušela se nepodlehnout stejnému zoufalství, jako ona.

Zavřela jsem oči a úmyslně si vybavovala Joshovu tvář. To jediné, co jsem kdy doopravdy chtěla a měla. Hlupačko!

Vzpomínala jsem na chvíle, kdy jsme leželi unaveně v posteli, milovali se, smáli se…

Nad hlavou jsem přes zavřená víčka uviděla stín. Musela jsem usnout a teta mě šla akorát budit, zvažovala jsem.

„Už vstávám, promiň,“ brblala jsem a otevřela oči.

„Ježíš!“ zaječela jsem a vztyčila se do sedu.

„Neřvi, Lure!“

„Do pr…“ vřeštěla jsem.

„Ale no tak! Nebuď vulgární, zase.“ Ten chlap, nebo kluk… měl rozježené vlasy, zlaté oči a příšerně povědomou tvář, ale ta barva těch vlasů!

„Edwarde?“ znejistěla jsem.

„Koukáš na mě, jako když mě vidíš prvně. Je všechno v pořádku? Vrátila ses! Už jsem se bál… Jak to dopadlo?“ ptal se, ale já nedokázala odtrhnout oči od těch vlasů. Tety kroky jsem slyšela na schodech.

„Ježíši! Ty jsi blonďák!“ Hlas mi přeskočil z toho šoku o oktávu výš.

„Ups,“ vydechla teta a Edward na ni šokovaně upřel zrak.

Předchozí Mé shrnutí Další

Autor: MisaBells (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tabula Rasa - 36. kapitola: