Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tagal prolog + I. kapitola

21.11.2012 (16:00) • Elizabetha • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1398×

Jeho láska, jeho vášeň, jeho život… Pokaždé, když Edward dočetl nějakou knihu, pohladil ji po hřbetě, usmál se a zařadil ji do zaprášené poličky hned za tu, kterou četl minule. Třídil si je… Jeho samotářský život mu dopřál aspoň tuto malou vášeň, při které poznával rytíře, krásné a čisté panny, zlé a zatrpklé baby a ji. Hrdinku z knihy Tagal, slečnu Alexis Davisovou. Dokonalou dívku se srdcem na pravém místě. Nedostižnou slečnu, po které toužili všichni muži, a ten, jejíž srdce okouzlit a donutil ji rozesmát se v každé situaci, byl ten nejšťastnější muž na světě. Miloval tu knihu a jako jedinou ze všech, které vlastnil, ji přečetl víckrát než jednou. 

„Jen malý okamžik…" Stejná slova zoufalství vycházela z jeho úst pokaždé, když se dostal na poslední stranu příběhu. Byl to jeho ideál života. Byla to jeho princezna, po které toužil víc, než po čemkoli jiném. Dívka jiná než ostatní a přesto tak stejná. Dívka „nedobytná", a přesto snadno okouzlena. Nemilosrdná a tolik milující…

Kolikrát, když byl zahloubaný ve svých myšlenkách, ho napadlo něco velice směšného, nereálného - láska. Jenže… Jakmile spatřil nějakou dívku, která by mohla splňovat jeho náročné podmínky, vždy si něco našel - barva vlasů, špatný styl oblékání, moc povolná, namyšlená, majetnická... Alexis zaplňovala každou jeho volnou myšlenku.

1. kapitola

Srdce jí bušilo jako o závod, tělo se třáslo zimou i strachem. Plášť si přitáhla blíže k tělu a její hubené nohy přidaly do kroku. V myšlenkách neměla nic jiného než stopky a přání, přání dostat se pryč. Proč neuposlechla a vydala se sama na ono místo? Proč udělala tak velkou chybu, za kterou hubovala všem jejím knižním hrdinům? Proč si chtěla cestu zkrátit? 

„Au!" vykřikla co nejtišeji, chytila se za bolavou nohu a proklínala kámen, o který zavadila. 

„Ale, ale… Kohopak to tu máme?" ozvalo se kousek od ní. Zatajila dech a pokoušela se zůstat v klidu - marně. Slzy strachu se jí okamžitě nahrnuly do očí a panika zatemnila zdraví rozum. Rozklepaně se zvedla, nebojácně zvedla hlavu a otočila se za hlasem. 

„Ne!" dralo se z jejích úst a okamžitě se rozeběhla pryč. Mučivé ticho přerušil hrdelní smích a následně i přibližující se kroky. Doháněl ji…

„Zachraň mě, Edwarde! Nenech mě umřít jako starou pannu!" 

„Vypadni, nebo uvidíš!" Přesto, jak moc se Edward snažil zůstat klidný, se mu to moc nedařilo. 

„Ale no tak, bráško. Vždyť vážně umírá jako stará a hnusná panna." Emmettův smích se rozléhal vilou, ve které se nacházeli, a kdyby byl někdo v okruhu jednoho kilometru a pořádně se zaposlouchal, slyšel by ho také. 

„Vypadni!" V křesle byla položena jen kniha, její majitel nikoli. „Vypadni, Emmette, nebo…"

„Nebo co? Dáš mi jednu, dvě? Sám víš, že jsem silnější, takže přestaň vyšilovat kvůli pitomé knize. Kam se poděl můj bráška, který byl pro každou srandu?" zanaříkal obrovský hromotluk s duší dítěte. Ještě chvilku přešlapoval z nohy na nohu a poté s hlavou sklopenou odešel. Miloval svou novou rodinu víc než cokoli jiného, ale poslední dobou měl pocit, že jeho nejstarší a nejmilovanější bráška už přestává být členem rodiny.

„Tak to není, Emme," zašeptal Edward. Na minutu co nejpevněji semknul oči k sobě a zaháněl sebelítost. Však kdyby dokázal aspoň na pár minut vypnout svůj „dar", vše by se mu to podařilo. Takhle na něj ze všech stran lítaly obviňující myšlenky stejného názoru. Přehnal to. Věděl to, ale copak si musí nechat všechno líbit? Oni mají svou lásku, tak ať si zkusí žít přes sto let v samotě, ve které slýchává jen posměch. To si má snad nechat všechno líbit, jen aby byli všichni spokojeni? Ani náhodou! Jestliže to takhle půjde dál…

„Prosím…" Dveře se opět otevřely, ale tentokrát v v nich nestál obrovský hromotluk, ale jeho drobná sestra. „Přestane to, slibuju, jen to chce čas."

„Jak dlouho? Dalších padesát let?" Tento rozhovor se nelíbil ani jednomu, hlavně, když to se zvědavostí poslouchala celá rodina, sedící o patro níž na pohovce. Věděl, že by všem ublížil, ale vždyť teď oni ubližují jemu. Nikdy žádné zastání, ba naopak - hubování. On je ten nejstarší, on má být ten nejrozumnější, on má být ten vzor. Vždyť to on nechce!

„Já vím, je to těžké…"

„Ne, nevíš!" přerušil ji. „Chci být sám… Aspoň chvilku," dodal a svou přirozenou rychlostí vyskočil z okna a mířil si to na své místo. 

Svou louku plnou krásného kvítí. Trochu zeleně vykrojené do přesného kruhu, ležící na vrcholu kopce. Snad jediné místo na celém světě, kde mohl být sám sebou. Jako unavený člověk sebou líně plácl do trávy a vychutnával si horké paprsky dotýkající se jeho těla. Sto let bytí na tomto světě a stejně si nikdy nezvykl na svou novou sluneční podobu. Oslepující záře různých barev, kterou nedokázal k ničemu přirovnat. Možná diamant, možná ne, každopádně ta krása byla nepopsatelná. 

Z plných plic se nadechl a nasál vůni lučního kvítí, lesa, mechu, lesní havěti… Až na pach krve miloval směs těchto vůní, připadal si jako malý kluk, když ho táta brával na ryby. Chyběl mu život. Obyčejný tlukot srdce, pot, stále rostoucí vlasy… Co by dal za to, aby mohl žít jako normální, obyčejný člověk, aby mohl stárnout, dělat chyby, čelit problémům, zamilovat se, mít rodinu.

Nevydržel jen tak ležet a litovat svůj život. Posadil se a přemýšlel, co by se dalo změnit. Možná by měl Alexis nechat být a užívat si jako ostatní členové jeho rodiny. Možná by měl nechat své zásady a podlehnout první dívce, kterou potká a je jedno, když nebude splňovat podmínky jeho ideálu. Možná by se měl líp.

„Myslíš?" Laskavý, milý a tichý hlásek přerušil tok jeho myšlenek. Nikoho neslyšel přicházet, necítí přítomnost nikoho jiného. Zbláznil se? Má slyšiny? 

Pomalinku otáčel svou hlavu za hlasem, který před chvilkou uslyšel, a trhaně se nadechl. „Ty!" vyšlo z jeho úst.

Autor: Elizabetha, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tagal prolog + I. kapitola: