Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tajemná neznámá 11. kapitola

29.08.2015 (20:45) • Emesalie • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1701×

„Pustíme si ten film?“ zeptala se.

Jen jsme kývli.

A protože jsme s Angelou poslední noci spaly, spánek jsme nepotřebovaly. Dívali jsme se na filmy celou noc.

A víte, co bylo na té noci nejkrásnější? Ta ruka objímající mě kolem ramen a pevně tisknoucí mě k sobě. Celou dobu!!!

„Už budeš?“ zakřičela jsem už nejméně podvacáté na Ang.

Bylo pondělí a já si řekla, že je zase čas začít chodit do školy. Už mě tam neviděli týden.

„Dej mi ještě minutku,“ křikla na mě Ang.

Tak tohle jsem už taky slyšela.

Povzdychla jsem si. S Angelou to bylo vždycky těžké. A obzvláště, když šla do školy.

„Proboha, vždyť přijdeme pozdě!“

„Já nikdy nechodím pozdě, ostatní jenom přišli brzy,“ byla  její odpověď. Sakra, já věděla, že jsme si ten Deník princezny pouštět neměli.

Nakonec Angela dolů přece jen sešla, ale bylo to fakt už na poslední chvíli, takže cestou do školy, jsem porušila snad všechny předpisy, které existují.

Na parkovišti už moc míst nebylo, takže jsme musely zaparkovat až vzadu. Což nebylo moc milé, jelikož pršelo.

„Budeme vypadat jak zmoklé slepice,“ upozornila jsem Ang.

Ta se na mě jen uculila.

Jak jsem řekla, než jsme se dostaly pod střechu, byly jsme mokré.

Podívala jsem se na Angelu pohledem ‚já ti to říkala‘.

Ang se na mě zašklebila a prsty si projela vlasy.

„Bello,“ ozvalo se za námi. Okamžitě jsem ten hlas poznala.

S úsměvem od ucha k uchu jsem se otočila.

„Ahoj,“ usmála jsem se na Edwarda, který k nám došel.

„Ahoj,“ oplatil mi úsměv a políbil na tvář. To bylo vlastně poprvé, co se mě svými rty dotkl.

Vykulila jsem na něj oči. „Tys,“ začala jsem, ale pak jsem nevěděla jak dál.

Edward byl asi mimo, protože nevypadal moc chápavě. „Co?“ zeptal se.

„Já, ale to nic,“ vykrucovala jsem se. Cítila jsem, jak rudnu.

Edward se usmál: „Bello, co jsi to chtěla říct?“

„No, já, dal jsi mi pusu a ono, no, já to nečekala a…“ plácala jsem páté přes deváté. Ano, přiznávám, ta pusa mě vyvedla z míry. Trochu.

Edward se ještě víc pousmál. „Tak si zvykej, protože nečekané věci hodlám dělat často,“ vysvětlil mi.

„Myslím, že si zvyknu rychle,“ rozesmála jsem se.

Edward chtěl ještě něco říct, ale začalo zvonit.

„Uvidíme se na obědě,“ řekla jsem Edwardovi a zcela automaticky se natáhla, abych mu tu  pusu na tvář dala taky. Ale protože byl vyšší jak já, musel se trochu sehnout.

Střelila jsem mu pusu a pak se už konečně vydala na svoji první hodinu. Občanka.

Do jídelny jsem vstupovala v chumlu, takže Edward, stojící kousek ode mě, mě neměl šanci vidět ani cítit.

Chtěla jsem se k němu pomalu vydat a překvapit ho, ale nějaká černovláska mě předběhla.

„Ahoj, Edwarde,“ uculila se na něj.

Ucítila jsem, jak se do mého srdce zabodlo tisíce malých jehliček. Ta holka mě štvala a to jsem ji ani neznala.

„Em, ahoj?“ podíval se na ni Edward.

Tak teď už to nebyly jehličky, ale jehly.

Sakra, bez vlasů by jí to slušelo mnohem víc, pomyslela jsem si naštvaně.

„Víš, napadlo mě, jestli by ses k nám nechtěl přidat? Jedeme do La Push,” zamrkala na něj ta fiflena.

Nevrč, nevrč, opakovala jsem si sama pro sebe.

Všimla jsem si, že Edward malinko vykulil oči. Moje srdce se v tu chvíli začalo trhat.

No, tak to teda ne, ten je můj.

Rychlým krokem jsem se vydala k nim. Byla jsem sotva pár kroků od nich, když Edward zvedl hlavu. Usmála jsem se na něj a došla až vedle něj. Tu tmavovlásku jsem zcela ignorovala.

„Ahoj, Edwarde,“ pozdravila jsem ho s úsměvem a zvedla se na špičky, abych mu dala pusu na tvář.

„Ahoj, kočko,“ oplatil mi úsměv.

„Ehm, no, tak já půjdu,“ ozvalo se za námi. 

Otočila jsem se na tu holku. „Promiň,“ řekla jsem rádoby překvapeně. „Vyrušila jsem vás?“ zeptala jsem se.

Kdyby mohla vraždit pohledem, byla bych v tu chvíli mrtvá. Pak se ale otočila na pomyslném podpatku a zmizela.

Pomalu jsem se otočila na Edwarda. Usmíval se a vypadalo to, že se každou chvíli rozesměje.

Zamračeně jsem se na něj podívala. „Nech toho!“ zavrčela jsem na něj.

On se ale dál usmíval. Chvíli ještě mlčel, ale pak se po mně natáhl, aby mě objal kolem ramen.

„Zlato, ty žárlíš?“ culil se na mě.

„Ne!“ odsekla jsem mu. Sakra, on mě prokoukl.

„Ty žárlíš!“ smál se Edward. Tentokrát už to nebyla otázka.

Vyplázla jsem na něj jazyk, pak se otočila zády k němu a vydala se ke stolu, kde už seděli ostatní.

Jak se ale ukázalo, moc jsem si nepomohla, jelikož náš rozhovor slyšeli.

„Belli, ty žárlíš?“ smál se mi Emmett. Ostatní se ani nesnažili předstírat, že je to také nepobavilo.

Měla jsem chuť po něm hodit jogurt, co jsem měla právě v ruce. Schválně, jak by se tvářil, kdyby měl na tváři tu růžovou dobrůtku.

„Sklapni, Emmette, nebo poznáš mou zlost!“ mračila jsem se na něj.

„Huuu, už se bojím,“ vysmíval se mi.

Jak chceš, pomyslela jsem si, však spolu máme hodinu.

Pak už přišel i Edward. Pořád se culil jak blázen, ale dařilo se mi ho ignorovat.

Bavila jsem se se všemi kromě Edwarda a Emmetta. Já jim dám si ze mě utahovat! To teda ne.

Ovšem, když si Edward přisunul svoji židli ke mně a zadíval se mi do očí, věděla jsem, že bych mu odpustila i vraždu.

„Promiň, neměl jsem se ti smát, to ode mě nebylo hezký,“ omlouval se, ale stejně mu cukaly koutky.

Zamračila jsem se na něj. „Štveš mě!“ upozornila jsem ho.

„No tak, já to nemyslím zle. Náhodou je hrozně roztomilé, že na ty holky žárlíš,“ usmíval se. On se mi normálně vysmíval.

Rupli mi nervy. „Fajn, tak žárlím,“ zasyčela jsem mu do tváře. Pak jsem se naštvaně zvedla a vydala se do učebny jazyků na francouzštinu. Za zády jsem slyšela jeho smích.

Jednou ho přerazím a svět mi ještě poděkuje, sakra!

Chvíli potom, co jsem se usadila na své místo v učebně, do třídy nakráčel Emmett.

Uculil se na mě a už se chystal sednout si vedle mě, když jsem si vzpomněla, co jsem mu slíbila v jídelně.

A rozhodně jsem byla rozhodnutá to splnit.

Takže, když se Emmett chystal sednout, tak rychle, aby neměl čas to zaregistrovat, jsem mu postrčila židli dozadu.

Hned na to se ozvala rána jako z děla. Všichni se začali otáčet a zvedat pohledy, jen aby věděli, co se děje. Následně na to se třídou rozezněl pobavený smích.

Emmett sedící na zemi a mračící se na celý svět začal potichu vrčet.

To mi ovšem zábavu zkazit nemohlo. Smála jsem se tak, že mě bolelo břicho.

„Příště,“ zahekala jsem. „Příště,” zkusila jsem to znovu, „příště si dávej pozor, kam si sedáš.“

Emmett mě zpražil pohledem typu: Jsi mrtvý muž.

Popravdě, rozesmálo mě to ještě víc.

Na to do třídy vešel učitel. Rozhlédl se po třídě, kde se většina spolužáků snažila udržet vážnou tvář. Pak se jeho pohled zastavil na Emmettovi, který stále seděl na zemi.

Nechápavě pozvedl obočí. „Naše židle vám nevyhovují, pane Cullene?“ zeptal se ironicky.

Třídou proběhla další vlna smíchu. A víte, co bylo nejlepší? Emmett byl tak vyvedený z míry, že se poté zvedl ze země a sedl si na židli. Bez komentářů.

Věřte mi, tahle hodina byla fakticky super.

Ještě rozesmátá jsem čekala na Edwarda. Dobrou náladu mi nemohl zkazit ani fakt, že lilo jak z konve.

„Ahoj,“ ozvalo se mi těsně u ucha.

Překvapeně jsem vyjekla a rychle se otočila. Za mnou stál Edward a culil se jak sluníčko.

„Tohle mi nedělej,“ mračila jsem se na něj.

Jeho úsměv se ještě rozšířil. Popadl mě za pas a přitáhl si mě k sobě blíže.

„Co máš v plánu večer?“ zašeptal mi do ucha, ke kterému se sklonil.

„No,“ zapřemýšlela jsem. „Záleží na tom, co máš v plánu ty,“ zamrkala jsem na něj.

„Nooo, napadlo mě, co takhle zajít do kina a na večeři,“ usmál se na mě.

Povzdychla jsem si. „Šla bych ráda, ale co Ang? Nemůžu ji tam nechat samotnou.“

„Pošleme ji přespat k nám,“ mrkl na mě.

Zamyšleně jsem se podrbala na bradě a pak se smíchem kývla: „Tak jo, ale jsem zvědavá, kdo jí to vysvětlí.“

„Ty,“ usmál se na mě Edward. Pak mě líbnul na čelo. „Vyzvednu tě v sedm.“

A pak zmizel rychleji jak pára nad hrncem.

„Zrádce,“ křikla jsem na jeho záda.

S pobaveným úsměvem se otočil a poslal mi vzdušnou pusu. Pak zmizel v autě.

Povzdychla jsem si a vydala se za Ang, která na mě čekala u auta.

Usmála jsem se na ni, odemkla auto a nasedla. Nastartovala jsem auta a pak ho zase vypnula.

„Co je?“ zeptala se Ang a otočila se na mě.

„Máš mě ráda?“ zeptala jsem se rádoby nevině.

Angela se na mě podezřívavě podívala. „Co potřebuješ?“ zeptala se.

„No, tak mě napadlo, teda, nás s Edwardem napadlo, že bys mohla přespat u Cullenových?“ culila jsem se na ni nevině.

„Proč bych měla?“ zvedla obočí.

„No, chtěli bychom s Edwardem do kina a tak,“ dívala jsem se na ni skrz řasy.

Vykulila na mě oči. „A co to má společného se mnou a mým spaním u Cullenových?“ nechápala.

„Nemůžeš být sama v domě, Ang,“ vysvětlila jsem jí.

„Proč ne?“ hádala se.

„Ang, o tomhle jsme se už bavily!“ zamračila jsem se na ni.

Angela si povzdychla: „Promiň, vím, že ti jenom přidělávám starosti.“

„Tak to není, jen nechci, aby se ti něco stalo, jasný?“ usmála jsem se na ni. „Ale Ang, jestli nechceš u Cullenových spát, nevadí.“

„Neblbni, Alice je fajn, přežiju to,“ usmála se na mě.

Nadšeně jsem se na ni usmála: „Děkuju, jednou ti to vrátím.“

Ona se jen rozesmála a kývla: „V to doufám.“

Pobaveně jsem zakroutila hlavou a konečně zaparkovala před naším domem.

Musím vykopat Angelu, abych měla čas na přípravy, a to už jsou čtyři.

Sakramento, mám už jenom tři hodiny, to už abych začala!

Autor: Emesalie (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tajemná neznámá 11. kapitola: