Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tajemství krve - 2. kapitola

08.03.2012 (13:45) • Nespoutana • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1131×

Tracy:

Kola zaskřípala o suchý asfalt a Alex ve svém autě zmizel za zatáčkou. Fajn, teď jenom vymyslet, co Volturiovým řeknu. Musím je zabavit. Vydala jsem se proti větru, odkud vanula jejich vůně.

Došla jsem k lesu a jejich pachy mě obklopily. Bylo jasné, že už tu nějakou dobu jsou. Jen doufám, že neslyšeli můj a Alexův rozhovor.

Než jsem se nadála, stáli v kroužku kolem mě a upírali na mě svoje rudé oči. Nevypadali přátelsky. Bylo jich celkem šest – tři ženy a tři muži. Ten největší z nich mě oslovil.

„Kdo jsi?“

„Jmenuji se Tracy. Předpokládám, že vy jste Volturiovi.“

„Ano. Hledáme někoho jménem Alexander Roden. Je to upír a zdržuje se někde v okolí tohoto města,“ odpověděl.

„Alexander Roden? Hmm… Toho neznám. Nikoho jsem tady neviděla, jsem tu sama,“ pokrčila jsem nevinně rameny.

Lhaní mi vždycky šlo. Jen jsem doufala, že nemají schopnost na odhalení lží.

„Jsi si jistá?“

„Naprosto,“ kývla jsem a zoufale jsem prosila vyšší síly, aby Demetri nemohl Alexe vystopovat.

Zazvonil telefon. Jeden z nich ho zvedl. „Ano?“

„Demetri? Aro potřebuje, aby ses co nejdříve vrátil. Prý je to naléhavá záležitost,“ slyšela jsem z telefonu strojený ženský hlas.

Demetri zasténal. „Dobrá, vyrážím na cestu. Budu tam někdy dopoledne.“ Zavěsil. „Musím jít,“ řekl zbytečně, otočil se a vyrazil pryč.

Naprosto nevěřícně jsem za ním hleděla. Až tohle povím Alexovi, už nebude moct popřít, že něco vyššího nad námi existuje.

„Můžeš jít,“ řekl ten veliký a já okamžitě poslechla. Co kdyby mě přeci jenom prokoukli. Okamžitě jsem vyrazila zpět do města. Sledovala jsem, jak prohledávají město a jeho okolí a bavila jsem se, když jsem viděla jejich čím dál víc rozzuřené obličeje.

Nemohli najít Alexův pach. Všechen jsem ho vymazala. Neměli žádnou stopu. Ráno nakonec odešli směrem na sever a já jsem si musela radostně poskočit. Nenašli nic – Alex vyrazil na jih, ne na sever. Nevěděli, kde je.

Pár hodin jsem počkala, abych si byla jistá, že se nevrátí, a pak jsem vzala telefon a vytočila jsem číslo na mého známého. Zvonilo to krátce. Už po pár vteřinách jsem slyšela, jak hovor přijal.

„Prosím, Carlisle Cullen,“ ohlásil se formálně.

„Ahoj, Carlisle, tady Tracy. Potřebuju pomoct. Jsem v maléru.“

„O co jde?“ zeptal se starostlivě a já se musela usmát. Gentleman jako vždy.

„Říkal jsi, že máš v rodině mentální štít?“

„Ano, mám.“

„Mohla bych se k vám schovat? Já a jeden můj přítel se potřebujeme na nějakou dobu ztratit. Prosím, prosím, pomoz nám,“ žadonila jsem.

„Dobrá, jistě, že ti pomůžu. Před kým utíkáš?“

„Před Demetrim,“ řekla jsem jednoduše.

Carlisle se zasmál. „Přijď. Bydlíme ve Forks, najdeš nás tu snadno.“

„Děkuju, tisíckrát děkuju.“ Zavěsila jsem a vytočila jsem Alexovo číslo.

„Prosim?“ ozval se.

„Ahoj, Alexi, tady Tracy…“ Ztichla jsem, když se Alex začal smát.

Alex:

„Prosím, Carlisle Cullen,“ řekl Carlisle do telefonu. Neposlouchal jsem ho, přišlo mi to nevhodné. Místo toho jsem zaměřil svou pozornost na Emmetta, který vyprávěl vtipné historky. Všiml jsem si, že si ho polovina rodiny, včetně Rosalie, měří vražednými pohledy.

„A pak se Jacob rozmáchl a vší silou hodil tu misku Rose na hlavu. Tos měl vidět tu scénu potom,“ zachechtal se Emmett a k jeho smíchu se přidali Edward, Alice, Jasper, Seth, Leah a Renesmé.
Rosalie propíchla pohledem Jacoba a pak Emmetta.

„Přijď, bydlíme ve Forks, najdeš nás tu snadno,“ slyšel jsem Carlislea i přes burácení smíchu.

„Vážení, budeme mít další společnost,“ upoutal naši pozornost Carlisle. „Volala mi moje známá, že prý také utíká před Volturiovými a potřebuje schovat…“ odmlčel se, když ho přerušilo zvonění mého telefonu.

Zvedl jsem to. „Prosím?“

„Ahoj, Alexi, tady Tracy…“

Spolu s Edwardem jsem vybuchl smíchy, když mi to celé došlo. Tracy mi řekla, že zavolá svému známému, který má v rodině štít, a pak mi dá vědět.

„Alexi? Alexi, co je tady k smíchu?!“ zavrčela nevrle.

„Nic, Tracy, jenom mi dej chvilku. Právě mi totiž něco došlo, víš?“

„Co, prosím tě?“

„Sedím tady s Cullenovými a říkám si, kdo nový se asi přijde schovat pod Bellin štít, víš?“

Chvíli mlčela. „Ty jsi s Cullenovými?!“ vydechla nevěřícně.

„Jo, jsem. Připojíš se k nám?“

„Jak jsi je našel?“

„Ani nevím… Asi mě sem zavedla moje genialita. Co Volturiovi?“

„Jsou pryč. A Demetri musel odejít zpátky do Volterry. Asi ne na dlouho, ale teď už tě nenajde.“ Slyšel jsem, jak v telefonu začal svištět vítr, jak se rozběhla. „A ty mi neříkej, že pořád nevěříš ve vyšší síly. Náhodou musí Demetri odejít. Náhodou narazíš na Cullenovi. Nějak moc náhod najednou. Nevěřím na náhody.“

„O tom se můžeme bavit jindy. Přijď co nejdřív. Kdo ví, co by ti udělali, kdyby mezi námi našli spojitost…“

„No jo, no jo, vždyť už běžím. Jak vás najdu?“

„Když najdeš moje auto, bude to hračka. Jel jsem pořád na jih po hlavní. Parkuji u silnice. Odtamtud jsem šel rovnou ke Cullenovým.“

„Ok, budu tam co nejdřív to půjde. Měj se. Ahoj,“ rozloučila se a zavěsila.

„Tak tomu se říká náhoda,“ zasmála se Alice. „A když mi Jacob a spol. uhnou z cesty, řeknu vám, za jak dlouho tady Tracy bude. Nic ve zlém, Jaku,“ zazubila se na něj.

„Samozřejmě, Alice, co bychom pro tebe neudělali,“ poplácal ji se smíchem po rameni a spolu se Sethem a Leou si sedli do rohu místnosti, kde byla přistavená křesla zřejmě právě pro tuhle situaci.

Objevila se vedle mě Renesmé a sedla si na uvolněné místo na pohovce. Upřela na mě svoje velké hnědé oči. „Můžu ti říkat strýčku?“ zeptala se rozkošným sopránkem.

„No tak, Renesmé,“ napomenula ji Bella.

„Ne, to je v pořádku,“ přerušil jsem ji a obrátil jsem se zpět k Nessie. „Samozřejmě mi tak říkat můžeš.“ Pohladil jsem ji po dlouhých vlasech.

Usmála se. „To je super.“

„Tracy tu bude přesně za tři hodiny, dvacet devět minut a… patnáct vteřin,“ řekla Alice s oslňujícím úsměvem.

„To je času… Já bych si šel zalovit!“ prohlásil Emmett. „Jdeš taky, Alexi? Vypadáš hladově,“ zasmál se.

„Jo, máš pravdu. Už potřebuju něco sníst,“ kývl jsem hlavou.

„Tak jo. Jde ještě někdo?“ obrátil se na ostatní.

„Já jdu,“ ohlásil se Jasper.

„Někdo další?“ rozhlédl se Emmett. Když se nikdo neozval, otočil se a vyšel zadními dveřmi ven. Spolu s Jasperem jsem ho následoval. Rozběhli jsme se lesem. Běželi jsme pár minut v kuse, až jsme narazili na stádo srnek.

Nezaváhal jsem a skočil jsem na jednu z nich. V okamžiku jsem jí zlomil vaz a prokousl jsem jí hrdlo. Krev nebyla sladká, na to moc zaváněla zvěřinou. Ale nestěžoval jsem si. Mohlo to být i horší. Zahodil jsem mrtvé tělo srnky a rozběhl jsem se dál s úmyslem najít něco chutnějšího. Narazil jsem ještě na losa a pumu.

Najedený a spokojený jsem vylezl na jeden z vysokých mohutných stromů. Nechtěl jsem se vracet, ještě ne. Byl jsem zvyklý na klid a samotu a najednou jsem se ocitl uprostřed velké rodiny.

Zhluboka jsem se nadechl studeného lesního vzduchu a zaposlouchal jsem se do zvuků přírody. Miloval jsem tenhle klid. Lehl jsem si na jednu z rozlehlých větví stromu a dal jsem si ruce za hlavu. Zavřel jsem oči a vnímal jsem, jak mi klid prostupuje celým tělem.

Znovu jsem se nadechl. Naprosto jasně jsem vnímal každou část svého těla. Postupně jsem odděloval své vědomí od svého těla. A pak jsem se pomalu posadil. Postavil jsem se na nohy a shlédl jsem zpět na větev, kde leželo mé tělo.

S lehkým pousmáním jsem seskočil z větve a zlehka jsem dopadl na nohy. Jako už tolikrát jsem si nemohl nevšimnout, že jsem nepohnul ani stéblem trávy. Vyšel jsem směrem na sever a pozoroval jsem lesní život. Teď jsem viděl vše, co se přede mnou schovávalo, když jsem byl ve svém těle.

Chvíli jsem si jen užíval tu klidnou chvíli a pak jsem pomyslel na Tracy. Představil jsem si ji před sebou naprosto jasně.

Obrysy krajiny přede mnou se začaly rozplývat a měnit. Když se obraz ustálil, byl jsem taky v lese, ale jiném. Stál jsem přímo vedle Tracy. Zvedl jsem ruku a položil jsem jí mé společnici za krk.

Otřásla se a očima přejela okolí. Sundal jsem ruku a gesto jsem po pár vteřinách zopakoval.

„Alexi? To jsi ty?“ zeptala se nejistě.

Zasmál jsem se, když jsem viděl, jak se mě snaží marně zahlédnout. Můj smích se ztratil do nicoty. Znovu jsem jí přiložil ruku ke krku a tentokrát jsem jí tam nechal o něco déle.

„No, to mě teda uklidňuje, když vím, že jsi svoje tělo nechal kdoví kde, když tě hledají Volturiovi,“ zamručela.

No jo. Alice by ale dala vědět, kdyby se Volturiovi přiblížili.

„A víš, co mě naštve nejvíc? Až zjistím, že tady vůbec nejsi. To budu nepříčetná. Ale teď radši vyrazím. Uvidíme se u Cullenových. Měl by ses vrátit ke svýmu tělu. Měj se, ahoj,“ rozběhla se na jih.

Vzdychl jsem a opřel jsem se o nejbližší strom. Podle Alice bude Tracy ve Forks až za tři hodiny. To je spousta času. Ještě jsem se nechtěl vrátit. Tracy byla jediný bod v tomhle vesmíru, se kterým jsem se cítil znovu jako člověk. Byla to směsice klidu, míru, pohody a ještě něčeho. Jakési přátelské lásky. Nic partnerského, prostě pravé přátelství.

Najednou jsem ucítil dotyk na své pravé ruce. Stočil jsem k ní pohled, ale nic jsem neviděl. To znamenalo jediné – někdo hýbal s mým tělem.

A pak jsem jakoby z velké dálky uslyšel ženský hlas. „Alexi! Proboha, Alexi, co ti je?!“

Nějaká vyšší síla se mnou prudce a bolestivě škubla. Instinktivně jsem zavřel oči a stočil jsem se do klubíčka. Necítil jsem své tělo. Ruce a nohy jako bych měl z gumy, nedokázal jsem s nimi pohnout.

A pak jsem je konečně ucítil. Zprudka jsem se nadechl a posadil jsem se. Přitom jsem do někoho vrazil. Zmateně jsem se rozhlédl a snažil jsem se zorientovat.

„Alexi?“ řekla vystrašeně mladá žena vedle mě. Zaostřil jsem na ni a pokusil jsem se ji zařadit. Krátké rozcuchané černé vlasy. Vykulené zlaté oči. Andělský obličejík.

„Alice?“ vydechl jsem, když se mi vyjasnilo. „Sakra, Alice, tohle mi nedělej.“

„Spíš ty mně… Jsi v pořádku? Já jsem se strašně bála, že se ti něco stalo… Co to bylo?!“

„Moje schopnost.“ Dal jsem si ruku na čelo, abych zahnal tupou bolest hlavy. „Můžu vystoupit z vlastního těla v astrální podobě,“ vysvětlil jsem jí.

Vykulila oči. „Fakt? Promiň, to jsem nevěděla… Neublížila jsem ti nějak?“

„Ne, jsem v pořádku. Jenom jsi mě příliš rychle vrátila do těla.“

„Opravdu promiň. Prostě jsem tě viděla, jak tady ležíš naprosto bez hnutí. A neviděla jsem, že by ses probouzel. Lekla jsem se a zpanikařila jsem.“

„Už přestaň, Alice,“ zasmál jsem se. „Je mi fajn.“ Seskočil jsem ze stromu. „Myslím, že bych se měl vrátit k vám domů a všem říct, jak to je s tou mojí schopností.“

„Dobrý nápad. Běž napřed, já skočím pro Jaspera a Emmetta. Budeme doma za tři minuty,“ řekla a vyběhla hlouběji do lesa.

Já jsem ještě chvíli stál na místě a pak jsem se rozběhl opačným směrem. Před domem jsem se skoro srazil s Esmé.

„Neviděl jsi Alici?“ zeptala se starostlivě. „Vyběhla odsud, jako by jí hořelo za patami a nic neřekla…“

„Vyběhla za mnou. Je v pořádku. Teď šla pro Jaspera a Emmetta. Potřebuji vám všem něco říct.“

Zatvářila se vyloženě zděšeně. „Stalo se něco?“

„Ne, ne, všechno je dobrý, neboj se. Pojď dovnitř.“ Vzal jsem ji kolem ramen a zavedl jsem ji zase dovnitř. Hned po nás přiběhl Emmett a po něm vstoupila dovnitř Alice, držíc se za ruce s Jasperem. Všichni si sedli různě po místnosti.

Pomalu jsem se posadil do křesla, přemýšleje, jak to vysvětlit co nejlépe. Přeci jen to nebylo něco, co bych vykládal lidem na potkání.

„Takže, vážení. Je tu něco, co byste měli vědět, abychom předešli dalším nepříjemnostem,“ zazubil jsem se na Alici a ona mi úsměv oplatila. Pokračoval jsem: „Mám určitou schopnost. Můžu vystoupit ze svého těla v astrální podobě. Když to udělám, moje tělo zůstane tam, kde ho nechám a vypadá jako bez života. V té době bych vám byl vděčný, kdybyste se mnou nehýbali, protože když mě někdo vrátí do těla moc rychle, bolí to. Pokud by někdo náhodou něco potřeboval, stačí se mě jenom dotknout.“

Rozhostilo se ticho. Každý zřejmě zpracovával novou informaci.

„Wow, tak to je něco,“ ozval se po chvíli Emmett.

„Jo, to jo,“ souhlasil jsem.

„To je fajn, ale já bych si ujasnila ještě jednu věc,“ řekla Bella.

„Jakou?“ pohlédl jsem na ni zvědavě.

„Odešel jsi lovit beze mě. Byl jsi mimo štít,“ zamračila se na mě.

„Ou… Promiň. Nějak jsem si to neuvědomil.“

„Já taky ne. Hlavně, že se nic nestalo,“ usmála se.

Jen jsem přikývl a opřel jsem se o opěradlo křesla. Stále ve mně doznívaly účinky mé schopnosti a já jsem byl rád, že se teď pár hodin nebude nic dít.

Aro:

Spokojeně jsem se usmál, když se Demetri dotkl mé ruky. Před pár hodinami jsem ho musel odvolat z mise kvůli nesmrtelnému dítěti. Nechápu, proč jsou stále tvořena, když všichni ví, jak se toto trestá.

Teď už však byla celá smečka potrestána. Mohli jsme se tedy vrátit k původnímu plánu – najít Alexe. Demetri věděl, co od něj očekávám. Zavřel oči a zkrabatil čelo soustředěním. Pár vteřin bylo úplné ticho prosycené očekáváním.

Posadil jsem se na trůn a v duchu jsem si maloval budoucnost. Až najdu Alexe, až ho dostanu do gardy, budu mít možnosti, o kterých se mi nikdy ani nesnilo. Budu vědět doslova o všem, o čem budu chtít vědět.

„Pane,“ oslovil mě nejistě Demetri.

Zvedl jsem k němu pohled. „Ano?“

„Nemůžu ho najít…“ řekl potichu.

 _______________________________________________________________

Doufám, že se vám povídka líbí. Pokud ano, napište mi, prosím, komentář, takhle nemám možnost zjistit, co se vám líbí a co ne. Takže pokud máte nějaký nápad, jak by povídka pokračovala, neváhejte a pište. ;)

Shrnutí

1. kapitola ° 3. kapitola

Autor: Nespoutana (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tajemství krve - 2. kapitola: