Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tajemství krve - 6. kapitola

26.03.2012 (17:15) • Nespoutana • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1511×

Alex

Loď se zarazila o mělčinu a lehce se zhoupla. Vypnul jsem motor a vyskočil jsem ven. Pokud jsem jel přímo, měl bych být někde na pobřeží Itálie. Slunce právě zapadlo, takže jsem se mohl volně pohybovat.

Na lodi jsem strávil skoro dva dny. Doufal jsem, že mě Alice nechala jít. Rozběhl jsem se do vnitrozemí a snažil jsem se najít nějaký ukazatel, kde to vlastně jsem.

Nakonec jsem zjistil svou polohu a vyrazil jsem k Volteře. Musím to stihnout do východu slunce, není se tady kam schovat. Běžel jsem, co mi síly stačily, až jsem to konečně uviděl. Vysoké zdi, které ohraničovaly to zdánlivě normální město. Město mnou tolik nenáviděné.

Vyrazil jsem do kopce. Už jsem byl u zdí a chystal jsem se projít dovnitř, když mě několik párů rukou zezadu zastavilo. Sykl jsem a pokusil jsem se vykroutit.

„Přestaň, ty blbečku, nebo nám ublížíš!“ okřikl mě známý hlas.

„Alice?“

„Jo. Přestaň sebou mlít, nebo tě Jasper přizabije,“ sekýrovala mě. Uslyšel jsem tichý smích.

„Tak mě pusť!“

„To víš, a ty mi utečeš dovnitř. Tak to ani náhodou! Půjdeš pěkně se mnou.“

„Tak to prr! Nikam nejdu. Je to moje dobrovolný rozhodnutí!“ vztekal jsem se.

„Jo, to si Edward kdysi myslel taky, když tudy procházel. A ty se moc nesměj a pomoz mi s ním!“ křikla na někoho.

„No jo, jasně,“ zamručel jiný hlas. Emmett. A najednou mi zmizela pevná zem pod nohama, když si mě přehodil přes rameno.

„Hej!“ protestoval jsem. Ale proti němu jsem neměl absolutně žádnou šanci. Nesl mě pryč od brány. Snažil jsem se mu vyklouznout, ale držel mě pevně a povolil, až když jsme prošli prvními stromy nedalekého lesa.

Pustil mě a já tvrdě dopadl na zem, kde jsem zůstal sedět. Okamžitě se kolem mě shromáždila celá rodina, včetně Tracy.

„Tys nám dal!“ obvinila mě Tracy a nechápavě zakroutila hlavou. „Myslela jsem, že máš aspoň špetku zdravýho rozumu!“

„Příště leť letadlem,“ smál se Edward. „Málem jsme umřeli nudou, než ses konečně objevil,“ zubil se na mě, dokud mu Bella neuštědřila ránu loktem do břicha.

„Ještě mu pomáhej! Kdyby letěl letadlem, nemáme šanci,“ mračila se na něj.

„No jo, promiň,“ zapíchl pohled do země, ale koutky mu stále cukaly.

„Co tě to napadlo?“ uslyšel jsem další výtku. Ale tentokrát od hlasu, který jsem čekal nejmíň. Esmé stála naproti mně, ruce v bok a měřila si mě zlostným pohledem. „Málem jsem zešílela strachy, když jsi zmizel!“ soptila dál. „Ty si myslíš, že si nakráčíš do mojí rodiny, zamotáš nám hlavu, potom mi oznámíš, že jsi můj údajně mrtvý syn a nakonec odjedeš k Volturiovým! Můžeš mi říct, co je v tomhle za logiku?! Já to totiž nechápu, tak mi to laskavě vysvětli!“

Vykuleně jsem na ní zíral a snažil jsem se vzpamatovat. Její výtky mi vzaly vítr z plachet. Slyšel jsem, jak se Emmett opodál klátí smíchy, nejspíš nad mým výrazem, ale nevšímal jsem si ho.

„Myslel jsem, že…“ začal jsem, ale Esmé mě přerušila.

„Tak příště dřív, než začneš myslet, se někoho zeptej! Protože tohle tvoje myšlení absolutně nedokážu pochopit!“

Pomalu jsem vstal ze země a nejistě jsem jí hleděl do očí. „Promiň, já…“

„Víš, jak jsem se bála?!“ přerušila mě znovu. „Alexi Evansi Cullene, tohle už nikdy nedělej!“ vzlykla a vrhla se mi kolem krku.

Zalapal jsem po dechu a pohledem jsem vyhledal Edwarda. Co se stalo?, ptal jsem se zděšeně.

„Myslím, že Esmé změnila názor,“ pokrčil rameny.

„No to bych řekla,“ sevřela mě pevněji. „Ještě jednou někam utečeš a budeš mít zaracha až do konce věčnosti,“ vzlykala a nepouštěla mě.

Se smíchem jsem ji také objal. Konečně se mi splnil můj sen. Našel jsem svou matku. Spolu s celou rodinou.

„A jestli se ještě někdy třeba vzdáleně přiblížíš k tomuhle městu, nepřežiješ do dalšího dne!“ uslyšel jsem rozzuřenou Tracy. „Víš, co by se stalo, kdyby přišli na mou schopnost? To by tě klidně nechali být, jenom aby měli mě!“

Odtáhl jsem se od Esmé. „Promiň Tracy, na to jsem nemyslel. Omlouvám se všem, už nikdy nebudu takový kretén. Slibuji,“ usmál jsem se na všechny.

„No jo. Odpouštím ti,“ přikývla Tracy také s úsměvem a všichni kývali hlavou na souhlas.

„Ehm, nechci rušit dojemnou chvilku, ale rád bych se vrátil domů. Nerad bych nechával Renesmé tak dlouho samotnou…“

„Ha ha, aby ti jí Jacob nepřefiknul, co?“ smál se Emmett a tím si vysloužil pohlavek od Rose.

„Zmlkni,“ zasyčela.

„Au!“ zaprotestoval Emmett. „Za co? Vždyť je to pravda!“

Rosalie se jen zašklebila. „Půjdeme?“ přelétla nás pohledem.

„Tak to asi těžko,“ uslyšel jsem tichý posměšný hlas a ze tmy před námi vystoupila početná skupina upírů. Volturiovi. „Ještě jste si ani neprohlédli hrad,“ usmála se na nás malá upírka. Viděl jsem ji tehdy, když jsem kontroloval, jestli Bellin štít působí. Způsobovala pohledem bolest.

„Jane,“ zasyčel Edward. „Nic jsme neprovedli. Nech nás jít.“

Překvapeně se na něj podívala. „Že jste nic neudělali?“ zasmála se. „Ale to se mýlíš, Edwarde. Ukrývali jste zločince, takže jste také vinni. Následujte mě,“ otočila se a vyrazila k hradbám.

Nehybně jsme stáli na místě. V hlavě mi létaly myšlenky. Jak to myslela? Já a zločinec?! Setkal jsem se s vyděšenými pohledy ostatních.

Jane se netrpělivě ohlédla. „Tak jdete, nebo ne? Upozorňuji vás, že útěk nemá šanci. Jsme v přesile,“ pokrčila rameny, jako by se vyjadřovala k počasí.

Carlisle vzdychl a postavil se do čela naší skupiny. Ostatní jsme ho následovali. Se sedmi Voltérskými upíry před námi a dalšíma deseti za zády jsme prošli branou do města. Beze slov jsme se dostali až do podzemní chodby a odtud hned do hradu.

Bylo to jako má největší noční můra – až na to, že nemůžu spát. Pořád jsem doufal, že se odtamtud nějak dostaneme, ale čím hlouběji v hradu jsme byli, tím menší naději jsme měli.

Nakonec jsme stanuli před Arem. „Vítejte!“ zvolal s hranou radostí. V očích se mu zlověstně blýskalo.

„Aro,“ pozdravil Carlisle odměřeně. „Proč jsme tady?“

„Ach, vy nevíte,“ zasmál se. „Skrývali jste tady Alexe,“ kývl ke mně, jako by to něco vysvětlovalo.

„Patří do rodiny,“ zamračil se Carlisle na Ara.

„Opravdu? Tak to je velká škoda, že ho musíme zabít…“ povzdychl si Aro. „Nicméně,“ pokrčil rameny.

„Proč? Zákon jsem neporušil, nemáte jediný důvod - “

„Ale mám,“ přerušil mě. „Chceš říct, že jsi jednu dobu nepobýval v lesích na Aljašce a nezabíjel pocestné? Lidé si toho všimli. Začali vyvozovat závěry,“ usmál se chladně. „Málem ses prozradil.“

Zatrnulo ve mně. Ano, pobýval jsem tam. Zabíjel jsem je. Ale ne tolik, aby si toho lidé všimli! „Lžeš,“ zasyčel jsem.

Všichni v místnosti ztuhli, jen Aro se zasmál. „Ne, nelžu. A i kdyby – kdo to dosvědčí? Nemáš šanci, Alexandre. Ale abys neřekl, že plýtvám talentem, nabídnu ti východisko. Vstoupíš do gardy a já tě ušetřím. Co ty na to?“ naklonil hlavu ke straně.

„To radši umřu!“

„Ne!“ vykřikla Esmé. „To ne, Aro. Prosím, určitě se najde jiné řešení,“ prosila ho.

„Dal jsem na výběr,“ propíchl ji pohledem. „Pokud se rozhodl pro smrt, budiž,“ pokrčil rameny a pokynul Felixovi.

„Ne, Alexi!“ vzlykla Esmé.

„Dobrá! Vstoupím do gardy!“ pohlédl jsem Arovi do očí. Nemohl jsem snést Esméin žal.

Pokusil jsem se nevnímat Arův vítězný pohled, když ke mně natáhl ruku. S pohrdavým pohledem jsem se ho dotkl a čekal jsem, až se prokousá mým životem.

Hned, jak svou ruku stáhl, se otočil na Tracy. „Byl bych velice rád, kdyby ses i ty rozhodla k nám přidat,“ usmál se na ni.

Tracy přimhouřila oči. „Tak to ani náhodou. Nebo si na mě taky vymyslíš nějaký prohřešek? Táhni k čertu, Aro,“ prskala vztekle a z očí jí šlehaly blesky.

„Však já nikoho nenutím,“ zvedl ruce a já jsem zavrčel. Ale on už si mě nevšímal. Měl mě tam, kde mě chtěl mít.

„Vy ostatní můžete jít,“ otočil se na Cullenovi a pokynul několika upírům, aby je vyprovodili.

Všichni mi věnovali poslední pohled a nakonec odešli ze sálu. Já jsem stál na místě a snažil jsem se přijít na to, proč mi to osud dělá. Když chci do gardy vstoupit dobrovolně, zastaví mě Cullenovi. A když se rozhodnu vrátit se domů, najde mě Aro a připoutá mě ke gardě proti mé vůli.

Hleděl jsem na něj a nijak jsem se nesnažil potlačit nenávist v mých očích. Ale on se tomu jen smál. Nedělalo mu to těžkou hlavu. Aby jo – měl kolem sebe plný hrad upírů, co tady znamenám já?

Což mi připomnělo zásadní otázku. „Proč mě tolik chceš, Aro? Proč zrovna mě?“ přinutil jsem se nakonec zeptat.

Rentgenoval mě pohledem a na tváři mu pohrával drobný úsměv. „Máš velký talent, Alexi.“

„To má Tracy taky. A na tu nevymýšlíš falešné prohřešky,“ zasyčel jsem.

Jen se chladně usmál. „Tvůj talent má mnohem větší využití. No tak, zamysli se. Věřím, že na to dokážeš přijít sám… Můžeš vystoupit ze svého těla a bez povšimnutí jít kamkoli chceš.“

Zalapal jsem po dechu. Snad nechce… „Ty chceš, abych sledoval ostatní upíry?!“

Změnil výraz z potěšeného na vypočítavý. „Jistě. Na světě se děje spousta přestupků každý den. Ty je můžeš zachytit, aniž by si tě oni všimli. Potom mi předáš informace a já je zpacifikuju.“

„To nemůžeš myslet vážně! Vždyť tuhle společnost vyhladíš!“

Pokrčil rameny. „Aspoň nebude tolik práce. Budeme teď mít pár namáhavých let a potom bude klid,“ pohlédl z okna.

Nevěřícně jsem zavrtěl hlavou. Dovedl jsem si představit, jakých pár let to bude. Vyhladí všechny, kteří se mu nebudou hodit. Všem, kteří budou pochybovat o jeho vládě, vymyslí něco, za co je bude moci zabít.

Budou to jatka. To přece nemůžu dovolit! Přece se na tom nebudu podílet! Ale plán zněl jasně. Bohužel.

A moje jediná šance, jak tomu uniknout, byla zemřít. Ale to jsem Esmé nemohl udělat. Takhle jsem aspoň měl šanci, že až Aro dosáhne toho, čeho chce dosáhnout, pustí mě. A já se budu moct vrátit. Pokud budou Cullenovi naživu…

 _________________________________________________________________

Ahoj, opět děkuji za všechny komentáře u předchozí kapitoly, moc mě povzbudily. Dali jste mi najevo, že má tahle povídka aspoň nějaké čtenáře.

Nicméně znovu říkám - podud tady nebude minimálně 5 komentářů, pozastavuji povídku na neurčito!

Shrnutí

5. kapitola ° 7. kapitola

Autor: Nespoutana (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tajemství krve - 6. kapitola: