Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tajemství krve - 7. kapitola

30.04.2012 (12:30) • Nespoutana • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1322×

Nikdo

Malá černovlasá dívka seděla v letadle a dívala se okýnkem ven. Přemýšlela o svém nově získaném a zároveň ztraceném bratrovi. Za tu krátkou dobu si ho oblíbila. Vzpomněla si na to, jak se poprvé setkala s jeho schopností a na tváři se jí objevil úsměv.

Ale najednou jí zmrzl na rtech. Oči se jí rozostřily, jako by sledovala něco, co nikdo jiný nevidí. Zalapala po dechu a vytřeštila oči.

Blonďatý muž sedící vedle ní ji starostlivě chytil za ruku. „Co vidíš?“

Dívka se zachvěla a očima plnýma strachu se otočila na muže. „Volturiovi. Chtějí vyhladit většinu z naší populace,“ zašeptala potichu, ale on ji i přesto velmi dobře slyšel. „Donutí Alexe, aby jim donášel.“

„Co budeme dělat?“ panikařila drobná brunetka, z celé rodiny nejstarší. Ale odpovědí jí bylo jen ticho. Nikdo nevěděl, jak se bránit. Tady jim jejich schopnosti byly k ničemu.

Myslí všech se hodila jediná myšlenka – s tímhle se jejich bratr nesmíří. I za tu chvíli, co ho znali, věděli, že by dobrovolně nikomu neublížil. Jednou se vzbouří a oni mohli jenom domýšlet, co s ním Volturiovi udělají, až se to stane…

Alex

Jako smyslů zbavený jsem přecházel po pokoji, který jsem dostal přidělený. Přemýšlel jsem, jak se z toho vykroutit. Jenže moje šance byly tak malé, že se téměř rovnaly nule. To už bylo pravděpodobnější, že se Aro vzdá vlády, než že by mě pustil.

Zlostně jsem zavrčel. Náhle jsem musel ven. Čtyři zdi mého pokoje jako by se začaly přibližovat. Vyšel jsem na chodbu a bezmyšlenkovitě jsem procházel celým hradem.

Když jsem uslyšel kroky jdoucí proti mně, zaváhal jsem. Nemám se vrátit? Ale než jsem se stihl rozhodnout, zpoza rohu vyšel upír. Okamžitě jsem se zastavil a ze rtů mi uniklo zavrčení. Znal jsem ho.

On na mě překvapeně pohlédl a také zastavil. Chvíli na mě beze slova zíral, než promluvil. „Tak tě dostal…“ řekl, jako kdyby mě litoval.

Nevěděl jsem, co mám říct. Chtěl jsem na něj vykřičet všechna svá obvinění, ale věděl jsem, že on za to nemůže. Nenařídil Arovi, aby na mě ušil boudu. Nebo ano?

Měřil jsem si ho pohledem a snažil jsem se zjistit, s kým mám tu čest. Všiml jsem si barvy jeho očí. „Ty jsi vegetarián?“ vyhrkl jsem překvapeně.

Přikývl. „Ano. Už nejsem v gardě. Odešel jsem,“ pokrčil rameny.

„Znáš Cullenovi?“

Obočí mu vystřelilo nahoru. „Znám. Pokládáme je za vlastní rodinu.“

Měl jsem chuť kleknout na kolena a prosit, ať mě odsud dostane. Ale to by nevyšlo. Snad to věděl i on, soudě podle jeho smutných pohledů.

„Můžeš jim něco vyřídit?“ propaloval jsem ho prosebným pohledem.

„Samozřejmě… Alexi?“ vyslovil mé jméno jakoby v otázce.

Jen jsem přikývl. „Řekni jim, hlavně Esmé, že je mi to líto, ale nemůžu to udělat. Nemůžu. Řekni jim, že si vybírám druhou možnost. Alice by měla vědět, co by se jinak stalo. Určitě to pochopí,“ sklopil jsem hlavu.

Elezar mlčel a prohlížel si mě. „Aro má zjevně stejné plány, jako kdysi, že?“

„Pokud hodlal vyhladit polovinu populace, pak ano,“ zatvářil jsem se kysele.

„Pomohl bych ti, ale on tě nenechá odejít,“ řekl po chvilce přemýšlení. „Schopnosti v gardě jsou pro něj příliš důležité. Ovšem si neuvědomuje,“ hleděl mi prudce do očí, „že některé dary nemůže ovládnout. Některé dary pod tlakem nepracují tak, jak by měly,“ říkal zapáleně. A pak vzdychnul. „No nic, já musím jít. Měj se hezky. Třeba to Cullenovým jednou řekneš sám,“ mávnul mi na pozdrav a odešel chodbou pryč.

Já jsem za ním jen fascinovaně hleděl. Co tím myslel, že dary nemusí pod tlakem pracovat správně? A pak jsem se málem plácnul do čela, když mi to došlo.

Vždyť když se neuvolním, nemůžu vystoupit ze svého těla! A jak bych se mohl uvolnit na místě, které nenávidím?

Znovu jsem se zavřel ve svém pokoji a lehl jsem si na mohutnou postel. Musím to vyzkoušet. Zavřel jsem oči a pokusil jsem se uklidnit své neposedné myšlenky. Zpomalil jsem své dýchání a soustředil jsem se na přechod do astrálního světa.

Ale nešlo to. V celém těle mě začalo brnět a v hlavě mi tepalo bolestí. Když bolest dosáhla hodnoty, kterou jsem nemohl snést, vzdal jsem to.

Málem jsem plakal úlevou. Nejde to. A s tím Aro nic neudělá, ani kdyby se snažil sebevíc.

Posadil jsem se a snažil jsem uklidnit své končetiny, ve kterých mě stále nepříjemně brnělo. Po několika minutách se můj stav dostal do normálu a já jsem vyšel k hlavnímu sálu. Aro musí uznat, že mu k ničemu nebudu.

Prudce jsem otevřel dveře a vstoupil jsem dovnitř. Pokusil jsem se skrýt samolibý úsměv, abych Ara zbytečně nepopouzel.

Viděl jsem, že Elezar stojí u Ara a o něčem s ním diskutuje. Nevšímal jsem si toho a přistoupil jsem přímo před Ara, s rukou nataženou.

Ten na mě překvapeně pohlédl, ale dotkl se mě. S každou vteřinou se víc a víc mračil. A pak otevřel oči a měřil si mě zlostným, skoro nenávistným pohledem. „Co to má znamenat?!“

„Nedokážu to,“ zavrtěl jsem hlavou. „Moje schopnost je nefunkční. Sám to vidíš.“

Aro zavrčel. „Jsi si jistý, že s tím nic neuděláš?“ zeptal se varovným hlasem.

„Nejde s tím nic dělat,“ rozhodil jsem rukama. „Tady se nikdy nebudu cítit tak, aby to šlo.“

„V tom případě jsou tu dvě možnosti. Buď se budeš snažit a doufat, že se to časem povede, nebo…“ odmlčel se. „Nebo zemřeš,“ oznámil s úsměvem.

Vnitřnosti se mi sevřely. On mě nepustí. Jistě že ne, byl jsem idiot, když jsem si to myslel. Ale můj názor to nezměnilo. Prostě přejdu na plán B.

Otočil jsem se na Elezara a pohlédl jsem mu do očí. Několik vteřin mi pohled opětoval, než přikývl. Vděčně jsem se na něj usmál a otočil jsem se zpět k Arovi, abych mu řekl svou jasnou odpověď.

V tu chvíli mi zazvonil telefon. Po chvilkovém zaváhání jsem ho vytáhl. Konec konců – bude to můj poslední hovor.

Na displeji jasně svítilo jméno – Alice. Jak jinak. Přijal jsem hovor. „Alice?“

„Ach, díky bohu, že jsi to zvedl. Poslouchej mě, Alexi, nedělej to, jasné?! Nesmíš to udělat!“

„Musím, Alice. Určitě jsi viděla i tu druhou možnost.“

„Poslouchej mě a neskákej mi do řeči,“ zavrčela. „Ty tam musíš zůstat dál. Aspoň pár dní to zkoušej, ano? Prosím! Někdy existuje i třetí možnost. Viděla jsem… to,“ řekla vyhýbavě.

Vzdychl jsem. „Dobře, ale jenom pár dní.“

„Neboj se. Za pět až deset dní se uvidíme,“ řekla tajemně a zavěsila.

Znovu jsem pohlédl na Ara. „Zkusím to,“ zněla má odpověď.

Alice

Viděla jsem Elezara. Šel rovnou k nám a tvářil se nesmírně smutně. Někde uvnitř sebe jsem cítila zlou předtuchu. Elezar se zastavil několik metrů před námi a sklopil hlavu.

„Mám vám předat zprávu od jistého Alexe,“ mluvil potichu, ale zřetelně. „Vzkazuje, že neměl na výběr, nemohl se smířit s druhou možností. Alice prý bude vědět, co by se stalo, kdyby to neudělal,“ pohlédl na mě.

„Ale co udělal?“ ptala se Esmé zmateně.

Elezar na ní upřel velké smutné oči. „Řekl Arovi, že mu odmítá sloužit a… vybírá si raději smrt,“ zašeptal.

Esmé zalapala po dechu. „Ne,“ zanaříkala a přikryla si rukama obličej. Carlisle k ní přistoupil a opatrně ji objal.

„Alice, lásko, co vidíš?“ slyšela jsem u ucha sladký hlas svého manžela.

Několikrát jsem zamrkala, abych zahnala obraz ve své mysli a pohlédla jsem na něj. „Alex se nechá zabít,“ zašeptala jsem sotva slyšitelně, přesto se kolem nás shromáždila celá rodina.

„Cože? To přece…“ nechápala Bella.

„Moment!“ zvedla jsem ruce a zadívala jsem se do dalšího vidění.

Elezar stál naproti Alexovi a zapáleně na něj mluvil. „Některé dary pod tlakem nepracují tak, jak by měly.“

A potom Alex ležel na posteli a jeho budoucnost se mi chvilkami rozmazávala, ale nikdy pořádně nezmizela.

„Tak co?“ přerušila mě netrpělivě Tracy.

Zavrčela jsem. „Nevím… Asi zkouší svou schopnost. Ale nejde mu to.“

„Takže Arovi nepomůže? Vrátí se?“ upřela na mě nadějný pohled.

Otočila jsem se na Edwarda. „On ho nepustí,“ zavrtěl hlavou. „Na to ho znám příliš dobře. Musíme něco vymyslet, nějak ho odtamtud dostat,“ svraštil čelo přemýšlením.

Několik minut bylo ticho a každý se snažil najít nějaké východisko. A pak se objevila další vize. Zděšeně jsem ji sledovala. „On se opravdu nechá zabít!“ vyjekla jsem a snažila jsem se ještě usilovněji něco vymyslet.

A pak mě něco napadlo. Zeširoka jsem se usmála, když se mi ve vizi potvrdilo, že by to teoreticky mohlo fungovat.

Okamžitě jsem vzala telefon a vytáčela jsem číslo na Alexe. Podle všeho bych měla mít ještě pár vteřin. Tak to zvedni!

Konečně. „Alice?“ ozval se v telefonu jeho hlas.

„Ach, díky bohu, že jsi to zvedl. Poslouchej mě, Alexi, nedělej to, jasné?! Nesmíš to udělat!“ skoro jsem křičela. Musím ho přesvědčit.

Dělala jsem, co jsem mohla, abych nevyzradila svou vizi, náš plán. Aro by se to dozvěděl. Nakonec jsem Alexe přesvědčila.

Když jsem zavěsila, otočila jsem se na ostatní. „Tak, vážení, a do práce! Máme jenom pár dní!“ vyhrkla jsem energicky. Tohle musí vyjít. Je to jediná možnost.

_________________________________________________________________

Jsem ráda, jestli jste se dočetli až sem. A mám opět podmínku pěti komentářů pro další díl. U minulého jste mě trošku zklamali, tak doufám, že tahle kapitola byla lepší a zanecháte pod článkem aspoň smajlíka.

Děkuji všem, kdo komentují :)

Shrnutí

6. kapitola ° 8. kapitola

Autor: Nespoutana (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tajemství krve - 7. kapitola: