Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tajemství krve - 8. kapitola

07.06.2012 (21:45) • Nespoutana • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1185×

Aro

Seděl jsem na trůnu a usilovně jsem přemýšlel. Jeho schopnost nefunguje! Jak je to možné?! Jak si to vůbec může dovolit?!

Když mi před pár dny Demetri přišel říct radostnou zprávu, že ho znovu našel, myslel jsem si, že mám vyhráno. Všechno mi došlo. To, proč Demetrinu neustále mizel a zase se objevoval.

Cullenovi. Ta zatracená rodina je všude. A když Alex těsně před Volterrou zase zmizel, hned jsem věděl, která bije. Naštěstí Jane dorazila včas.

Myslel jsem si, že konečně mám to, co jsem chtěl. A on si vesele přijde a s potutelnou radostí mi sdělí, že jeho schopnost nejde využít.

Potichu jsem zavrčel.

„Přestaň,“ okřikl mě Caius. „Musel jsi vědět, že se zase něco pokazí!“

„Jenomže by se to kazit nemělo!“ vykřikl jsem naštvaně. „My jsme Volturiovi! Volturiovi! Jsme vládci, jsme neporazitelní! Věci by se nám kazit neměly!“ křičel jsem jako smyslů zbavený.

„Uklidni se, Aro,“ zasyčel Caius.

Prudce jsem vydechl a uvědomil jsem si absurditu téhle situace. Většinou má takovéhle výstupy na svědomí můj bratr a já ho uklidňuji. Poslední dobou je toho na mě ale moc…

Ale Caius má pravdu – na co si vlastně stěžuji? Alex tady zůstal a zkouší dál svůj dar. Ale hlavou mi vrtal jeho hovor od Alice. Ta její slova…

„Ty tam musíš zůstat dál. Aspoň pár dní to zkoušej, ano? Prosím! Někdy existuje i třetí možnost. Viděla jsem… to!“

Jaká třetí možnost, ksakru?! Co viděla?!

Alex

Slyšel jsem křik spousty a spousty lidí a tiše jsem trpěl. Seděl jsem ve svém pokoji a snažil jsem se zacpat si uši. Co bych dal za to, abych mohl zmizet?

Ani jsem si neuvědomil, jak moc mě ten čas strávený u Cullenových změnil. Ale teď už mě nelákala lidská krev. Litoval jsem ty, kteří padnou za oběť. Ty, kteří právě teď prožívají největší hrůzu svého života jen pár metrů ode mě.

Otřásl jsem se a snažil jsem se myslet na něco jiného. Mysl se mi znovu stočila k Alicině poslední větě. Přijedou? Proč? Co se plánuje? O čem nevím?

Od té doby nikdo z Cullenových nezavolal. Ani mé hovory nepřijímali a já pomalu začínal propadat depresi. Už jsou to tři dny, co jsem tady zavřený.

Přemýšlel jsem, kdy jsem naposledy lovil. To už bude dlouho. Dva týdny? Možná déle… Jasně jsem cítil ty plameny, které volaly po uhašení. Moc dobře věděly, že kousek ode mě se nachází skupina lidí. Proto jsem se zavřel sem. Nechtěl jsem nikomu ublížit. Stále jsem před sebou viděl Esméinu tvář. Nemohl jsem ji zklamat.

Pomalu jsem vstal a začal jsem přecházet po místnosti. Stále jsem to slyšel. Zabodávalo se mi to do hlavy jako rozpálené železo. Buch-buch. Buch-buch. Buch-buch…

Tlumeně jsem zasténal. Jak dlouho ještě? Už je to několik minut! Už přece musí být najezení!

Tolik jsem se zabýval tlukotem lidských srdcí, že mě překvapilo, když mi někdo zabouchal na dveře. Zamračil jsem se a otevřel jsem. Přede mnou stál jeden z gardy Volturiových. V jeho tváři se objevil úšklebek, když se podíval do mých uhlově černých očí.

„Aro tě chce vidět,“ uchechtl se, naposledy si mě prohlédl zářivě červenýma očima, otočil se a odešel.

Ještě chvíli jsem jen tak stál a pokoušel jsem se překonat zlou předtuchu. Nakonec jsem to vzdal a s povzdechem jsem se vydal do hlavního sálu.

Dech se mi zadrhl, když jsem si uvědomil, co slyším. Plameny v krku, které už jsem měl téměř pod kontrolou, se znovu bolestivě rozhořely, když jsem uslyšel tlukot srdce. Měl jsem se zastavit. Měl jsem se otočit a přijít jindy. Ale nějaká moje morbidní část šla dál, až k velkým zdobeným dveřím. Až tam jsem se zastavil.

Zhluboka jsem se nadechl, zřejmě naposledy. A pak jsem vstoupil. Rozhlédl jsem se a měl jsem co dělat, abych zůstal na místě. Uprostřed sálu stál Aro a za paži držel mladou vyděšenou dívku.

Můj první instinkt byl vystartovat dopředu a vybojovat si kořist. Ale přebil ho ten druhý.

Dívka na mě upřela tmavé zoufalé oči, ve kterých svitla naděje, když mě spatřila. To mě zastavilo. Nohy jakoby mi vrostly do země a tělo mi zkamenělo. Zajímavé přirovnání, vím.

Aro se na mě zašklebil. „Jednu jsem ti schoval,“ věnoval mi falešný úsměv.

Zhnuseně jsem se k němu obrátil. „A myslel sis co?“ zeptal jsem se ho chladně.

„No tak, nedělej tu scény. Oba víme, jakou musíš cítit žízeň,“ poukázal a můj krk se znovu rozhořel.

Polkl jsem a sevřel jsem dlaně do pěstí. Potlačil jsem nutkání se nadechnout a jen jsem zavrtěl hlavou. Tohle neudělám.

Aro se ledově zasmál a strčil tu dívku směrem ke mně. Ona klopýtla a vydala se vstříc zemi. Automaticky jsem vyrazil a zachytil jsem ji těsně nad podlahou.

Když se mé ruce dotkly její horké pokožky, vybuchla uvnitř mě bomba. Cítil jsem, jak se oheň rozšiřuje po celém mém těle. V zubech mě brnělo touhou po její krvi. Prsty se mi zaryly do její kůže a poslední zbytky mého sebeovládání se vydaly na výlet. Někam hodně daleko.

Už jsem nevnímal její hrůzou zaplněný pohled. Ani slzy, které jí vyklouzly z očí, když pochopila, že je konec. Celou mou mysl zaměstnávala krev, která jí proudila pod tenoučkou pokožkou.

Jako smyslů zbavený jsem se k ní sklonil a zuby jsem pronikl přímo ke krční tepně. Oči mi zakryla rudá mlha a já úplně ztratil pojem o okolním světě.

„Alexi!“ slyšel jsem někoho vyslovit své jméno. Ale přicházelo to ke mně z velké dálky. „Alexi, přestaň! Slyšíš mě?“ dožadoval se mé pozornosti.

Zaplavila mě podrážděnost. Jak mě někdo může rušit zrovna teď? Teď, když si užívám největší slast svého života? Krev mi stále stékala do krku a hasila vytrvalé plameny.

Náhle mi někdo zatřásl ramenem a má zlost přesáhla hranici. Odtrhl jsem se od zdroje té dokonalé tekutiny a ohnal jsem se po rušiteli. Upřel jsem na něj pohled, ale v podstatě jsem nic neviděl. Před očima jsem měl stále mlhu a můj instinkt mě pobízel, ať ho zabiju. Ať ho zabiju, než mi sebere kořist.

Vycenil jsem zuby a zavrčel jsem. Nahrbil jsem se a chystal jsem se vyskočit, když znovu promluvil.

„Přestaň, Alexi. Tohle přece nechceš. Mysli na Cullenovi,“ mluvil ke mně potichu.

Zarazil jsem se. Cosi se ve mně pohnulo. Mé myšlenky se mi vrátily a já se zděšeně narovnal. V muži naproti mně jsem poznal Eleazara. Obezřetně mě sledoval.

Naprázdno jsem otevřel pusu a pak jsem se prudce otočil na dívku ležící na zemi. Z rány na krku jí stékalo pár posledních kapek krve. Nemohl jsem tomu uvěřit. Zabil jsem ji. Opravdu jsem ji zabil! Hnusil jsem se sám sobě. Jak jsem mohl?!

Eleazar mě stále sledoval a v jeho pohledu se mísil smutek s lítostí.

Nemohl jsem vydržet ten pocit viny. Té dívce nemohlo být ani dvacet. Byla tak mladá, měla toho tolik před sebou… A já jí to všechno vzal.

Odvrátil jsem pohled od jejího těla. Věnoval jsem Arovi pohled plný znechucení a nenávisti, otočil jsem se a rychlým krokem jsem vyšel ze sálu. Musím odsud pryč. Hned.

_________________________________________________________________

Tak doufám, že se vám kapitolka líbila. Vím, že byla trošku kratší, než obvykle, ale snažila jsem se ji přidat co nejdřív.

Moc děkuji všem, kteří komentují a dodávají mi odvahu a chuť psát dál.

Obzvlášť velký dík patří Origamigirl, díky které tahle kapitola vůbec vznikla. Moc ti děkuju. Tvoje nápady nastartovaly mojí fantazii a téměř okamžitě jsem dostala nápad.

A pro všechny ostatní - opět jsem se totálně vypsala a naprosto netuším, co bude dál. Takže pokud máte nějaký nápad nebo tušení, podělte se o něj. Hrozně by mi to pomohlo ;)

Shrnutí

Autor: Nespoutana (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tajemství krve - 8. kapitola: