Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tajemství předků 27. kapitola - poslední

27.07.2011 (14:30) • Jane87 • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1625×

27. kapitola – Tajemství předků odhalena

Sledovala jsem upírův pach a každým skokem jsem byla blíž a blíž, jako by schválně zpomaloval, že chtěl, ať ho najdu. A to se mi nelíbilo. Proč by chtěl, abych ho našla. Tak dlouho už Deanovi utíkal a najednou chce, abych ho chytila. Zpomalila jsem, když jsem ucítila, že zápach je intenzivnější, byla jsem blízko. Zastavila jsem se. Stála jsem uprostřed lesní mýtiny a pach upíra se rozprostíral všude okolo mě.

„Jsem rád, že jsi přišla,“ ozvalo se po mé pravé straně. Rychle jsem se otočila, ale nikoho jsem tam neviděla.

„Byla docela fuška tě najít,“ řekl a jeho hlas se teď ozýval zpoza mě. Otočila jsem se, ale opět jsem se dívala na prázdné místo. Hrál si se mnou. Zavrčela jsem, tohle se mi nelíbilo.

„Mohlo to skončit už před měsíci, ale ne, musely jste zmizet. Dalo mi dost práce vás najít.“

Nechápala jsem, co se mi to snaží říct. Proč by nás s mámou hledal.

„Čekal jsem na tuhle chvíli víc jak sedmnáct let,“ řekl a tentokrát jsem ho konečně uviděla. Vystoupil zpoza stromů. Měl černé po ramena dlouhé vlasy, modrošedé džíny a černou koženou bundu. Kůži měl stejně bledou jako Edward, která se třpytila v paprscích slunce, které na něj teď svítilo, a výrazná změna, která ho odlišovala od Edwarda, byly rudé oči. Oči, které se do mě zavrtávaly.

Chtěla jsem se ho zeptat, na co čekal víc jak sedmnáct let, ale riskovat přeměnu v zpátky v člověka jsem si netroufala. Jako by věděl, co se mi honí hlavou, mi odpověděl.

„Nic nevíš, ale to tě neomlouvá,“ zavrčel a provrtával mě svým pohledem. „Před devatenácti lety tvůj otec zabil upíra, tady v těchto lesích. Nedovedeš si představit, jak mě rozčílilo, když jsem zjistil, že jste tady. Na místě, kde tvůj otec zabil mou ženu. Ten den, kdy ji zabil, vyřkl nad sebou smrtelný ortel. Ortel, který zahrnuje tebe i tvou matku. Na svou příležitost k odplatě jsem čekal roky, dokud konečně nenastal ten správný čas. Měl někoho, koho miloval, čí ztráta by ho zasáhla stejně jako tenkrát mě,“ vyřkl a na okamžik se odmlčel. Utřiďoval si své myšlenky, vzpomínal na vše, co mi chce říct.

„Chtěl jsem zabít tebe a tvou matku a ho donutit se na vše dívat, ale musel to překazit. Musel se nechat zabít jako první. Netrpěl dost, a jestli se utěšoval představou, že jsem svou pomstu vykonal a nechám vás dvě být, tak to byl na omylu. Zemřete, jak to bylo plánováno. Pomstím smrt své milované,“ řekl a tentokrát nepokračoval ve svém monologu, zaútočil.

Nečekala jsem to, nebyla jsem připravená. Stále jsem si promítala vše, co jsem slyšela. Vše, co se v mém životě stalo, bylo kvůli události, která se stala dlouho předtím, než jsem se vůbec narodila. Vyhnula jsem se mu, ale zasáhl mě. Zavyla jsem. V pravé tlapě jsem měla pět hlubokých ran, ze kterých vytékala krev. Bolest mi vystřelovala do celého těla, ale nemohla jsem se jí nechat přemoct. Byla jsem jediná, kdo stál mezi ním a mou matkou. Byla jsem rozhodnutá i zemřít, získat čas, aby se mohli ostatní vrátit a mohli chránit mou mámu, tudíž nebyl čas na bolest. Další útok se mi podařilo odvrátit, ale nedokázala jsem ho zasáhnout. Byla jsem moc pomalá. Při dalším útoku se mu podařilo mě chytnout. Svíral mě v pažích, drtil mé kosti a nemohla jsem se z jeho objetí dostat. Přepadlo mě zoufalství, že jsem mu nedokázala dostatečně dlouho odporovat, že zabije i mou mámu. Zoufalá jsem udělala jedinou věc, která mě napadla.

Proměnila jsem svou podobu, pumu jsem vyměnila za vlka. Jak jsem doufala, překvapilo ho to, nečekal, že se proměním v jiné zvíře a povolil svůj stisk. Stačilo mi to, vyprostila jsem jednu svou tlapu a zasekla mu drápy do ruky. Pustil mě. Dopadla jsem na zem, otočila se a zaútočila. Zakousla jsem se mu do ruky a zatáhla. Křuplo v ní, ale nedokázala jsem ji odtrhnout. Naštvalo ho to a vší silou mě od sebe odmrštil. Prolétla jsem vzduchem a zastavilo mě až pár menších stromů. Cítila jsem, jak mi při dopadu prasklo pár kostí a žebra. Zavyla jsem bolestí. Snažila jsem se postavit, bránit se jeho dalším útokům, ale nedokázala jsem se udržet na nohou.

Nevydržela jsem a proměnila se zpátky do lidské podoby. Bylo mi jedno, že jsem nahá, neměla jsem už sílu ani na to, aby mi to vadilo. Zamlžilo se mi před očima, musela jsem se praštit do hlavy. Nebyla jsem si jistá, bolelo mě celé tělo, takže se bolest hlavy ztratila ve zbytku bolesti. Během vteřiny byl u mě a jediným pohybem mi zlomil podruhé ruku. Už to ani nebolelo, nebyl to žádný rozdíl. Něco mi říkal, ale nerozuměla jsem mu, bolest hlavy se stupňovala. Zatřásl mnou, asi chtěl, ať ho vnímám.

„Rychlá smrt pro tebe není dobrá. Budeš trpět,“ řekl a poslední, co jsem viděla, bylo, jak si přitahuje mou ruku k ústům a chystá se mě kousnout, poté mě konečně ztráta krve zavedla do bezvědomí.

Pohled Edwarda

Ztratil se nám.

Nemohli jsme ho nikde najít a jeho pach jakoby najednou ustal, uprostřed lesu. Nikde nebyla šance, že by se mohl schovat, ani náznak, že by vylezl na stromy. Prostě byl najednou pryč. Rozdělili jsme se, každý se vydal na jednu stranu a snažili jsme se ho najít. Šel se mnou jeden vlkodlak z La Push, ale nestíhal mému tempu. Bylo mi to jedno, musel jsem ho najít, než ublíží Amy. Běžel jsem k jejich domu, kde bych ho mohl najít, když mi najednou zazvonil mobil. Zastavil jsem se. Slyšel jsem Setha, jak mě dohání.

Podíval jsem se na display. Amy.

„Amy?“ zvedl jsem to.

„Ne, tady je Susan,“ slyšel jsem Amyninu mámu. „Jde o Amy. Zmizela. Proměnila se a před mýma očima vyskočila z okna. Volala jsem ji, ale nezastavila.“ Byla hysterická, ustrašená. Bála se a já se začínal bát taky. „Edwarde, bojím se o ni.“

„Najdu ji a přivedu ji zpátky, slibuji Susan,“ řekl jsem a zavěsil. Seth mě mezitím doběhl.

„Amy zmizela. Jdu do rezervace a je mi jedno, že tím poruším smlouvu. Řekni to ostatním,“ řekl jsem a rozeběhl se směr La Push. Slyšel jsem, jak na mě v myšlenkách volá, ale bylo mi to jedno. Musel jsem ji najít, nemohl jsem ji ztratit, teď po tolika letech, kdy jsem našel člověka, který mě miluje a kterého miluji já.

Na hranicích, které rozdělovaly naše území, jsem se ani nezastavil, jen jsem se snažil dostat k Amy. Běžel jsem podél silnice, abych mohl lépe zachytit Amyninu vůni a najít tak dům Blacků. Ale nenašel jsem její stopu, ale jeho. Zaplavil mě strach a zloba. Jestli byl upír tady, byla Amy ve velkém nebezpečí.

Trvalo mi, než jsem zachytil i Amyninu pachovou stopu a vůbec se mi nelíbilo, že byla promíchaná s tou jeho. Běžel jsem nad ní a věděl jsem, že se přibližuji. Pach upíra i Amy byl čím dál tím víc intenzivní. Byl jsem dostatečně blízko, když mě zasáhla vůně krve. Rozzuřilo mě to. Krev mohla být jedině Amy a to znamenalo, že je zraněná, ne-li mrtvá. Ne, na to jsem nemohl myslet. Soustředil jsem se, jestli dokážu slyšet jeho myšlenky a zjistit, jestli je Amy v pořádku. Slyšel jsem, co se jí chystá provést a ještě jsem zrychlil. Musel jsem přijít včas. Kdyby ji kousnul, bylo by pozdě. Viděl jsem, jak se sklání k její ruce a vší silou jsem do něj narazil. Pořád držel Amy a strhnul ji s sebou, když jsem ho odhodil. Pár metrů ji ještě držel, než se mu vysmekla a padala na zem.

Chytl jsem ji, jak nejšetrněji jsem mohl. Srdce jí pořád bylo a mně se ulevilo. Musel jsem ji dostat do bezpečí. Nemohl jsem se starat o upíra. Amy krvácela a měla určitě hodně zlomených kostí. Držel jsem ji v náručí a utíkal zpátky po její stopě. Zavede mě k Blackovým a snad i k ostatním. Slyšel jsem ho, jak běží za mnou, ale byl jsem rychlejší, i když ne o tolik jako vždycky. Blížil jsem se ke konci lesa, když se kolem mě prohnalo pět vlků a tři pumy. Slyšel jsem začínající bitvu s upírem, ale běžel jsem dál. Už jsem měl dům Blackových na očích, když její srdce přestalo tlouct.

„Amy! Amy, ne!“ zoufale jsem vykřikl. Nemohla umřít, ne teď. „Carlisle!“

Pohled Amy

Dva týdny. Dva týdny trvalo, než jsem se ze všech zranění vyléčila. Jak jsem si myslela, měla jsem mnoho zlomených kostí a dvě prasknutá žebra. Než mě Edward dostal do bezpečí, začaly se některé zlomeniny už hojit a Carlisle mi musel kosti znovu polámat. Nic z toho jsem si nepamatovala. Popravdě jsem si nepamatovala nic, naposled to, jak mě chtěl upír kousnout, a kdy jsem se po dvou dnech probrala z bezvědomí. Za to mohl silný otřes mozku, který jsem si přivodila při pádu o jeden ze stromů. Z vyprávění jsem se dozvěděla o všem, co se stalo, i o tom, že je ten upír mrtvý, že se o něho smečky postaraly.

Byly jsme s mámou v bezpečí. Dozvěděla jsem se i spoustu jiných věcí, když jsem ty dva týdny jenom ležela v posteli. Máma mi vyprávěla příběhy jak z tátova, tak z jejího kmene a dozvěděla jsem se, že v obou kmenech mám právoplatný nárok být vůdcem smečky. Protože jsem byla nejstarší člen rodiny Blacků, která se proměňovala a jediný potomek z tátova rodu. Nechtěla jsem ani jedno, jediné, co jsem chtěla, bylo v poklidu žít s Edwardem po boku. Všechna ostatní tajemství předků mi byla ukradená.

Autor: Jane87 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tajemství předků 27. kapitola - poslední: