Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tajnosti 2

09.07.2012 (07:00) • Christinne • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1490×

Tajnosti - 2. kapitola

„Tati?“ Opřela jsem se o futra v obýváku. Nevěděla jsem, jak začít. Vlastně jsem ani nevěděla, co přesně říct…

„Hm?“ zabručel z gauče, ale oči neodlepil od televize.

„Proč se sem Bella stěhuje?“ Cvak. Obraz na televizi zmizel a místnost naplnilo ticho, které tlačí v uších. Srdce mi poskočilo. Netušila jsem, jak si moji otázku vyložil… Otočil se ke mně přes opěrku gauče a nadzvedl obočí.

„Myslím tím… Přestala sem za náma jezdit, skoro nikdy nezavolá… A najednou se sem stěhuje?“ Táta moc dobře poznal, že to nejsou výtky na Bellinu adresu. Byly to jen hlasité úvahy. Mluvila jsem jako on – opřená o rám dveří, ruce založené na hrudi, nohy křížem a pohled zabodnutý do koberce.

„Víš, vaše máma teď bude s Philem hodně cestovat,“ začal, „jenže Bella…“ Zarazil se. Možná to ani jemu samotnému tak úplně nedávalo smysl, ale měl radost, že nás teď bude mít obě. Rodina…

„Bella se považuje za kouli na noze, je mi to jasné…“ Jestli mamka s Philem jezdí po státech, Bella se za nimi nechce vláčet jako ocásek a všude jim překážet, to je prostě celá ona.

„Ať je to jak chce,“ chtěl táta něco říct, ale než jsem si uvědomila, že zase mluví, skočila jsem mu do řeči…

„Chci vyklidit máminu pracovnu.“ Byl to střední pokojík hned vedle koupelny, kde byly máminy kresby, šicí stroj a pár dalších věcí, které se tam časem odklidily, aby nezavazely jinde. Táta tam ani nechodil. Nebýt mě, všechno by tam pokryla tlustá vrstva prachu a věci neorganizovaně naházené za dveře by se vzbouřily a probouraly zeď do koupelny.

„Aha…“ zabručel pod knírem. Poznala jsem, jak nerad o tom mluví. Dům zůstal celé ty roky stejný. Všechny stopy, které tu máma zanechala, zůstaly netknuté. Obrázky podél schodiště, žluté skříňky, nevkusná záclonka nad koupelnovým zrcadlem – všechno tohle se za čtrnáct let, co máma odešla, nezměnilo.

„Nemůžu být s Bellou v jednom pokoji,“ konstatovala jsem. Zamračil se na mě. „Ne, ne… O to nejde, tati,“ vyhrkla jsem, když se nadechl – došlo mi totiž, jak si to vyložil. „Ne, já jen že potřebujeme své soukromí a tak…“

„Mělo mě to napadnout,“ zakýval po chvilce mračení hlavou. A zase bylo ticho. Houpala jsem se na patách a přemýšlela, jestli je třeba říct něco dalšího, ale zdálo se, že táta porozuměl a nemá námitky.

„Tak já začnu…“ prohlásila jsem a bez čekání na nějakou reakci jsem vyběhla nahoru.

Stála jsem před dveřmi, ruku nataženou ke klice a třásla jsem se. Často jsem do toho pokoje odnášela staré věci, ale teď to bylo jiné. Otevřela jsem. Pro jistotu jsem hned nevešla dovnitř, kdyby se náhodou nějaký smeták nebo stará konev rozhodly, že na mě spadnou. Rukou jsem uvnitř nahmatala vypínač, ale stále jsem přešlapovala před prahem. Ve světle nezastíněné žárovky si líně poletoval prach. Z ulice sem nešlo žádné světlo, protože okno bylo už léta zaskládané krabicemi. Začala jsem vynášet harampádí před dům.

„Jseš si jistá, že nic z toho už nebudeme potřebovat?“

„Tati! Proboha, kdy naposled jsi do toho pokoje šel, abys něco z těch krámů použil? Měli bychom oba přestat lpět na starých věcech…“ Ano, o mně to platilo taky. Rozhodla jsem se udělat razantní krok. Až se mámina pracovna vyklidí, roztřídím svoje věci a přestěhuju se do ní. Je to menší pokoj, ale aspoň se zbavím nepotřebných krámů. Změna je život…

Vynesla jsem poslední krabici. Když jsem se vrátila nahoru, srdce mi bušilo až v krku. Nikdy jsem máminy věci neviděla… Kdysi bílá prostěradla ukrývala nejvzácnější tajemství, které tu pro mě po mámě zbylo. Věděla jsem, co má být pod nimi, ale nikdy jsem to neviděla… Jenže nejdřív musel přijít ke slovu vysavač.

„Odkdy tak pilně uklízíš?“

„Neboj, nevydrží mi to dlouho. Navíc, já jenom vytvářím životní prostor, to není úklid v pravém slova smyslu,“ vyplázla jsem na tátu jazyk. Zasmál se a nechal mě pokračovat ve vytváření životního prostoru.

Když jsem zlikvidovala prach a umyla okenní tabulky, nastal čas velkého odhalení. Všechna prostěradla jsem rozmáchlými kouzelnickými gesty sundala a následně hodila přes práh – pak je dám vyprat…

Hned pod oknem stál starý dubový stůl a na něm mámin šicí stroj. Vypadal hodně staře. Nebyla to taková ta plechová krabice s plastovými kolečky, ne, byl to krásný stroj z pevného dřeva, pobitý kovovými ornamenty a místo zmíněných trapných plastových koleček měl úhledně vybroušené kličky. Konečky prstů jsem uchváceně objížděla kovové linie a hladila lesklé dřevo.

„Byl babičky Swanové,“ ozvalo se za mnou ve dveřích. Otočila jsem se. Táta stál opřený o futra, přesně jako já dnes ráno, když jsem mluvila o Bellině stěhování. Ruce založené na hrudi, nohy křížem, jen se nedíval do země, ale pozoroval, jak si fascinovaně prohlížím šicí stroj. Usmála jsem se na něj. Myslela jsem, že zůstane a prohlídne si se mnou fotky a máminy obrazy, ale on se jen pousmál a zase zmizel. Ne, na tohle on moc nebyl…

Ve skříni u dveří jsem našla krabici se štětci a starými barvami. Bylo v ní i fotoalbum. Začínalo fotkami mámy a táty na výroční pouti v Port Angeles. Koná se každých pět let… Pár fotek, kde mámě začínalo růst bříško a pak fotky z jejich letní svatby, kde už se pod svatebními šaty velice jasně rýsuje, že se v září narodí Bella. Belliny fotky… Můj ultrazvuk – páni! Zase mamka s bříškem, babi Swanová s Bellou na oslavě jejích prvních narozenin… Moje první fotka. My všichni na pláži v rezervaci… Fotky jsem si moc dlouho neprohlížela, spíš jsem jen tak listovala stránkami fotoalba. Belliny druhé narozeniny… Moje narozeniny a konec. Pak už jen pár prázdných stránek. Naše rodinná dokumentace nebyla nic moc – taky jsme jako rodina moc dlouho pohromadě nebyli…

Album jsem dala zpátky do krabice a začala jsem se probírat zarámovanými obrázky. Některé byly velké, některé malé. Některé se mi líbily a jiné ne. Máma si libovala v abstrakcích. Měla dobrý cit pro barvy, ale mně se mnohem víc líbily její krajiny. Našla jsem jenom tři – dvě malé a jednu velkou. Byla jsem rozhodnutá si je tady pověsit. Na bledě červených stěnách se budou pěkně vyjímat.

Takhle jsem strávila neděli. Byla to dobře využitá neděle. Taťka mi nevěřil, že svůj pokoj vyklidím ještě dnes a v noci už bude spát v malém pokojíku vedle koupelny, ale stalo se. Byla jsem jako blesk. Odhodlaná k novému začátku. Pomohl mi přestěhovat mou postel a odšoupnout stůl ke zdi. Pak mi ještě přitloukl poličky, kam jsem si řekla a bylo to. Můj nový pokojíček. Můj nový osobní prostor. Bylo hotovo a do Bellina příjezdu zbývaly už jen dva týdny.

Pondělní ráno se zdálo být velmi ospalé a nudné. Budík se mě snažil vytáhnout z postele dobré čtyři minuty, ale já neměla sílu, abych ho vypnula. Když jsem se konečně vyloupla z postele, ovládla mě radost nad mým včerejším dílem, ale moje tělo stále nebylo nastartované, abych tu radost mohla projevit. Odšourala jsem se do koupelny, kde jsem si umyla obličej, rozčesala vlasy a vyčistila zuby. Na nějaké líčení mě neužilo… Pak jsem si našla oblečení ve své nové skříni. Na okně se srážela venkovní mlha a měnila se v úhledné kapky, které v neposedných pramíncích stékaly po skle a s tichým ťukáním dopadaly na parapet. Páni, jak mně se nic nechtělo!

„Vezme tě dneska ten Carterovic kluk do školy?“ zabručel táta u snídaně, ale věděla jsem, že se za svými novinami pod svým knírem usmívá.

„Tati, přestaň. Nejezdím s Leonardem, ale s Gwen a Leonardem. Víš, že jsme nejlepší kámošky a o toho Carterovic kluka vůbec nejde,“ obhajovala jsem už po desáté. Nemám řidičák – zatím. A dokud nebudu mít řidičák a auto, které bych řídila, prohlásila Gwen, že mě ráno s bráchou budou vozit.

„No jo, no jo pořád…“ zasmál se. Raději jsem si všímala svého chleba s marmeládou a hruškového čaje. Za chvíli se ozval klakson.

„Tak já letím, čau, mám tě ráda,“ vyhrkla jsem, popadla batoh, dala mu pusu na tvář a vyběhla z domu v teniskách se sešlápnutými patami.

„Dneska jenom záříš,“ prohlásila Gwen, když jsem nasedla do auta a pozdravila ji i Leonarda.

„Vážně? Ještě před hodinou jsem si připadala jako mrtvola, ani chodit se mi nechtělo…“ zasmála jsem se, ale opravdu jsem se teď usmívala a měla jsem zase energie na rozdávání. „Včera jsem se tak trochu přestěhovala, víš? Uvolnila jsem pokoj pro Bellu a já jsem si vyklidila ten vedle koupelny, co v něm byly staré věci.“

„Koukám, že z toho máš radost,“ zasmál se Leo a mrknul na mě ve zpětném zrcátku.

„Mám…“ souhlasila jsem. Gwen si pak opakovala slovíčka do španělštiny a tak jsme jeli bez dalšího mluvení.

Sotva jsem vystoupila z auta, z ničeho nic se vedle mě objevil Richard Cullen – teda vlastně Rick – a s poťouchlým úsměvem mě zdravil a v ruce držel papír, který jsem bohužel poznávala. Sakra!

A pokud to pro vás stále není zajímavé, konec měl naznačit, že teď se začne něco dít... =D

Autor: Christinne (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tajnosti 2: