Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tajnosti 4

17.10.2012 (20:30) • Christinne • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1313×

Tajnosti - 4. kapitola

„Dělej, prošvihneš svoje rande!“

„Gwendolyn Minervo Carterová, přestaň do mě strkat!“ štěkla jsem po ní a málem mi za to přistála facka.

„Neřvi, krucinál… Ještě se toho někdo chytí…“ Ano, tohle byla zase moje páka na Gwen. Z nějakého důvodu se odmítala pochlubit svým prostředním jménem…

„Tak ať! Máš u mě vroubek – a to parádní. Jak jsi mě tam mohla nechat? A kdyby jenom to… Tys mě normálně hodila šelmám!“ stěžovala jsem si cestou do jídelny.

„To tedy ne, jenom jedné,“ hájila se Gwen, ale její poťouchlý úšklebek skutečně nebyl na místě, protože podle mě na tom nebylo nic vtipného. „A vůbec, jak to šlo?“

„Jak šlo co?“ nechápala jsem.

„No ta hodina… Co ti řekl?“

„Nic.“

„Cože? To ti celej den nadbíhá, aby tě pak ignoroval? No to je blb…“

„To přímo ne,“ dala jsem se okamžitě do vysvětlování. „Se vší pravděpodobností ho pobavilo, jak jsi mě elegantně sesunula na židli vedle něj. Nadechl se, ale já jsem… No, tak trochu jsem mu vynadala,“ přiznala jsem neochotně.

„Vynadala?! No to přece nemůžeš myslet vážně! Chase, takovým klukům se nenadává, obzvlášť pokud o tebe mají zájem!“ mávala rukama, lamentovala, kde příroda udělala chybu, a několikrát mě dokonce praštila do ramene. „Cos mu řekla? Vyklop to!“

„Že jestli řekne ještě slovo, dostanu pěstí do úsměvu, protože tak nemožně otravného playboye v životě neviděla a na žádné další řečičky není zvědavá.“ Polkla jsem a po celém těle mě zamrazilo. Ten hlas byl až nepřirozeně blízko… Richard Cullen stál přímo za mnou a můj proslov na jeho adresu – který docela slušně zkrátil a cenzuroval – zopakoval zaskočené Gwen přímo do ucha. Ta jen zamrkala a mohla jsem doslova vidět, jak se jí zamotala hlava.

„Tak nějak…“ zašeptala jsem do límce své mikiny, ale zdálo se, že to Richard i přesto slyšel. Z nějakého důvodu mi zrak zabloudil ke stolu, kde obvykle se svými sourozenci sedává i Rick. Seděli tam, jídlo na tácech netknuté – jako obvykle. Sharon zrovna odcházela, Alice vesele cvrlikala a smála se, Jasper ji soustředěně poslouchal, což se nedalo říct o Edwardovi. Ten se totiž soustředil na mě. Ani to, že jsem se na něj otočila, ho nedonutilo kouknout jinam. Ne. On mi prostě drze zíral do očí a ještě se něčemu pitomě křenil. Úplně mě přešla chuť k jídlu.

„Ty nemáš hlad?“ šťouchla do mě Gwen loktem, když jsem se kolem ní prosmýkla zpět na konec řady, abych vrátila prázdný tác na místo.

„Ne,“ zabručela jsem suše, natáhla jsem se pro sodovku a měla se k odchodu.

„Takže,“ začal Richard, který se okamžitě vydal za mnou. Popravdě, úplně jsem zapomněla, proč se kolem mě dneska motá…

„Gwen, nechceš se k nám připojit?“ přerušila jsem ho rázně a hlasitě, což mělo za následek jeho pitomé uchechtnutí.

„Kdepak, jen jděte… Musím najít Tess a vrátit jí poznámky z angličtiny a… Ještě něco,“ dodala strojeně. Opět mi podrážela nohy a významně se na mě usmála.

„Škoda, co?“ zašeptal mi Richard do ucha, když se Gwen vzdalovala. „Až po tobě,“ naznačil rukou směr k prázdnému stolu. Rezignovala jsem. Kecla jsem si na židli a prsty loupala orosenou etiketu sodovky.

„Stejně nevím, co chceš slyšet…“ zabručela jsem. Jako by mi chtěl připomenout, proč tu s ním sedím, elegantně poslal doprostřed stolu ten hloupý papír, který může za ten dnešní chaos. Mračila jsem se do stolu a mokrý papír s obrázkem pomeranče jsem cupovala na čím dál menší kousíčky.

„Proč?“ On to má tak jednoduché. Řekl jedno slovo a já teď musím vysypat spoustu dalších, abych si mohla to svoje čmárání vzít zpátky… Asi mi chtěl naznačit, že má dost času, a tak si složil ruce pod bradou a nemožně se usmíval. Když jsem se pořád neměla k odpovědi, natáhl se pro kresbu a já po něm chňapla. A pak jsem na pár vteřin zase viděla les…

„Hele, prostě kreslím, no a?“ prskla jsem.

„Ale proč zrovna tohle?“ A aby toho nebylo málo, chystal se ten papír rozložit, i když jsem dobře věděla, co na něm je.

„Někdo kreslí komiksový postavičky, já lidi, no!“ Založila jsem si ruce na hrudi a snažila se nemyslet na to, čemu se přes veškerou snahu asi stejně nedokážu vyhnout. Soustředila jsem se na všechno kolem – na Stephensonova dvojčata, co po sobě jako obvykle házela salát, na poblikávající zářivku nad vchodovými dveřmi, na prváky, kteří zakopávali o vystouplou kachličku za okny – na cokoliv, jen abych unikla Rickovu neodbytnému pohledu. Pět minut vládlo u našeho stolu ticho, a co bylo ještě víc znepokojující – Rick se ani nepohnul. Všechno, co se nacházelo v mém zorném poli, už jsem znala zpaměti a musela jsem se na Richarda znovu podívat.

„Chase…“ promluvil takovým zvláštním tónem, ale mně už to lezlo krkem.

„Prostě jste zajímaví. A taky hezcí. Slavní malíři kreslili krásné ženy a nikomu to nepřišlo divné. A když já nakreslím nejhezčí rodinu v okolí, hned je z toho skandál, nebo co?“ Bylo to tak. Doma jsem měla spoustu kreseb. Stromy, kytky, věci i lidi. Nikdy jsem ale nenašla tak dokonalý objekt, jako byli oni. Byli jiní, ale společně prostě dokonalí. Je to snad zločin, nakreslit vysmáté sourozence?

„Nejhezčí rodinu v okolí?“ nadzvedl Rick obočí a vypadalo to, že neví, jestli se má mračit, nebo se smát.

„Cos čekal?“ Pak jsem si s hrůzou uvědomila jednu věc. Cullenovy u jídelního stolu jsem měla na linkovaném papíře – pamatuju si to, protože jsem podle linek odhadovala poměr Edwardových vlasů a zbytku těla, což byl při jeho rozcuchu vážně oříšek… Jenže tohle byl křídový skicák… A Rick si té chvilkové paniky asi všiml.

„Ví o tom?“ špitla jsem s pohledem zabodnutým do stolu.

„Ne… Jenže mě zajímá důvod.“ A tak jsem na sebe prozradila víc, než jsem chtěla. Na druhou stranu musím uznat, že Rick doopravdy poslouchal – což se o Gwen občas říct nedalo.

„Tak co?“

„Co zas?“ Gwen měla na tváři výraz dítěte u vánočního stromečku. „Jo, tohle… Mám ho zpátky,“ zamávala jsem papírem ve své ruce, když jsme po obědě mířily na angličtinu. O tom, že se ve skutečnosti jednalo o trochu jiný papír, než jsem si myslela původně, jsem raději pomlčela.

„A jakej je?“

„Zlato, teče ti tu slina,“ zavtipkovala jsem.

„Chase, já tě nepoznávám. Ještě před obědem jsi soptila jako drak. Co se tam stalo? Lapily tě Richardovy karamelové oči?“ Chtěla jsem na to něco odpovědět, ale místo toho jsem se zastavila. Staly se totiž dvě věci. Těsně kolem mě protančila Alice Cullenová, což mi došlo mnohem později, než se to skutečně stalo. Když jsem totiž vytahovala ruku z kapsy, dotkla jsem se přitom jejího předloktí a vtom jsem uviděla velký bílý dům uprostřed lesa. Byla to jen chvilička, ale zdálo se to tak… Skutečné. Otočila jsem se za ní a ona se na mě kupodivu dívala taky a pak mi došla druhá věc.

„Richard má karamelové oči?“ Gwen si uraženě odfrkla.

„Ale no tak, Chase! Všichni Cullenovi mají přece takové oči. Tys neslyšela o té nemoci, co…“ Její hlas jsem přestávala vnímat. Dnešek byl od rána příšernej. Pak se zdálo, že bude snesitelnej. Jenže teď byl divnej…

Docela by mě zajímalo, jestli Chase začne do záhad kolem Cullenových rýpat dřív než Bella, která (nejspíš) dorazí už v příští kapitole. A ano - vůbec mi nevadí, že nevíte, co bylo nakreslené na tom papíře, a vůbec mi nevadí, že nevíte, proč si Chase připadá jako lesní víla pokaždé, když se dotkne někoho z Cullenových. Řeknu vám jenom to, že pokud budete číst dál, dozvíte se to...

Autor: Christinne (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tajnosti 4: