Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tajný ctitel - 4. kapitola

05.03.2012 (18:30) • eMCullen, Kika57 • FanFiction na pokračování • komentováno 22× • zobrazeno 2567×

4. kapitola

Jako každé ráno jsem přibrzdila u Angely. Ani jsem nemusela troubit, sotva jsem zastavila, už se otevíraly vchodové dveře a v nich stála má nejlepší kamarádka, perfektně upravená jako vždy. Černé prameny vlasů měla stažené do pevného culíku, ze kterého neměl šanci uniknout ani jeden jediný vlásek. Úzké džíny jí obepínaly štíhlou postavu, jež doplnila slušivým topem a lehkou koženou bundičkou.

„Ahoj, Bello,“ usmála se na mě, když přicházela k autu.

„Ahoj.“ Počkala jsem, až za sebou zavře dveře, abychom mohly vyrazit na další den plný utrpení. „Můžeme?“

Odpovědí mi bylo jen přikývnutí. Sešlápla jsem plyn a rozjela se ke škole. Cesta probíhala mlčky, Angela nemluvila a já jsem nevěděla, o čem bych mohla zavést hovor. Ačkoli jsem se myšlenkám na Neznámého chtěla dnes vyhnout, vlastně si zakázala na něj myslet, přesto část mé mysli byla rezervovaná jen a jen pro něj. Mohla jsem jen dál přemýšlet nad tím, kdo to je. Nikdy nikdo pro mě něco tak romantického, jako napsat báseň, neudělal. Mé spolužáky, hlavně ty z blízkého okolí, jsem mohla hned vyškrtnout ze seznamu. Byli to tupci, se kterými sice občas byla legrace, ale aby složili celou báseň? Jak, když nedají dohromady ani jediný rým…

Ještě jsem ani nebyla ve škole, a už jsem se těšila domů. Ráno jsem měla zase nutkání zapnout počítač a podívat se na poštu, jestli mi do schránky opět nepřišel další mail od něj. Jeho pozornost, i když jsem nevěděla, kdo to je, mi dělala dobře. Cítila jsem, že pro někoho něco znamenám, když mi složí něco tak úžasného. Chtěla jsem jej poznat tak moc, že jsem tomu nebyla ani schopná uvěřit.

Myšlenky na Neznámého jsem si nechala na později. Nechtěla jsem, aby se něco stalo, když jsem nedávala pozor na silnici, na cestu před námi. Jakým pro mě bylo překvapením, když nás čekala poslední odbočka a příjezd na parkoviště.

Automaticky jsem zajížděla k místu, kde jsem stávala každý den. Nebyl tu žádný student, který by neměl vyhrazené své parkovací místo. Ale… Co to? Na place, kde jsem parkovala každý den, stálo stříbrné Volvo, které jsem tu ještě nikdy neviděla. Vedle něj, kde obvykle stával Eric, bylo další neznámé auto – červený Mercedes.

Vtom jsem si vzpomněla na nové studenty, o kterých včera básnila Jessica. Hm, to budou nejspíš oni. Už se těším na naše první setkání, kdy je pěkně vypoklonkuju z našich míst.

„Jak se zdá, naši noví spolužáci už dorazili,“ poznamenala Angela, na kterou jsem úplně zapomněla, že sedí vedle mě.

„Jo,“ přitakala jsem, dál projížděla parkovištěm a hledala volný flek.

Byla jsem překvapená, když na Angelu nikde na parkovišti nečekal Eric. Nevypadala, že by měli nějaké trable v ráji, a kdyby ano, jistě by mi to řekla. Nechala jsem to tedy plavat a společně jsme kráčely do třídy.

„Bello, Ang!“ Naráz jsme se otočily a spatřily Erica, jak na nás mává, abychom šly za ním. Postával v hloučku studentů, kde v čele stála Jessica a užívala si být středem pozornosti. Dramaticky házela rukama do všech stran, kulila oči a sdělovala všem nejnovější drby.

„Ti noví,“ začal nám tlumočit Eric, co se právě dozvěděl, „co k nám dnes nastoupili, jsou nevlastní děti doktora Cullena. Všichni jsou sourozenci.“ Kolem posledního slova udělal pomyslné uvozovky. „Ale mají mezi sebou prapodivný vztahy. Rosalie, krásná blondýna, chodí s Emmettem, s tím hromotlukem s úsměvem na tváři. Alice, taková malá holka se střapatými vlasy, chodí s Jasperem, klukem s vytřeštěnýma očima. A ještě tu je jeden, Edward, ale ten podle všeho je sám.“

Poslechla jsem si Erica, předala mu Angelu, která na něj zamilovaně hleděla, jako kdyby on byl středem vesmíru. S úsměvem na rtech jsem opustila skupinku a šla se připravit na vyučování. To nejdůležitější jsem se dozvěděla, víc jsem vědět nepotřebovala.

Zamířila jsem tedy přes volné prostranství k učebně, kde jsem měla mít první hodinu, biologii. Nikdo z mých kamarádů hodinu se mnou neměl, tuhle jsem měla sama. Otevřela jsem dveře a v půli kroku se zarazila. Mé místo bylo opět obsazené. Vedle bylo sice volné, kam bych se s klidem mohla uhnízdit, ale už to nebyla moje židle, židle, na které jsem protrpěla všechny tyto hodiny, židle, na které jsem se kroutila, abych mohla počítat mouchy zachycené v zářivkách.

Na majitele onoho těla jsem se zaměřila o vteřinu později. Zatajila jsem dech. Na mém místě seděl… anděl. Kluk s bronzovými vlasy upravených do stylového rozcuchu se na mě usmál. Smál se na mě očima, které měly barvu, jakou jsem ještě nikdy neviděla. Karamelkově hnědé duhovky mě propalovaly pohledem a vpíjely se do těch mých, čokoládově hnědých.

Probrala jsem se z opojení neznámým studentem a suverénně zamířila k lavici, kde právě seděl.

„Ehm, ahoj,“ pozdravila jsem. Tohle už moc odhodlané nebylo.

„Ahoj,“ usmál se.

„Já… Tady sedávám já, je to moje místo.“ Naznačila jsem mu, aby se zvedl a odkráčel, ačkoli to jsem chtěla snad ze všeho nejmíň.

„Promiň, myslel jsem, že je to místo volné,“ omlouval se mi hned. Tašku, kterou měl ledabyle pohozenou na lavici, odsunul o místo vedle. Zasmála jsem se nad tím, jak celé své posouvání vyřešil. Přesunout se o místo vedle, chytrý kluk.

„Tady můžu sedět?“ zeptal se s úsměvem na rtech. Jen jsem kývla na souhlas a kecla si na svou židli. Podívala jsem se na něj, utápěla jsem se v těch jeho karamelkách a něco mě táhlo pohledem níž. Přejížděla jsem očima přes dokonalou křivku nosu, přes mramorovou pokožku a zastavila jsem se až na rtech, které se roztáhly do pokřiveného úsměvu, který mě už teď dostával do kolen. Kdybych neseděla, jistě bych se už mohla skládat ze země.

Odkašlání si mě vytrhlo z mého rozplývání nad jeho perfektně vykrojenými rty, medovými duhovky… No, zkrátka nad ním. Rudá až na zadku jsem se mu opět zahleděla do očí.

„Asi bych se měl představit,“ začal. „Já jsem Edward Cullen, dneska jsme se přistěhovali.“ Napřáhl ke mně ruku. Přijala jsem ji a tiše, že jsem ani nedoufala, že mě uslyší, odpověděla.

„Já jsem Bella, Bella Swanová.“ Plaše jsem se usmála. „Ty jsi ten nový, že?“

Trefa, Bello! Právě ti řekl, že se dneska přistěhoval, tak co myslíš? Co si o mně teď bude myslet? Blbá už od pohledu, to je to jediné, co mě napadlo. Valný první dojem jsem tedy rozhodně neudělala.

Usmál se na mě, ale nebylo to, jako kdyby mi chtěl naznačit, že jsem úplný cvok, ale jen takové milé pobavení, nad kterým jsem se musela zasmát i já.

„Jo, jsme tu sice už od včerejška, ale dnes oficiálně nastupujeme.“

Vzpomněla jsem si na obsazená místa na parkovišti. Nová auta, noví studenti a já musím na ně, na něj, mít kliku hned dvakrát.

„A ty auta venku, Volvo s Mercedesem, ty jsou vaše?“ zeptala jsem se, ale odpověď už jsem věděla předem.

„Jo, proč?“ Pořád se usmíval a mě tím přiváděl do rozpaků. Můj plán, že to dotyčnému majiteli onoho autíčka pěkně vytmavím, nějak pohasínal.

„Tak v tom případě na sebe máme dvojnásobné štěstí. To místo…“ Nestačila jsem dokončit.

„Je tvoje, hádám,“ dokončil za mě. Kývla jsem. „Dobře, že to vím, zítra tam nebude, neboj. Postavím si ho zase vedle,“ zasmál se. Koutky úst se mi samovolně roztáhly do širokého úsměvu.

Po zbytek hodiny už jsme nemluvili, jen letmo jsme se na sebe usmívali a já jsem nabývala pocitu, který mi byl cizí, nebo jsem si to aspoň myslela.

„Vidělas už ty nové?“ Angela se za mnou přiřítila jak velká voda a málem mě porazila ve frontě na oběd.

„Jo, s Edwardem jsem měla biologii.“ Přikývla jsem.

„Taky byl tak protivný jak jeho sourozenci? S nikým se nebavili,“ zafrněla.

„Ne, Edward je fajn. Povídali jsme si a sedíme spolu na biologii. Je milý, a jestli je jeho rodinka banda bručounů, tak on tam rozhodně nepatří,“ nesouhlasila jsem.

Potvrzení mých slov se ukázalo vzápětí. Konečně jsem se dostala k pokladně a výhled jsem získala i na původně skrytou část jídelny. Sám seděl u stolu v zapadnutém rohu a s úsměvem na mě mával.

Usmála jsem se a volnou rukou mu vrátila odpověď.

„Vidíš, říkala jsem ti to,“ šeptla jsem směrem k Angele, která nestačila valit oči.

Zamířila jsem za ním. Byla to slušnost a nechtěla jsem ho nechat sedět samotného. Vím, jaké to je, když jste ve škole nový. Sama jsem to zažila a Angele jsem byla vděčná za to, že se mě ujala od prvního okamžiku. Nedovedu si představit, kdybych na ni nenarazila…

„Můžu?“ zeptala jsem se, když jsem dorazila k Edwardovu stolu.

„Samozřejmě,“ usmál se na mě. Jako pravý gentleman se postavil, posunul mi židli pod zadek a opět se usadil.

„Díky.“ Začervenala jsem se. „Koukám, že praví gentlemani ještě nevymřeli.“

„Koukám, že překrásné a okouzlující slečny také pořád žijí,“ vrátil mi na oplátku. Do tváří se mi nahrnulo ještě více červeně. Jen jsem se na něj usmála a raději kousla do toastu, než bych pronesla nějakou hloupou poznámku.

„Kde máš ostatní?“ Z bezpečnostních důvodů jsem změnila téma našeho rozhovoru.

„Už jeli domů, školní stravu moc nemusí.“ Upřímně a od srdce se zasmál. Jo, tomu jsem rozuměla. „Ale zítra tě s nimi seznámím, pokud budeš chtít.“

„Ráda,“ souhlasila jsem. Nevěřila jsem, že by někdo tak úžasný mohl mít za sourozence takové bručouny, jak mi živě líčila Angela, to zkrátka a dobře není možné.

Domů jsem dorazila něco málo po třetí odpoledne. První zastávka – jako vždy – byla u ledničky. Strčila jsem do ní hlavu a hledala něco dobrého na zub. Nakonec to vyhrála jen krabice pomerančového džusu, nic jiného mé choutky nebylo schopné ukojit.

Než jsem se vůbec stačila otočit, chodbou jsem pelášila do pokoje a zapínala počítač. Na Neznámého jsem úplně zapomněla. Nevím, čím to bylo, snad mě tolik zaměstnala Angela, škola nebo… Edward?

Ale teď už jsem se zase mohla vrátit do pohádkového snu, kde mě nikdo nebude rušit, snad jen dopis od něj. Nechtěla jsem ani pomyslet na to, kdyby tam nebyl. Tak jsem si zvykla na přítomnost těch kouzelných slov při každém otevření pošty, že jsem tomu ani nemohla uvěřit. Jeho pozornost mi dělala dobře, někdo mě chtěl, pro někoho jsem znamenala i něco víc.

Netrpělivě jsem rozklikla schránku a mezi ostatní poštou hledala e-mail, na který jsem se těšila celý den. Srdce mi udělalo kotrmelec, na jeden úder vynechalo a poté se rozeběhlo světelnou rychlostí vpřed.

Začetla jsem se do slov, která mi teď svítila na bílém podkladu.

Již potřetí si Ti dovoluji psát,
svou poklonu jen a jen tobě dát.
Dnes, když jsem tě opět spatřil,
můj svět po prvním slovu Ti patřil.

Když podíval jsem se do Tvých oček,
hlouběji do mého srdce jsi udělala krůček.
Když se Tvé plné rty do úsměvu rozšířily,
můj svět tím dokonale zastavily.

Tvá ladná chůze, vlnící se vlasy,
nikdo neviděl větší krásy.
Tvůj smích, Tvůj jemný hlásek,
měl bych pro tebe pár otázek.

Prosím… Napiš, zda smím se ti dále dvořit,
tvou internetovou schránku dále plnit.
Co ráda děláš, snad zeptat se smím,
snad se brzy zas potkáme - o tom já sním.

Těch pár slov, pár řádků jsem si četla pořád dokola. Ještě nikdo se mi takhle… nedvořil, bylo to pro mě něco úplně nového a do teď jsem nevěděla, jak se mám zachovat. Nevěděla jsem nic. Ale teď, po vyzvání na odpověď, jsem byla rozhodnutá. Verše jak on skládat nebudu, tím bych si ubalila tak akorát ostudu, ale odpovím mu. Ještě dnes mu napíšu. Napíšu mu, jak jsem šťastná, když čtu každé slovo, každé písmenko od něj. Napíšu mu, jak mě přivádí do rozpaků, jak jsem se kvůli němu včera málem vybourala… Ano, tohle všechno mu napíšu.

Odhodlaně jsem zmáčkla tlačítko Odpovědět.

3. kapitola <<< / >>> 5. kapitola

Jestli jste se dostali až sem, tak gratulujeme! Doufáme, že se Vám tato kapitola líbila, nejste zklamaní a veškeré své názory, pocity a vše, co Vás jen napadne, nám zanecháte v komentářích. Jsou pro nás palivo do dalšího psaní, které, jak jistě víte, je pro každého autora velmi důležité, a my nejsme výjimka.

Budeme se těšít u další kapitoly, kterou píše Kika57.

eMCullen, zuzinecckaa a Kika57

Autor: eMCullen (Shrnutí povídek), Kika57, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tajný ctitel - 4. kapitola: