Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tak trochu jiný příběh o Popelce 2. kapitola

28.02.2012 (16:45) • ChristieVampy • FanFiction na pokračování • komentováno 13× • zobrazeno 1815×

Protočila jsem oči a urovnala jsem si poslední kousek nádobí na tác. Ve chvíli, kdy jsem ho chtěla zvednout a zatroubit na ústup, řekla Cecil něco, co bych od ní nikdy nečekala.

„Půjde tam Isabella.“

V tom momentě mi vypadl tác z ruky a s hlasitým třísknutím dopadl na stůl. Obě dvě na mě otočily hlavu. Evidentně jsem pro ně doteď byla vzduch. Než jsem stačila zadrmolit něco ve smyslu, že mě to moc mrzí a odcupitat kajícně pryč, spustila Cecil.

„Isabello, právě jsem s tebou potřebovala mluvit.“ Bez zavání, nebo náznaku zahanbení popadla jednou rukou mě a druhou Julii a dost nešetrně nás strkala před sebou.

Mířily jsme do prvního patra, tedy do míst, která jsou mi i přes mou nelibost dost dobře známá. Věřte, není nic horšího, než luxovat v patře, kde je měkký, tmavě červený koberec, po kterém se aspoň pětkrát denně prožene parta zablácených vlkoušů, kteří evidentně nemají na práci nic jiného, než se poflakovat po nejostřeji sledovaném koberci v domě. O jejich přeměnách, chlupech, blátě a jiných nechutnostech nemluvě.

Horší je snad jen pokoj patřící jejich pitomému jakože šéfovi. K mé velké úlevě jsme kolem dveří do té sluje prošly, nebo spíše byly prostrkány a šoupnuty do Cecilina pokoje a v okamžiku usazeny na starorůžové sofa.

„Co že to mám udělat?“ zeptala jsem se poněkud zaraženě. Opravdu netuším, co bych ještě měla dělat. Copak má Julie ráda domácí práce?

„Isabello!“ káravě vyštěkla generálka stojící nade mnou.

„Trpělivost růže přináší,“ rýpla do mě drahá maminčina květinka. V případě, že by ty růže měly mít barvu pokoje její mamá, no, rozhodně budu radši nedočkavá.

„Přepokládám, že víš, že nejsme tak úplně normální,“ odhodlala se Cecil začít. Ne, vůbec netuším, že se můžete měnit ve vlky, nemám ani potuchy, jen to přede mnou Jacob dělá už několik let. Protočila jsem oči.

„Nejsme jediní,“ pokoušela se na nás dál zapůsobit. „my jsme vlkodlaci, děti dne.“ Chudáček den, co ten to má za potomstvo, musela jsem se prostě poušklíbnout. Julie vedle mě se taky tvářila značně pochybovačně.

„Existují ale i jiní,“ pokusila se hrozivě zašeptat, jak jinak než bezvýsledně. Jestli si myslí, že je talentovaná herečka, tak to se plete. „My nezabíjíme na rozdíl od nich.“ Jasně, králíčci a jiná nebohá vámi snědená zvířátka se nepočítají. Když už nezabíjíte ve své „vlčí“ podobě, tak je aspoň v té lidské baštíte, že ano? Ale to se přece nepočítá.

„V okolí se potulují upíři.“ Omlouvám se, ale myslím, že asi nejsem jediná osoba, která nepochopila, jak to se mnou souvisí. Navíc, upíři nejsou v La Push nějak ojedinělí, na slavnosti sem přijíždí skoro celá Volterra. Což je podle mě super, protože jsem zastoupena celou řadou placených lidí, ehm, spíše upírů a vlkodlaků, kteří celý dům plní květinami a jinými blbostmi.

Co se týče jídla, bývá to složitější. Jakožto člověku by pro mě bylo relativně nebezpečné zdržovat se v blízkosti hladových upírků, takže mám týden volna. Kdo by nebyl rád, že? Týden strávený poflakováním se, super dovča.

Zaručených triků proti upírům jsem se za ty roky, co tu žiju, naučila dost a dost. Vlastně stačí zapalovač a deodorant, kupříkladu. Zatím se ještě nestalo, že by se kolem potulovali jiní než „přátelští“ albíni s karmínovýma očima.

Přesto nějak nechápu, kam že to mám jít. S velkými otazníky v očích jsem se podívala na Cecil. Jako nejslabší z celého domu rozhodně nemůžu nikoho přeprat, dobře, Jacoba možná, ale upíra?

„Potřebujeme někoho, kdo se může nepozorovaně začlenit mezi obyvatele Forks a předávat nám informace.“ Vedle mě se ozvalo hlasité odfrknutí. Aha, někdo si tu chtěl hrát na agenta 007. Dobře, možná nejsem úplně vyčnívající z davu, ale že bych byla typická šedá myš, to ani omylem.

„Myslím, že tak úplně nevím, co se po mně chce,“ řekla jsem pevně a upřeně jsem hleděla na Cecil.

„Chováš se dnes dost zvláštně,“ konstatovala, ale vypadalo to, že se přece jen něco dozvím. „Pamatuješ si ještě na Charlese?“ zeptala se mě.

„Jasně, dělal šoféra.“ Pamatuji si docela přesně, jako by odešel včera. V té době ještě žil i Richard. Charlie byl fajn, něco jako Billy. Vždycky měl pro mě chvilku, a když jsem byla menší, nosil mi bonbóny.

Potom se rozešel se ženou. Byl tehdy moc zničený. Po nějakém čase se odstěhoval. Chápala jsem ho, všude viděl svoji lásku. Stal se z něj hasič nebo něco takového.

„Teď žije ve Forks, je to místní policista.“ Ups, těsně vedle. Ale co, hasič či policista. „Bude s námi spolupracovat.“ Dobře, ale co já s tím mám společného?

„Nejdřív jsem myslela, že pošlu do Forks Billyho, ale ten je značně nezodpovědný.“ Tvářila se, jako by právě vyřešila jakési perpetum mobile. „Ty jsi dokonalý špeh!“

„Co že to budu dělat?“ Už jsem to prostě nevydržela, tohle je moc nejasností najednou.

„Od teď jsi dcera Charlese Swana, jmenuješ se Isabella Swanová a pozítří nastupuješ na forkskou střední.“ Cecil ještě neskončila. „Přistěhovala jsi se od matky z Phoenixu, protože si našla přítele.“ No, to mám ale super rodinku, no ne snad?

„Samozřejmě musíme udělat pár menších úprav!“ prohlásila generálsky a přitom mě skenovala odshora až dolů. Copak jsem nějaké zboží? Dle jejího výrazu asi ano, nebo se takhle kouká i na ostatní? To těžko.

„Tohle mám na starost já,“ ozval se klon, který doteď nějak nejevil známky života. Co se hlasu týče, s naprosto stejnou intonací jako mamá.

„Jistě, zlato,“ schválila jí to Cecil rychle, aby si to nerozmyslela. „Ty s ní zaletíš nakoupit, ke kadeřníkovi a tak dále, však ty víš!“ No to je úžasné! Představa, že mám před sebou nakupování s Julií, mě řádně děsí.

„Tak šup, ty změň vizáž, já se postarám o ostatní.“ Nadšení v hlase naší drahé generálky nešlo přeslechnout. Její úsměv ale dle mého názoru nevěstí nic dobrého.

„Bello, no tak, co sedíš? Máme před sebou dlouhý víkend!“ popoháněla mě okamžitě Julie. I ona vypadala nadšeně, škodolibost ale v jejím obličeji nebyla žádná. Buď je blázen do nakupování s kýmkoli a kdekoli nebo je mistr přetvářky.

S tichým zaúpěním jsem se zvedla a jako poslušný pejsek jsem pochodovala za Julií. Popravdě. To, že jsem momentálně něco jako její převlékací panenka, mě trápilo ze všeho nejmíň. Společně jsme beze slova sešly do garáže. Všechny síly tohoto světa, stůjte při mně. Julie si vzala z věšáčku klíčky od auta a z plných plic zaječela:

„Jakeu!!!“ Málem jsem leknutím uskočila. Takovýhle řev se i u paviánu slyší jen málokdy. Pro jistotu jsem poodstoupila o krok stranou.

„Mohla bys mě, prosím, příště varovat?“ zamumlala jsem, ovšem má slova zůstala bez reakce. Do garáže se přivalila velká hromada svalů nacpaná v černých džínech a červeném tílku s potiskem.

„Co chceš, sestro?“ sypal ze sebe Jacob a tvářil se veledůležitě. Já osobně bych to přirovnala k výrazu kohouta na smetišti.

„Jedeme nakupovat a potřebujeme odvoz,“ vysypala ze sebe bez zaváhání Julča. K mému nepopsatelnému údivu to její bratr doopravdy udělal. Bez rozmýšlení přebral klíčky a hupsnul do auta. Julie ho následovala a já chtě nechtě taky.

Jen co jsem se připoutala, vyrazil Jacob jako závodník z garáže. Aspoň že má lepší orientační smysl než normální člověk, jinak bychom byli během té půlminuty po smrti.

„Jakeu, odvez nás na letiště, prosím.“ Já osobně jsem momentálně nebyla schopna říct slova a nepozvracet se, ale byla jsem zřejmě jediná. To, že hlasitá hudba vás vůbec neuklidní, jsem zjistila záhy.

Po pár pokusech ignorovat ten vřískot jsem zničeně hleděla z okna a doufala jsem, že se stane zázrak a já se probudím. Krajina se ale nepřestala míhat a měnit do šmouh a úděsná muzika hrála vesele dál. Se stále silnější a silnější touhou jen tak se rozplynout jsem křečovitě zavřela oči.

Když si na ty momenty vzpomenu, nejsem si jistá, jak dlouho to mučení trvalo. Ovšem konce jsem se přece jen dočkala. Prudkým smykem jsme zastavili před letištní halou v Seattlu. Od mé poslední návštěvy se to tu dost změnilo. Rozhodně přibylo skla a naleštěných sloupů. Vypotácela jsem se celá zelená z auta. Julie mávla na svého bratra-šoféra, který odfrčel pryč. Než jsme vešly do letištní haly, narazila mi na nos obrovské, černé brýle. Definitivně jsem si připadala jako pitomec. Ostatně, když na sobě máte seprané džíny, vytahané šedivé triko a nejste nalíčení, není se co divit.

„Já miluju cestování,“ málem zakřičela Julie. Bez varování se do mě zavěsila a nasměrovala nás k přepážkám. Vyjeveně jsem na ni zírala – tohle není normální. Poslušně jsem ji následovala se značně hraným úsměvem.

„Je to nutné?“ zašeptala jsem směrem k ní. Překvapeně se na mě podívala.

„Ještě se takhle hloupě ptej,“ káravě na mě hleděla, asi jako učitelka na prvňáčka. „Potřebujeme se rychle dostat do Phoenixu, takže ano, je to nutné a navíc tebe si nesmí nikdo všimnout, tak si musíme pospíšit!“ Jen jsem kývla.

Během chvíle jsme dostaly letenky a s přáním šťastné cesty jsme byly poslány k odevzdání zavazadel. Když jsem si myslela, že to, že nemáme zavazadla, bude nějak vadit, netušila jsem, čeho je Julie schopná. Během chvíle jsem držela v ruce velký, podivně šedý kufr z obchůdku na letišti a podávala jsem ho zřízenci. Po tom jsme se vydaly do letadla. Cestou mi Julie vysvětlovala, co se bude v příštích hodinách dít.

„Takže, jelikož jsi odteď Isabella Swanová z Phoenixu, bylo by dost blbé, abys tam nikdy nebyla, to je, dejme tomu, zaprvé.“ Fajn, to zní celkem logicky. Bylo by asi divné, kdyby se mě někdo zeptal, jak to ve Phoenixu vypadá a já bych mu nebyla schopná odpovědět. Ale na to, abych to tam znala, by úplně stačilo vyhledat na internetu nějaké fotky. No, možná úplně ne, ale rozhodně bychom nemusely nikam letět...

„Zadruhé, rozhodně se jako holka z velkého města nemůžeš oblékat takhle,“ znechuceně poznamenala na účet mého šatníku. Copak můžu za to, že moje kapesné neexistuje a oblečení mi kupoval Billy? Vlastně mi původně byly věci po Julii, ale ona na rozdíl ode mě vyrostla do výšky, a tak jsem jednoho dne dostala od drahého Billa igelitku s oblečením. Komentoval to tak, že ho Cecil poslala, aby koupil nějaké oblečení, které by na mně neviselo. Styl, ke kterému se Bill uchýlil, teda jestli se to tak dá nazvat, je prostě…

„Za třetí, musíš se dokonale změnit.“ Ehm, co prosím?

„Musíš být nenápadná, ale zároveň ze všech tahat rozumy. Všichni ti musí uvěřit, bez výjimky.“

„Počkej, nepleteš si mě s někým?“ Rozhodně nejsem typ na přetvařovaní a že by se mi někdo chtěl svěřovat?!

Moji otázku přešla bez komentáře. S úsměvem hodným profesionální herečky předala letušce naše letenky a už mě táhla dál. Na onu ne moc dlouhou cestu se vybavila slušně velkou hromádkou módních časopisů.

S útrpným pohledem jsem ji následovala. Nezbývalo mi nic jiného, než se obrnit trpělivostí. Zničeně jsem se dovlekla na své místo. Můj první let. No, co se dá dělat, asi ho strávím průběžným nervováním. Uvelebila jsem se tedy co nejpohodlněji. Snad se z těch změn nezblázním…

Moc vám všem děkuji za to, že jste si přečetli další kapitolu z Tak trochu jiného příběhu o Popelce i za všechny úžasné komentáře, díky kterým mám chuť dál psát.

Christie

Myf, mockrát děkuji, bez tebe bych sem žádnou kapitolku nedala.

Autor: ChristieVampy, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tak trochu jiný příběh o Popelce 2. kapitola: