Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tak trochu jiný příběh o Popelce 5. kapitola

22.03.2012 (09:45) • ChristieVampy • FanFiction na pokračování • komentováno 14× • zobrazeno 1414×

„Ehm, mohu si přisednout?“ ozval se měkký mužský hlas.

Vzhlédla jsem a v té chvíli mi bylo jasné, že náhody jsou dnes na dnešním pořádku. Nade mnou stál další upír. Měl delší tmavé vlasy a krásný obličej. Měla jsem pocit, jako bych ho už někde viděla.

„Jistě,“ zakoktala jsem se. Zajímavé, druhý upír s kontaktními čočkami v jednom dni. Udivovalo mě, že jsem se ani jednoho z nich vůbec nebála. Připadal mi tak známý. Měl tmavě černé oči a díval se na mě dost zkoumavě. S tichým „dík“ si přisedl a vypadal trochu zaraženě.

„Ty si mě nepamatuješ, Is?“ zeptal se tiše s podivným smutkem v hlase a ve mně hrklo. Takhle mě doopravdy snad ještě nikdy nikdo neoslovil. Nebo ano? Málem jsem se udusila polykaným koktejlem.

„Ty jsi Vigo?“ zašeptala jsem tiše a sama sebe jsem značně šokovala. Vždyť jsem si před chvílí myslela, že ho vůbec neznám!

„Is, stalo se něco?“ zeptal se mě mírně a v očích měl čiré překvapení. Znovu jsem si ho prohlédla. Byl vysoký, hodně bledý, ale to každý upír, to, co ho odlišovalo, byla podivná aura, která se kolem něj vznášela. Bylo to něco, díky čemu mi připadal důvěrně známý. Měl na sobě běžné tmavé džíny, jednoduchou bílou košili a šedé sako.

Najednou jsem měla chuť se nekontrolovatelně rozbrečet. Nevěděla jsem proč, ani jak s tím souvisí, ale z očí mi doopravdy začaly téct slzy. Beze slov mi podal kapesník a tiše čekal, až se uklidním. Já jsem se cítila jako idiot. Pláču, nevím proč před úplně cizím člověkem, který mě evidentně zná a já jeho asi taky, ovšem netuším odkud. Popotáhla jsem.

„Kdo jsi?“ zamumlala jsem a nevím proč, jsem pokračovala v tykání. Prostě jsem nedokázala racionálně uvažovat. Nikdy jsem nebyla tak zmatená. V hlavě jsem se snažila uklidnit, ale nic nepomáhalo. V gestu totálního zoufalství jsem položila ruce na stůl a hypnotizovala jsem jeho bílý kapesník v mé dlani. 

„Is, ty si na mě teda nepamatuješ?“ Kdybych nebyla na dně, ironicky bych se ušklíbla, teď jsem se ale nezmohla na víc než na hromádku neštěstí. Natáhl se přes bílý stolek a stiskl mou ruku v uklidňujícím gestu. Najednou jsem přestala vzlykat a naplnilo mě uklidňující teplo. Jako by ze mě dokázal odsát všechen smutek.

„Omlouvám se, že jsem se nepředstavil,“ mluvil dál a já jsem se cítila až podivně uvolněně, „myslel jsem, že jsi mě poznala, když jsi mi řekla jménem.“ Hleděla jsem do jeho přátelské tváře a snažila jsem se pochopit, co se okolo mě vlastně děje.

„Nevím, proč si mě nepamatuješ, ale možná je to tím, že když jsme se viděli naposledy, byla jsi ještě malé dítě,“ zarazil se, nadechl se a pokračoval, „nevím, čí je to úmysl, ale ty ses mi přímo dokonale ztratila z očí.“ Na chvíli vypadal doopravdy slabě a zranitelně.

„Rozhodně jsi hodně vyrostla,“ podotkl najednou vesele a já jsem se docela ztratila v jeho myšlenkových pochodech. Lidé okolo mě nejsou normální! To, že se mi zase začala vracet má obvyklá ironičnost, jsem brala jako známku návratu k normálu.

„Moment,“ zarazila jsem ho, „nějak nechápu, co jsme my dva vlastně měli společného?“ Zase jsem se ptala dost přímočaře, ale jeho to evidentně pobavilo. Tedy pokud se to z upíří tváře dá nějak vyčíst.

„No, dejme tomu, že příjmení,“ pronesl pobaveně a já jsem se zarazila. To jakože… ne, to snad… Zavrtěla jsem hlavou a vykuleně jsem na něj zírala. Takhle šokovaná jsem už dlouho nebyla.

„To jakože jsme byli manželé?“ zeptala jsem se a v tom momentě mi došlo, jaký blábol jsem to vypustila z pusy, vždyť říkal, že jsem byla ještě dítě! Ach jo, asi bych se měla nechat zavřít do blázince…

„Isabello,“ vyrazil ze sebe mezi záchvaty smíchu, „ty jsi vážně číslo!“ Nasadila jsem uražený výraz, ale taky mi cukaly koutky. Už je to definitivní, jsem psychicky labilní.

„Tím stejným příjmením jsem myslel, že jsme rodina.“ Dál se chlámal, ale mluvil už vcelku plynule. To pořád zní dost mnohoznačně.

„Manželé jako nejsou rodina, nebo co?“  zeptala jsem se ho, znovu jsem použila falešně uražený hlas. Zvyk je zvyk, odsekávat komukoli mě prostě baví! Pustil moji ruku a pocuchal mi vlasy. Přesně takové to roztomilé gesto, které člověka dokáže často pěkně vytočit.

„Jsme sourozenci, ty truhlíku.“
Ach jo, další usměvavý šílenec. Do jaké jámy lvové jsem to vlastně vlezla? napadlo mě dřív, než jsem pochopila, co vlastně řekl. To znamená, že mám skutečnou rodinu, někoho, kdo mě má rád. Tedy snad, když mě osud nějak nehledal, nebo spíš nenašel? Bála jsem se zeptat na rodiče. Radši jsem se začala zabývat blbostmi.

„To ti mám věřit?“ zeptala jsem se s povytaženým obočím. Vlastně jsem mu už naivně uvěřila. Nevím proč, snad je to tím, že ve mně probudil vzpomínky. Dnes jsem už definitivně zralá do postele.

„Věříš mi,“ prohlásil klidně, ale evidentně si nebyl doopravdy jistý, „ale jak ti to dokázat?“ Už zase se usmíval, jako by mě znal jako své boty. No, asi mě doopravdy tak dobře zná, ale mě jako malou holčičku, ne mě jako skoro dospělou ironickou puberťačku.

„Jsi si tím stoprocentně jistý, že mi něco takového můžeš dokázat?“ ptala jsem se s úsměvem na tváři, tentokrát jsem totiž tušila, jak je na tom s vírou ve svá slova on. Převezl mě ale dokonale, povytáhl rukáv saka a sundal si něco ze zápěstí. Zvědavě jsem se natáhla, abych lépe viděla. Na dlani mu ležel řemínek, na kterém byly navlečené dřevěné korálky, na každém bylo dost kostrbatě vyryté písmenko.

„Co to…?“ vyrazila jsem ze sebe, ale v tu chvíli jsem si byla jistá, že tenhle náramek znám. Na prvních korálcích bylo Is a na dalších čtyřech sotva čitelné Vigo. Jako by to byl spínač. Vybavila se mi chvíle, kdy jsem ten náramek viděla poprvé.

Malá holčička s dlouhými hnědými copy běžela po rozkvetlé louce. Za ní vysoký černovlasý mladík, oba se smáli. Vypadalo to, jako by si hráli na honěnou. Vtom momentě holčička zakopla a upadla. Tvářila se spíš překvapeně, než nějak polekaně a hledala příčinu. Byla jí celkem velká haluz, kterou z části skrývala tráva. Její rozesmátý pronásledovatel se svalil vedle ní a zvědavě se díval na to, co dívenku tak zaujalo. Na haluzi byl zachycený kožený řemínek se šesti korálky. Holčička se pro něj natáhla a…

Vzpomínka skončila a já jsem překvapeně zamrkala. Už jsem zřejmě doopravdy přetažená. Na jeden den se toho stalo až moc. Ano, tím to bude. 

„Vigo.“ Nějak jsem nevěděla, jak mám pokračovat. Chtěla jsem se ho zeptat, kde teď žije, co tu dělá a na plno dalších věcí. V té chvíli jsem si ale všimla Julie, která zaraženě stála pár metrů od nás.

„Bello?“ vypadlo z ní a takovýhle výraz jsem u ní ještě neviděla. Mísily se v něm mnohé emoce, nejvýraznější ale byla zvědavost. Těkala pohledem ze mě na Viga a naopak.

„Ehm,“ prohlásila jsem inteligentně a snažila jsem srovnat si v hlavě, jak mám svého společníka představit. On mi naštěstí pomohl, zvedl se a s milým úsměvem se otočil na Julii. Onen úsměv mu ale brzy zmrzl na tváři. V hlavě mu evidentně šrotovalo. Dokázala jsem si docela dobře představit, co se v něm děje. Ach jo, tihle dva jsou teda úžasní, mluvení hodili na mě.

„Julie,“ podívala jsem se na ni, abych se ujistila, že mě vnímá, „tohle je zřejmě můj bratr,“ oznámila jsem jí. Nějak jsem nezdůraznila to slovíčko zřejmě, protože jsem momentálně přemýšlela nad tím, jak představím ji.

„Vigo,“ pokračovala jsem, „tohle je Julie, u její rodiny jsem posledních, no, asi deset let žila.“ Uf, povedlo se mi říct kloudnou větu. Staré dobré časy, kdy mi to myslelo, se vrací! Ani jeden z nich se nehýbal, no dobře, když jsou tak pitomí, že musím všechno dělat já, tak to udělám.

Protočila jsem oči. Popadla jsem blíže stojícího Viga za ruku a dotáhla jsem ho až k Julii. Aniž bych brala v potaz jejich překvapené pohledy, potřásla jsem jim rukama. Tak, společenské dekorum bylo zachováno a teď by třeba mohli promluvit. Oba vypadali, jako by si vůbec neuvědomovali, že taky existuji.

„Haló,“ snažila jsem se upoutat jejich pozornost. Grr, to snad nemyslí vážně, vždyť jsou oba starší než já. Chvíli jsem si hrála s myšlenkou, že je tu nechám stát, ať vymrznou, ale potom, co mi došlo, že ani u jednoho z nich by to nemělo patřičný efekt, jsem musela tuto lákavou představu zavrhnout. Otočila jsem se na podpatku, došla jsem k donedávna svému stolu, sebrala jsem své tašky a s výrazem mučeného jsem se vrátila k sousoší mých známých, ach Romeo a Julie. Krásné, ale naprosto nepraktické.

„Nevím, jak vy, ale já bych se už docela chtěla vrátit do hotelu,“ oznámila jsem, ale má slova zůstala bez reakce. Pokrčila jsem rameny, mlčení je přece taky souhlas. Otočila jsem se na pánskou část zaseklé dvojky.

„Zvu tě k nám,“ řekla jsem, sice to nevyznělo jako pozvání, ale to mi momentálně bylo ukradené.

Svůj koktejl už jsem měla zaplacený, a tak jsem je jednoduše popadla a vydala jsem se s nimi a s hromadou neuvěřitelně těžkých tašek k Astorii. Naštěstí to byly jen dvě relativně krátké ulice a jeden jediný bezpečný nefrekventovaný přechod. Sice mi všechny mé přítěže – jak ty živé, tak ty mrtvé – značně bránily v řádné koordinaci, ale do recepce jsem je dotáhla v celku. Dokonce se ani neobtěžovaly protestovat.

Protentokrát mě nikdo nechtěl ani vyhodit – změna image evidentně proběhla úspěšně. A tak jsem spolu s vyjukanými závažími vlezla do výtahu. Opájela jsem se představou měkoučké postele a v duchu jsem doufala, že Julií plánovaná večeře se konat nebude.

„Julie,“ prohlásila jsem trochu panovačně, „podala bys mi, prosím, kartu?“ Za chvíli jsem stála v našem obýváku a protahovala jsem se. Moje nebohé svalstvo dostalo dnes pořádně zabrat. Po tom, co jsem si zula boty a udělala těch pár nutných kroků, jsem se svalila na pohovku. Teď jsem se cítila tak lehká, jako bych létala. Byl to přesně ten pocit, který máte, když se zbavíte nějakého břemene, jak fyzicky, tak duševně jsem byla pro dnešek totálně odrovnaná. Však už byl večer. Sama sobě jsem se divila, že jsem ještě nezačala zívat.

Ani jsem pořádně nezaregistrovala to, že za námi Julie zavřela dveře a také se zula. Jediný, kdo se ani nehnul, byl Vigo. Stál tam jako solný sloup nebo jako kuš šutru, vyjde to nastejno. V tom momentě mi zakručelo v břiše a já jsem začala uvažovat o tom, že bych mohla vyzkoušet donáškovou službu. Nepříjemné ticho mě ale vytrhlo ze snění o velkém talíři špaget s boloňskou omáčkou.

„Julie?“ zeptala jsem se do ticha. Když se mi kromě „hm“ nedostalo žádné řádné odpovědi, zvedla jsem se do sedu, abych zjistila, proč nejukecanější člověk na světě najednou mlčí. Pohled na Julii, která bezradně stojí a neví, co má dělat, mě skoro rozesmál. Pořád mi úplně nedocházelo, proč se chovají tak divně, když mně – jedinému zřejmě normálnímu tvorovi – jejich skutečná podstata vůbec nevadí.

„Páni,“ prohlásila jsem, když mi to konečně došlo, dyť oni vůbec nevědí, jak mají mezi sebou jednat. Julie asi nikdy nepotkala upíra mimo její vlastní dům a o nějakých slavnostech a to si mohla být jistá, že se jí nic nestane. Vigo zase netušil, jestli jí má věřit, nebo se od ní snažit dostat co nejdál. Dnes je doopravdy den blbec. Tolik věcí se mi ještě nikdy v životě nestalo.

„Mohli byste přestat zírat do prázdna?“ požádala jsem mýtické tvory ve dveřích, „asi oba víte, že ten druhý není člověk, tak přestaňte hrát takovou stupidní hru, jako je kdo se vydrží déle nehnout!“ pronesla jsem mírně nabručeně. První zareagoval Vigo. Sláva! I upíři jsou schopni jednat, když je třeba.

„Ehm, Julie, smím-li vám tak říkat.“ Odmlka, „Těší mě, že jsem vás poznal,“ Konečně mluví někdo jiný než já. Julie se taky probrala a s mírně zrudlými tvářemi a s drobným úsměvem se nadechla k odpovědi.

„Samozřejmě vás také ráda poznávám.“ Chvíli váhala, „Nechtěl byste se k nám připojit na večeři?“ Večeře, jak libé slovo po dni stráveném pobíháním a nečekanými setkáváními.
Jestli Vigo odmítne, umřu hlady, napadlo mě náhle, protože bez něj se na véču zřejmě nedostaneme.

„Děkuji za pozvání, pokud nebude vadit, že si nic nedám,“ poznamenal s lehkým úsměvem. Musela jsem se taky usmát, vlastně to byl dnešní první pokus o vtip. Atmosféra se trochu uvolnila a já s Julií a hromadou nákupních tašek – teda tou, co nám nedoručí zítra ráno, protože jsem ji už neunesla – jsme vešly do ložnice.

Ani jsem nic nenamítala, když jsem byla obdarována hromádkou oblečení a botami a poslaná do koupelny. To, že tam byly lesklé černé boty na podpatku, jsem poznala hned, a co se týče taktéž černých šatů, ani jsem se moc nedivila. Když jsem se už oblečená došoupala (já jsem říkala, že boty na podpatku budou jednou má smrt) do pokoje, přivítala mě dokonale upravená Julie.

Měla na sobě krásné krémové saténové šaty na tenoučkých ramínkách a ve stříbrných elegantních střevíčkách s rozpuštěnými vlasy vypadala doopravdy kouzelně. Juliina kabelka zásobená hřebenem a taštičkou s toaletou se plně uplatnila, tedy její majitelka ji na nás uplatnila. Co se týče make-upu, byly jsme obě nalíčené jen lehce, tak aby to nepůsobilo jakkoli vyzývavě, ale ani střídmě.

Vigo se neměl do čeho převléct, a tak na nás způsobně čekal u dveří. Když jsme společně vyrazili do hotelové restaurace, nezapomněl jako správný gentleman poznamenat, jak nám to sluší. Jediná věc, které jsem se obávala, bylo trapné ticho, ale to evidentně nehrozilo. Můj bratr, ajaj nějak pořád nejsem schopná přijmout ten fakt, že mám bratra, se ukázal jako velmi zábavný společník a celou večeři jsme měli o zábavu postaráno. 

Pokaždé, když jsem polykala, hrozilo, že vyprsknu celý obsah své pusy na ubrus. Ještě nikdy jsem nezažila tak krásně strávený večer. Bylo to, jako bych na chvíli zapomněla na všechno, co se dnes stalo a cítila jsem se jako mezi přáteli. Julie se kupodivu chovala naprosto nepovýšeně a sem tam utrousila nějakou tu vtipnou poznámku. Právě jsem se chystala polknout doušek pomerančové šťávy, když jako odpověď na mou narážku na jejího bratra poznamenala, že mám momentálně jednoho podobného taky, tak ať nerýpu. Nevím, jak se mi povedlo neudusit se.

„Is, jsi v pořádku?“ ptal se mě před chvílí zmiňovaný bratr s ohníčky v očích a já se rozesmála nanovo. Nevím, prostě to byly okamžiky, ve kterých jsem byla ochotná se smát čemukoli, jen aby na mě nedopadla realita.

„Páni, to je hodin,“ vykřikla překvapeně Julie při pohledu na hodiny. Nevypadalo to ale, že by se chystala zvednout. Celá restaurace působila podivně klidným dojmem a svíčka na každém stole dodávala romantickou atmosféru. 

„Když se člověk baví, utíká to rychle,“ prohlásil Vigo a hleděl jí při tom upřeně do očí. V ten moment jsem si připadala jako páté kolo u vozu. Nějak rychle se do sebe zakoukali, ale přála jsem jim to, třeba by z nás mohla být jedna velká, šťastná rodina. V ten moment mi došlo, že jsem na tom hodně špatně, byla jsem zvyklá chodit spát značně brzo a jelikož se kvapem blížila dvanáctá, klížily se mi už oči. Takovéhle pitomosti mě totiž obvykle nenapadají.

„Já už si půjdu lehnout,“ oznámila jsem těm dvěma, kterým jsem začala v hlavě přezdívat Romeo a Julie. Když se chtěli zvednout, že mě doprovodí, ujistila jsem je, že to je v pořádku a že trefím do pokoje sama. S rezervní kartou jsem se odebrala za vidinou měkoučké postele.

Děkuji všem, co čtou dál.

Myf, děkuji.

Autor: ChristieVampy, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tak trochu jiný příběh o Popelce 5. kapitola: