Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tak trochu jiný příběh o Popelce 7. kapitola

10.04.2012 (19:30) • ChristieVampy • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 1749×

Julie se s námi málem doslova střetla v hale. Právě vycházela z výtahu. Zřejmě se stihla převléct, protože místo džín a halenky na sobě měla lehké, nadýchané krémové šaty. V rukou držela celkem malý balíček a nevypadala ani moc naštvaně. Spíš radostně. No, tím líp pro mě.

„Bello, ty jsi naprosto nezodpovědná,“ pokárala mě mírně, „díky tvému skoroútěku mi ale došlo, že jsem zapomněla na velmi podstatnou věc!“ Počkat, doufám že to není podobná pitomost jako třeba minisukně, která se mi nějakým zázrakem doposud vyhla.

„Zapomněla jsem ti pořídit mobilní telefon,“  sebekriticky prohlásila. Bez dalšího komentáře mi předala onu krabičku, jejíž popisek hrdě hlásal, že jsem obdržela přístroj té a té značky, z tolikáté série, a že mám jako bonus i sluchátka a dokonce mp3 zdarma.

„No,“ znovu jsem pohlédla na mobil ve své ruce, „díky.“ Chvíli jsme stáli v tichu, ale můj naprosto netaktní žaludek se hlasitě přihlásil o své právo. Mírně jsem zrudla, ostatně proč ne, mám být roztomilá. No, možná ne úplně, ale sympatická a taková typická stydlivá šedá myška.

„Tak,“ chytil se slova Vigo, „kam půjdeme na oběd?“ zeptal se očima zaklesnutýma v Juliiných. Už je to tu zas, romantika, až to pěkné není. Naprosto nepraktická a zbytečná věc, když máte hlad.

„O něčem bych věděla,“ odpověděla mu Julie. Romeo zareagoval okamžitě, galantně jí nabídl rámě. Po chvilce, kdy si uvědomil, že zapomněl na mě a s mírně omluvným úsměvem mi podstrčil také svou paži. Vyrazili jsme s jasným cílem – restaurace.

„Kde jsi byla?“ zeptala se mě rusovláska překvapivě přátelsky, jako by ji má nepřítomnost spíše udivila, než naštvala.

„Projít se v parku,“ konstatovala jsem suše směrem k ní. Nějak jsem neměla potřebu jí vyprávět o mém setkání s Rosalií. Soukromí musí ctít i špión. Já jsem rozhodně nehodlala předávat informace někam dál. Všechny používám čistě a jedině k domácímu využití, takže vlastně ani nejsem správný špeh.

„Aha,“ řekla celkem zaraženě Julie. Její hlas zněl překvapeně. Nevím, co čekala, ale žádný slepičí úlet jsem zatím v plánu neměla. Stejně by mě dříve či později našli. Zahrávat si s naštvanými šílenci a vlkodlaky se nevyplácí.
 
„Co jsi dělala ty?“ rozhodla jsem se nebýt zlá. Zlobivé holčičky nemá nikdo rád, přesně tak, jak mi říkával Billy.

„No, šla jsem ti koupit mobil a stavila jsem se v klenotnictví,“ řekla mírně veseleji, potěšena mým zájmem. Představa Julie v klenotnictví byla značně děsivá. Nebo spíš účet za její návštěvu. S lehkým úsměvem na rtech jsem zavěšená do svého bratra, který měl kromě mě na krku – nebo spíše na ruce – ještě tu bláznivou shopaholičku, vykročila.

„Mes dames,“ vykroutil se nám Vigo aby mohl jako správný mladý muž podržet dveře. Bylo to roztomilé, ani jsem netušila, že umí francouzky. No dobře, pořád o něm nevím skoro nic víc než jméno. I přesto, že jazyk, který jsem se dříve učila, byla španělština, musela jsem se smát. Můj bratříček byl přesně ten typ hodného a roztomilého kluka, o kterém sní většina puberťaček.

„Merci,“ zašeptala tichounce Julie. Jazyk zamilovaných byl totiž její parketa. Já jsem na Viga spiklenecky mrkla, na balení holek je zřejmě přeborník. Uvidíme, co z toho vyleze. Taky bych chtěla takového roztomilého přítele. Život je nespravedlivý!

„Dobrý den, mohu vám pomoci?“ zeptala se nás milá servírka téměř okamžitě. Julie nám objednala stůl pro tři a po krátké chvíli jsme byli ujištěni, že i přesto, že nemáme rezervaci, se pro nás místo najde. Společně jsem se tedy vydali k onomu stolu.

„Prosím.“ Odsunul mi židli bráška a s vyceněným chrupem se přesunul poskytnout své služby i své rusovlásce, která ho opět obdařila úsměvem, který jsem v takovém počtu v jednom dni ještě neviděla. Naše průvodkyně se představila jako Elizabeth a nabídla nám menu.

„Co si teda dáte?“ zeptala jsem se těch dvou slušně. Ono to totiž začínalo vypadat na dlouhé pohledy a zamilované francouzské štěbetání. Prohrábla jsem si vlasy, abych nezačala netrpělivě ťukat prsty do dřevěné desky stolu. Celé menu pro mě bylo trošku zapeklitý oříšek, ale i přesto, že jsem neznala všechny nabízené speciality, jsem si dokázala vybrat. Otočila jsem se na čekající servírku.

„Já bych si dala toho lososa ve smetanové omáčce s medem,“ oznámila jsem jí hrdě, protože se mi povedlo nezkomolit název oné pochoutky, která mě zaujala. Jak asi chutná ryba s medem? Mé Shakespearovské blázny ovšem zajímalo něco úplně jiného. Po chvíli požádali o to samé, jako mám já. Asi jen proto, že neslyšeli, co jsem to vlastně chtěla.

S prosbou o strpení, což jsem mohla brát doslova, odcupitala Elizabeth oznámit do kuchyně nebo jinam, co si dáme. Střelila jsem pohledem k Julii. Ach ne. Na tváři se jí usídlil neskutečně přihlouple roztomilý výraz. Kdyby alespoň tu svou flirtovací náladu tak okatě nevystavovala.

„Kdy to vlastně letím?“ zeptala jsem se, ale moc nadšené výrazy jsem neschytala. Spíše to vypadalo, že mě má Julie chuť přinejmenším uškrtit.

„Ve tři,“ oznámila mi, ovšem se značně naštvaným podtónem. Moje úloha rušičky mě nebavila, ba dokonce otravovala. Rozhodla jsem se tedy podívat do krabice s mobilem. Když mám momentálně k dispozici – no, možná ne úplně – dva v mobilním světě snad celkem zběhlé poradce, tak proč to nevyužít.

Se značně velkým úsilím a s pomocí nože zapůjčeného z prostírání se mi povedlo kartónovou krabičku otevřít. Čekalo mě nemilé překvapení, plastová průsvitná krabice číslo dvě. Mé obavy byly naštěstí předčasné, lepící páska šla odlepit celkem snadno. Aniž bych použila nůž, který jsem si pro všechny případy připravila na kraj stolu, aby byl po ruce.

Když se mi konečně, po urputném boji s dalšími chytrými vychytávkami v podobě lepících pásek a drátků, povedlo dostat k telefonu, mohla jsem úlevně vydechnout. Byl to chytrý telefon, stejný, jaký vlastnila Julie. Jen nebyl černý ale bílý. Nerozhodně jsem ho převracela v prstech. Jak se tenhle výmysl zapíná? S hrůzou v očích jsem se podívala na návod. Tohle mám přečíst?

Ti výrobci už fakt neví coby. Opřela jsem se o stůl. Ozvalo se hlasité zařinčení kovu o podlahu. Nevím, jak přesně, ale povedlo se mi shodit onen připravený nůž - pomocníček loktem. Pro procházejícího číšníka to byla drobná komická vsuvka, ale i přes neskrývané pobavení mi nakonec spadlý příbor vyměnil za jiný, čistý nůž. Cítila jsem se trošku jako pitomec, ovšem schopnost vrátit čas mi k mé smůle přidělena nebyla. Mírně zrudlá jsem opatrně položila telefon na stůl a sklidila jsem všechno smetí, které se mi povedlo vybalováním vytvořit zpět do krabičky.

„Prosím,“ ozvalo se mi nad hlavou, když jsem konečně složila ruce do klína. „Už se to nese!“ oznámila nám s úsměvem číšnice, jako bychom neměli oči. Za chvilku přede mnou stál veliký talíř s lososem politým vábně vonící omáčkou s chutně vypadající bramborovou přílohou. S nadšeným výrazem jsem vzhlédla k Julii, která se ovšem moc nadšeně netvářila.

„Je něco špatně?“ zeptala jsem se dost vyjeveně, protože mě ani nenapadlo, že by mohla na něčem, co vypadá tak dobře, najít sebemenší chybu.

„Nic,“ vypadlo z ní po chvíli, ale zněla, jako by před ni postavili talíř s grilovanými pakobylkami. Povytáhla jsem jedno obočí a střelila jsem pohledem na Viga, který také vypadal značně vyjukaně.

„Nikdy jste neviděli rybu s bramborem?“ nadhodila jsem trošku posměšně, i když možná spíš nejistě, protože mi nebylo známo, že by Julie trpěla nějakou alergií na lososy nebo na brambory.

„Nech toho, Bello,“ zamumlala a pořád na mě hleděla jako na netaktního blázna. Co se to s ní v posledních dvou dnech děje? Asi se v ní naprosto přestávám vyznat.

„No, copak je na rybě něco špatného?“ pokusil se bratříček odlehčit nebo alespoň vylepšit situaci. „Bon apetit.“ Způsobné a chytré, jeden úsměv a Julie se hned mírně zklidnila. Stejně by mě zajímalo, proč jí ryba vadí. Poznámka pro budoucnost – zeptat se jí.

Oběd proběhl v celkem přátelském tichu, se značným potěšením musím podotknout, že losos se tímto dnem stal mým nejoblíbenějším jídlem. Vigo se v té dobrotě jen nimral, ale i přesto působil dojmem, že si oběd vychutnává. Tedy jeho šťastný škleb o tom vypovídal. Ve mně se ale všechno nějak podivně uzlovalo, jako by moje vnitřnosti chtěly utéct a nechat mě samotnou. Stejně budu muset vyjít vstříc nejisté budoucnosti…

(… O několik hodin později …)

Stála jsem v letištní hale a zmateně jsem se rozhlížela okolo sebe. To se Julii řekne, nejdřív mi omylem vylije na triko málem celý kelímek ledové kávy a potom prý „dojdi si na záchod“. Prostě mi z kufru vyndala náhradní tričko a že mám běžet. Pf. Záchod, kde může sakra být?

Člověk, který navrhoval tohle letiště, musel být cvok. Konečně jsem si všimla šipek snad vedoucích k oné místnosti. S výrazem naprosté rozladěnosti jsem vpochodovala do chodby, do které vedly šipky s dvěma písmeny, které pro mě momentálně znamenaly záchranu – WC.

Škobrtla jsem, nebo jsem spíš uklouzla. Grrr, pitomé naleštěné kluzké dlaždičky. Nebo ten idiot, co neumí použít sušák na ruce a cestou ze záchodů kolem sebe oklepává vodu jako pes. Musí být všechno proti mně? Se sebekritickým protočením očí jsem vzala za kliku od dveří s panenkou. Jak jsem stačila za ten krátký, po obchodech procouraný čas zjistit, čím více zrcadel je na záchodě, tím dražší je obchod, ke kterému náleží. Letiště sice není původně zamýšlené jako obchod, ale celkem rychle se jím stává.

Tak drahé parfumerie člověk hned tak nepotká. A když má tu smůlu, že cestuje s nakupovacím závislákem, dokonce je všechny projde! Takže když jsem vkročila na dámské toalety, ani mě nepřekvapilo, že jsem se viděla málem ze všech světových stran. Být teatrální, sprásknu ruce a začnu povykovat, jako by mi chtěli uřezat uši.

Ona totiž ona ledová a sladká káva dělá naprosto mega fleky, jak by řekl ajťák. Přes, ještě ráno sněhově bílé tričk,o se táhl světle hnědý flek a mokrá látka se mi lepila na kůži. Rychle jsem vpochodovala do nejbližší kabinky. Přetáhla jsem si tu lepkavou pohromu přes hlavu. Poznámka pro budoucnost – káva je ve správných rukou zákeřná zbraň. Asi bych si měla na moudrosti, jako je tahle, pořídit poznámkový blok pro budoucí generace a tak dále, jak to říkají všechny velké mozky dneška. Moudrosti není nikdy dost.
 
Převlékla jsem se do halenky, kterou jsem dostala, a se špinavým tričkem v rukou jsem se vydala k umyvadlům, abych si ze sebe smyla poslední lepkavé pozůstatky prudkého pohybu jedné rusovlásky. Položila jsem zavazející látku na pult a strčila jsem ruce pod kohoutek, abych v duchu připsala bod k dobru tomu, kdo vymyslel pohybová čidla.

„Bello?“ hlas mé blond možná-bychom-za-čas-mohly-být-kamarádky mě ani nepřekvapil. S úsměvem jsem na ni otočila hlavu. Jako vždy, dokonale upravená Rosalie, co jsem čekala? Oplatila mi malý úsměv a s povytaženým obočím střelila pohledem k ještě nedávno bílému tričku.

„Dlouhý příběh,“ poznamenala jsem tedy na účet onoho nešťastného předmětu a přešla jsem k sušáku na ruce. Proč vlastně existují ručníky? Rose ve svých, dnes pro změnu krémových, hravě elegantních šatech popošla směrem k umyvadlu a opatrně šťouchla prstem do mého kávou znehodnoceného oděvu.

„Aha,“ vypadala mírně znechuceně, asi nevěděla co má čekat, „takže letíme spolu?“ Zčásti zkonstatovala a zároveň se i ptala. Její vážné chování je dost otravné. Ale co, starý upír se naučených způsobů asi hned tak nevzdá.

„Pokud letíš do Forks, tak jo,“ zazubila jsem se na ni, na blbou otázku… Hrábla jsem pro tričko a s lehce pobaveným úsměvem jsem na ni hleděla. No jo, další zkamenělina.

„Tak, jak se máš?“ zeptala jsem se jí, doopravdy zvědavá, jestli vydrží ztuhlá. Ani sebou netrhla, jen mírně zvedla koutek úst. Jako by si na něco vzpomněla.

„Abych řekla pravdu, jsem trošku nervózní,“ řekla tiše, „Emmett a Alice určitě zase vymysleli nějaké šílené překvapení a jak je znám, ať udělám cokoli, nevyhnu se tomu,“ svěřila se mi. Ha, upírská banda má o člena víc. Alice, hm.

„Zase?“ Tak tohle by mě zajímalo. Co konkrétně může upír vyvést upírovi? Rose se zatvářila mučednicky. Žeby se upíři chovali násilně? To by přece neušlo lidem okolo, tak co teda?

„Když jsem se vrátila z přehlídky v New Yorku,“ odmlčela se s úsměvem, který zřejmě nepatřil sourozencům, „čekali mě na letišti s obrovským transparentem a balonky a vážným tónem mi oznámili, že mi gratulují k prezidentskému postu. Samozřejmě značně nahlas, takže na nás zírala celá hala. Potom ovšem ještě hlasitěji dodali, že jakožto nový prezident SSU, čili Spojených svazů uklízečských, bych měla obdržet své žezlo a dostát své povinnosti. Dali mi smeták a začali tleskat a vypouštět balónky.“ Rose se tvářila, jako by ji nutili žvýkat šťovík. No, jestli se někdo nehodí na post prezidenta SSU, tak vždy dokonale upravená Rose.

„Vážně,“ vydechla jsem nevěřícně, „tvoje rodina musí být značně… veselá kopa,“ politovala jsem ji srdečně. Stejně nechápu, proč se někdo, kdo už má nějakou tu stovku za sebou, chová jako mimino nebo jako pubertální vymatlanec.

„Tupá kopa,“ opravila mě s mírně naštvaným podtónem. V její tváři se naštěstí žádný vztek nepromítal, vypadala spíše smířeně. V kabelce mi zabzučel mobil, ani jsem se nedívala, kdo mi píše. Že je to Julie, mi bylo více než jasné.

„Promiň,“ zatvářila jsem se na ni omluvně, „musím běžet, už mě shání.“ Rozloučily jsme se letmým kývnutím a já jsem vyběhla z toalet a za poklusu jsem vylovila telefon. Dle instrukcí uvedených ve zprávě jsem poslušně zamířila ke kontrolám.

„Vítej zpět, Šípková Růženko, báli jsme se, že jsi tam zapustila kořeny,“ přivítal mě vesele Vigo, tvářil se více než spokojeně. Julie se nad jeho poznámkou mírně pousmála a po mně střelila podivně přátelským a snad i omluvným pohledem.

„Tak,“ rozhodila Julča bezradně rukama a mírně ke mně přikročila, „už bys měla jít do letadla.“ Vypadala značně nervózně a já měla chuť se z plna hrdla rozesmát. Žeby na ni dolehly výčitky? To těžko, ale nejistá Julie je pořád lepší než generálská Julie.

„Už to tak bude,“ pokývala jsem velevážně hlavou. Juliin provinilý výraz byl teď více než zřetelný. Sklonila jsem hlavu a hlasitě jsem si povzdechla. Můj herecký výkon pobavil drahého Viga do té míry, že se zazubil jako reklama na orbit a bez varování mě popadl a objal.

„Hej,“ pokoušela jsem protestovat, protože co je moc, to je moc. Bratr semhle, brácha támhle, objímání by si měl schovat pro svou rusovlasou fúrii.

„Tak se měj hezky,“ popřál mi s nádechem zdařilé imitace mého vzdychání. „A čekej, že se přijedu podívat, jak se ti daří.“ Ten kluk je vážně neuvěřitelně roztomilý truhlík. No, kluk, achich, můj soukromý výslech šel tak trošičku do kytiček a já o něm pořád nic nevím!

„Taky se měj hezky, bratře,“ popřála jsem mu nahlas a potichu, aby to neslyšela Julie, jsem zamumlala: „Obavám se, že s Julií ti bude značně veselo.“ Jiskřičky v jeho očích se rozzářily ještě intenzivněji a bráška se ode mě trochu poodtáhl. Se spikleneckým mrknutím mi pocuchal vlasy, za což byl odměněn dloubancem a nabrnknutým pohledem.

„Hezký let, Bello,“ popřála mi proslulá polévačka kávou a trochu nervózně mi podala ruku. Bylo to tak nečekané gesto, že jsem jí onu hnátu stiskla, aniž bych uvažovala o následcích.

„Napíšu, jak jsem dojela,“ poznamenala jsem dříve, než mi to stačila nakázat. Moje rychlé ujištění ji evidentně pobavilo, ale stejně se nadechovala k nějakým pokynům, já jsem přeci naprosto nesamostatný člověk, ne-li primát.

„Charlie tě bude čekat u výdeje zavazadel a měl by mít ceduli s tvým jménem,“ oznámila mi ne zas tak zbytečnou zprávu, „kreditní kartu a pin kód ti předá taky on a hlavně se snaž být… normální,“ ještě dodala.

Naposledy jsem jim mávla a vykročila jsem směr letadlo. S úsměvem jsem podala letušce letenky a pokračovala jsem dále do vozu, nebo spíše na palubu aeroplánu.

Prošla jsem uličkou a usadila jsem se na svém místě, samozřejmě u okénka. Sledovala jsem ostatní cestující, kteří se trousili po jednom nebo po skupinkách, ale Rosalii jsem nezahlédla. Bylo příjemné jen tak sedět, natáhnout nohy a lenošit. S pocitem, že tyhle chvíle jsou jedny z posledních volných, jsem si zapla pás a zavrtala jsem se hlouběji do sedadla.

Usnula jsem ani nevím jak. Před spaním jsem si prolistovala časopis o knihách. Poslední článek, který jsem četla, byl, o už starším filmu, Malý princ. Říše snů je v jistých ohledech úžasná, ale co se týče nějakého smyslu pro probuzení v pravý čas, tak ten postrádá úplně.

Zdálo se mi o podivných zahradách, po kterých pobíhala Julie a vykřikovala cosi o nutnosti zalévat květiny, neboť jim hrozí sežrání beránky. Vigo se motal okolo stromu a měl podivně rezaté vlasy. Když jsem se k němu přiblížila, on vzhlédl a prosil mě, abych si ho ochočila. Další, koho jsem potkala, byl Jacob nebo spíše růže s Jacobovým obličejem, které se přede mnou vytahovaly, jak jsou krásné. Poslední kapka bylo, že jsem se náhle ocitla na poušti, kde se motal Billy a mlel cosi o nedostatku vody.

Probudila mě letuška a její úsměv mi prozradil, že jsem asi nespala nejtišeji. I přesto, že mám už celkem mnoho let svůj vlastní pokoj, dříve jsem bydlela s Julií. Díky tomu krátkému dávnému času jsem o sobě zjistila jednu ne zrovna úžasnou věc. Totiž to, že mám tendenci mluvit ze spaní, aniž by to, co říkám, nějak souviselo s mým snem, či s realitou, tedy někdy to nesouvisí. S tichými „díky“ jsem se vyplížila z letadla a vydala jsem se k výdeji zavazadel. Pořád jsem se kolem sebe nenápaně rozhlížela, jestli nezahlédnu Charlieho nebo Rosalii.

„Bello!“ ozvalo se mi za zády tak nečekaně, že jsem skoro vyletěla z kůže. Mírně vylekaně jsem se otočila k Rose. Vypadala celkem přátelsky, ale nějak mi unikalo, co by po mně mohla chtít.

„Ahoj, neviděla jsi Charlieho?“ zeptala jsem se jí trošku překotně. Odpovědí bylo zavrtění hlavou a omluvné pokrčení rameny. Kde se ten policajt ulívá? Jeho přesnost a dochvilnost, nebo spíš nepřesnost a nedochvilnost, mohou některé osoby stát život!

„Kde máš svou rodinu?“ zeptala jsem se jí tedy zvídavě, protože mě doopravdy zajímalo, čeho jsou její sourozenci schopni. Jen pokrčila rameny a vypadalo to, že má ze své blízké budoucnosti docela vítr.

„Rose!“ ozvalo se pár metrů od nás další zaječení, které mi přivodilo dočasnou zástavu srdce. Davem se k nám prodírala malá černovláska, zřejmě ta Alice. Byla to drobná dívka oblečená v roztomilých bílofialových šatech a kráčela v těsném doprovodu dvou ocásků. Jednoho bledšího než druhého. Ani jeden z nich ale nevypadal, že by se chystal jakkoli zesměšnit vysokou blondýnu po mém boku.

„Rosie, páni, ty jsi mi tak chyběla,“ vypravil ze sebe vysoký obřík s černými kraťounkými vlasy a s úsměvem medvídka Pú. Než jsem se stačila rozkoukat, popadl Rose do náruče a zatočil s ní ve vzduchu. Vypadalo to tak, já nevím… lidsky. Na upírka až moc.

„Rosalie, vítej zpět,“ ozval se ten druhý, kudrnatý blonďák, který mi svým výrazem připomínal nakopnuté štěně. Měl klidný a harmonický hlas, šířil okolo sebe neuvěřitelně uklidňující atmosféru.

„Rose, jsem tak šťastná, že už jsi doma,“ ozvala se černovláska, „neměla jsem s kým chodit na nákupy!“ dodala ta puntíkatá liliputka. Značně mi připomněla jednu nepoučitelnou rusovlásku.

„Tihle dva nic nevydrží,“ mírně pohrdavě přejela pohledem svou gardu, „Edward ti šel pro věci,“ řekla už zase vesele a zazubila se. Takhle široký škleb jsem ještě nikdy neviděla, celkem mě udivovalo, že se jí ta pusa neroztrhne!

„Díky, Alice,“ poděkovala jí se shovívavým vševědoucím úsměvem Rose. Hm, kdo je Edward? No, pokud tu budu dál postávat a zevlovat, zřejmě se to dozvím, ale to bylo to poslední, co jsem právě teď chtěla. Rychle jsem se zařadila do okolo proudícího davu, abych se protlačila k výdeji zavazadel.

Soustředěně jsem vyhlížela svůj ojedinělý kufr. Po chvíli se skutečně majestátně přišoupal až ke mně. Byl mírně zvláštně překlopený, protože se jeho pásky zamotaly do vedle se vezoucího černého elegantního loďáku. Natáhla jsem se pro něj a moje ruka se střetla s jinou, bledou a ledově chladnou.

„Ehm,“ zamumlala jsem omluvně a vzhlédla jsem nad sebe. Tvář, kterou jsem uviděla, mi málem přivodila bližší seznámení s podlahou. Dokonalá bledá pleť v kontrastu s karamelovýma očima a roztomile rozcuchanými bronzovými vlasy. Zadržela jsem dech, páni. Tohle je naprosto nádherný… aja,j upír. Prudce jsem vydechla.

Děkuji vám za to, že čtete dál. V příští kapitole se pokusím o Edwardův pohled!

Myf, klaním se tvé trpělivosti!

Autor: ChristieVampy, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tak trochu jiný příběh o Popelce 7. kapitola: