Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tančit mezi kapkami krve - 3. Setkání v dešti

22.09.2010 (09:45) • Eli771 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1296×

Paříž 1941

Zahřmělo se. Kapičky deště mi smáčely vlasy. Jemné částečky vody mi ulpívaly na řasách. Voda jako tajná esence nejdokonalejšího parfému, rozvinula svět do nádherných tónů vůní, nepřekonatelné symfonie. Letní déšť jsem milovala.

Jedna z mých malých radostí. Mohla jsem si ji beztrestně užít. Kaluže na chodníku se stále plnily vodou. Pozorovat dopadající kapky na vodní hladinu mě nemohlo omrzet. Neexistuje kapička vody sama o sobě, není to jedna jednotka. Je to déšť.

Déšť nebyl jen mistrem vůní, ale i zvuků. Kdyby nebyl tak dokonale sladěný, muselo by pleskání vody o zem, listy, kmeny stromů, střechy… znít jako obrovský kravál. Ale já vnímala skladbu dokonalejší, než jakou kdy vymyslel člověk.

Milovala jsem ještě jednu věc, mohla jsem být přes den uprostřed města. Jen klidně sedět na lavičce v parku a být nepovšimnuta.

Pršelo už několik hodin, celou dobu jsem strávila v oblíbeném zákoutí na kraji rozlehlého parku na dřevěné lavičce.

Najednou jsem cítila divný pocit, něco tu nehrálo. Napnula jsem sluch, ale nic jsem kromě deště neslyšela. To bylo ono! Jen tíživé ticho narušované duněním deště, něco nebylo v pořádku. A pak ohlušující rána. Nejspíš kamenná zídka zapraskala pod silným náporem. A ticho.

Prudce jsem vyskočila do obranné pozice. Mé tělo reagovalo rychleji než má mysl. Té až po chvíli došlo, co se děje. Upíři. Nejméně dva a nejspíš to nebylo zdvořilé setkání.

Nabízely se dvě možnosti. Za á zmizet, nebo za bé zasáhnout. Tohle se mě netýkalo.

Opět se ozvala rána a spadnul strom. Zvolila jsem si á. Už jsem se chtěla urychleně vrátit do svého bytu na okraji města, když jsem zaslechla dívčí hlásek.

„Prosím, ne.“ A skřípavý zvuk. Trhání končetiny. Ten hlas mi byl podivně povědomý. Neměla jsem ho kam zařadit. Někde hluboko v hlavě mi zasvítila kontrolka a já otevřela šuplík s lidskými vzpomínkami. Nemělo smysl její hlas hledat tam, ale přesto se mi myšlenky rozutekly tím směrem.

Vybavil se mi sen.

Stála jsem na kraji lesa, vzduch voněl borovicemi a pryskyřicí. Vedle mě stála dívka s černými vlasy.

„Bello, mám tě ráda jako sestru, a proto nikam nepůjdeš.“ Hlásek se jí zachvěl a objala mě kolem ramen.

Ten sen mi nedával smysl, ale najednou jsem strašně nechtěla, aby se jí něco stalo.

Věděla jsem, kde jsou. A rozhodla se udělat něco, co už dlouho ne. Zasahovat do upířích záležitostí.

Dvě stě metrů severovýchodně, vyhodnotil situaci dokonale analytický mozek. Doufala jsem, že není pozdě.

Oba upíři strnuli, jakmile mě zpozorovali. Černovlasá dívka se krčila pod mohutným tělem zuřivého upíra. Byla stejná jako v tom snu. Nechtělo se mi tomu věřit. Možná jsem znala její pra pra… babičku. Na mé úvahy nebyl zrovna nejlepší čas.

Její ruka právě přirostla na své místo, ale upír byl zrovna připravený urvat jí hlavu. Čekala jsem, že ten zlomek vteřiny nepozornosti dívka využije ve svůj prospěch, ale ona tupě hleděla mým směrem. Oči podivně rozšířené, obličej s nečitelným výrazem.

Musela jsem jednat buďto okamžitě, nebo nikdy.

Vrhla jsem se na upíra a strhla ho z ní. Nechápavě na mě hleděl. Nejspíš nechápal, kdo jsem. Přeci jen mi tlouklo srdce. Jak jeho hlava narazila na beton a tělo se proletělo dobrých pár metrů, probral se a zaútočil na mě. Jestliže do teď nepadlo v mé hlavě rozhodnutí, co s ním provedu, tak v tento okamžik rozhodl za mě. Instinkty byly neoblomné. Podepsal si vlastní rozsudek smrti.

Čelně se na mě rozeběhl, počkala jsem do poslední chvíle, a když už si myslel, že mě srazí k zemi, uskočila jsem. Proběhl prázdným místem a já ho zezadu shodila a přitiskla k zemi. Snažil se mě ze sebe shodit, avšak neměl nejmenší šanci. Koukla jsem na upírku, ta se probírala z podivného transu. Za vteřinu se skláněla vedle mě a rychlým pohybem mu utrhla hlavu…

× ×× ××× ×× ×

Tělo jsme roztrhaly. Podpálily jsme jej v blízkém opuštěném domě. Do pár minut hořela celá stavba v plamenech.

Přestávalo pršet a mezi mraky se klubalo slunce, být venku se stávalo nebezpečným. Zamířily jsem k mému bytu.

„Moi, c‘est Alice,“ spustila na mě francouzsky, jakmile jsme byly v bezpečí mého bytu. Ale v jejím přízvuku jemně zaznívala angličtina. Odhadovala jsem ji za její rodný jazyk. Její zmoklé černé vlasy trčely do všech stran. Postavičku měla drobnou. Jemnému bledému obličeji dominovaly zlaté oči. Všimla jsem si toho až teď. Předtím byly černé. Musela být vegetariánka. A vypadala stejně jak v tom snu.

„Já jsem Isabella a ano, jsem upírka, jestli se chceš zeptat.“ Nevím, proč jsem řekla své opravdové jméno. Asi jsem jí věřila.

„Děkuji za záchranu života.“ Z jejího hlasu zaznívala opravdová vděčnost.

Stály jsme v temné chodbě mého bytu, neměla žádné okno. Jen přes skla ve dveřích doléhala jemná záře. Obě jsme analyzovaly situaci, ale naše postoje byly přátelské. Žádné vrčení a trhání končetin. V tom tichu jsem slyšela své srdce, náš klidný dech a kapání vody o podlahu.

„Nechceš se převlíknout?“

„Ráda,“ usmála se na mě.

„Vyber si, co budeš chtít u mě v šatně, je vpravo za tamtěmi dveřmi,“ nasměrovala jsem ji.

„Opravdu moc děkuji.“ A s těmi slovy zmizela za dveřmi mé ložnice.

V koupelně jsem se převlékla do domácího oblečení a mokré strčila do sušičky. Původně jsem chtěla sednout na pohovku v obyváku, ale přecházení po pokoji mě víc uklidňovalo. Přišla mi přátelská, milá. Znervózňovalo mě, že mi byla povědomá z nějakého hloupého lidského snu. Nedávalo to nejmenší smysl.

„Taková velká šatna a nic pořádného v ní,“ zaslechla jsem z vedlejší místnosti. Musela jsem se pousmát. Většinu mého šatníku tvořilo pohodlné oblečení jako jednoduché halenky a kalhoty a ona měla na sobě nádherné letní fialové šaty. Něco podobného tam nemohla najít. A právě proto jsem překvapeně zamrkala, když se objevila v modílku jako z módního katalogu.

„Měly bychom doplnit, teda spíš vytvořit, tvůj šatník,“ začala rozpustile a pak vážněji dodala. „Proč jsi mi pomohla?“

„Tvůj hlas mi byl povědomý…,“ odpověděla jsem popravdě. Přívalu otázek jsem zabránila vlastní otázkou. „Proč tě chtěl zabít?“

„Myslel si, že jsem mu vlezla do rajónu. Nenechal si to vysvětlit a prostě se na mě nekontrolovatelně vrhnul…“

„Asi nevěděl o vegetariánech…“ spekulovala jsem.

„Můžu se na něco zeptat?“

„A nesedneme si k tomu?“ vyzvala jsem ji. Bylo to pouze společenské, stání bylo stejně pohodlné jako sezení. Uvelebily jsme se v křeslech naproti sobě.

„Nikdy jsem nepotkala upíra s bijícím srdcem, jak je to možné?“ V jejích očích jsem viděla opravdový zájem. Přestože jsem jí věřila, nebyla jsem jí schopná říct pravdu. Začala jsem se svým, ne moc přesvědčivým, příběhem.

„Nevím, jednou v noci jsem se vracela z práce a najednou nebyla sama. Pamatuji si bolest, nic víc a pak žízeň. Při přeměně muselo dojít k chybě. Ani můj stvořitel nevěděl, jak se to stalo. Srdce si prostě tlouklo dál svým tempem.“ Nemohla jsem říct, že jsem vlastně výsledek experimentu, že jsem svou stvořitelku i její druhy zničila. Že mi srdce bije, abych mohla lépe splynout s lidmi a upírům se zdát být neškodná... Spustilo by to příval otázek, které jsem nechtěla zodpovídat.

„Škoda, že se naše cesty musí prozatím rozejít,“ povzdechla si smutně. Moc jsem to nechápala.

„Jak to víš?“ Na okamžik se zarazila, pár minut zvažovala odpověď.

„Já… vidím věci, které přicházejí. Vím, že má cesta se ubíhá jiným směrem. Ale tebe nevidím vůbec, nevím proč…“

„Vidíš budoucnost?“ zeptala jsem se nevěřícně.

„Ano,“ zasmála se zvonivým hláskem. „Ale proč nevidím tebe?“ dodala zamyšleně a trochu podrážděně.

„Kvůli mému daru, je to štít…“

„Aha,“ hlesla. A pak mi položila otázku, kterou jsem vůbec nečekala. Přeci jen u upírů to bylo docela běžné. „Bello, proč jsi sama?“ zeptala se nešťastně. A to oslovení mě zarazilo. Už hodně dlouho mi takhle nikdo neřekl. Už přes dva tisíce let. Nikomu jsem to nedovolila. To slovo otvíralo bránu k lidským vzpomínkám. Ale teď mi to nevadilo. Chtěla jsem být tou Bellou…

„Jsem nebezpečná, proto musí jít naše cesty jiným směrem…“ Nijak to nekomentovala, nehádala se se mnou, ale nezdálo se mi, že se mnou plně souhlasí. Jakoby důvod byl zcela někde jinde… Jakoby věděla své. Ale to nebylo možné. Já měla pravdu.

„Chtěla bych ti to nějak alespoň trošku oplatit…“ Zatvářila se zamyšleně, na tváři se jí objevil šibalský úsměv.

„Pomůžu ti vybrat nějaké šaty… boty… Paříž je městem módy a tvůj šatník je tak… skromný…“

„Nemám ráda nakupování!“

„No tak, Bello, bude to zábava. Zkus se trochu uvolnit. Prosím…“ Házela na mě psí oči. A vlastně měla pravdu. Mohly bychom si udělat hezké odpoledne a pak by mohla jít svou cestou. Přesto jsem řekla: „Ne.“ Ale neznělo to vůbec přesvědčivě.

„Prosím…“

„Hm… dobře.“ Nevěděla jsem, do čeho jsem se nechala stáhnout.

× střípky minulosti ×

Den, kdy přišel Ten list, který změnil toho tolik, se zdál být do toho okamžiku nádherný. Nikdo však nepoznal jeho pravou podstatu. Za vším se skrýval nechvalně známý klid před bouří. Kamennými branami města prošel starší, ale silný muž. Jeho poselství bylo doručit několik listů, o které nikdo nestál. Všichni je nenáviděly. Vzaly jim poslední naději.

Měl za úkol předat listy o smrti mužů ve válce.

Celá zem bojovala. Žádné město ani vesnice nebylo ušetřeno ztrátě. Nepřátelé byli zákeřní a ani se nevědělo, kde přesně se berou. Obětí už bylo na tisíce a počty se stále zvětšovaly. Vojáci druhé strany taky umírali na tisíce, ale jejich počet byl konstantní. Ani to nebyli příslušnici stejného národa. Nakonec se ukázali jako žoldnéři, ne vše se tím však vysvětlilo.

× ×× ××× ×× ×

Muž dál putoval hlouběji mezi stavbami, už roznesl téměř vše až na jediný list.

Měl ho předat do rukou ženy s neobvyklým jménem Isabella.

Zaťukal na dřevěné dveře jednoho z velkých domů ve městě. Otevřela mu služebná.

„Co si přejete?“

„Mohla byste to dát do rukou vaší paní?“ Bylo to proti rozkazu, ale on netoužil sledovat další bolestí zkřivenou tvář.

Autor: Eli771 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tančit mezi kapkami krve - 3. Setkání v dešti: