Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tančit mezi kapkami krve - 5. Tanec

14.11.2010 (15:45) • Eli771 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1240×

Přítomnost - Vídeň

Tělo pod mýma rukama pomalu začínalo chladnout. Patřilo asi třicetiletému muži s hnědými vlasy. Ani nevím barvu jeho očí. Je to přirozené! On má být pouhou potravou! Už po milionté jsem si opakovala onu písničku. Bezvládné tělo jsem lehce položila na dlažbu. Mou věčnost, o kterou jsem ani za mák nestála, jsem splácela hodně krutým způsobem. Jsem jen uvězněná mysl v neznámém a zákeřném těle. Na zlomek setiny vteřiny mi v očích svitla naděje, že to tak přeci nemusí být, že nemusím zabíjet lidi. Je přeci pár upírů, kteří dokáži žít i jinak. Ale jak rychle se ta myšlenka objevila, tak se i ztratila. A okamžitě ji nahradily vzpomínky na můj poslední pokus.

Téměř pološílená hlady jsem utíkala lesem. Směr udával hořko-kyselý nevábivý pach. Byl mou jedinou malou nadějí. Tělo se vzpínalo nastolenému směru. Nohy se mi málem zavrtávaly do země, ale já nemohla polevit. Vylovila jsem poslední střípky svého rozumu a donutila svaly na nohou zapínat a povolovat v rychlejším tempu. Bojovala jsem s každou buňkou v těle. Duch se snažil ovládnout hmotu. Ten pach mě už téměř štípal do nosu, už jen chvíli. Musím to zvládnout! Pachuť mi ulpívala na jazyku a já se snažila přimět tělo vyprodukovat větší rychlost.

Cítila jsem se jako kladný konec magnetu, který se chce přiblížit ke druhu s pozitivním nábojem a přitom z druhé strany mě přitahuje stejně velká síla jako ta, co mě odráží od cíle. Zdálo se mi to téměř nemožné, avšak po sekundách dlouhých jako věčnost se přede mnou objevil zdroj toho pachu. Mladý divoký medvěd.

Neměl šanci zareagovat. Skočila jsem mu po huňatém krku.

První kapička mě škrábala na jazyku. Přes všechen odpor jsem se donutila polknout první doušek.

Okamžitě se mi tělo začalo kroutit a snažilo se zbavit tekutiny. Kašel mnou otřásal a krev, která měla zlidnit mé tělo, se v kapičkách rozlétla po okolí.

Dál si toho moc nepamatuji. Přestala jsem mít vládu nad tělem. Běželo a já jen tušila kam. Nic jsem neviděla, nic jsem necítila. Pro ten okamžik jsem neexistovala.

Po nějaké době jsem přišla k sobě. Bosýma nohama jsem stála na studeném betonu. Bála jsem se otevřít oči. Ve vzduchu se vznášela vůně lidské krve a dřeva. A oheň v krku se téměř ztratil. Přestože jsem odmítala nad čímkoliv přemýšlet, mozek byl jiného názoru. Věděla jsem, co se stalo.

Nechtěla jsem vidět tu spoušť, ale bylo zřejmé, že to tady budu muset uklidit. Jakmile jsem otevřela oči, proklínala jsem se, že jsem je nenechala zavřené. Na stěnách, strojích, podlaze i stropě byla krev. Po zemi se válela rozcápaná těla. Některým chyběly pouze končetiny, u jiných jsem nebyla schopná odhadnout lidskou podobu. Udělalo se mi neskutečně zle. Ten pohled na mou práci byl nechutný. Kdybych byla člověk, upadnu do vlídného bezvědomí. Avšak já dál absorbovala otřesné detaily…

Pilu, kde jsem odporně povraždila všechny zaměstnance, jsem zapálila. V tu chvíli jsem věděla, že nemám na výběr. Mým prokletím bylo vraždit lidi. A buď jsem si mohla vybrat koho a jak, a nebo… se mohl opakovat dnešní omyl. A to jsem nemohla dopustit.

Ze země jsem zvedla luxusní koženou tašku, která patřila muži. Obvykle jsem se zaměřovala pouze na spodinu, ale jednou za čas dostane upír chuť na něco lepšího. A o co bylo horší zabít elegantně oblečeného muže než bezdomovce? Oba přeci byli lidské bytosti…

Přehodila jsem si muže přes jedno rameno a přes druhé tašku. Jak se dnes zbavíme těla? Mh… klasicky, zahrabu jej v lese.

× ×× ××× ×× ×

Sundala jsem si tašku z ramene a hodila ji do řeky. Nevím, jak se mi to povedlo, ale vypadl z ní barevný papír. Zvedla jsem jej ze země. Původně měl následovat zbytek obsahu tašky, avšak zaujalo mě, jak se v měsíčním třpytu zaleskl. Se zájmem jsem si jej prohlédla. Vyklubala se z něj pozvánka na sobotní maškarní ples a byla anonymní.

Pohrávala jsem si s papírkem mezi prsty a přemýšlela, jestli jej nemám využít, jestli se přeci jen nemám plesu zúčastnit. Od začátku věčnosti jsem si tanec zamilovala. Konečně jsem získala potřebnou koordinaci.

Pozvánku jsem převracela v rukou stále dokola. Ano či ne? Ano, ano… Ne! Ano... ne. Ane… „Ano,“ vydechla jsem nakonec.

Pozvánku jsem schovala do vnitřní kapsy bundy. Do soboty zbývaly jen tři dny. Musela jsem se připravit.

× ×× ××× ×× ×

Z podivného důvodu jsem byla nervózní. Ten pocit jsem už hodně dlouho nezažila. Podivné tnutí v každé buňce těla.

Chvíli jsem přehrabovala v přihrádce auta, než jsem narazila na to, co jsem hledala.

„Super…“ oddychla jsem si, když jsem v ruce sevřela škrabošku s modrými kamínky. Stejné barvy jako mé šaty, které i po půl století byly skvostné. Jen jsem je nechala trošku popravit. Kdyby mě tenkrát Alice neukecala, asi bych neměla dnes v čem jít. Ještě jsem dohledala krabičku s hnědými čočkami a mohla vyrazit.

Ples byl soukromou záležitostí. Avšak pozvánky byly anonymní. Ze všeho sálal luxus. Rezidence… spíš palác postavený ve vídeňském klasicismu. Zastavila jsem autíčko před ním a vystoupila. Klíčky si ode mě okamžitě někdo převzal. Sklonila jsem hlavu a nasadila si škrabošku. Nadechla se a už se vztyčenou hlavou kráčela po mramorových schodech.

Když si ode mě slečna brala pozvánku, jen jsem se mile usmála. Pokynula mi a já vešla do prostorné haly. Křišťálový lustr, mahagonový nábytek, hustě tkané koberce… Ladným krokem jsem pokračovala do hlavního sálu. Hudebníci právě hráli valčík.

„Šampaňské?“ oslovil mě číšník.

„Ano, děkuji.“ S úsměvem jsem přijala úzkou skleničku s bublinkami.

Sedla jsem si k malému stolečku a pozorovala páry plující v rytmu valčíku. Jako bych se vrátila o desítky let možná i staletí zpět. Vše zde hýřilo přepychem a vznešeností zámeckých slavností.

Hudba utichla. Z podia se ozvala fanfára a všechny pohledy se k němu otočily.

„Přátelé, vítám vás,“ oslovil přítomné muž v masce upíra. Hostitel. „Jsem rád, že jsme se zde všichni sešli. Doufám, že se budete bavit při objevování identit všech přítomných. Nebudu vás nudit oficialitami. Příjemně se bavte. A na začátek nám zahraje talentovaný mladík na klavír, prosím potlesk pro mladého umělce.“ Přítomní začali tleskat, hostitel ustoupil a ke klavíru usedl mladý muž v masce černokněžníka. Jakmile se sálem rozezněly první tóny, údivem ztichl.

Tak nádhernou melodii jsem ještě neslyšela, prosycenou něhou, láskou, smutkem a bolestí. Emoce se skrývaly v každém tónu. Uchvácená jsem poslouchala příběh o lásce, který jakoby pomlouval přímo a jen ke mně. Jakmile poslední tón dozněl a jeho ozvěna utichla, bylo na pár vteřin úplné ticho. Poté se rozezněl bouřlivý potlesk. Mladík se uklonil a odešel z podia.

Tleskot rukou dozníval ještě při prvních taktech walsu od hudebníků. Tanec i zábava se rozeběhly, ale já jen tupě hleděla před sebe. Něco z té skladby mě chytlo za srdce.

Málem jsem si ani nevšimla, že na mě někdo mluví.

„Smím prosit?“ vytrhl mě z otupělosti medový hlas. Pohlédla jsem vzhůru a přestala dýchat. Znala jsem ten hlas, který však byl tak jiný od posledně, když jsem jej slyšela. Topila jsem se už ne v zelených očích ale jantarových a neslyšela jsem jeho srdce. Podle postavy bych typovala okolo dvaceti pěti let.

Už mi došlo, čím mě ta hudba chytla za srdce. Hrál ji o mně. A tušila jsem, že jestli ještě neví, kdo jsem, tak jakmile promluvím, dozví se to. A to že bude chtít vysvětlení, bylo mým nejmenším problémem. Musím zmizet, ale nemůžu riskovat, že mě bude pronásledovat. Zabila bych jej.

„Ano,“ vyslovila jsem přiškrceně. Ty jeho oči. On to věděl… Věděl, hledal mě…

Zvedla jsem se a přijala nabízené rámě. Když jsme se dotkli, projel mým tělem elektrický impuls. Nedýchala jsem.

Došli jsme na parket. Hleděla jsem mu do očí. Vložila jsem svou dlaň do jeho. Cítila jsem živé teplo mezi našimi pokožkami. Položil mi druhou dlaň na levou lopatku, srdce mi začalo bít rychleji. A já levou ruku na jeho pravé rameno. Dokonalý taneční postoj. Z každého místa, kde se mě dotýkal, jsem cítila chvění, proudilo celým mým tělem a násobilo se v páteři. A já netušila, jak budu vůbec potom schopná odejít.

Topila jsem se v tekutém zlatě a málem zameškala náš první krok. Souhra našich těl byla dokonalá. Pluli jsme po parketu. Nevnímala jsem nic než jeho přítomnost. A přála si, aby hudba nikdy nedohrála. Vůni měl ještě omamnější, než když byl člověkem.

Skladba skončila. Wals nahradilo tango. Málem jsem zaúpěla nahlas. Cvičeně jsem se přechytla. Z ramene mi ruka sklouzla pod jeho paži. Přitiskli jsem se blíž k sobě. Přerývaně jsem dýchala. Už při prvním kroku jsem začala absolutně ztrácet soudnost. To napětí mezi našimi těly bylo hmatatelné, každá buňka v těle se mi chvěla. Nechtěla jsem odejít, chtěla jsem s ním zůstat. Ale to bylo moc a moc nebezpečné!

Tančili jsme celou noc. Nikdo z nás nepromluvil. A já se bála… přímo děsila chvíle, kdy hudba nadobro utichne.

×střípky minulosti×

Asi čtyř letá dívenka vesele běhala po pokojíčku, hrála si ve svém vlastním světě a netušila moc o nástrahách toho svého. Vesele kutálela míčkem z jedné strany pokoje na druhý. Pustila jej z rukou. Chvilku sledovala, jak poskakuje. Rozpřáhla své drobné ručky a s výskotem se za ním rozeběhla. A tuhle hru opakovala neustále dokola.

Avšak i holčička dostala nepříjemné tnutí od páteře, když se zběsile rozezněly zvony na poplach. Opět upustila míček z ruček, ale jinak než předtím, nerozběhla se za ním. Se strachem poslouchala hlas své matky, která ji volala.

„Atrés!“ neslo se domem.

Dívka s dcerou v rukou a služebnou ve zběsilém tempu míhaly jednu uličku za druhou. Běžely v tempu zvonů. Čím víc se blížily k tajnému zadnímu úniku z města, byl zvuk zvonů přehlušován dusotem koní, pochodem vojáků a křikem lidí. A ten hluk se nemilosrdně blížil. Čas se jim taktéž nemilosrdně krátil. Nevyhnutelnost prohry byla tížívá. Až šel slyšet zvuk vojáků ze všech stran, tak teprve přes všechen jejich strach se prodrala bezmoc. Zastavily se na místě. Srdce jim poplašně bila.

A poslední, co si Bella z toho všeho pamatuje, je tupá rána do hlavy a prázdná náruč…

Autor: Eli771 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tančit mezi kapkami krve - 5. Tanec: