Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tančit mezi kapkami krve - 6. Buď zlá!

11.12.2010 (08:15) • Eli771 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1770×

Slunce za obzorem upíjelo čerň z oblohy. Hvězdy v zápase s ním prohrávaly. Neúnavně se blížil okamžik, kterého jsem se tolik bála.

Od našeho opětného setkání uplynulo několik hodit. Čas běžel příliš rychle a já nebyla schopna se rozhodnout. Mé přesvědčení zmizet z jeho přítomnosti bylo nemilosrdně podkopáno. Nejenom, že jsem toho nejspíš nebyla schopna, ale i kdybych byla, neudělala bych to… nejspíš. Kdyby mě hledal, a já si díky jeho pohledu byla jistá že ano, mohla bych mu v instinktivním pocitu ohrožení ublížit, dokonce ho i zabít. To jsem nemohla dopustit. Potom bych už se sebou skutečně nedokázala žít. Nemohla jsem zůstat ani utéct. Byla jsem ve slepé uličce.

Někde na okraji mého zaslepeného uvažováni se hlásil o slovo tichý zato pronikavý hlásek. Možná… možná jsem měla naději, že to dopadne docela dobře. Nevím, čím jsem byla zaslepená, ale uniklo mi jednoduché východisko. Nemusela jsem to přeci být já, kdo odejde, nýbrž on. Když mu vysvětlím nebezpečnost setrvávání v mé přítomnosti, mohl by odejít. Proč by měl vědomě ohrožovat svůj život? Přeci má pud sebezáchovy, ne? Usmála jsem se, tohle bylo řešení. Věděla jsem, že budu schopna jej nevyhledat, vždyť do této chvíle jsem to dokázala.

Stála jsem na terase. Edward mě držel za ruku, odmítal ji pustit a já se nebránila. Snad se bál, že zmizím… Ale já věřila, že odejde on. A já se mu odmítala podívat do tváře. Potřebovala jsem mít hlavu čistou, jak jen to šlo.

Sevřel mi ruku a nasál vzduch do plic.

„Bude svítat,“ řekl tiše. První slova po několika hodinách.

„Já vím…“ špitla jsem. Hlas lehce rozechvělý. Takhle vypadá rozhodnost, Isabello Luvitro?! okřikla jsem se v duchu.

Slunce se už vehementně hlásilo o slovo. Musíme pryč… musíme si promluvit! Anebo… V mysli se mi zrodil nápad. Nebo bych se mu mohla zprotivit, ne? Proč se snažit utéct, proč mu to vysvětlovat? Co když budu zlá? Budu se k němu chovat hnusně, tak odejde a nebude mít tendenci mě hledat, ne? Ale jsem toho schopná?

Musím!

Vykroutila jsem mu svou ruku z ocelového sevření. Založila si ruce na prsou a otočila se k němu. Zhluboka se nadechla a s vnitřním přesvědčením, že jej musím odehnat od sebe, jsem mu konečně pohlédla do očí. Viděla jsem v nich zmatenost.

„Děkuji ti za tanec. Byl to docela fajn večer, ale upíry,“ to slovo jsem zašeptla pouze pro jeho uši „upřímně zrovna nemusím. Musím domů, měj se. Pa.“ Když jsem řekla slovo upír, snažila jsem se do toho dát trošku opovržení. A celé to mělo vyznít vznešeně a nezaujatě.

Pozoroval mě s podivným výrazem ve tváři, snad jsem v něm zachytila pochopení? Chtěla jsem se otočit a odejít, ale zastavil mě jeho hlas.

„Máš pravdu, docela to šlo,“ řekl ve stejném tónu jako já. Zaraženě jsem se otočila, mermomocí se snažící udržet v obličeji nezaujatý výraz. Musím nasadit tvrdší kalibr, došlo mi záhy.

„Jo a jen pro zajímavost, já jsem Isabella. A ty?“ Byl upír a věděl, jakou máme paměť, že téměř nezapomínáme. A já mu chtěla předvést, jak nedůležité mělo být pro mě naše předešlé setkání.

„Edward Cullen.“ První sluneční paprsky se vpily do oblohy a nezdálo se, že by se někam chytal. Přestože za pár minut bude terasa zalitá sluncem.

„Já jdu, Edwarde.“ Na jeho jménu se mi až zázrakem nezadrhl hlas. Dovolila jsem si poslední pohled do jeho tváře - a poté jsem lidským krokem zamířila ke dveřím. Najednou stál přede mnou. Zaúpěla jsem. Prstem mi lehce zvedl hlavu, donutil mě se mu dívat do očí. Nestihla jsem protestovat, jediné, co jsem dokázala, bylo utápět se v tekutém zlatu. Oči mu ztmavly, přiblížil svá ústa k mým. „Bello, můžu dneska zůstat u tebe? Přeci tu nebudu zářit jako pochodeň,“ zašeptal líbezně. Tak moc, že jsem mu nebyla ani schopná rozmluvit výměnu Isabelly za Bellu a už vůbec jsem nebyla schopná mu nevyhovět. Moje předsvědčení se bortilo jako domeček z karet.

„Cizí lidi si domů nevodím,“ zašeptala jsem se zbylým odhodláním.

„Já nejsem cizí, natož člověk.“ Jeho vůně mi balamutila mysl.

„Mh… takže není důvod proč ne?“ Neměla jsem nejmenší sílu protestovat.

„To jsem rád.“

× ×× ××× ×× ×

V hlavě jsem si tak ukrutně nadávala a proklínala se, že kdyby to mohl někdo slyšet, zešílel by. Stačí mu se k tobě jen přiblížit a už mu kývneš na cokoliv, i kdyby ho to mělo zabít, že, Isabello?!

A ještě ani teď jsem nebyla schopná zcela racionálně myslet. Edwardova vůně, dokonce jsem si i dovolila na něj myslet jako na Edwarda a ne na něho, vyplnila miniaturní prostor mého auta. Chtěla jsem otevřít okno, avšak svítilo slunce. Možná by bylo jednoduší se vypořádat s následky zářícího auta, než-li lovit zbytky svého sebeovládání. Tak moc jsem chtěla být co nejdál i nejblíže k němu. Nakonec mi nezbylo nic jiného, než poslední zbytky zdravého rozumu soustředit na řízení.

A já ani Edwarda nemohla vyhodit na sluncem zalitou ulici. Snad si nebyl vědom, že si utáhl smyčku kolem svého krku.

Pedál jsem stlačila až k podlaze, přesto cesta se zdála býti nesnesitelně dlouhá. Na křižovatce se škodolibě rozsvítila červená. Červená… čočky! Budu vypadat reálněji bez nich. Z přihrádky jsem vytáhla krabičku a vložila do ní speciálně vyrobené hnědé čočky. Mít běžné lidské, nevydržely by ani pár hodin, jed v slzách by je rozpustil. Edward nehnul ani brvou, ach jo.

Zelená! Plyn jsem zas měla až u podlahy.

„Bello…“

„Jsem Isabella,“ opravila jsem ho nabroušeně.

„Bello,“ ignoroval mou výtku „věříš v druhou šanci?“ Co… co? Co je to za otázku! Jakou druhou šanci proboha? Nemůžu být člověk ani normální upír. Jaká pak druhá šance, já byla zatracená…

„Věřím, ale… ne pro mě,“ zašeptala jsem rozhodně.

„Proč?“ Napjatost v jeho hlase jsem nechápala.

„Proč? Ty se ptáš proč?“ Dramaticky jsem se odmlčela. „Protože já jsem zatracená a ti druhé šance nemají…“

„A věříš, že já mám druhou šanci?“ Ta otázka mě zmátla.

„Ano,“ řekla jsem bezmyšlenkovitě.

„Tak ji máš i ty,“ vyslovil s tak zvláštním podtónem, že jsem nebyla schopná reakce. On neví, kdo jsem, ale já mu to ukážu. To bude teprve koukat. Nakonec mě sám pošle do horoucích pekel. Ale červíček naděje, kterého do těch slov vložil, se pomalinku prohryzával nepropustnou skořápkou strachu k srdci.

Konečně. Zajela jsem do garáže, zavřela dveře a úlevně si oddychla. Počkat, co to dělám? Vždyť jej budu mít v domě nejméně deset hodin, venku obloha bez jediného mráčku. Tohle není důvod k oddechu. A sak…

„Bello?“ vytrhl mě z vnitřního nadávání Edward. Zcela nesprávně jsem se k němu otočila a nechala se omámit jeho pohledem. Přiblížil se ke mně a já jako oběť kobry jen nehybně seděla. V jeho tmavnoucích očích jsem pozorovala černání těch mých. Pomalinku se ke mně skláněl.

„Smím?“ Neschopná odporu jsem přikývla. Zavřela jsem oči. Naše rty se setkaly. Rty mě pálily. Chvění, horko a klid se mi rozlily do celého těla. Ve vlnách od rtů po nervových drahách, zákeřně do každé buňky těla. Zábrany se rozpustily, zmizely v nenávratnu. Snad instinktivně jsem se dožadovala jeho blízkosti a najednou jsem mu byla mnohem blíž, ruce vmotané do jeho vlasů. Polibek byl hlubší, mnohem hlubší. Edwardovy chladné prsty mi na zádech kreslily žhavé cestičky. Rychlost bušení mého mrtvého srdce se zvyšovala. Líbali jsme se vášnivěj, než mohlo být dovoleno. Odmítala jsem na cokoliv myslet, než na souhru našich úst...

Jak se mi horko vlévalo do každičké části těla, najednou jsem ucítila tenkou blanku kolem těla, jak se chvěje. A téměř ve stejný okamžik se napjala, roztáhla a pohltila i Edwarda.

Rozzvonil se mobil a jeho zvuk nabíral na intenzitě. Až teď jsem si jej uvědomila. Neposlední dotyky úst, Edward se natáhl pro mobil. Stále omámená jsem nechtěla mezi našimi těly nechat ani milimetrovou skulinku. Edward mě svíral v náručí a já si užívala zdánlivý pocit bezpečí.

„Alice,“ zaúpěl do telefonu. Alice… to jméno mě částečně vytrhlo z transu.

„Jsi v pořádku? Já tě nevidím.“ Slyšela jsem vystrašený hlas. Ten hlas, jméno… nevidí! Alice! Drobná veselá upírka se střapatými černými vlasy. Blánu kolem našich těl jsem držela stále napjatou.

„Jsem.“ Edwardův hlas byl smířlivý. Dál jsem nevnímala. Ta blanka se zachvěla a smrskla se zpět. Seděla jsem v rohu garáže, pažemi si objímala kolena a zhluboka dýchala. V hlavě mi běžela její slova a náš poslední rozhovor.

Tenkrát jsem těm slovům nedávala váhu, ale v hloubi duše jsem tušila, že mi něco tají. A v tento okamžik mi došlo co, ona viděla mě, sebe a Edwarda. Vnitřní hlas mi říkal, že ona ho sem poslala. Ale proč?

A ještě jedna její slova mi vrtala v hlavě.

„Něco se stalo špatně. Stála jsi v černém plášti po boku Ara Volturi…“ Ta slova říkala Alice téměř němě.

Edwardovy paže mě objaly…

× střípky minulosti×

Ticho. Tíživé ticho se neslo nad bývalým městem. Zvířata už před začátkem zkázy zmizela a neměla se k návratu. Věděla, že jedinou záchranou je utéct, jen lidé to nepoznali zavčasu a zaplatili životem. A jediné, co teď narušovalo mrtvolný klid, bylo už poslední bijící srdce mladé ženy.

Její tělo leželo pod troskami budov. Končetiny zkřivené v nepřirozených úhlech. Možná se mohlo zdát, že je ochromená bolestí těla, ale byla to bolest duše, zlomené, rozdrcené na prach prožitým strachem, stresem, utápějící se beznadějí a neschopností udělat cokoliv pro záchranu života její dcery. V okamžiku, když jí ji vytrhli z náruči, zemřela vnitřně, protože osud její i jejího dítěte byl zpečetěn. A černou mlhu obstupující její vědomí přijímala s otevřenou náručí. Měla zemřít a setkat se v klidu se svými milovanými, ale krutý osud byl jiného mínění.

Bájní tvorové procházející trosky města postřehli bijící srdce. Došli k tělu dívky.

„Luno, zadrž!“ vyslovil poklidně jeden z upírů. Upírka odtrhla ústa od jejího krku.

„A pročpak?“

„Její tělo je vhodné. Můžeš to zkusit znovu…“

Luniny oči se zaleskly nadšením a nedočkavostí.

„Musíme s přeměnou začít co nejdříve, její srdce je velmi slabé,“ vyslovila klidně.

Milí čtenáři.

Povídka přibývá pomalu, mám méně času, než jsem předpokládala. Uvažovala jsem, jestli ji nemám pozastavit, ale bojím se, že tak by skončila nadobro. Vy byste na ni zapomněli a já bych neměla důvod psát dál. Nejspíš zůstanu u pomalého přidávání. Omlouvám se za čím dál větší prodlevy mezi díly, ale nejsem schopna jinak. A fantazii se taky furt nechce. Snažím se to psát kvalitně, no nevím, jestli se mi to vede, a kdybych se do psaní ještě víc nutila, příběh by nejspíš neměl hlavu ani patu a bylo by to psáno otřesně...

Mně dá vždy celkem dost času a práce napsat nový díl a vy u čtení taky nějaký ten čas zabijete. Když už je v tom tolik energie, mohli byste mi tu nechat nějaké vaše poznatky, názory... Od prvního dílu jich hodně ubylo a já bych chtěla vědět proč. Jestli kvůli dlouhé čekací lhůtě nebo zklamání z povídky... Prosím, poraďte mi.

Vaše elis.

Autor: Eli771 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tančit mezi kapkami krve - 6. Buď zlá!: